Náš host 12. 3. 2018

Po dopsání tohoto článku se na webu objevil report z Banátu na Malý Retezat a zpět. Nevadí, kluci vyráželi z jiné české vesničky a celý článek je koncipován úplně jinak než ten můj. Napadlo mě přepsat můj text do komparativní podoby, ale nakonec na to kašlu a věřím, že přesto něco nového přinese...

Po dopsání tohoto článku se na webu objevil report z Banátu na Malý Retezat a zpět. Nevadí, kluci vyráželi z jiné české vesničky a celý článek je koncipován úplně jinak než ten můj. Napadlo mě přepsat můj text do komparativní podoby, ale nakonec na to kašlu a věřím, že přesto něco nového přinese...

Text a foto: Johana Šťastná

Oblast českých vesniček v Banátu zná skoro každý. Málokdo asi slyšel nebo dokonce navštívil nejvzdálenější šestou českou vesničku Šumice (ne Sušice). Přitom hřebenovka z Rovenska do Šumice je snad nejkrásnější bajkovačkou v Banátu.

Pro mě byla 60 km trasa z Rovenska do Šumice velkou výzvou hlavně proto, že se mi ji podařilo zdolat za jeden den až napotřetí. Možná i proto je pro mě tato jedinečná hřebenovka srdcovou záležitostí. Nutno podotknout, že při prvních dvou pokusech jsem se orientovala pouze podle modré značky a podle ne příliš přesné papírové mapy Banátu. Potřetí už jsem měla GPS a hlavně zkušenosti s orientací v nepřehledných bukových pralesích a věděla jsem o nenápadných odbočkách. Když jsem ale letos koukala na mapy.cz, které se dají stáhnout a používat offline např. v mobilních telefonech, nemyslím si, že zde ještě někdo zabloudí a zažije takové dobrodružství jako já. Zkrátka na směšných 60 km s převýšením 3 000 metrů zažijete skutečné dobrodružství, pokud doma necháte chytrý telefon i GPS.

Jak už jsem se zmínila, trasa je značená modrou turistickou značkou, ale problém s orientací je po celé trase přesto značný. Chce to velkou pozornost, brát mapu s nadhledem a mít na mysli několik manter, které si v případě ztráty značky a později i ztráty naděje stále opakujete. Jedna z manter zní: „Pokud dlouho nevidíš modrou značku, jedeš špatně, hledej lépe i na nepravděpodobných místech!“

V Rovensku, kde trasa začíná, jsou snad nejnádhernější výhledy do okolí. Začátek trasy vede po loukách a výhledy jsou tu prostě úžasné, proto je velmi optimistický. Posledním spolehlivým orientačním bodem je místo, kde odbočuje – do té doby společná – červená značka doprava na Bígr (další česká vesnička) a my vyrážíme vlevo po modré. Cestou potkáváme většinou opuštěné salaše a doplnit vodu není kde. Zhruba v jedné třetině cesty nastává první velký orientační oříšek. Nacházíme se na louce bez výhledů, po pravé straně je první větší obydlená salaš. Široká cesta vede z louky do lesa a začne nenápadně klesat, modrá značka však nikde. Zde obzvlášť platí, že pokud nevidíte modrou značku, jedete blbě, a to i když cesta je široká a žádná jiná zde zdánlivě není. Ještě před vjezdem do lesa je potřeba odbočit o 90° doprava přes louku a tam se v lese skrývá také klesající cestička, ale hlavně s naší modrou značkou. Zde je první výrazné klesání až k potoku, který teče proudem a je možné (určitě s filtrem) z něj nabrat vodu. Po přeskočení potoka nastává první tlačení kola a překonávání padlých stromů. Čeká nás asi největší adrenalinový úsek trasy, a to jak po psychické tak fyzické stránce. Na jednom a půl kilometru převýšení 200 metrů! Po asi 500 metrech vycházíme na louku a zde je nutné držet se co nejvíce vlevo a rychle stoupat vzhůru, než vás ucítí salašničtí psi zabijáci. Po pravé straně je totiž salaš s nejostřejšími psy, které jsem kdy zažila. Na krku mají obrovské drátěné obojky, které je chrání před vlky a medvědy. Pokud se držíte co nejvíce od salaše (tedy vlevo), jen vás vyhánějí pryč, takže si zde na 100 % uděláte rekord v běhu s kolem do kopce (jet se nedá). Psi to tak v poslední třetině vzdají a když vidí, že už neohrožujete salaš, nechají vás. Vy miřte stále nahoru mezi dva vrcholky. Nahoře Vás čeká odměna. Určitě se vyplatí si na oba kopečky bez kola vyběhnout a rozhlédnout se do kraje. Široko daleko jen lesy a lesy. My tu naposledy potkali dva české landrovery, kterým se nechtělo pochopit, že dolů kolem salaše neprojedou. Trochu nám to zkazilo právě prožitou divočinu.

