V poněkud zesláblém stavu opouštím Nubru a mířím na Tso Pangong, alias Pangong Lake. Jen pár kilometrů za Diskitem mě křikem zastavují tři mladí kluci. Potřebují nafouknout zadní kolo u auta. Vydávám z rámovky svou Lezyne a můžou se pustit do díla. Ještě že na to jsou tři a já mám pumpu na pořádné pneumatiky.

27. 06. 2016
Jan Žďánský

CESTA K JEZERU PANGONG

Moje cesta do neznámá začíná na křižovatce Khardung-Diskit-Agham, kde se stáčím doleva a proti proudu Shyoku pokračuji právě na Agham. Rázem jsem na silnici sám. Klesám na dno údolí a následně po krásné rovince, sevřené mezi okolní štíty, uháním kupředu. Občas musím přebrodit nějaký potok, ale jinak se jede krásně. Krajina je velkolepá, tohle mě opravdu baví. Po příjemných padesáti kilometrech přijíždím do vesnice Agham. Tu tvoří vlastně jen dva domy, ale na jednom z nich je cedule “homestay”. Pokračuji do postranního údolí až k mostu přes řeku. Chvíli se rozhlížím, rozmýšlím a nakonec sesedám z kola a tlačím ho asi dvacet metrů proti proudu. Pro dnešek stačilo. Dva dny jsem neměl v ústech sousto a i když už se cítím fajn, nechci nic uspěchat. Stavím stan hned u řeky a po balíčku sušenek zalézám dovnitř. V Aghamu se odděluje cesta do sedla Wari La, což má být to nejstrmější sedlo ze všech. Tam se naštěstí nechystám, i když málem to tak bylo. Podle internetu bych měl jet přes Wari La a následně přes Chang La (obě přes 5000), protože na cestě z Aghamu do Shyoku se musí brodit řeka, k čemuž je potřeba velké auto. Jenže po rozmluvách s několika motorkáři by to prý již mělo jít projet bez problémů. A proto jsem tady, uvidíme. Nechávám odbočku do Wari La za sebou a pokračuji proti proudu Shyoku.

Po ránu k mé nelibosti rapidně zhoustl provoz, na druhou stranu to ale znamená, že všichni jedou stejnou trasu jako já. Po třinácti kilometrech přijíždím k mostu přes řeku. Zde asi býval brod. Kromě cestářů je tu i TeaTent pro občerstvení. Zas tak snadné to ale nebude. Najíždím na prakticky nezpevněnou cestu z kamenů. No nic, odpouštím pneumatiky a jako na obláčku jedu dál. ECRko je nezmar a ani takovýhle kamenolom pro něj není žádnou překážkou. Spolu se mnou míří na Pangong skoro až davy. Včerejší klídek je ten tam. Ještě, že v terénu se pohybujeme všichni skoro stejně pomalu. Slunce už zase pálí jako by ze mě chtělo oloupat i ty poslední zbytky kůže a jazyk se mi nějak nechce odlepovat od patra. Nastává trochu problém s vodou, od překročení řeky jsem nenarazil na žádný rozumný přítok. Na půli cesty mezi mosty mě nakonec zachraňuje jeden pěkně rozvodněný potok. Beru filtr, jdu nabrat co hrdlo snese. Tahle miniaturní věcička mi tady šetří obrovské starosti, námahu i peníze. Nemít filtr na vodu, už bych dávno někde leknul. Po dalším mostě se vracím na pravou stranu řeky, kde se docela zlepšuje kvalita povrchu.

Ovšem problémy s nedostatkem vody střídají přibývající brody. Několikrát musím zout boty a do půli lýtek brodit ledové přítoky. Nejspíš bych to projel, ale nechci vykoupat dynamo v předním kole. Brodění se neobejde bez hlasitých výkřiků, protože voda, kterou kráčím ani nestudí, ale rovnou bolí.

Jak se blížím k vesnici asfaltu, i když rozbitého, přibývá. Zhruba tři kilometry před Shyokem se začínám zvedat ze dna údolí a nabírat výšku. Shyok je klasická zelená vesnice posazená na srázu do údolí. Jsou tu tři Homestay a tři restaurace. Hned v té první potkávám zájezd Němců. Leji do sebe Mountain Dew, zakusuji Snickers a po krátké pauze se vracím do galejí.

