Přes hory a doly, hlavně ty hory, jsme objeli italsko- a slovinsko-rakouské hranice. Vlakem dojedeme do Sillianu, rakouského městečka ležícího v 1 100 m.n.m., šetříme výškové metry, chytrý, co? Protože přijíždíme až večer, nejsou v plánu žádné jiné akce, než najít místo na spaní. První varianta spát na dětském hřišti padá, protože hřiště je nově reonstruované a přestavěné do zábavního parku, který je celý oplocený.
Text a foto: Iveta Dvořáková
Takže najíždíme na naplánovanou trasu a stoupáme. Po 350 výškových metrech nacházíme rovnou plochu na boční cestě. Vlastně je to křižovatka míň a víc zarostlých cest, ty už pěkně dlouho nikdo nepoužívá, kdo by sem jel. Lesák by sem jel. V šest ráno přijíždí po tý víc zarostlý cestě auto, naštěstí brzdí, vrací se a když se po chvíli objeví na míň zarostlý cestě, zle se na nás kouká. Dobré ráno, balíme a jedeme dál. Trasu nelze splést, prostě furt nahoru, cestou snídáme, zase jedeme nahoru až k první chatě. Za ní stoupání nekončí, ale terén i sklon jsou pro naše sice tentokrát mtb moc drsný a tak posledních třista výškových metrů jdeme pěšky. Doplahočíme se až k Sillianer Hütte, která leží v 2 447 mn.m. a najednou nevíme, kam se dívat dřív. Jsme hned naproti Tre Cime, vidíme další dolomitské masivy a jen zíráme. Sníme si svačinu s výhledem jak z pohlednice a pak jdeme dál. Ano, jdeme, ještě pořád není terén přívětivý pro jízdu. Právě naopak, teď začíná ta nejdrsnější část celé trasy. Cestičky jsou velmi úzké, kamenné, prostě ne cyklostezka, ale regulérní horský trail. Aha, vzpomněla jsem si, že jsme míjeli značky Stoneman Dolomiti. Tak jsem si to při psaní článku našla, koukám na popis a prý z celého okruhu je tzv. Demut-Passage ten nejnáročnější úsek, který se dá i v případě velkého rizika objet. Ano, správně, to je ta část, kterou jsme začali. Kola tlačíme, taháme přes skály, občas popojedeme. Povídáme si se svišti, kocháme se výhledy a pomalu se dostaneme do sedla Silvella. A když píšu pomalu, tak myslím pomalu. 15km nám zabralo 6 hodin. Tohle zjištění bylo celkem demotivační, ale na druhou stranu, ze sedla jedeme dolů! Po široký cestě, kam by se vešlo i auto. Sice se po nedávných deštích valí taková spousta vody, že pocitově jedeme potokem a jsme okamžitě mokrý a zablácený, ale jedeme dolů! A pak znovu nahoru. Hluboký sypký štěrk, horko, zase tlačíme.
Naštěstí roste kolem spousta lesních jahod. Jedeme, přichází brod, nesnáším brody, cesta se zase prudce zvedá a k tomu je zničená od lesních prací. Tlačíme. Jede proti nám cyklista a vypadá dost překvapeně. Vlastně jsme potkali tři lidi na elektrokolech, kteří jeli nahoru k Sillianer Hütte, potom jednoho motivovanýho ebikera na Demut-Passage a pak tutoho. To byli všichni cyklisti, který jsme do konce přejezdu potkali. Každopádně jsme se doplácali k chatě De Dòo, bod, ke kterému jsem se upínala. Prý tam mají skvělý štrúdl. Po 9 a půl hodině a 40 kilometrech potvrzuji, štrúdl je vynikající. Vystoupáme pár metrů nad chatu, vybalíme stan, aby na sluníčku proschl, a pak, pak jedeme dolů. Strašně dlouhej hezkej sjezd až do vesnice San Pietro di Cadore. Z 1 900 metrů do 1 300, kávička, limonáda a zase stoupáme. Do dvou tisíc, mezi chaty a stáda ovcí, výhledy dechberoucí, pořád jsme ještě nadohled Dolomitům. Jediný mínus, blíží se bouřka, seshora je dobře vidět, jak jednotlivý hory postupně mizí v mracích. Hledáme vhodný plácek pro stan, přijíždíme k hromadě klád, který zatarasujou cestu. Přelezeme je a několik desítek metrů za nima, v malým výběžku, začínáme stavět stan. Sem nikdo nepřijede, zespoda to nejde, nahoru to vede ke všem čertům, maximálně ráno lesáci a to už budeme pryč. Si myslíme. Ve tři hodiny ráno přijíždí auto a parkuje přímo naproti našemu stanu. Vystupuje člověk, bere kanystr a bůhvíco ještě a jde pryč. Nejspíš si nás ani nevšiml. Nebo všiml, ale bylo mu to jedno.
