Každoročně na přelomu srpna a září vyrážíme na cyklocesty společně s mým tátou (79 let) a mým nejstarším synem (29 let), a během posledních let jsme postupně objeli celou republiku. Chyběl nám jen malý kousek na slezsko-polském pomezí mezi Bohumínem a Jablunkovem. Možná se jedná a turisticky neatraktivní kout, ale je to jen zdání. Letos konečně nastal okamžik, kdy jsme celý okruh opravdu dokončili. Že balím dle bikepackingu, je nabíledni, ale samotného mě překvapilo, jak málo věcí stačí k životu. Pojal jsem to vskutku minimalisticky. Tentokrát nevezu stan ani spacák, takže jsem nebral řídítkovou brašnu, jen jednu vzadu do osy. Předpověď počasí hlásila vedra, a tak jsem nebral ani věci proti dešti a vezl opravdu jen pár a doslova trenek, jedno rezervní tričko, kartáček na zuby a ručník, který jsem ještě k tomu po cestě ztratil.

Celkem 331 km
Výstup 2476 m
22. 09. 2016
Romek Hanzlík

BEČVA, ODRA, OLZA, WISLA A MORAVSKO-SLEZSKÉ "FUNKCÁKY"

Bečva

Cyklisté rádi pomlouvají České dráhy, ale já je chválím. Výtečná aplikace „Můj vlak“ během pár kliků zajistila místenku pro kolo v Pendolinu, přestoupil jsem v Olomouci, kde jsem se setkal se zbytkem výpravy, a dorazili jsme do Přerova. Zde začínáme. Z Přerova směrem na Moravskou bránu vede krásná cyklostezka těsně podél řeky Bečvy. Je vedro, a tak dáváme za Přerovem koupel v řece. Na oběd jsme v Lipníku. Zde se na okamžik loučíme s rovinou a stoupáme na hrad Helfštýn, který koridoru Moravské brány z dálky dominuje. Pokochali jsme se výhledem na všechny strany a pokračujeme po lesní vrstevnicové cestě až nad Rybáře, kde nás zaujal v mapě avízovaný vodopád. Ale je sucho, málo vody, z vodopádu vidíme jen malý čůrek. Cesta nás svedla zpět k Bečvě, podél níž jsme dojeli až do Teplic nad Bečvou. Kvituji minerálku, kterou si zde může na kolonádě kdokoliv nabrat do žaludku i do bidonu. Syn (povoláním architekt) se vydal na průzkum lázeňských budov, se slovy: jdu omrknout ty „funkcáky“. Říkám si, proč jde do obchodu s funkčním prádlem zrovna tady? l „ A jak jinak funkcionalismu zkráceně říkat? Tomu se tak normálně říká“. Hm, uznávám, má to svou logiku. Pak mě dotáhl ještě k nádražní budově, že ji projektoval Danda. Jak jsem koupil, tak prodávám, pro mě je to prostě mírně zchátralé nádraží. Já jeho pro změnu vytáhl od Dandova nádraží k Hranické propasti, kterou už leta obdivuji a těším se, až se dokáže, že je to nejhlubší propast na světě. Úchvatná podívaná. A představa, že to jezírko dole pokračuje ještě několik set metrů hluboko, bere dech. Zatím se nepodařilo změřit hloubku, nejhlubší sonda se dostala do hloubky 373 metrů, a chybí pouhých šest metrů do světového rekordu. Od propasti jsme dali krásný trailový sjezd do Hranic. Zde jsem se bohužel dopustil bikepackingové chyby, z ledabyle sbaleného baťohu na zadku mi vypadl ručník, takže několik dalších dní jsem ve sprše potupně musel čekat, dokud neuschnu.

Odra

Následující den za Hranicemi v obci s příznačným názvem Špičky překonáváme evropské rozvodí a z moci řeky Bečva se dáváme všanc řece Odře. Ta na počátku svého toku rozmařile meandruje, naše cesta se co chvíli řeky dotkne a zase se vzdálí. Projíždíme nádhernými nivami a lužními lesy Odry, povětšinou mimo civilizaci, ta ale směrem k Ostravě přeci jen houstne, panorama stromů a luk vystřídají panoramata těžních věží a průmyslových staveb. Ostravou projíždíme pobřežní cyklostezkou a v Bohumíně máme na tachometru 90 km. Na turistické ubytovně paní v recepci jdou do kolen: „Vašemu tatínkovi je 79 let a ujede 90 km??? Naší mamince je 75 a jen sedí v kuchyni…“ Jo, táta je borec, a doufám, že v jeho věku to budu dávat taky.

