Tso Moriri a Tso Kar jsou známá spíše mezi trekaři. Ačkoli Moriri je vyhledávaným cílem turistů v Ladaku, naštěstí leží mimo hlavní zájem. Tso Kar zase každý jen objede cestou z Moriri. Přestože na kole se k oběma jezerům dá dojet snadno, cyklocestovatelé je nechávají bez povšimnutí úplně.

06. 07. 2016
Jan Žďánský

K JEZERŮM TSO MORIRI A TSO KAR

Cesta údolím Indu by neměla představovat žádné náročné poježdění, proto si dávám ráno v klídku na čas. Krvelačné štěnice, se kterými jsem v mém pokoji v uplynulých dnech bojoval, se mi asi podařilo vyhubit a tak se budím kolem osmé, bez štípanců a natěšený na cestu. Omeleta, čapáty, hrnek čaje a vyrážím. Prvních třicet kilometrů do Karu již znám z minulého výletu, jen je teď jedu proti proudu. Míjím kláštery Shey, Thiksey a Stakna. V Karu vidím po pravé ruce pekárnu. No nedá se jinak, to je můj mor. Z nabídky vybírám kokosky jak dlaň a hned před výlohou je zpracovávám. Koláč schovávám do batohu na ráno. Hladina cukru letí do maxima a roztáčí pedály směr Tso Moriri. Tři čtvrtiny Karu tvoří vojenská akademie, podél které stoupám asi tři kilometry. Při následovném sjezdu vidím jak v dálce proti mě někdo tlačí kolo. Vypadá to na bělocha. Přejíždím do protisměru a skutečně. Pětapadesátiletý Patrik se přiletěl z Anglie projet na kole po Ladaku. Z Manali už jede týden a jak říká už se těší jak nechá své staré tělo v Lehu odpočinout. Tahle setkání jsou kořením všedního dne. Vždycky doufám, že potkám někoho stejně postiženého a prohodím s ním pár slov.

V Upshi se zapisuji u policie, odklaním se z Manali-leh highway a pokračuji údolím proti proudu Indu. Moje představa o takto známé řece byla jaksi jiná než je realita. Představoval jsem si Indus jako majestátní veletok, ale co se vodnatosti týče, nezadá si s Jizerou. Sotva jsem opustil hlavní silnici, začíná se mi udolí měnit před očima. Spíš než v Himálaji si připadám jako v Máyovce či na západě USA. Údolí se sevřelo do skalnatého kaňonu. Asi 15km za Upshi končí silnice a začíná zlý sen každého jezdce i řidiče. Dvaceti kilometrový úsek pískových a kamených rolet, které se ze mě snaží vyklepat duši. Kdo zná chápe a kdo nezná přeji mu aby ani nepoznal. Vyježděná roleta naštěstí není nekonečná a tak se mi daří ukrojit slušných 110km a dojet až do plánovaného cíle v Kiary.

Zde se okolní hory a skály zbarvily do vínové barvy. Neuvěřitelné, kam až oko dohledné je údolí vínovo fialové. Ve vesnici jen nabírám vodu na vaření. Paní zrovna u pumpy myje nádobí a tak si pomáháme navzájem. Nejdříve pumpuji já ji a pak ona mě. Pokračuji dál poohlédnout se po místě na spaní. Na protějším břehu je jich dost. Na mé straně je to slabota, ale nakonec nacházím. Takřka dokonalé místo, tak jak to mám rád. Kousek od řeky, na trávě, pod stromem a mimo dohled, paráda. Červená čočka zasytí a můžu jít spát.

Jak jsem předpokládal 150 km podél řeky do Mahe je snadných. Cestou se dá v pohodě jak nakoupit tak najíst. V Mahe, což je vlastně jen policejní check post a malá restaurace (z výběru omeleta/čínská polévka volím omeletu) moje trasa překračuje řeku a začíná stoupat do 4870m vysokého sedla Namshang. Jenže někdo si řekl, že pohody už bylo dost. Najíždím do průvanu, který můj postup degraduje na úplnou frašku. Na další odbočku ve vesnici Sumdo se tak sotva škrábu a každý metr stojí obrovské množství energie. Ve vesnici je TeaTent, ale vaří tam jen čínskou polívku. Nevyplatí se tam zajíždět, protože zhruba o kilometr dál směrem k Tso Moriri je další restaurace, kde to vypadá, že zvládnou i něco víc. Namshang je vcelku mírumilovné sedlo, jehož zdolání není nic náročného. Vrchol je tradičně označen modlitebními vlajkami. Konečně zasloužená odměna, bez šlápnutí z kopce dolů, až k prvnímu malému jezeru Kiagar. Zde už jsou vidět i první nomádské stany. Štiplavý kozí smrad na sebe nenechává dlouho čekat. To je ta romantika nomádského života, na kterou se v cestopisech nějak zapomíná, smrad a špína. Stany nomádů lemují zbytek cesty až k jezeru Moriri, které už je odtud jen kousek. Ale ten kousek do vesnice Korzok ještě potrápí. Nezpevněná cesta, kameny a roleta, to je oč tu běží. Těsně před vesnicí je poslední check post. Vojáci na mě koukají jak z jara a nemůžou se dohodnout jak zapsat kolo. Opět radím, že všude psali jen Cycle a jsem vpuštěn do Korzoku.

Kolem vesnice je spousta zeleného placu, který úplně vybízí ke kempování. Jenže to jaksi není možné, protože mezi mnou a tím obrovským zeleným prostorem na břehu jezera je plot. V Korzoku je samozřejmě několik restaurací, guesthousů a tři kempy s velkými bavlněnými stany. Já si dávám jen tradiční Momo k večeři a nezbývá mi, než to zkusit dál. Volný přístup k vodě je necelý kilometr za vesnicí, zde také zůstávam. Sice na štěrku, ale místo to není špatné. Mám skvělý výhled na kopce na druhém břehu.