Vrací se asi v půl sedmý, kdy už jsme vzhůru, ale ještě zalezlí. Ani nedutáme, čekáme, co bude, jestli nám přijde vynadat nebo něco horšího, fantazie pracuje naplno, když přemýšlíme, co mohl dělat uprostřed noci uprostřed lesů s kanystrem. Odjíždí, nechává nás na pokoji a my zůstáváme zalezlí a snídáme ve stanu.
Cesta, na které jsme spali, pokračuje dál lehce nahoru, jedeme po ní několik kilometrů, užíváme si výhledy, krajina se oproti včerejšku docela změnila, je hodně zvlněná, zelená, se spoustou vodopádů. A brodů. Přichází sjezd a pak zase tlačení. To je tak prudkej krpál, že to snad není pravda. Deseti serpentinama vylezeme o 200 metrů výš, nahoře se vyloupne nádherná chata a protože poprchává, zaplujeme na kafe. A koblížek. Když už v těhle končinách narazí člověk na jídlo, musí toho využít. Prší víc a víc, dáváme druhý kafe. Nakonec oblíknem nepromokavou bundu a jedem, to bychom tady taky mohli čekat týden. (Což by nebylo špatný.) Libuju si, po jak hezký silnici jedeme, nestihnu ani dokončit myšlenku a už uhýbáme na lesní cestu. Ta je po deštích stržená, takže nechybí mezihra v podobě snášení a přenášení kol. Sjedeme napřed ke stáčírně minerálky a pak až do městečka Forni Avoltri, kde je Spar. Jídlo! Kávička nevyšla, protože jediná místní kavárna měla zrovna polední pauzu. Nevadí, jedeme dál, už zase lehce stoupáme. Přes jednu, druhou a třetí vesnici po asfaltce, pak přichází prudší stoupání do hor po štěrku, který je v ostřejších pasážích nahrazen hrubými betonovými panely. Nebudu zapírat, poslední výškový metry jsme zase tlačili. V sedle ve 2 120 metrech se na nás smála Rifugio Marinelli a protože byla pěkná kosa a poprchávalo, zalezli jsme dovnitř. Dostali jsme kávu z mokka konvičky, uvařenou na kamnech. Ještě jsme ale nebyli v cíli, naopak, čekal nás hodně dlouhý a nepříjemný sjezd do Plöckenpassu. Nepříjemný, protože strašně dlouho byla cesta z volného, hrubého štěrku, mrholilo, foukalo, byla kosa. Aspoň čím níž jsme byli, tím víc se oteplovalo. Na přenocování jsme si předem na mapách vyhlídli plac vedle silnice, kde prý můžou parkovat obytňáky, je tam i louka, kde by se dal postavit stan a hlavně je tam sprcha. Prý. Přijeli jsme tam, nikde nikdo, restaurace zavřená. Nevadí, vlastně nikoho nepotřebujeme, jenom složit hlavu a umýt se. Horkou vodou, jsme docela prochladlý. Hm, sociálky jsou taky zamčený.
Sjíždíme booking, žádný rozumný ubytování v okolí nenacházíme. Jídlo taky nemáme, tak pokračujeme dál po trase po silnici do městečka Paluzza na pizzu. Hned ve dveřích restaurace zmerčím hořící krb, číšník vidí můj lačný pohled a se smíchem mě k němu usazuje. Objednáváme, bez rozmyslu si říkám o pizzu Marinara, ta je bez sýra, na tý se nedá nic zkazit. Si myslim. Když přistane na stole, kouká na mě spousta rybiček. Od kdy je, prosímvás, Marinara s ančovičkama? Kromě jiných stravovacích návyků jsem nikdy nejedla ryby, nesnáším tu chuť, ani vegan sushi nepozřu. Vyřešeno, najezeno a během jídla znovu kontrolujeme booking a plánovanou trasu. Vykoukne na nás ubytování kousek od pizzerie, kolem kterýho bychom stejně jeli. Zamlouváme, vzápětí dostaneme potvrzení a doufáme, že to nebude katastrofa. Nebyla, nádhera to byla! Majitelé jsou milounký, venku nás vítá kocour, pokojíček krásnej a paní vtipkuje, že teplý vody mají spoustu, ať se klidně koupu, jak dlouho chci. Asi pořád nevypadám úplně dobře. Horká sprcha, vypraný prádlo, teplý čaj, druhý teplý čaj a pohodlná postel.
Ráno do otevřeného okna stoupá vůně čerstvě rozpečených croissantů, jsme vyspinkaný do růžova, můžeme jet dál. Od pana majitele dostáváme tipy na cestu a mapu Zoncolanu, že tam musíme určitě jet. Koukali jsme na něj z okna pokojíčku a jo, určitě na něj pojedem, ale někdy příště. Ono to okolí tady vypadá krásně i na závodky, když se člověk drží víc v údolích.
