Název článku jsem si vypůjčil z dobrodružného knižního titulu, který se mi hned po prvním seznámení s berounskou firmou Condor vybavil. Její výrobky volají po dobrodružstvích a její příběh působí až knižně.

22. 05. 2017
Pavel Zvirze Zvěřina

LET KONDORA

K návštěvě malé provozovny se skladem v Kollárově ulici mě přiměla poměrně banální záležitost: rozbitý zip na mém starém spacáku, u něhož jsem již delší dobu zvažoval výměnu za menší a lehčí. Když jsem při hledání kohokoliv schopného zip vyměnit a narazil na možnost realizace obojího vzdálenou 15 minut jízdy na kole od domovních dveří, bylo rozhodnuto.

Condor založil původem strojař Pavel Šmic a její služby za dobu působení využilo, kromě zástupu horolezců, trempů, vodáků a skautů, také několik zahraničních filmových štábů.

Při mé první návštěvě mne přivítal Pavlův kolega Tomáš Mulač, jehož potkáte právě v provozovně, a strávili jsme spolu příjemnou půlhodinku řešením objednávky mého nového spacáku. Z katalogu na webu jsem měl předem vybrané dva modely s tím, že se rozhodnu na základě rad na místě. Po zkušenostech s třísezónním spacákem z běžné asijské produkce pro jednu z českých značek, v němž byla na jaře a na podzim zima a v létě vedro jsem měl jasno ve výběru letního spacáku s váhou maximálně lehce přes 1000 g a mezní komfortní teplotou kolem nuly. V úvahu přicházely modely D 200 bez zipu a A 200 s krátkým zipem, oba plněné syntetickou výplní 3M Thinsulate a v základním provedení vážící 950 g bez kompresního vaku. Po vyzkoušení střihu v “bivaku” na kusu koberce ve skladu a poradě s Tomášem jsem se rozhodl pro model A 200 s krátkým zipem, přidaným vnitřním zateplovacím límcem a prodlouženým a rozšířeným střihem. Při mých proporcích 193 cm výšky a 83 kg váhy mi je spacák většinou krátký a téměř vždy volný. Materiál svršku jsem zvolil Tactel v pobytem v lese osvědčené olivové, na vnitřek na Tomášovu radu použil červenou Nylon padákovinu, obojí v provedení ripstop. Třešničkou na vzhledovém dortu budou červené švy a došlo i na vychytávání drobností, jako nahrazení plastových zakončení stahovacích tkaniček obyčejným uzlem. Každý gram se počítá! Rozloučili jsme se s tím, že zálohy netřeba a za pár dnů se ozvou.

Druhá návštěva se nesla v duchu přátelského rozhovoru s cílevědomým Pavlem, jež je dle mého názoru ztělesněním pojmu “renesanční člověk”. Se zájmem jsem vyslechl poměrně dobrodružnou historii firmy okořeněnou veselými příhodami, Pavlovy názory na současný svět, vize do budoucna a prohlédl si firemní sídlo a dílnu ve zrekonstruované zemědělské budově v nedaleké Tmani.

Bikepacking.cz: Jak se strojař dostane k šití?

Pavel: Už před vysokou, tedy ještě, než byl strojařem. Začalo to záplatováním džín z Tuzexu přes různé úpravy střihu až po úspěšné zhotovení koženkového sedla na Pionýra. Na plzeňské koleji jsem poznal kluka, co si šil všechno. Nakoupil zlevněný flanel a za víkend ušil třeba šest košil. V době, kdy nebyl všeho přebytek, jako dnes a člověk žil z pár stovek na měsíc to bylo úžasné! Šil manžestráky, zimní bundy, … co šlo. To mě fascinovalo. Zkušenosti se šitím už jsem měl, tak jsem koupil v bazaru za tři stovky šicí stroj a začal brát zakázky. Opravy, úpravy, záplaty, … nejkurióznější bylo noční zašívání rukávů a nohavic pyžama pro poťouchlé přátele jakéhosi opilého studenta. Zaplaceno jsem tenkrát dostal hned třikrát: jednou za zašití, pak za opravu roztrhaných konců, jak se nešťastník snažil v opilosti s pomocí žiletky švy vypárat a nakonec za slib, že už podobné zakázky přijímat nebudu. Jednou jsem narazil na okopírovaný návod z tehdy známého cyklu “Udělej si sám” na ušití péřového spacáku, jež byl v té době v podstatě nedostupným artiklem. Ušil jsem jeden pro sebe a jeden pro kamaráda, po roce používání ho prodal a chvíli na to stál u dveří kupcův spolubydlící z koleje s balíkem látky v jedné ruce a pytlem peří v druhé se slovy: “Já chci taky!” Psal se rok 1984 a byla to moje první zakázka. Po dobu pobytu na koleji mi šití spacáků poměrně slušně zlepšovalo rozpočet a v roce 1988 se mi s nástupem k výkonu základní vojenské služby povedlo propašovat sebou šicí stroj. Lampasáci začali jezdit na cvičení s mými spacáky, jež byly kvalitnější, než tehdy fasované, záklaďáci trempové odcházeli do civilu také s péřáky a já šel z vojny s 50 000,- korunami vydělanými šitím! Hned v lednu po listopadové revoluci jsem šel ještě před vznikem živnostenského zákona na Národní výbor požádat o povolení k poskytování služeb a do roku 1991 šil spacáky při zaměstnání. V roce 1992 už jsem přijímal první zaměstnance. Firmu jsme několikrát stěhovali do větších a větších prostor, až jsme koupili starý “prasečák” ve Tmani, který jsme zrekonstruovali a sídlíme zde dodnes.