Za vrcholky je opět trošku problém najít modrou značku. Poprvé nám ji po marném hledání poradil bača, když jsme sjeli skoro o 1000 metrů dolů do údolí a kufrovali zde hodinu, možná dvě. Trasa má vést z kopce dolů pod Svineceu Mare (nejvyšší vrchol pohoří Almaj). Na první pohled to nevypadá špatně – široká šotolinová cesta, jenže ve směru nahoru ani dolů nikde modrá značka a jiná cesta zde není. Směrem nahoru cesta stále stoupá, což naše dělat nemá. Cesta dolů je cesta do pekel. Je potřeba zamířit opravdu vzhůru, ale hned před vstupem do lesa odbočit více vpravo, kde z ničeho začíná lesní cesta, která opravdu klesá. Krásný sjezd až dolů, kde se lesní cesta napojuje na širokou cestu, vedoucí z vesničky Eftimie Murgu až k odbočce na Svineceu Mare (1225 m n. m.). Zde jste přibližně v polovině cesty do Šumice a skončil tu i můj první pokus zdolat cestu za jeden den.

Pod nejvyšším vrcholem Muntii Almaj je salaš s bezprstým Josefem, který zve na pálenku a sýr. My ale máme v plánu vyrazit na vrchol Svinecea Mare, který je odsud asi 2 km. Na poslední skalnatý úsek by byla potřeba mačeta a při slézání horolezecké lano, ale zvládli jsme to i bez toho. Cestička na Svineceu Mare je využívaná jen medvědy – velká lejna na cestě a neustálý hlasitý zpěv našeho zkušeného kamaráda to jen potvrzují. My naštěstí žádného medvěda nevidíme (on nás ale určitě ano) a kocháme se krásnými výhledy do okolí. Kola jsme nechali u odbočky na vrchol.

Za Svinecea Mare je úsek, kde se projíždí těžebním dolem – celkem depresivní a ošklivá část cesty. Zde platí jediná rada: krosit to pořád rovně až do bukového pralesa. Na koho padla tíseň v dole, v bukovém pralese to nebude lepší. Všichni, kdo se v něm kdy ocitli, se shodují na tom, že je to místo s negativní energií. Při mém druhém pokusu o zdolání trasy nás tento tříkilometrový úsek doslova spolknul a po asi dvouhodinovém bloudění přes polámané a vyvrácené buky (modrá značka nadobro zmizela) jsme se najednou ocitli venku z lesa. Dodnes nevíme jak. Naši obavu, že jde o místo skutečně hororové, potvrdil i místní pastevec, který se křižoval, gestikuloval, abychom se nepouštěli dál, že všude v lesích je tu DRAG (ďábel). Zde skončil můj druhý pokus dojet po hřebeni až do Šumice. Bylo pozdní odpoledne, Roman měl horečku a stařec se křižoval a vyslovoval slovo drag tak, že dál by jel asi jen blázen.

Obavy z posledního úseku trasy byly ale zbytečné. Po útrapách ve střední části nebyla poslední třetina trasy zas až tak náročná. Nejdřív trochu klesá a zase stoupá a v závěru kopíruje hřeben s několika prameny. Na samém závěru vede cesta po loukách s výhledy a bohužel opět salašnickými psy. Kdyby tam nebyl bača, tak nás asi sežerou, protože musíme přímo skrz jejich salaše. Nedají se obejít. Pokud se držíte modré značky, čeká vás ještě jeden nepříjemný, krátký, ale prudký sešup (spíš sesuv:)) až do vesničky Putna. Tomu se dá vyhnout pokračováním po široké šotolinové cestě stáčející se též až dolů do Putny. V potoce, který zde teče, se osvěžujeme. Poslední dva kilometry teď už s lehkým srdcem stoupáme i tlačíme až do Šumice.

Pozorný čtenář si jistě všimne, že fotky jsou namíchané z různých ročních období a to zeleného, ale deštivého května a parného, suchého začátku července. V tyto dva měsíce jsem dva roky po sobě, tuto trasu absolvovala. Z první návštěvy v červnu fotky nemám.

SHARE

support:
inzerce inzerce