Ráno je ale jezero jak vyměněné. Šedivá mračna halí okolní krajinu a vzduchem poletují kapky vody. Můj plán byl vyrazit od Moriri po trekingové trase k jezeru Kar, ale když mi za hlavou podruhé zahřmí, plán měním a volím poněkud zbabělejši cestu po silnici.

Vracím se zpět do Sumdo, kde odbočuji do leva směr Puga a Tso Kar. V tomto údolí jsou horké prameny. Netrvá dlouho a jeden vidím. Uprostřed zelené louky tryská ze země asi metrový gejzír, ale je dost daleko a přes potok, takže ho nechávám tryskat dál bez mé účasti. Ve vzduchu je cítit síra a nějaké žluté hromady míjím jak se blížím k Puze. Zde by měli být veřejné horké prameny, ale spíš tady chcípnul pes, protože ve vesnici nepotkávám živáčka. Ve škole pro nomádské děti visí na šňůrách prádlo, ale nikde nikdo. Kousek za Pugou končí asfalt a začíná stoupání do sedla Polokongka. Celé sedlo je 100% offroad se spoustou volných kamenů a štěrku. Několikrát mě během šplhání zkrápí dešťová přeháňka a kroupy. Fyzický fond vyčerpávám podezřele rychle a tak se v horních partiích začínám docela trápit. Pauzy se začínají prodlužovat a úseky mezi nimi zkracovat až na nějakých sto metrů. Tomáš Hájíček mi to našeptává do ucha přesně:,,no tak si hoď na hrb to svý břemeno těžký a klidně řvy, ty víš, že to nebude lehký”.

V sedle ani nezastavuji a rovnou sjíždím dolů k jezeru (během stoupání není jediný vodní zdroj). Cesta je stejně špatná i dolů, ale s trochou opatrnosti se dá sjet rychle. Poslední kilometry pískem kolem jezera už jen protáčím nohy a koukám na tu krásu kolem. Mraky vytváří opravdu dramatickou horskou scenérii podtrženou skutečně slaným jezerem Kar. O toto jezero se davy nezajímají a tak je na jeho břehu spousta volného prostoru pro stanování. Nabírám vodu u pumpy a nedaleko od cesty rozbíjím tábor. Jednoznačně nejlepší místo na táboření, jaké jsem v Ladaku měl. Nezbývá než doufat, že se přes noc vyjasní abych si mohl jezero vychutnat v plných barvách.

Ráno je stejně pošmourné jako to předešlé, ale k mému obrovskému štěstí se během balení mého příbytku vyjasňuje. Najednou začínají břehy jezera zářit bílou barvou. Stačí se sehnout a naškrábat si do slánky. Nedokáži odolat a přes mokřad táhnu kolo k vodě udělat pár nasolených fotek. Zde si tu krásu vychutnávám naplno. Dostatečně nakochán se vracím do sedla, ale jen na chvilku. V jediné vesnici u jezera si ještě dávám omeletu, abych se před následujícím výstupem posilnil. Čeká mě Taglang La, druhé nejvyšší sedlo světa (i když Chang La, které už jsem absolvoval je ve skutečnosti o pár metrů vyšší). Na hlavní silnici Manali-leh se napojuji v Debringu. Ten tvoří jen shluk několika restaurací a je to poslední místo kde lze před sedlem doplnit vodu, protože mě během stoupání žádná voda nikde netekla. Tangla je ale naštěstí nejpohodovější sedlo jaké jsem doposud jel. Zaprvé je celou dobu vidět kde končí a zadruhé 85% je po skvělém asfaltu. Skutečně silnice jak v západním Německu. Ve vrcholových partiích mě opět trochu zlobí kroupové přeháňky, ale to je spíš jen takové koření dne. Plánovaný oběd v sedle si nechávám ujít, protože čínskou polívku už vážně nechci.

O to dřív se spouštím na druhou stranu. V páté zatáčce potkávám Jeffa, australana, který jede na těžko z Lehu. Jeff mluví o stejném místě na kemp jako Patrik. Vypadá to, že je oblíbené, tak uvidím. Sjezd z Taglang La je rozhodně nejkrásnější silniční sjezd jaký jsem kdy jel. Je fenomenální. V první části má silnice tak dokonalý sklon, že není potřeba brzdit a kolo jede rovnoměrnou rychlostí. Stačí pustit řídítka, roztáhnout ruce a užívat si tu svobodu. Spodní část je naopak o brždění a zatáčkách, nádhera. Sjezdem jsem tak unesen, že ignoruji chlad i mrznoucí končetiny. Až když se v Rumpse zastavuji na kýžený oběd, zjišťuji, že jsem prochladlý na kost. U čaje a nudlí pomalu rozmrzám a přemýšlím co dál. Tábořiště, o kterém mluvili kluci, je nedaleko, ale ještě je brzo. Nakonec, ale v kempu v Lato zastavuji a rozhoduji se přispět do HDP. A místo je to asi opravdu oblíbené, protože první věc, na kterou se mě majitel ptá je, jestli jsem na kole. Navečer projíždí kolem parta Čechů na celopérech. Před nimi prý jede auto s věcmi a jedou do Manali. Sakra, zase dělám něco špatně….

Z Lato už je to zpět do Choglamsaru vlastně kousek. Až do Upshi jedu z kopce, opět se hlásím u policie a dál už je to ohraná písnička. Ve dvě hodiny odpoledne už sedím v Lehu v restauraci a cpu do sebe Chicken Burger.

Diskuse