Spekulujeme kam vyrazit na fatbiky za pískem a ještě si užít trochu drsnějšího podnebí. Po prozkoumání map a různých lokalit padá naše volba na polské pobřeží Baltského moře.

Celkem 400 km
20. 03. 2017
Dag Raška

SURLY ROWERY NA POBŘEŽÍ BALTU

Začínáme shromažďováním informací o klimatických podmínkách v březnu a pokračujeme vyhledáváním nejvhodnější trasy. Volíme jízdu ze Štětína do Gdaňsku, jen vzhledem k neustále se měnícímu směru větru nevíme, zda nezvolit opačný směr. Nakonec je jasné, že budeme startovat nad Štětínem v městečku Miedzyzdroje a po radě na Facebooku měníme cíl na městečko Hel na stejnojmenném poloostrově. Trasujeme v mapách, abychom alespoň přibližně znali vzdálenost, která nás čeká a nakonec nám vychází přibližně 400 kilometrů. Posledních pár dní před odjezdem několikrát denně sledujeme předpověď počasí, jež nám slibuje polojasno a příjemných dvanáct stupňů Celsia. Balíme dle předpovědi, v poledne čtvrtého března nakládáme naše Surly fatbiky do auta a necháváme se odvézt na start naší týdenní cesty.

Cesta autem ubíhá bez jakýchkoliv dopravních komplikací a okolo páté odpoledne vykládáme tlusťochy v Medzyzdrojích, loučíme se s naším šoférem Kubou, první šlápnutí do pedálů a vyrážíme hledat písčité pláže, které nám budou společníky po následujících sedm dní. Zanedlouho vjíždíme na pláž a čučíme na moře. Jsme vůbec u moře? Místo vln klidná hladina a tak chvíli dumáme nad tím, zda nás Kuba, mezitím co jsme mu v autě spali, nezavezl na Balaton. Názvy jsou si dost podobné. Jdu ochutnat vodu a hned jsme v klidu: Je slaná. Začíná se rychle šeřit a nastává čas najít místo našeho prvního noclehu. Ouha! Ono to nebude tak jednoduché, jak se zdálo. Břehy jsou zde vysoké, extrémně prudké a jenom pustil by se jimi nahoru jen sebevrah. Trvá nám zhruba deset kilometrů, než najdeme alespoň trochu schůdnější místo a za společného hekání dostáváme kola do lesa dvacet metrů nad pobřežím. Nastává sbírání dřeva, stavění stanů a výborná večeře, kterou zapíjíme několika místními pivy. Debatujeme o plánu na první celodenní putování. Ten zní jasně: po pláži směr severovýchod a co nejdále to půjde. Honza testuje štípání dřeva svým nožem. Výsledek: nůž je ostrý, funguje a ošetřujeme Honzův rozříznutý prst. Pěkně nám to začíná. V deset zalezeme do spacáků a usínáme. Během noci mě několikrát budí hukot, který nejprve přičítám větru, abych nad ránem zjistil, že to není vítr, nýbrž moře. No, jestli to bude takhle každý den, moc se nevyspím.