Začíná pravá Himálajská cyklistika. Smyčku za smyčkou pomalu stoupám vzhůru. Silnice je vytesaná do strmého srázu kaňonu, kterým protéká malá řeka. V nejexponovanějších místech jedu na hraně snad sto metrové díry. Desítky modlitebních vlajek jsou tu na místě. Silnice se nakonec srovnává s hladinou řeky a tak pokračuji v sevření okrových stěn do vesnice Durbuk. Jako bych přijel do jiného světa. Stovky aut, motorek, kamionů a samozřejmě lidí zaplavili ulici. Jsem na hlavním tahu k Pangong Lake. Z restaurací podél silnice vybírám tu, kde je volný stůl ve stínu a poroučím smaženou rýži s vejcem a zeleninou. Bezpečná klasika za 120 rupií zahání hlad a doplňuje energii. Z Durbuku už je to snadných 8 kilometrů do Tangtde. Projíždím most přes řeku na jehož konci mě ihned zastavují vojáci. Nastává trochu prekérní situace. Jeden permit mi dnes končí a druhý začíná až zítra. Dělám blbce, že jsem to nevěděl a pořádně nevím co je za den. Voják, který si mě vzal na starosti, ze vzniklé situace není moc nadšený, ale nakonec si bere permit od následujícího dne a pouští se do vyplňování papírů. Na kole jsem první a jediný, takže si mě prý budou pamatovat.

Dostávám útržek papíru, který mám při návratu odevzdat a jsem vpuštěn. V přátelské atmosféře vytahuji mapu a sonduji informace o plánované trase. A v tuhle chvíli narážím na problém. Můj plán, dojet podél jezera do vesnice Chushul a následně se vrátit zpět do Tangtse údolím, mi vojáci zamítli. Propojit jezero s Chushulem prý není možné, to už je moc blízko Tibetu a je tam zákaz. Obě trasy jsou slepé. Buď podél jezera, až na poslední check post a zpět, nebo do Chushulu a zpět. No to jste mě opravdu nepotěšili. Původně jsem také chtěl zůstat v Tangtse a k jezeru pokračovat až zítra, ale když se tak rozhlížím po okolí, rozhoduji se zabrat a dojet až k jezeru. Jaké nemilé překvapení, myslel jsem, že už budu klesat, ale opak je pravdou. Zase proti proudu. Posledních 30 km k jezeru mi už připadá nekonečných, i když cesta je to hezká. Kolem silnice je i spousta hezkých míst na kempování, ale je tady opět problém s vodou. Celým údolím sice protéká potok, ale kolem něj se pasou desítky jaků, krav, koní a koz. Proto bych z něj vodu neriskoval ani filtrovanou.

Ve vesnici Muglik (jediné na trase) jsem viděl pumpu, ale nezkoušel jsem ji. Na sklonku dne konečně vidím jak se údolí otevírá. Poslední rychlý sjezd a naskýtá se mi pohled na tyrkysovou hladinu největšího Himálajského jezera Pangong. Scenérie působí velkolepě. Jezero je sevřené mezi šestitisícové vrcholky, na kterých leží bílá deka sněhu. Míjím první restaurace, od kterých na mě pokřikují známé tváře z dnešního dne. Jak už to tak bývá od motorkářů se mi dostává těch největších poct. Fotí si mě, fotíme se spolu, objímáme se, plácáme si pěstmi i dlaněmi. Není motorka, která by mě minula bez zdviženého palce. U jedné z restaurací zastavuji, abych zjistil situaci s kempováním. Místa u jezera je spousta, ale stále tu přetrvává problém s vodou, která tu nikde neteče, musí se koupit. Po krátké rozmluvě se domlouvám se dvěma mladíky, že když si u nich dám večeři, můžu si postavit stan v závětří jejich jídelního stanu. To beru, protože tu fouká pořádně a po 110 kilometrech v nohách nemám na vaření ani pomyšlení. Sotva zvládám sedět a koukat do blba.