Bikepacking.cz: Kolik zaměstnanců je na provoz firmy třeba?

Pavel: Na vrcholu růstu, kolem roku 1998 jsme zaměstnávali 35 lidí. Byli jsme a nejspíš dodnes jsme největší český výrobce spacáků. Na konci devadesátých let jsme vyráběli 18 000 spacáků ročně! V současné době je stálý stav 11 zaměstnanců, v případě nárazových zakázek oslovujeme důchodkyně, které u nás dřív pracovaly nebo i další brigádníky. Redukci stavu pracovních sil jsme provedli dlouhodobě a trvala zhruba sedm let. Nikoho jsme nepropustili, počkali jsme na odchody do důchodu nebo na mateřskou dovolenou.

Bikepacking.cz: Na trh se denně valí stovky výrobků z Asie, je těžké této produkci konkurovat?

Pavel: To začalo právě po roce 1998, konkurovat se tomu v podstatě nedalo a právě to byl důvod ke snížení stavu zaměstnanců. Naskýtalo se několik možností, jak s firmou pokračovat a naštěstí mi včas došlo, že nejlepší volbou je zachovat v malém výrobu spacáků a hlavní směr výroby přesunout jinam. Současná roční produkce spacáků je zhruba 1 500 kusů, převážně zakázkových. Hlavní aktivitou se stalo šití bavlněných stanů, což je polozakázková práce, kterou zatím nejde nahradit žádným dovozem. Šijeme stany podsadové, indiánská tee pee, velké stany pro táborové kuchyně, historické repliky pro šermíře i občasné zakázky pro filmové štáby. Šili jsme například velký královský stan pro bitevní scénu z filmu Letopisy Narnie. Když bych měl současný stav vyjádřit v číslech, jedná se ze 70% o stany, 15% spacáky a zbylých 15% procent připadá na bivakovací plachty, pláštěnky, ponča, bivakovací botičky a doplňky pro horolezce i další zakázky.

Bikepacking.cz: Vaše vize a plány do budoucna?

Pavel: Po jedné hektické zakázce pro marketingové oddělení Phillip Morris, kdy jsem byl nucen pracovat 16 hodin denně ve stresu a nebylo jisté, zda se mi podaří dodržet podmínky smlouvy mi došlo, že to dlouhodobě nejde a hlavně, že to tak nechci. Firmu udržujeme v chodu se stroji, které jsme si sami vyrobili, repasovali, opravili, upravili. Jeden z nich je z dvacátých let minulého století a s trochou servisu dodnes šlape, jako hodinky. Stroje na podlepování švů máme vlastní výroby a oba exempláře jsme navrhli, vyrobili a provozujeme tady. Vyvinuli jsme i vlastní rouno do spacáků, DuoTherm, které má při nízké gramáži vysokou výhřevnost a životnost. Základní síťovinu pro DuoTherm vyrábíme sami na upraveném stroji pro výrobu záclon. Vlastní DuoTherm vyrábí textilka na Vysočině.

Již 15 let neinvestujeme do reklamy nebo marketingu, nejsem příznivcem počítačů, mejlů, chytrých mobilů. Dle mého je přepočítačováno a tyto technologie nám život spíš zhoršují, než by ho nějak výrazně zlepšovaly. Jednu dobu jsem měl i tendence přejít s firmou na provoz ve stylu továrny, kde má každý své vymezené pravomoce a zodpovědnost, ale nemůžu, musím být u všeho (smích).

Bikepacking.cz: Pavle, moc děkujeme za příjemný rozhovor a přejeme Condoru vše nejlepší do dalších let.

Kondor letí dál a vy se můžete těšit na dlouhodobou recenzi spacáku A200, kterou pro Vás připravujeme.

Diskuse