Nubra valley je pro svou neopakovatelnou krajinu velmi oblíbenou destinací. Ne však na kole, na tom do Nubry prakticky nikdo nejezdí. Cyklocestovatelé, kteří dojedou až do Lehu, si ke své velké škodě nechávají tento krásný kout Ladaku uniknout.

22. 06. 2016
Jan Žďánský

Z KHARDUNG LA DO NUBRA VALLEY

“Crrrr, cože? No to snad nee!” v pět ráno mě z mé noční letargie budí nepříčetný budík. Hmm, tak to se snad ani nikam nechce. Otráveně vstávám a začínám cpát spacák a zbytek věcí do brašen. Nedá se svítit na Khardung La je to dlouhý kopec a je potřeba začít včas. Před šestou hodinou už v chladném ránu uháním v minimálním provozu do Lehu. Sluneční paprsky zatím jen olizují vrcholky okolních hor, ale vypadá to na pěkný den. Zaplať pánbůh, po třech dnech deště a sněhu, kdy hory vylezly z mračen jen sporadicky, je to úleva. V 6:30 projíždím bránou do Lehu a hned za ní zahýbám do prava, kde čtu nad hlavou nápis Khardung La 37km. Tak pojďme do toho. Stoupání do sedla začíná vlastně hned tady. Projíždím zaprášenou periferií města a začínám nabírat výšku. Šněruji zatáčku za zatáčkou, míjím Tsemo Castle, čímž nechávám Leh za sebou. Mávám vojákům na silniční kontrole a o kus dál přijíždím ke kusu betonu, na jehož uměleckém ztvárnění vyniká nápis You Are On the Hight Motorable Road On The World.

Silnice na Khardung La je jako čtyřiceti kilometrová špageta hozená do hor. Úhel stoupání není nijak zákeřný, až mě překvapuje jak snadno se mi jede. Prvních 25km do South Pullu zvládám vcelku snadno. Zde odevzdávám kopii permitu, dopuji se chlazeným Mountain Dew a sušenkami, ještě rozdávám pár úsměvů, odpovědí zvědavcům a pokračuji v krasojízdě. Konec asfaltu, začátek trápení. Druhá část stoupání mi tak lehce nejde. Rozbitá cesta plná výmolů a kamenů mě značně zpomalila. Také v nohách už začínají být nastoupané metry cítit. Podél cesty sedí v hloučkách desítky “konstruktérů”, kteří kladívky rozbíjejí kameny na štěrk, kterým následně spravují cestu. Pekelná práce. Za bouřlivého aplausu přihlížejících dojíždím do sedla. Chvílemi mi přijde, že kolo drží mě a ne naopak jak by to mělo být. Ve dvě odpoledne jsem na vrcholu.

Euforii okamžitě střídá znechucení. “Turist bulshit”, tak bych nazval Khardung La. Chvíli koukám na běsnící dav jak se snaží namačkat před vrcholovou ceduli s nápisem 18380ft. Uskakuji před taxíkem, před motorkou, nevím co mě srazí dřív. Když se začíná stát fronta na focení s mým kolem prchám pryč. No fuj. Na druhé straně řídne provoz asi o 90%. Kolem cesty leží ještě hromady sněhu a jak taje tvoří se doslova řeky vody, které musím každou chvíli brodit. Až do North pollu klesám po rozbité cestě plné vody. Zde začíná asfalt. S výhledem na majestátní štíty přede mnou nabírám rychlost a doslova letím dolů. Patnácti kilometrový sjezd končím ve vesnici Khardung. Žaludek se už delší dobu hlásí o nějaký příděl, tak zastavuji těsně před vesnicí u Tea Tentu, kde objednávám smaženou rýži s vajíčkem a čaj. Jak se tak rozhlížím po okolí s kempováním to vypadá bledě. Naštěstí mě nechávají postavit stan vedle Tea Tentu a tak mám nocleh i s teplou snídaní.

Po ránu nelením. Vaječná omeleta, Nescafe, brrrrr, škoda mluvit, alespoň že to bylo černé a teplé. Krajina je velkolepá a co je důležitější, stále klesám k soutoku řek Shyok a Nubra. Tahle zábava se neomrzí. Šetřím brzdy, snažím se regulovat rychlost jen tím, že se postavím, abych zvětšil odpor vzduchu. Díky tomu a minimálnímu provozu jsem během chvíle v písku bývalého řečiště Shyoku. Otevírají se přede mnou dvě údolí. Nubra vpravo a Shyok vlevo. Zahýbám vlevo směr Diskit. Pohled je to nádherný. Oproti krajině kolem Lehu je tohle opravdová krása. Shyok razantně ztratila na mocnosti a zanechala za sebou široké ploché řečiště plné písečných dun. Kolem nich teď vede moje cesta až na samý konec údolí do Turtuku. V hlavním městě oblasti Diskitu jen nabírám vodu a pokračuji dál. Zastavím se zde cestou zpět. O šest kilometrů dál, v Hunderu, už zastavit musím. Z dob karavan na hedvábné stezce jim tu totiž zbylo několik velbloudů. Camel safari je jednou z hlavních atrakcí v celé Nubře. I když 100 Kč není za procházku na velbloudovi nic hrozného, dělám jen pár fotek a nasedám na svého obtěžkaného velblouda. Je nějak brzo, proto se rozhoduji ukrojit ještě nějaké kilometry, aby jich na zítra zbývalo méně. Strašlivé horko si uvědomuji vždy, když sesednu z kola. Na pálícím slunci se nedá vydržet, Nubra je skutečná poušť se vším všudy.

