Když se mi před rokem donesla zpráva, že Author udělal ocelové cestovní kolo, srdce mi zaplesalo. Konečně. Když jsem následně viděl fotku s titulkem Author Ronin, skoro jsem povyskočil. Na první pohled nádherné kolo.

Vyrobeno 2016
18. 04. 2016
Jan Žďánský

AUTHOR RONIN-ROZPOLCENÝ BOJOVNÍK

Úzké ocelové trubky, nazrzlá barva, dobarvené sváry, prostě krása. Design se opravdu povedl. Na druhý pohled, kterým jsem už hledal detaily, mě u kola s přívlastkem cestovní neseděly dvě věci. Především jasně sportovní geometrie s představcem utopeným pod úrovní sedla a obří 50ti zubový převodník Tiagra. O tom, že budu mít možnost se na Roninovi svézt a prostudovat ho, se mi v té době ani nezdálo, ale stalo se. Když jsem „zrzka“ přebíral na třítýdenní testování, překvapil mě další fakt, který není z obrázku zřejmý. A to, jak je to kolo malé, respektive krátké.

Přejdu rovnou k jízdním vlastnostem, které považuji za to hlavní, co je na kole důležité. Technické specifikace jsou snadno dohledatelné a těm hlavním se budu věnovat dále v článku.

DO PRÁCE I DO LESA

Tak tedy hurá na cesty. Author ve své reklamě tvrdí, že stvořil kolo pro radost z jízdy. To mohu hned potvrdit. Jaká bude jízda po silnici, se dá vzhledem ke stavbě očekávat. Protože jsem jezdec zvyklý uhánět krajinou na tlustých gumách, byla pro mě lehkost a rychlost s jakou jsem se vyřítil z naší vesnice ohromující. Poprvé v životě mě bavila jízda po asfaltu. Kopec dolu, kopec nahoru, všude jsem byl velmi rychle. Přesto, že zábava se nalívala vrchovatými kbelíky, se potvrdily první vizuální dojmy. Geometrie, posed, rozvor, to vše nahrává ovladatelnosti, zábavě a sportu. Z posedu mi bylo od první chvíle jasné, že nesedím na bůhvíjak pohodlném kole. O to víc mě pobízel k vysednutí a zatlačení do pedálů. Musím přiznat, že zpočátku jsem nedokázal jezdit pomalu. Neustále jsem potřeboval uhánět a dupat kupředu. S krátkým rozvorem jde ruku v ruce ovladatelnost a hravost. Ronin je opravdu velmi hravý, nebojím se říct až neposedný. Je totiž tak strašně krátký, že si v rejdu narazím předním kolem do špičky boty. To by na silnici asi ani nevadilo, jenže s tímhle kolem není nutné striktně kopírovat asfaltový koberec. Ba naopak. Přecejen 42 milimetrů široké pláště jsou pro pravověrné silničáře doslova FAT. Kdepak, hned jak to bylo možné, jsem skočil na polňačku zjistit, jak je to s tím nápisem Adventure na zadní stavbě. A hle, ono to fungovalo. Ba co víc, vyrazit s berany do terénu se ukázalo, jako šikovné dráždilo pro nadledvinky. Polní i lesní cesty jsem si podmanil opět lehce a na silnici už se mi vracet nechtělo. Jen kdyby to nebylo tak tvrdé. Kostra a především ruce dostávaly na hrubších cestách zabrat, takže jsem se po čase rád vrátil na hladký povrch zpravidla vyklepaný jako strašlivě předražený pes. Nicméně při hledání terénních limitů při celodenním ježdění v oblasti Ralska jsem doslova zíral, co vše jsem byl schopen na kole s berany absolvovat. A nebyl jsem sám, protože kromě hlubokého písku jsme nenašli nic, kde by mi kamarádi na MTB ukázali záda. Tedy s ohledem na konstrukci kola samozřejmě, do žádného bezhlavého enduro sjezdu jsem se nepouštěl. Ale skočit si třeba přes kořen nebo pořádný šutr, to je samozřejmost. Po zkušenostech z lesa jsem si daleko víc užil i ve městě. Obrubníky, dlažební kostky, retardéry, nic není problém. Pohledy nechápajících lidí, když jsem se kolem nich řítil na „favoritu“ ze schodů, bych vám přál zažít. Takhle nějak bych si já představoval kolo do města. Rychlé, hbité, hezké (i když to možná není ve městě žádoucí) a odolné.

