Když jsem byla požádaná, abych napsala o letošním Fat Bike Challenge svým ženským pohledem, nemohla jsem odmítnout i přesto, že jsem psaní nikdy nevyhledávala. Ale tu důvěru do mě vloženou (do holky z Prahyyy) jsem nemohla zklamat! 😁

13. 02. 2017
Zuzka Pilíková

FAT BIKE CHALLENGE 2017 OČIMA ŽENY

Je klišé začít článek větou „rok se s rokem sešel“, ale říká si to o to, protože skoro na den přesně jsme se sešli v Držkově. Další klišé je říct, že to uteklo jako voda, ale je to tak. 

Z pracovních důvodů jsme nemohli přijet už na páteční večerní vyjížďku, což mě mrzelo, protože bych ráda vyzkoušela jízdu na fatbiku jen tak s čelovkou. Ale pro někoho, kdo na kole netráví moc času a nemá zkušenosti s jízdou na sněhu bylo lepší vyrazit až za světla. Ale to se předbíhám. 

Zpátky k příjezdu.

Ještě jsme s Jendou ani nevytáhli paty z auta a už se na nás snesla první záplava antipražáckých poznámek. Takže se toho po roce vlastně moc nezměnilo 😁. Respektive nic. Ale naše pražská povaha má samozřejmě pro tuhle formu terapie pochopení 😉.

Dorazili jsme akorát v čas na snídani. Čokokoblížek, čaj a kafíčko nám příjemně vynahradili vstávání před šestou. S pusou od cukru jsme si šli prohlédnout stroje, se kterýma jsme za pár okamžiků měli splynout v jeden ideálně se nerozdělující celek. Jenda dostal Salsu, jejíž rozměry plášťů si nezadají s velikostí těch od traktoru 😁. Já pěkný černý, jen nápis byl zelený a bohužel ne růžový, který by mi ladil víc 😁 a pláště tak akorát.. Parametry sem nechám dopsat někoho kdo tomu víc rozumí 😁. Dostala jsem na svou Salsičku spdčka místo platforem. To proto, že paninka doma nedávala pozor, když jí říkali, vezmi si sebou pohorky, takže si vzala jen tretry 😁. No už se nedalo nic dělat – domů daleko 😁.

Pomalu se začal nachylovat čas výjezdu na první pětadvacítku. Přišel čas se obléct. Venku kolem nuly. Nebyl to pro mě úplně jednoduchý úkol... Nezpotím se, když si vezmu o vrstvu navíc? Možná jo, takže o vrstvu míň? No, ale to by mi mohla být zase zima... Ale podařilo se to vyladit. 

Potěšilo mě, že tyhle otázky nedělají trable jen mě, ale z doslechu od kolegů i dalším ženám, ba dokonce i samotným mužům – ti dva sympaťáci odpustí 😁.

Konečně nadešla chvíle výjezdu. Odhadem nás mohlo být kolem třiceti. Myslím, že pro spoustu lidí, které jsme cestou potkali to byla asi zajímavá podívaná – kopa lidí na podivných kolech. 

Přiznvám, že jsem seděla na kole poprvé od října, takže jsem uvítala, že začátek výletu byl po asfaltu a já se na kole mohla dobře usadit a seznámit se s ním. Pak jsme vyjeli na sníh.

Záhy jsem pochopila, proč jsou lepší platformy než spd. Moje první zkušenost na fatbiku byla u Daga pěkně za sucha, takže se dalo řádit. Tady stabilita nebyla zdaleka taková jak jsem byla zvyklá. Svojí roli v tom sehrál i trochu strach. Kolo se ve sněhu chová přece jen jinak. Už jen než člověk přijde na to, jak se na sněhu rozjet. Když máš lehčí převod, v tu ránu to podklouzne a jseš tam, kde jsi byl. Takže kde nebyla kuráž, bylo pěšmo. Ale myslím, že se to s přibývajícími kilometry zlepšovalo. Však aby taky ne. Na asfaltu se rozjedeš raz dva 😁. Z čistajasna jsme se totiž ocitli v pětičlenný skupině odtržený od zbytku. A stále na asfaltu. Naštěstí jsem v tomhle týmu měla manžílka + organizátora Daga, Žďáňu a kartografa Kamila. Takže to nejlepší z nejlepšího 😁. Obavy tak nebyly na místě, protože tohle nemohlo dopadnout jinak než dobře 😁. Komorní atmosféra při čekání na většinu, které jsme nadjeli, mi přinesla mnoho zajímavých a do života určitě zcela přínosných informací. Kdo zná Žďáňu, určitě pochopí...😉 A kdo ne, zajděte si na nějakou z jeho přednášek o jeho cestách.