Ráno je jezero snad ještě krásnější, nebo je to tím, že odpočatý ho dokáži lépe vnímat. Loučím se s klukama a chystám se dál po pravém břehu jezera do vesnice Spagmik. Jsou dvě možnosti, buď po asfaltu, nebo po šotolině těsně kolem vody. Samozřejmě volím šotolinu a spíš jen tak popojíždím a každou chvíli zastavuji, abych se mohl kochat výhledem. Ve Spagmiku to z původní vesnice mnoho nezbylo. Ustoupila cestovnímu ruchu a nahradili ji kempy a ubytovací zařízení. Protože mi vojáci překazili plány nechce se mi jet dál. Abych jel 30km do slepé ulice a pak se musel stejných třicet km vracet, to mě nebere. Co dál? Koupání? To by šlo, ani by nevadilo, že je voda ledová, ale ona je také slaná. A samozřejmě nějaký potok na opláchnutí od soli nikde. Takže koupání také nic. Válení se u vody mě přestává tradičně po dvou hodinách bavit a začínám být nervózní kam bych se vrtnul. No nic, tady se brzy ukoušu nudou, tak se vrátím o den dřív. Zpáteční cestu do Tangtse mi trochu znepříjemňuje protivítr, ale i tak je to příjemnější projížďka než včera. Těsně před vesnicí zahýbám k místnímu klášteru. Na malém nádvoří právě obědvá parta dělníků, kteří tu něco staví a tak se na nocleh ani neptám. Pod klášterem směrem do vesnice je malé místo pro stan, ale nakonec končím ve vesnici v guesthousu. Daří se mi usmlouvat cenu na 300 rupií. Ráno můžu alespoň hned vyrazit bez velkého balení.

V šest hodin ráno ještě na kontrolním stanovišti nikdo není a tak bez povšimnutí projíždím kontrolou směrem do Durbuku. Zde to začíná. Odbočuji do leva do sedla Chang La a hned pěkně zprudka nahoru. Po prvních serpentýnách se situace uklidňuje a silnice se nenápadně táhne po vrstevnici do vedlejšího údolí. A je zle. Nemůžu uvěřit jak je to prudké. Oproti Khardung La, kde smyčka střídá smyčku a stoupání není takřka znát, je Chang La prakticky bez zatáček a neustále stoupá přímo nahoru. Myslel jsem si jak už jsem fyzicky v pohodě, ale tady zjišťuji že nejsem. Jako bych měl prázdné nohy a nedokáži se s nimi opřít do pedálů. V nejstrmějších pasážích musím slézt a trochu zatlačit. Kolem desáté houstne provoz na maximum.

V pěti tisících metrech se na kole špatně dýchá samo osobě. Já se ještě přidušuji šátkem, kterým se snažím zamezit vdechováni oblaků prachu. I tak mě, ale dieselové agregáty krmí výfukovými splodinami. Tohle sedlo nebude jeden z těch hezkých zážitků. Na druhé straně jako bych byl zase sám a přichází sjezdová nirvána. Třicet kilometrů jen na brzdách, bez šlápnutí.

Zastavuji až v Chemrey na pozdní oběd. Volím nevalně, zapomněl jsem se zeptat na ostrost jídla a tak většinu času trávím dýcháním otevřenými ústy. S “hubou v plamenech” mířím k místnímu klášteru, ale s dotazem na nocleh jsem neúspěšný. Alespoň nabírám vodu a na noc zůstávám na dohled klášteru pod kopcem.

Zatažená ranní obloha mi trochu kazí mé fotografické plány. Dofoukávám mé patrně píchlé přední kolo a vyrážím do Choglamsaru, kde už na mě čeká můj pokoj.

Chang La je jedno z těch těžších sedel v Ladaku. Ve směru od Pangong se dá voda doplňovat docela v pohodě. Řeka byla dost špinavá, ale pár přítoků se našlo. Kousek před mostem přes ní je i TeaTent s placem pro stan. Další občerstvení je asi ve třech čtvrtinách cesty u malého jezírka (včetně nafukovacích lodí). Na vrcholu jsou dvě restaurace. Na druhou stranu to bylo s vodou slabší. Dá se nabrat čtrnáct kilometrů pod vrcholem v Zingralu u vojenské kontroly. Zde je také slušný plac pro stan.

Diskuse