V neděli ráno posnídáme výbornou žemlovku s jablky a skořicí, sbalíme, naložíme kola a pouštíme se do sestupu na pláž. Konečně je tu ta jízda po písku, na kterou jsme se tolik těšili. Po prvních pár metrech slézáme z kol a snižujeme tlak v pneumatikách. Jízda na písku je téměř totožná, jako na sněhu. Někde se to boří a jinde to zase upaluje jako po asfaltu, je nám jasné, že dnešní den bude ve znamení seznamování se s různými typy podkladu. Ale je to nádhera, uháníme stále vpřed, vítr nám přeje a počasí zatím ujde. S postupujícím dnem se počasí stále více zlepšuje, takže nakonec jedeme pouze v tričkách a užíváme si paprsků slunce. Kilometry ubíhají pod koly a my konečně poznáváme kudy je nejlepší jet. Orientujeme se podle barvy písku, už víme jaká barva znamená měkký, bořící se písek a která zase ideální tvrdý podklad. Nejlepší úseky jsou s drobnými valounky, po kterých to sviští jedna báseň. První problém přichází u Niechorze. Z důvodu velké eroze břehů, která je patrná na každém metru pobřeží, je právě u tohoto města břeh zpevněn ohromnými kamennými bloky, přes které jsme nuceni kola přenést. Je to velmi namáhavá a zdlouhavá práce. Člověk musí promýšlet každý krok, aby někam nespadlo kolo nebo v horším případě on sám. Naštěstí se nám to bez nehody podaří. Pojíme něco málo z našich zásob a po pár kilometrech jsme zase u kamenného valu, který je podstatně delší a složitější, nežli ten první. Vzdálenost zhruba tři sta metrů překonáváme déle než půl hodiny a mě to sebere i ten zbytek sil, který mám. Jelikož je již pozdní odpoledne, tak hledáme nějaký ten sklep k nákupu piva na večer, jídlo máme stále vlastní. Nakonec nacházíme otevřený obchůdek v obci Pogorzelice. Nakládáme zásoby iontových nápojů do brašen a vydáváme se hledat nocleh. Pár kilometrů za městečkem sjíždíme z pláže a po chvíli nacházíme nádherné místo v závětří, kde rozbijeme tábor, ohřejeme večeři a zapijeme ji místním pivem, které je snad ředěné vodkou. Dnes to na dlouhé vysedávání z důvodu únavy není a tak brzy zalézáme do našich budoárů a usínáme.

Brzy ráno vstáváme a zjišťujeme dramatickou změnu počasí. Je zataženo, teplota oproti neděli klesla a pohybuje se někde lehce nad nulou. Ale to není to nejhorší. Otočil se vítr, který fouká přímo proti nám a navíc je poměrně silný. Ale teprve po výjezdu na pláž natvrdo pocítíme sílu větru a hned je nám jasné, že dnes to rozhodně procházka rajskou zahradou nebude. A není. Na kole lehký převod, rychlost šneka a ještě začínáme mrznout. Honza to pociťuje jako první už během dopoledne, kdy mu začínají křehnout ruce a nakonec v nich přestane mít cit úplně. Řeší to natažením igelitek přes rukavice a po pár kilometrech je to hned lepší. Přes naši extrémně pomalou jízdu se kolem poledního dostáváme do Mrzezyna, kde hned v přístavu zapadneme do první miniaturní restaurace s pouhými dvěma stoly a dáváme si teplý oběd. I v restauraci je poměrně chladno a tak se nám nedaří pořádně rozmrznout ani u jídla. S plnými žaludky a novou chutí k jízdě se opět vrháme na pláž. Vítr bohužel vůbec nepolevuje a tak opět jedeme na lehký převod hlemýždím tempem. Honza dopoledne řešil ruce, já odpoledne začínám řešit nohy. Ztratil jsem v nich veškerý cit a je to čím dál tím horší. Po doplazení se na kraj města Kolobrzek se schovávám do závětří, zouvám boty a ponožky a bosé nohy schovávám do péřovky. Když alespoň trochu rozmrznou, tak je rychle mažu jalovcovým krémem, oblékám do igelitek a ponožek a obouvám boty. Kolobrzek je větší město a tak zde nacházíme otevřenou kavárnu, kde do sebe klopíme kapučíno a energii ještě doplňujeme kolou. Ani s nákupem na večer zde není problém. Pořizujeme buřty a pivo k večeři i něco málo k snídani. Vracíme se na pláž, ale po pár kilometrech zjišťujeme, že toho pro dnešní den máme víc, než dost a aby toho bylo ještě víc, nastává i drobný problém s nalezením noclehu. Nakonec nacházíme opuštěný rekreační areál se zbytky betonového, zastřešeného pódia, kde rozbalujeme spaní a jdeme připravit oheň. Najdeme závětří hned pod pódiem, s radostí rozděláváme oheň a těšíme se na naše první buřty. Dnes se nám ale smůla lepí na paty. Ve chvíli kdy ohýnek plápolá se otočí vítr, teplo z ohně je pryč a jsme rádi, že se nám buřty podaří ohřát alespoň na teplotu poživatelnosti. Dáváme “rekord” v počtu vypitých piv a po jednom Budvaru jdeme spát. Noc stojí stejně jako celý den za prd. Vítr nám duje do spacáků, teče nám z nosu a je nám všechno, jen ne teplo.