Olza

V Bohumíně jsme minulý rok končili a kvůli neopravitelnému synovu defektu jsem navštívil soutok Odra/Olše sám. Po noclehu jsme zamířili právě sem, abychom navázali, kde jsme minulý rok skončili. Miluji soutoky a tento je přenádherný, řeka Odra a Olše tvoří velice úzkou špičku výběžku Česka do Polska. Vlevo Polsko, vpravo Polsko. Tak tomu ale nebylo vždy. Soutok je místem trojmezí z první republiky Československo/Polsko/Prusko. Až sem sahala německá říše, než byla Jaltskou konferencí posunuta na hranici Nisa/Odra. Řeka je mělká a tak do ní vstupuji, abych se postavil do středu soutoku, kde je ten správný hraniční bod. A mimochodem, název Olše vymysleli funkcionáři v šedesátých letech, protože Olza znělo moc polsky. Navzdory tomu nikdo zde neřekne Olše, pro všechny je to stále Olza. A tak i my, protože Olza nás provázela až do konce výpravy, používáme důsledně název Olza.

Před Dětmarovicemi nás obestřel děsný smrad, snad z té elektrárny, ale možná spíše z čerstvě pohnojených polí, každopádně jsem byl rád, že máme tento úsek za sebou. Čekaly nás totiž další funkcáky. V Karviné na mě někdo najednou volá, otočím se – a hle, Richard, věrný to návštěvník mého Festivalu nepopulární hudby Eurotrialog Mikulov. Ještě že jsme takový skoro rodinný festival, a řadu diváků znám osobně, Richard nevynechal dosud žádný z 18 ročníku festivalu. Richard nám poradil, kam na oběd. Vegetarián nemá, zvlášť v menších městech a vesnicích, zrovna na růžích ustláno. Ze studijních důvodů zajíždíme ještě do sídliště a pak jsme si dovolili další architektonickou odbočku, a to do města Havířov. Syn je unešen, jeho další hobby je fotit si staré socialistické nápisy. V Karviné i Havířově se vyřádil. Já mezitím koupil u Hudyho nový rychleschnoucí ručník. Jeho ještě větší výhoda, kromě rychlého uschnutí, je miniaturní rozměr. Když se složí, nezabere víc než kapesník. Mimochodem jaké kapesníky používáte na kole vy? Neumím si představit, že bych někde zastavil, vytahoval kapesník a smrkal, když to jde tak jednoduše, za jízdy ucpat jednu dírku a fouknout. Říkám tomu turistický kapesník, a jeho přednost je, že ho máte pořád s sebou. Havířov se mi líbil, před dvaceti lety bych ohrnoval nos, ale čas ukázal, že město na zelené louce je dobře vymyšleno, a já to vyjádřil slovy „dobře tu proudí vzduch“. Pan architekt mi vysvětlil, že tehdy se ještě myslelo na lidi, domy s typickým vzhledem padesátých let mají i podloubí, v nich obchody, uspořádání má logiku - prostě to vypadá jako ve městě. Později nastal trend vysypat paneláky na volné prostranství halabala, obchodní centrum se postavilo uprostřed toho chaosu, a bylo vymalováno. Známe to všichni.

