Na své sólo cestě z Brna na Kavkaz jsem mimo jiné navštívil Gruzii, kde jsem projel na biku nádhernou Svanetii. Začneme od hranic s Tureckem a projedeme přes horské městečko Mestia do nejvýše položené vesnice Evropy – Ushguli. Cestu zakončíme převážně sjezdem do druhého největšího města Gruzie – Kutaisi.

Celkem 464 km
Výstup 6300 m
01. 11. 2016
Dominik Vaverka

GRUZÍNSKOU SVANETIÍ

Pokračuji s německým párem mířícím z Berlína do Teheránu a Španělem, který jede až do Nepálu. Poprvé jsme se potkali a také rozdělili v Chorvatsku a následně opět střetli na konci Turecka, nyní to pár dní potáhneme společně. Moji cyklističtí kolegové sice nejedou bikepacking, ale na jejich výkonnosti to rozhodně není znát. Například můj nový španělský kamarád je schopen dávat i 200 km v kopcovitém terénu za den, to vše s plně naloženým expedičním kolem. Na můj údiv odpoví vždy stejně: „I just love it man!“

Po přejezdu hranic Turecka valíme směrem na přímořské letovisko Batumi - oblíbené především u Rusů, kteří sem přijíždí za koupáním. Ve městě sháníme místní simky a jinak se moc nezdržujeme a frčíme dál. Trápí nás velmi vysoká vlhkost vzduchu. I pod stromem ve stínu bychom byli zpocení jako čuňata. K večeru nacházíme azyl kousek za Batumi, kde se dovolujeme o spaní před pozemkem rodinného domu.

Ráno míříme do přístavního města Poti, cesta je převážně rovná a se Španělem valíme dopředu jak na silničkách a průběžně se střídáme ve vedení. Provoz je průměrný, ale cyklista v těchto končinách je neočekávaný prvek a hlavně zde platí pravidlo rychlejší a větší auto má prostě přednost. Poprvé a naposled na své cestě mám defekt, kdy jsem prorazil duši o ostrou kovovou šponu. Spravujeme to u silnice za asistence starostlivé policie, která projížděla okolo. Ve městě Khobi plánujeme po nákupu sýra najít nějaké místo na spaní podél řeky. Brzy si nás všímá místní policie a náš úmysl nám zakazuje. Prý je to tu plné kriminálníků a dostáváme nabídku postavit si stany přímo vedle policejní stanice. Zprvu se nám to nezamlouvá, ale nakonec se necháme přemluvit. Ráno máme dokonce policejní eskortu, což nám jízdu docela znepříjemňuje. Policie o nás má zjevně strach nebo nemají moc co na práci. Tohle trvá skoro 80 km a vystřídají se na nás asi 3 hlídky. Po domluvě už pokračujeme sami. Vyhlížíme místo na spaní a po koupeli v ledové řece stavíme stany vedle nizozemských dobrodruhů v Toyotě  miřících do Singapuru. Večer mě vyhání silná bouřka ze stanu do přilehlého tunelu. Stan jsem si postavil přímo u kovového stožáru neboť místa zde moc nebylo. 

Za mlhavého rozbřesku valíme dál, během hodiny začíná silně pršet. Jedeme v silné sprše, vysvlékám tričko, je teplo a cesta převážně do kopce takže se stejně zahřeju. Mokré bude vše. Cesta je docela náročná a kopcovitá, nicméně provoz je minimální. Dneska spát venku nebudeme, po celodenním dešti si potřebujeme usušit věci. Veškeré brašny, které mám na kole jsou samozřejmě i vevnitř durch promočené. Opravdu ani jedna z brašen není nepromokavá a přes švy se po dlouhém dešti dostane voda kompletně všude. Naštěstí mám ještě pár nepromokavých obalů uvnitř.

V Mestii, která je sice už obléhaná turisty, je škoda hned pokračovat a tak dáváme alespoň krátký výšlap/výběh na okolní kopce. Navíc má celý den pršet, takže se rozhodujeme zůstat noc navíc ( Spaní ve vlastním stanu se zázemím = 60 Kč ). 