Naše každodenní rozprava u ranního čaje se začíná skládat z toho na jakém místě nám byla zima, kolikrát jsme byli přes noc na malé a jak krásně začínáme zavánět. Kdyby létaly mouchy, tak na nás určitě nesednou, chcípnou při průletu kolem. Po snídani padne rozhodnutí, že kvůli větru pojedeme po cyklostezce Bike the Baltic. Začíná nám být jasné, že pokud nenaženeme pár desítek kilometrů navíc, tak se s cílem na Helu můžeme rozloučit. Navíc, při pohledu na pobřeží je zjevné, že by to dnes po břehu moc nešlo. Pobřeží je v tomto úseku dost úzké a je příliv. V úterý tedy honíme kilometry a nelitujeme toho. Stezka je perfektní a především nevede po asfaltu, tedy, kromě pár úseků. Kolem poledního dorážíme do Mielna, obědváme, na promenádě nad plážemi si dáváme kávu a šlapeme opět dál. Po levé ruce máme moře, po pravé veliké jezero a kdyby nebylo tak hnusné počasí, bylo by tu krásně. Odpoledne dorazíme za do městečka Dabki za jezerem Bukowo, kde provádíme naši standardní proceduru s hledáním sklepu. Daří se a Honza si dokonce kupuje teplé bambusové ponožky na noc. Po výjezdu za Dabki nás čeká nemilé zjištění, že zde se místo na nocleh nalézt nepodaří. Vracíme se zpět do vesnice, začíná sněžit a my jsme nuceni vrátit se asi čtyři kilometry, než nalezneme místo ke spaní. Za vytrvalého, naštěstí mírného sněžení, stavíme stan a tarp, rychle si děláme večeři a okolo půl osmé jsme ve spacácích.

Našim každodenním budíčkem se stávají racci, kteří na noc vždy někam záhadně zmizí, aby se hned ráno okolo půl sedmé s protivným skřehotáním vrátili na pláže, kde celý den postávají v přílivových vlnách a dělají kdovíco. Středeční ráno není žádnou výjimkou. Vyklepáváme stan a tarp, balíme, dáváme si černý čaj, chleba, šunku a sýr. Okolo osmé jsme už usazeni na kolech a opět, již pro třetí, projíždíme obec Dabki. Vracíme se na pláž a nastává opět čas monotónního šlapání po písku. Kdo nejel na fatbiku po písečné pláži, tak si vůbec nedokáže představit jak se zvuk odvalujících se pneumatik dokáže po pár hodinách jízdy zajídat. Začínáme oba litovat, že jsme si nevzali sluchátka. Honza má na kole alespoň zvonek a tak nám cestu zpestřuje občasným cinkáním. Já se začínám odreagovávat přejížděním a drcením škeblí. Nikde ani živáčka, začínáme si připadat jako v postapokalyptickém světě nebo zombielandu. Pokud narazíme na nějakou vesnici nebo město, tak je zcela vylidněné a vše zavřené. Další věc, která se podepisuje na mé psychice je, že vidím tu nekonečnou pláž před námi. Navíc nemám absolutně žádnou představu o vzdálenosti. Kolem poledního dorazíme do většího města Jaroslawiec. Pouštíme se do hledání otevřené restaurace, ptáme se snad jediného místního obyvatele a dozvídáme se, že vše je zavřeno. Nadáváme jako racci a hledáme dál, protože se nám tomu prostě nechce věřit. Po chvíli potkáváme staršího pána, který si všimne našeho bloudění a zvolá na nás: “Szukasz czegoś?”, odpovídáme, že jídlo nebo restauraci. On se usměje a ukáže za svá záda a odpoví: “Tutaj!” Má pravdu, hned za ním je otevřená jediná restaurace v celém městě. Vcházíme dovnitř, zima, jako venku, pára nám jde od úst a pohledná servírka obsluhuje v kulichu. Jsme zde jediní a tak moc práce nemá. Objednáváme si jídlo, Honza šnitzl a já halibuta a stává se neuvěřítelné: Mají i točené pivo! Jídlo je skvělé, pivo také a nám se hned zlepšuje nálada. Usedáme na kola s plnými břichy a vyrážíme dál. Podle mapy zjišťujeme, že pro návrat na pobřeží je třeba po mostě překročit řeku. Chyba lávky! To je sice náš vytoužený plán, ale skutečnost je zcela jiná. Na mostě jsou cedule “Zákaz vstupu”, a to hned v několika jazycích. Je tam základna polského námořnictva. Nevěřícně kroutíme hlavami a koukáme do mapy, co teď. Objížďka přes vnitrozemí, nic jiného nejde udělat. Pětatřiceti kilometrová objížďka je opravdu výživná. Asfalt, polní cesty, lesní cesty a do toho vítr a déšť. Na pobřeží bylo rozhodně lépe. Konečně objízdná trasa končí a přijíždíme do Ustky. Nákup a opětovné hledání místa ke spaní, které nacházíme v borovém lese kousek za Ustkou. Máme krásné závětří, takže to konečně vypadá na pořádný oheň a hlavně teplo. Ležení postaveno, oheň hoří, nad ním se opékají buřty, my popíjíme pivo a nahříváme se. Nad hlavami měsíc a hvězdy. Jako kdyby takhle nemohlo být přes den! V tichu noci náhle slyšíme suché lupnutí, ale moc tomu nevěnujeme pozornost. Po nějaké chvíli se Žďáňa zvedá na malou stranu, popojde a lakonicky prohodí: “To lupnutí byla ta slavná karbonová tyčka v tvém stanu. Jsi bez spaní.” Naštvaně prohlížím škodu a opravdu jeden konec tyčky se rozpadl a stan leží na zemi jak dlouhý, tak široký. Naštěstí do základní výbavy bikepackera patří vázací páska a izolepa a tak stan po provizorní opravě opět stojí (vydržel celý zbytek cesty a dnes má již tyčku novou, opět karbonovou). Vracíme se k ohni, ale náhle se zvedá vítr, mění směr a tak sice sedíme před ohněm, ale veškeré teplo je opět pryč. Tohle nemá cenu! Jsme nuceni zalézt do spacáků, ale aspoň se pořádně vyspíme.

