Tak zase jsem do toho šlápl, abych viděl kousek světa.

Celkem 580 km
28. 07. 2016
Romek Hanzlík

KRKONOŠSKÁ POUŤ S HYNKEM

Po loňské cestě do Benátek jsem se opět vypravil na cestu s Ignatzem Máchou, více známým jako Karel Hynek. Tentokrát do Krkonoš, podle cesty, kterou podnikl pěšky roku 1832. Pěšky šel proto, že v té době ještě nebylo vynalezeno jízdní kolo. Na rozdíl od „Denníku do Itálie“, kde je trasa poměrně dobře popsána, „Krkonošská pouť“ je zahalena mlhami. Trasu přibližně zrekonstruoval Jan Čáka v knize „Poutník Mácha“ podle pár odstavců v Máchově zápisníku, korespondence přátel a soupisu „Hradů spatřených“. Balím pěkně do osy podle zásad bikepackingu, skvěle to funguje. Do kopce ta kila vezete, to se nedá nic dělat, ale na lesních cestách, polňačkách, kořenech, výmolech apod. krásně projíždím. Moc mi to vyhovuje. Představuji si, jakým způsobem se pohyboval krajinou sám KHM, a napadl mě pocit, že intimně prostupoval krajinou. Obdobně tak i já toužím krajinou prostupovat co nejintimněji a co nejtišeji. Přispěly k tomu i za tímto účelem pořízeny nové pláště, které za jízdy nevydávají svištivý ani žádný jiný zvuk či hluk jako pláště s XL výstupky. Tyhle pláště prostě urputně mlčí. A jelikož z principu neoblékám pestrobarevně-reklamní cyklistické trikoty, měl jsem pocit intimity a ticha o to intenzivnější.

Máchu zajímaly primárně hrady, které na cestě maloval. Jelikož hrady stávají na kopci, znamenalo to většinou cestu nahoru a dolů. Ale ne na všechny hrady jsem se drápal až na věž, protože řadu z nich jsem navštívil v uplynulých letech, a tak mi u mnohých stačilo se místa dotknout. Cestu jsem se snažil dodržet co nejpřesněji, ale představoval jsem si, kudy by sám Mácha na kole jel, kdyby měl tu možnost, a tak například do Mělníka jedu podél řeky, nikoliv po dnešní silnici 1. třídy. KHM cestoval často po tehdejších „silnicích 1. třídy“, myslím, že spoléhal na to, že ho občas někdo sveze. Navíc neměl luxus značených turistických cest, podrobných map, navigací, ale ani goretexového oblečení, igelitové pláštěnky či krytých autobusových zastávek.

Poznamenání z cest. 1ho srpna s Hindlem jsme vyšli ráno ve 4 hodiny." Trochu jsem si oproti KHM přispal a startuji až kolem deváté z pražského Dobytčího trhu 551 (Karlovo náměstí), kde KHM obýval „trudnou komnatu“, a odkud vyrážel i on. Před Mělníkem přežívám průtrž mračen. Ve 12 hod. byli jsme na Mělníku pod zámkem zrovna nad Labem, kde se pojí s Vltavou, ve 2 hodiny jsme byli u kaple sv. Trojice neb sv. Jána. Vyhlídka na hory – Bezděz. Kaple je na vrchu Chloumek. Vyhlídka žádná, kostel je opevněn a označen cedulemi soukromý pozemek. Radost mi udělá až cesta do Vysoké, protože jedu po stejné cestě, po které šel KHM. Živě si to představuji. Udělám odbočku k hradu Kokořín a sjedu do Kokořínského údolí. Na Housku se škrabu po cestě přes Řipskou vyhlídku a nahoře mě chytá opět déšť. V obci Kruh v kryté autobusové zastávce přečkám nejhorší a před Bezdězem zjišťuji, že jsem nechal na té zastávce baťoh. Naštěstí na mě počkal. V lese pod Bezdězem bivakuji první noc. 

Posnídám v Bělé pod Bezdězem, kde najdu ještě pomník KHM a přes Vlčí les sjedu Zadním dolem k Jizeře. Zde navštívím dva hrady. Michalovice, které mají věž šikmější než v Pise, a Zvířetice. Vypadá to, že jsem dosušil věci z včerejška. Podél Jizery jedu přes Mnichovo Hradiště až na zříceninu Zásadka. Zde obracím k jihu a přes Valečov a Kněžmost dojedu na Kost. Dcera si vždy stěžovala při našich cyklovyjížďkách, tati, proč jsou všechny hrady na kopci? Takže dcero, Kost je v údolí. Kopeček si dáš, až budeš z Kosti odjíždět. A jelikož KHM pokračoval na Trosky přes Hrubou skálu, těch kopečků stojí v cestě povícero. Ale kopce k cyklistice patří, a navíc neznám kopec, který by jednou neskončil. Pod Troskami mě chytá další déšť. A jelikož se stmívalo, podlehl jsem panice a vyhledal nocleh v Jičíně pod střechou.