BIKEPACKING

Správně, specializujeme se přece na bikepacking, tudíž to je oblast, které je třeba se pověnovat. Díky třem v řadě jdoucím šroubům na přední vidli je zřejmé, že Ronin je na bikepacking připraven. Popravdě mi na rámu ještě dva šrouby scházely a to zespodu rámu. Tam jsou ale tažena lanka. Na druhou stranu rám díky konstrukci nabízí skutečně velkorysý vnitřní prostor pro pořádnou rámovku. Montáž sedlovky je stejně snadná jako na každém jiném kole, jen prostoru pod sedlem APatriot vyhovují spíš menší prsty, kterými já nedisponuji. Při balení přední brašny (já použil jen držák, do kterého jsem upnul věci na spaní) je třeba myslet na vnitřní rozteč klasických beranů a balit na úzko. Při napresování dlouhé brašny do řidítek nejde dost dobře přehmátnout do spodního oblouku kvůli brzdění. To mají na starost mechanické brzdy Spire a 160 mm kotouče. Vlivem přepákování mají delší nástup, nicméně svoji práci odvádí dobře (do smyku jsem to utrhl hned). Zkusil jsem i nabalit pár těžkých věcí a vyrazil na výlet, abych zjistil, jestli využiji celý rozsah rychlostí, který je ve složení 2x10 k dispozici. Jelikož jsem se nějak moc kochal a v závěru jsem hodně pospíchal domu, tak mohu říci, že ano, využiji. Jen ještě zmíním, že vše, co se řazení týká, má pod taktovkou Shimano Tiagra. Poslední zkušenost z praxe je ta, že při použití pohotovostních pytlíků na představci mi v kopcích nezbýval prostor na kolena, proto jsem musel při jízdě ze sedla tlačit kolena do stran. To mi v krátkých výšvihách nevadilo, ale v delších kopcích je to nepříjemné. Lehký rychlý bikepacking po zpevněných cestách s terénní vložkou plnou zábavy mi přijde jako voda, ve které si Ronin zaplave nejlépe.

KOLEM SVĚTA

Z pohledu dálkového cestovatele teď poněkud ztlumím své nadšení. Cestovat se dá na všem, to je pravda. Na skládačce, na bmx, na silničce i na „ukrajině“ a lidé to dělají, proč také ne? Proto nechci vynášet soudy, ale dám několik příkladů, proč se mi Ronin na dlouhé cesty tzv. na těžko, nezamlouvá. V prvé řadě jasně sportovní posed, který mě sice ohromě bavil na vyjížďkách, ale také mě z něho po dvou hodinách bolelo za krkem. To by se patrně dalo vytunnit vyšším trekkingovým představcem, do stavby kola jsem ale nezasahoval. S tím těsně souvisí i váha položená na ruce. Řidítka bych minimálně ještě jednou omotal. Ona hravost až zbrklost také nejsou vlastnosti, které bych hledal na cesty. Naopak, na dlouhé štreky je z mého pohledu lepší klidné kolo, které drží stopu a dovolí jezdci odpočívat. Tak, jak jsem psal na začátku, mi od pohledu neseděl ten obří převodník. Tedy na cesťáku. Utočit 50 zubů s 30ti kilovým nákladem, to je výzva pro opravdové siláky. S dlouhými cestami jdou ruku v ruce nosiče. Vlastním set nosičů Tubus Cargo(zadní) a Tara(přední) a brašny Ortlieb Clasic roler. Stejně jako 95% všech cestovatelů. Na předku jsem musel nosič uchytit trochu nestandardně, ale vše fungovalo. Uvítal bych šroub na nosič u osičky, ale není nezbytně nutný. Problém nastal až při nasazení zadní brašny, kdy jsem díky opravdu malému rozvoru a kraťoučké zadní stavbě neotočil nohu v pedálech. Pata se mi totiž zasekla o brašnu. Zkusil jsem poslat brašnu, jak nejdál to šlo,ale stále jsem škrtal. Vinu na tom nese i moje noha č. 47, protože vím o klukovi, který Ronina naložil úplně stejně a podle jeho slov „ je to na knop ale vejdu se“ je patrné, že někomu jinému to jde. Nicméně myslím, že na dlouhé cesty je potřeba mít na kole mnohem víc místa.

ZÁVĚREM

Z mého pohledu je Ronin krásný Gravel bike. Chápu, že takové označení si Author v konzervativní České republice nedovolí, protože by se patrně nevědělo, co je to vlastně za kolo. Kdyby všichni ti lidé, kteří stále dokola drhnou své biky po asfaltu, dostaly jednou rozum a koupili si kolo, které odpovídá tomu, jak jezdí, byl by Ronin nejprodávanější kolo v zemi. Jak je doufám patrné z článku, dle mé zkušenosti je Ronin kolo, na kterém dojedete každý den do práce a následně si cestou domů užijete přírodu oklikou přes les. Navíc vás ta cesta do města za prací bude bavit. Stejně jako v pátek odpoledne pobalit něco málo nezbytností do brašen a vypálit někam dál z domu. To jsou podle mého hlavní domény tohoto kola. Ještě přičtu subkulturu oceláku a fakt, že zaparkovaný na terase před kavárnou vypadá Ronin nejlépe ze všech. Pokud ale plánujete cestu přes půl světa, kouknul bych se ještě jinde.

Diskuse