Čtvrtek nás vítá vytrvalým deštěm, který naštěstí okolo půl osmé končí a tak můžeme vařit a snídat. Ale copak, kdepak je ta snídaně, kterou jsme si nechali na řidítkách? V čudu! Nějaká potvora, asi liška, ji snědla, ale solidárně nám nechala vakuovaný salám. Sýr sežrala, salám nechala. Dnešní den patří asi k těm nejlepším, které na Baltu trávíme. Krásné trailové stezky nad pobřežím jsou fantastické, jenom je potřeba si dávat pozor zda před vámi najednou neskončí. Eroze je zde tak velká, že na mnoha místech cesta náhle končí, aby pokračovala třeba až za dvacet metrů. To co bylo původně cestou leží hluboko pod vámi na břehu moře. Kolem poledního se snažíme nalézt restauraci. Marně. Nakupujeme tedy v potravinách salám, sýr, pečivo a džus a baštíme venku. Poté hurá opět na pobřeží, dnes je to parádní jízda. Po celý den nám lehce fouká do zad a tak upalujeme na těžký převod a polykáme kilometr za kilometrem. Odpoledne nám rychle plyne pod pneumatikami a začínáme hledat město kde nakoupíme na večer. Volba padá na Lebu, ale ještě než přijedeme do města, navštěvujeme písečnou poušť před tímto městem. Kdyby svítilo slunce a nebyla zima, tak byste si mysleli, že jste na Sahaře. Písečné duny kam jen oko dohlédne. Písek dokonce zavalil i les ze kterého vyčnívají pouze torza stromů. Poušť přechází v les s močálem podél kterého vyjíždíme z dun a za chvíli jsme v Lebě. Po nákupu vyrážíme po pobřeží dál a hledáme místo na spaní. Světe div se tentokrát nacházíme naprosto ideální místo v závětří a ani se nám nestane, jako za předešlých večerů, že by se zvedl vítr. Můžeme posedět a nahřát se u ohně jak dlouho chceme. Zkoumáme mapu a začínáme plánovat následující den. Tentokrát to vypadá na pěknou štreku.