Wisla

Nocujeme v Českém Těšíně. Město rozdělené na dvě části, z nichž jsem si (pan architekt mi to potvrdil) odnesl dojem, že město jako takové je vlastně v Polsku, a na české straně, přestože má svoje vlastní centrum, mám pocit jakéhosi podivuhodného předměstí Cieszyna. Ale je nádherný zážitek si jednoduše přecházet hranici po mostě tam a zpět a nenechat se znepokojovat celníky. Už aby se platilo všude eurem, protože abych si koupil v Polsku malé občerstvení, koruny za zloté měnit nebudu, a tak se chytám jen tam, kde akceptují platební kartu. Následující den jsme totiž vjeli do Polska a opustili na chvíli Olzu a vyměnili ji za řeku Wislu. Z Ustroně vede nádherná cyklostezka s většinou šotolinovým povrchem směrem na město Wisla. Cesta kopíruje řeku a trať, takže jsme nastoupali přes sto výškových metrů, aniž bychom zaznamenali, že jedeme do kopce. Opravdové stoupání nastalo kolem Czernianského jezera, jemuž ovšem název jezero nepřísluší, protože se jedná o betonovou přehradu. Stoupáme dál, až přejedeme beskydské sedlo a dlouhým sjezdem se vrátíme, stále na polském území, zase k řece Olze. Zde se na chvíli rozdělíme, protože já chci ještě navštívit nejvýchodnější bod Česka. Z Istebny jsem se nechal v jednom prudkém klesání unést a tachometr atakoval 80km/h hranici. Jen si jeď, za chvíli to zase nastoupáš zpátky! Na nejvýchodnějším bodě jsem již před lety byl, ale nově je zde osazena informační tabule. Jsem zvědav. Kolo nechávám v houští u polské silnice, houštím a lesem atakuji cíl a prodírám se k onomu bodu. A ta tabule je, přátelé, špatně! Ona vysloveně nelže, protože říká, nacházíte se v nejvýchodnějším koutě. Pod cedulí patník, o kterém lze soudit, že to je ten bod. Ale není! Přes potok, zarostlý obrovskými listy blatouchů, se nachází hraniční kámen číslo I/12 b. Nejvýchodnější bod Česka je právě tento kámen. Dokonce je na něm zřetelně vyznačen lom hranice. Líto je mi davů, které jsou uvedeny v tragický omyl a doma ukazují fotky bezvýznamného hraničního kamene. Budiž ke cti budovatelům naučné stezky připsáno, že pravděpodobně nechtěli, aby blatouchy kolem potoka podupali turisté, a tak ceduli umístili u cesty, vedoucí z českého vnitrozemí před potok, pár metrů vzdáleného od skutečného nejvýchodnějšího bodu.

Olza

Následující kilometry nebyly jednoduché, lesní cesta podél hranice na polské straně je rozježděná těžními stroji, a tak víc tlačím a přenáším než jedu, proto se rozhodnu uhnout směr Jaworzynka, a poctivě přiznávám, že to 18% stoupání do vesnice jsem vytlačil. Aspoň jsem měl čas dívat se kolem sebe, obdivuji krásné prudké beskydské svahy, svažující se políčka, na nich koně, a cpu se ostružinami, které rostou všude podél cesty. Dorazil jsem do Hrčavy, místa dnešního noclehu. Kopce mě dnes udolaly, takže už se mi nechce absolvovat cestu k česko-polsko-slovenskému trojmezí, byl jsem tam minule a 200 výškových metrů už je dnes nad mé síly, raději si dávám hrčavské pivo s etiketou beskydského bači. Z okna máme výhled na celé údolí pod námi a dojem zapomenutého kraje kazí jen právě budovaný dálniční most na slovenské straně, odkud až do Hrčavy doléhá, ačkoliv je neděle, hluk ze stavby. Přesto mám pocit odlehlosti, který lze v Hrčavě cítit na každém kroku. Přemlouvám ostatní, že vstaneme na východ Slunce, ale nakonec se probouzím ráno sám. A nelituji. V údolích se válí mlhy a z lesů stoupá pára, dlouhé hodiny se mlha převaluje, pohled jak z pohádky do pohádky. Nuž, ale nastal čas vrátit se zase do civilizace. U Bukovce se vracíme znovu k řece Olze a podél ní dojedeme do cíle výpravy, do Třince, kde sedáme na rychlík do Prahy. Že jsem přes aplikaci „Můj vlak“ jednoduše odněkud z lesa pořídil jízdenky i s místenkami pro kolo, nemusím snad znovu zdůrazňovat. 

Celkově ujetá vzdálenost za pět dní 331 km, celkově nastoupáno 2476 výškových metrů. Spali jsme v turistických ubytovnách nebo v chatkách v kempu, kde jsme platili 150 nebo 200 Kč. 

Vzkaz pro tátu: Doufám, že dáme spolu ještě mnoho set kilometrů na dalších výpravách!

Diskuse