Míjím vojenské základny rozeseté v údolí a že jich tu je. Jenže jak se tak rozhlížím kolem sebe s místem na kempování je to opět slabota. Kde není ostnatý drát, tam je zeď z trní. Rozhoduji se sáhnout do fyzických rezerv a natáhnout to až do Turtuku. Projíždím vesnice nebo spíš osady, ve kterých není nic ke koupi, ani nic k jídlu. Po ranní omeletě se už dávno zaprášilo a vlastně ani nevím z čeho pořád jedu. Ač jsem tomu sám nevěřil, zhruba v půli cesty potkávám potok a kousek od něho i slušné místo na spaní, kde se navíc mohu schovat do stínu pod stromem. Na mé spálené kůži se už tu a tam objevují puchýřky, UV 30 jako bych vůbec nepoužil. Můj kemp je jako vystřižený z Volání divočiny. Ležím pod stromem na písku, uschlé trsy trávy kolem. Už zbývá jen procházející se lví rodinka.

Bez velkého rozcvičování ráno co nejdříve vyrážím dál. Polykám lžíci arašídového másla jako energetickou zásobu na posledních 50km do Turtuku a s východem slunce ukrajuji první metry z dnešní porce. Po asfaltu to utíká a díky brzkému vstávání jsem před polednem v cíli. Turtuk je malá vesnice na dohled pákistánské hranici. Indie si ho vybojovala ve válce s Pákistánem v roce 1971. Veřejnosti se otevřela v roce 2010 a je to prý hotový ráj nedotčený masovou turistikou. Obávám se, že víc zasažené místo jsem v Ladaku zatím neviděl. Není divu. Lidi se tu točí jak na běžícím páse. Přijedou v džípu nebo na motorce, míří foťákem do všech stran a za dvě hodiny zas jedou pryč. Děti když vidí cizince s foťákem, tak okamžitě natahují ruku a vykřikují “deset rupii” nebo “čokoláda”. Na dospělých je zase vidět únava z toho jak se z nich stala atrakce. I přes to má Turtuk velké kouzlo. Na sebe nalepené domky, křivolaké uličky a všudy přítomná tekoucí voda. Změť zavlažovacích kanálů prochází každým kouskem vesnice a nenajde se jediný domek, kolem kterého by netekl alespoň malý potok vody. Na políčkách se pěstuje především pšenice. Sehnat ve vesnici ubytování není žádný problém, přespal jsem za 600 rupií v guesthousu (včetně snídaně a večeře ) a brzy ráno opět vyrážím na cestu zpět. V zavřeném údolí je naštěstí ještě stín a tak je cesta nanejvýš příjemná. Necelých sto kilometrů do Diskitu zvládám překvapivě snadno a rychle. Trochu mi pomohl vítr, ale především oblačnost, která propustila jenom minimum slunečních paprsků. Bohužel co čert nechce, v Diskitu mě na dva dny zastavují střevní potíže. Přestože na jídlo si tu opravdu nemohu stěžovat a zatím mi chutnalo vše co jsem ochutnal, vybírám si svou dávku utrpení na 100%. V Diskitu stojí za návštěvu monumentální zlatá socha Buddhy, který jakoby shlíží na Diskit a vlastně na celé údolí, má odtud totiž nejhezčí výhled. Na protějším kopci se na strmých skalách krčí zdejší klášter, který podtrhuje krásu celého místa. Vzhledem k neočekávané zastávce a tomu, jak mě ubíjí zdejší horko, se rozhoduji vynechat výlet podél řeky Nubry do Panamiku, kam se jezdí do hotsprings. Hned jak je mi po ránu lépe, balím věci a odjíždím z Diskitu proti proudu Shyoku k mému dalšímu cíli Pangong Lake.

Přestože naprosto chápu, že se nikomu na naloženém kole nechce trápit při přejezdu Khardung La, je to obrovská škoda. Až na pár kousků jsou silnice v Nubře vyasfaltované a vzhledem k tomu, že se jezdí v jednom údolí, nejsou cesty tak náročné. Jediné na co je třeba dát pozor je slunce, které mě potrápilo solidně. Cesta z Diskitu či Hunderu (kde je k dispozici spousta ubytování a dají se zde nakoupit potraviny) do Turtuku se dá v klidu zvládnout za den. Voda se dá doplňovat cca po 20km z potoků (filtr se hodí) jinak je možnost něco koupit jen ve Skuru (sušenky, čínské polévky a limonáda) a pak až v Biagdangdo. Pokud byste cestou potřebovali přespat, asi nejlepší místo na kemp je hned za Skuru po pravé straně (nezapomeňte ve vesnici nabrat dost vody). Je tam pastvina, na kterou vede odbočka cca 500m za vesnicí. Další místo je asi o 7km dál, kde silnici křižuje potok. Také napravo, spí se na písku a je třeba dávat pozor na všudypřítomné trny. Teoreticky je na návštěvu Nubry potřeba 7 kopii permitu, mě stačili dvě ale určitě je lepší mít všechny. Premit na 7dní stál 700 rupií a dá se pořídit v každé cestovce. Vydává se minimálně pro dva lidi, ale v šikovné cestovce vás k někomu napíšou. Já navíc pořídil dva permity po 7 dnech, abych se nemusel vracet do Lehu pro nový a mohl přejet rovnou na Pangong Lake. S tím si hravě poradili v Nomadic Way, které mohu doporučit. Poslední věc, která mě napadá je, že vůbec není potřeba jezdit do Nubry na těžko. Myslím, že s rozpočtem 1500 rupií na den se dá vše zvládnout na lehkém kole jen s náhradním oblečením (a filtrem na vodu).

Diskuse