Další dny už byly ve znamení slunce, a tak jsem si mohl domů dovézt krásné cyklistické opálení, které vyniká obzvláště v místě, kde končí rukávy. Z Jičína jedu docela cik cak, protože KHM přizpůsobil trasu noclehu a posvícení V Radimi, kde zapařili u kamaráda Beneše. Já projíždím Radimí jako první a pak na druhou stranu do Železnice. Ten kopec na Bradlec se fakt nedal vyjet, to jsem vytlačil, ale prostě jsem tam musel to kolo vytlačit, když Bradlec mám na seznamu trasy. Zřícenina skromná, kopec porostlý, vyhlídka žádná. To jsem si ale vynahradil na sousedním Kumburku, který nabízí neuvěřitelný kruhový výhled na půlku Čech. A jelikož jedu na krásu a nikam nespěchám, užiju si ten výhled do čarokrásné krajiny až do aleluja. Pod Kumburkem se cesta KHM protne s cestou rodáka z Brda, spisovatele Josefa Kocourka. Zná ho sice jen pár nadšenců, ale kdo jednou četl, propadl navždy. V Brdu jsem odhodlán konečně najít Rajmovu skálu. Jde o místo, kde Kocourek spálil všechno svoje dílo, které napsal. Rajmovu skálu nenajdete na mapě, ale paní z chalupy u cesty je tak ochotná, že mě dovede až na místo. Hm, zklamání, skála je zcela zakryta nevkusnou stavbou nedokončeného rodinného domu. Stavím se tedy aspoň na hřbitově. Kocourek umřel mladý, stejně jako KHM. Sám si napsal nápis na hrob: „Zde hnije pastýř bez bílého stáda. Keř hlohu bez květu, kus nebe bez hvězdy. Poutníče, sehni svá unavená záda, postav se do hlíny na příkrov bezedný. Věz, že pastýř své stádo už rozehnal, keř zvadl, stín obral těžký trs hvězd. Déšť spláchl ohniště, kde krví plápolal a žil jen dvacettři let.“

Z Brda sjedu do Nové Paky po sjezdovce. Pochválen buď bikepacking, s brašnami by to nešlo. Další hrad je Pecka, nemůžu ale k němu jet pohodlně údolím, musím přes kopec, protože v Přibyslavi je smírčí kříž, který KHM zmiňuje, a který stále stojí na svém místě. Nahoru dolů, nahoru dolů, a jsem v Miletíně, odkud směřuji do Třebihoště, kde Mácha navštívil dalšího kamaráda a spolužáka Josefa Peteru. Mezi Miletínem a Třebihoští mě enormně zajímá kaple Jana Nepomuckého. Jak známo, Máchova podobizna se nezachovala a všechny portréty jsou jen romantické představy malířů. Pozor, cituji: „S podobiznou Máchovou, jak ji časopisy přinášely, se Petera nikdy nespřátelil a tvrdil, že nejpodobnější tváří Máchově byla tvář Jana Nepomuckého na oltáři v kapli Lázní miletínských.“ A já Peterovi věřím, protože asi tomu intuitivně věřit chci. A tak hledím dlouhé minuty do tváře Máchy Nepomuckého v Lázních miletínských. Pak v Třebihošti okukuji dům čp.52, kde Petera bydlel. Jelikož je pravděpodobné, že Petera se chtěl Máchovi pochlubit vyhlídkou z blízké Zvičiny, souhlasím bez přemlouvání s náročným stoupáním obdivuhodného sklonu a doplazím se až na Zvičinu. 300 výškových metrů, sklon takový, že je zázrak, že na silničce ještě drží asfalt a nesteče dolů. Výhled stojí fakt za to. Nocuji v kempu v Mostku.

Ráno odeženu pokušení objet kopce, které jsou přede mnou, a sjedu k Labi, podle kterého dojedu až k obrům, kteří vévodí už mnoho století náměstí v Hostinném. Nahoru dolů nahoru dolů a jsem na Brecštejně, další zřícenina, kterou KHM maloval. Hned pod Brecštejnem je Hrádeček, na plotě srdce, kytky, svíčky, pan prezident ale není doma. Tiše postojím a pak dojedu do Svobody nad Úpou, kde se obrátím a přes Trutnov a Úpici podél řeky na Českou Skalici. Cesta podél Úpy mezi Úpicí a Ratibořicemi je opravdu nádherná. U Josefova se vrátím k Labi a už to valím na Hradec a Pardubice. Nocuji pod Kunětickou horou. Na „Kuňku“, jak familiárně říkají místní, vyjedu až ráno a pak to přes Pardubice beru rovinami směr Železné hory. Zatímco každý kopec jednou končí, dnešní protivítr je věčný a tak se dřu celý den, až se doškrabu na hrad Lichnice. Sestoupám povinně do Semteše (tvrz) a stále proti větru se proderu ke Kutné Hoře, kde boj s větrem vzdávám a nocuji. Poslední den sliboval roviny, jediný kopec, který mě zaujal, byl Miskovický vrch s nádherným rozhledem do Polabí. Z Kolína poprvé volím levobřežní cestu krásnými lužními lesy, a přes Poděbrady, Nymburk, Sadskou a Český Brod završuji 580 km dlouhou trasu příjezdem na Dobytčí trh čp. 551. Danke, lieber Ignaz!

Diskuse