Po šťastném shledání se zbytkem výpravy jsme už společně vyjeli na další kilometry, kterých do této chvíle zatím moc neuteklo. Aby zdání neklamalo, ono se řekne jet po asfaltu – to je nuda.. Jenže když si to fičíš z kopce, měj odvahu na tom ledu, který místy na silnici je, zabrzdit. Takových momentů ale zase moc nebylo. Měla jsem spíš pocit, že pořád jedeme do kopce 😁. Ale to ze mě mluví jen moje osobní nenávist ke kopcům směřujícím nahoru 😁. Tam mi to prostě nejde a nejede. Ale věděla jsem, že na konci těch kopců mě čeká řízek! To mě hnalo dál. 

Nad posledním výšlapem se rozprostřely běžecké tratě. 

Tady se mi na sněhu líbilo. Rovinka, žádný zabořený singltrek, ale široká zpevněná cesta.

Jako holka z tý Prahy jsem třeba nikdy naživo neviděla psí spřežení, takže pro mě bylo zážitkem, že jsme jedno potkali. Radost z toho, že jsem viděla něco pro mě exotickýho a řízek na dohled – paráda!

Ty poslední metry mám pocit, že mi jdou vždycky nějak líp. Ale i přesto zůstanu věrná měsícům od jara do podzimu. Na blbnutí ve sněhu jsem asi posera, i když si můžeš ublížit míň než když spadneš v létě mezi pařezy. 


Každopádně na mě měl Fat Bike Challenge účinek stejný jako loni. S lítostí jsem opřela Salsu na svém místě, řekla jí Ahoj a oznámila Jendovi, že potřebuju svůj vlastní fatbike. Nechci, prostě potřebuju.

Mezitím se na základně už začínaly smažit vytoužený řízky a ohřívat guláš. Po doplnění energie, se ta část bandy, která toho ještě neměla dost vydala na druhou pětadvacítku.

Mě bylo dobře na základně. Teplá sprcha, jídlo, čaj a měli jsme alespoň možnost se vzájemně poznat. 

Od Zvířete z Ekologický garáže (aniž by o to podle mě cíleně usiloval) si odneseš ponaučení a hlavně si sám uvědomíš, že i když třidit odpad je fajn, vždycky jde být o kus poctivější a jít ještě o něco dál. Navíc je to sympaťák a koncept jeho garáže mě baví.

Odpoledne dorazili kluci z nalehko.com. A to pro mě začala ta pravá sranda. Jestli si pamatujete reklamu, kdy jsou děti na exkurzi v kokpitu letadla a vyšvihnou, jak je FMSíčko napojený na SMIčko, tak to bylo něco podobnýho 😁 Kamil z Acepac, Petrové z nalehko, Zvíře, Dag a Žďáňa. Kluci mají technologie a materiály v malíčku. Zajímavá debata, i když jsem jí bez slovníku často vůbec nerozuměla 😁. 

Právě kluci z nalehka nám pak ukázali pár vychytávek, že člověk (hlavně ten z Prahy ;) žasne nad tím, co všechno je možné a přijde mu to nemožné.

A právě tyhle nemožné možnosti v člověku probudí cestovatelskou zvídavost a chuť vytáhnout paty o něco dál než je zvyklý. Takže se chci zeptat, jestli někdo nevíte o někom, kdo by pro mě a Jeníka svařil expediční tandem 😉.


I když jsem psala, že na kolo spíš v těch teplejších měsících, tak se tu stejně za rok objevíme znova :) Je to totiž fajn inspirativní setkání s příjemnýma lidma v pohodový a přátelský atmosféře. 

A tohle teda klišé není 😁.

Diskuse