Pátek je stejně sychravý, jako předešlé dny a okolo půl osmé jsme na cestě. Opět stereotypní jízda po pláži, ale mozek už si za tud dobu zvykl. Větším problémem se ukazuje vzdálenost, kterou dnes chceme ujet. Potřebujeme se dostat na poloostrov Hel, protože v sobotu dopoledne tam na nás bude čekat odvoz domů. Učiníme rozhodnutí, že dnes žádné velké zastávky dělat nebudeme a pojedeme co to dá a jako cíl si stanovujeme město Jastarnia, ležící zhruba v polovině Helu. Cesta nám poměrně rychle ubíhá, jen síly už pomalu docházejí. Celý den jedeme ze zásob energie ze snídaně, kterou doplňujeme pouze zbytky čokolády, různých tyčinek a především chalvy, kterou naštěstí Honza pořídil ve velkém množství v místním sklepu. Okolo třetí hodiny dorážíme do Wladyslawowa, což je město na začátku Helu. Nacházíme otevřenou mini restauraci s kebabem a beze zbytků doslova sežereme ohromnou porci kebabu. U tohoto pozdního oběda se rozhodneme, že dnešní večer strávíme někde v hotelu, abychom se po týdnu pořádně umyli a zítra na cestě domů byli alespoň trochu za lidi. Pomocí booking.com nacházíme ubytovaní v Jastarnii ve stejnojmenném hotelu a za chvíli nám přichází potvrzení o rezervaci. S vidinou postele a plného břicha sedáme zpět na kola a vjíždíme na poloostrov Hel. Po pár kilometrech na mne přichází ta největší krize za celý týden. Nohy přestávají šlapat a stále jenom zpomalují a zpomalují. Cpu do sebe zbytky chalvy a to mě alespoň na chvíli uvádí do použitelného stavu. Projíždíme opuštěnými a prázdnými obcemi a já najednou při pohledu na zavřený hotel dostávám strach zda vůbec bude námi objednaný hotel otevřený. Honza vidí moje utrpení a tak rozhodne, že vyjedeme z lesa a přesuneme se na cyklostezku. Tam se kupodivu oklepu a konečně po páté hodině přijíždíme do Jastarnie. Chvíli bloudíme a hledáme náš hotel, až ho konečně vidíme a co je ještě milejší: je otevřený! Opíráme venku kola a vcházíme na recepci. Recepční na nás vytřeštěně kouká a nějak zvláštně krčí noc. Studuje naši rezervaci a nechápavě kroutí hlavou. Nakonec nám přece jen vydává klíče od pokojů a pouští nás nechat se ubytovat. Sprcha je božská a ta černá voda co teče z mého těla je jako neskutečná. Zjišťujeme, že v hotelu je sauna a okamžitě do ní zapadneme. Pocit? Neskutečné! A po sauně? Večeře o třech chodech a k tomu čtyři piva. Co víc si přát. Ale vrcholem celého večera je ulehnutí do postele. Já osobně využívám všechny polštáře na pokoji se kterými se mazlím a válím se v nich. Bože, nic mi nechybí!

Ráno je před námi poslední den naší cesty. Máme sbaleno, nacpaná břicha od snídaně a zvesela se vydáváme na závěrečný úsek našeho putování. Okamžitě najíždíme na pláž a šineme se směrem k nejvýchodnějšímu bodu Helu. Jakoby se s námi Balt chtěl pořádně rozloučit: fouká, chvílemi prší, teplota je na dvou stupních nad nulou a aby toho nebylo málo, boří se písek pod koly tak, jak jsme celý týden nezažili. Pneumatiky jsou téměř na nulovém tlaku, ale stejně to nejede a nejede. Nakonec zjišťujeme, že tady je to nejlepší úplně po hraně moře. Po jedenácté přijíždíme do cíle, na obou je vidět únava a ani nepozoruji nějakou extra velkou radost. Jsme prostě utahaní. Děláme finální fotku a vyrážíme z pobřeží do města hledat našeho řidiče. Kola se sotva šinou, protože už ani nemáme sílu je zase nafouknout, zíráme do silnice a tak kolem našeho šoféra Honzy jen bez povšimnutí projedeme. Kdyby na nás nezavolal, byli bychom jeli pořád dál. Je konec, nakládáme, převlékáme se a teprve v autě to z nás všechno padá. Připíjíme si se Ždáňou čerstvě otevřeným českým pivem a jen se usmíváme. Tady není potřeba slov.

Diskuse