V časovém okně bez deště využíváme chvilky a vycházíme na kopec, kde si užíváme výhled na jeden z nejimpozantnějších vrcholů okolo - Mt. Ushba (4700m) postupně vylézající z mraků. Do Ushguli už pojedu se Španělem sám, kolegové z Německa zůstávají na vícedenní trek po horách.

Další den i přes moje střevní potíže, kterým dávám za vinu místní vodu a to z důvodu krav všude okolo pokračujeme do Ushguli. Je to asi jenom 46 km, za to horší cestou. Vesnice leží ve výšce 2100 až 2300m. Po 10ti kilometrech a stoupání v serpentinách s občasným dieselovým zákuskem v podobě zplodin od místního náklaďáku dojíždíme na Ughviri pass (1922m). Zde končí asfalt a začíná konečně cesta ideální pro horské kolo. Sjíždíme do vesnice Ipari v solidních vracečkách. Kameny za vesnicí zanedlouho nahrazuje bahno. Pokračujeme podél řeky převážně lehčím stoupáním. Cesta se vine stále podél řeky s občasným výhledem na Mt.Ushba. Zanedlouho už vidíme ceduli s kilometrovníkem. Poslední velké stoupání a už vidíme obrané věže. 

Po příjezdu do vesnice navštěvujeme nejvyšší věž a já se sháním po sýru a chlebu. Obcházím celou vesnici, chleba mi nechtějí prvně prodat, ale nakonec odcházím s čerstvým sýrem i starým chlebem samozřejmě s vysokohorskou přirážkou. Ubytko je zde dvoj až trojnásobně dražší oproti Mestii, avšak my rozhodně nemáme v plánu spát pod střechou, ale hezky ve stanu s výhledem na nejvyšší vrcholy Gruzie. Počasí nám docela přeje a večer příjemně unavení pozorujeme vymetenou noční oblohu nad Kavkazským hřebenem.

Ráno máme v plánu na kolech vyrazit co nejdál na obhlídku k ledovci, který je zde poblíž. Cesta zdá se v pohodě. Pár krav, pár brodů. V jednom z brodů hážu tygra, docela jsem podcenil hloubku a vzdálenost. Po pár kilometrech už to na kole nejde a tak je zamykáme u tábora ukrajinských horolezců a pokračujeme pěšky. Počasí se kazí, vrcholky hor nevidět a tak se rozhodujeme co nejdřív odjet pryč i když ledovec je na dosah. 

Po cestě zpátky na nás však volají místní Gruzínci sedící na lavičce poblíž našeho stanu. Po vypití několika litrů vína je dnešní pokračování v cestě stornováno. Nelitujeme, je nádherné počasí a výhled na ty hory okolo je k nezaplacení. Další ráno už tedy definitivě pokračujeme směr Lentekhi, což je mnohem horší cesta něž do Ushguli. Jede se přes sedlo Zagari ve výšce 2623 m. Cesta stoupá hned za vesnicí. Po výjezdu na sedlo nás však čeká převážně sjezd skoro 60 km až do prvního „vetšího“ města Lenthekhi, kde už je „bohužel“ asfalt. Cesta dolů je fajn, ale je třeba dávat neustále pozor. Panorama okolo je však vskutku impozantní. 

Dole v Lentekhi dáváme zmrzku, místní děti nás pozorují. Naše kola společně s námi jsou totiž značně zaneřáděná. Večer spíme kousek u silnice v lese pod ochranou tuláckého psa. Čtyřnohému i přes jeho vytrvalost ráno ujíždíme. Na policejní stanici, která je na docela neobvyklém místě skoro uprostřed lesa umýváme a mažeme kola, protože pod náporem bahna pískají z posledního. Do Kutaisi už se cesta opět vlní, nahoru a dolů. Dokonce i jeden vetší „pereval“ nás čeká. Odpoledne dorážíme do města, kde opět vládne chaos a právo silnějšího nebo toho kdo se míň bojí. V rušné ulici u stánku s kebabem končí náš malý společný trip a každý si jedeme svou cestou. Španěl pokračuje do Arménie, Íránu a dál. Já směr Rusko na horské běžecké ultra v okolí Elbrusu.

Diskuse