Jen co se vykopeme, začíná pršet. Slabě, nevadí. Silněji, koukáme k baru, jestli už má otevřeno, že bychom si dali kafe a déšť přečkali. Nemá. Jedeme dál a začíná slušně lejt, schováváme se u budovy technických služeb, svačíme, kontrolujeme radar, jako bychom tím mohli něco změnit. Nakonec natahujeme nepromokavou bundu, i když stoupáme do slušnýho kopce a pokračujeme. Nad serpentýma, kterým se blížíme, je značená restaurace, dojedeme tam, má otevřeno a taky krb se zapáleným ohněm. To je hezkej místní zvyk. Sušíme se, déšť celkem brzy ustane a jedeme dál do kopce. Přijížídíme k zámečku Valdajer a lyžařskému středisku, potkáváme spoustu lidí na procházce a na houbách. Asfaltka přechází v lesní cestu, už žádná auta ani motorky, jen božské ticho a výhledy. V jedné zátočině skoro na vrcholu sušíme stan, který je mokrý ještě z předvčíra, nechtěli jsme ho rozbalovat v ubytování, aby po nás nezbyla hromádka bordelu. Sluníčko svítí, vítr pofukuje, stan je suchý asi za pět minut.
Pokračujeme a před náma se vyloupne ruina nějakého nejspíš zemědělského stavení. A z okna na nás kouká osel. A ze dveří další. Stádo asi dvaceti oslíků zabralo barabiznu a vypadjí velmi spokojeně. Naštěstí nikde není hlídací pes, projedeme kolem, vysloužíme si dlouhé pohledy a pár zahýknutí. Čas na pěkný sjezd po široké lesní cestě, který končí u horského potůčku. Sesedneme na mostku, dáme si svačinu, nohy si nesmočíme, protože se k vodě přes zeleň a šutry nedokážeme dostat, ale nevadí. Výhledy krásný, hlavně na tu silnici naproti kroutící se zase někam nahoru. Je parádní, vede hlubokým lesem, přejíždíme několik vodopádů a vine se až k chatě Malga Cason di Lanza (Lanzer Alm). Ale jednu výtku bych přece jenom měla. Italové, vy neumíte serpentiny? Ta silnice stoupala opravdu slušně a skoro furt přímo rovně, občas jedna mírná zatáčka, fakt jsem si oddechla, když jsme byli nahoře. Foukalo studeně, ale chata měla dobrý kafe a venku byli zase oslíci. Pak nás čekal sjezd do Pontebby, stále po silnici. Sklesali jsme asi sto metrů, když jsme přijeli k zábranám přes celou šířku cesty. Nahoře žádná cedule nebyla, vracet se rozhodně nebudem. Přehazujeme kola, nasedáme a opatrně pokračujeme. Silnice je místy popraskaná, autem bych na ni opravdu nevjela, ze strachu, aby se neutrhla, ale kolo přece jenom tak těžký není. Sklesáme, v Pontebbě doplníme zásoby a najedeme na Alpe Adria. Směrem na jih, rozhodli jsme se nepokračovat přímou krátkou cestou, ale projet údolí Val Dogna, vystoupat bezmála tisíc metrů a pak sjet na druhou stranu. Dole, u řeky Saisera, je krásný parkoviště, kde se utáboříme. Sotva postavíme stan, přijíždí policie. Výborně. Mně už se fakt nikam nechce, je chladno a už i šero, byl to zase dlouhej den, nehnu se. Auto jenom projelo, ani nezastavilo, dobrý. Kromě nás je na parkovišti několik obytňáků (hlavně českých), my jsme jediní se stanem. Ale každýmu je jasný, že takhle večer se už nikam hikovat nebude. Italská policie naštěstí neřeší, možná by měl člověk problém, kdyby na tom místě vysloveně několik dní tábořil.
Dobré ráno, dneska už jenom sjedeme do Tarvisia, dáme si kafe a croissant, po Alpe Adria přejedeme do Kranjské Gory, to bude pohodička. Nemohla jsem se víc mýlit. Z kempovacího plácku sice chvilinku jedeme po silnici směrem Valbruna, ale opravdu jenom chvilinku. Z asfaltu odbočujeme doprava do koryta momentálně vyschlé řeky. Prý tudy vede trasa. Jako jo, sem tam je nakreslená turistická značka. Velký důraz na slovo „turistická“. Ani se nerozkoukám a už tlačím kolo přes šutry, do krpálu, do lesíka, kde je bunkr nebo co to z dob první světové války. Dobrý, přežila, horší už to snad nebude. Haha, chyba lávky. Respektive chyba značení a trasování, velmi rychle jsme se ztratili. Sice jsme šli podle čáry na navigaci, ale po nějaký době se ukázalo, že na čáře jsme sice dobře, ale naplánovaný je to špatně, měli jsme být na druhý straně potoka. Což znamenalo krpálek křovím pár desítek metrů dolů, naštěstí bez brodění přejít kamenitý potok a kola zase vytáhnout prudkým svahem nahoru. Tam už je naštěstí široká lesní cesta a my po dobrých dvou hodinách můžeme kola používat ne jako závaží, ale opět jako dopravní prostředek. Dojedeme na louku pod skalníma masivama, scenérie je to dechberoucí a kompenzuje ten nešťastný začátek dne. Následuje pěkně dlouhý sjezd po krásné lesní cestě a nakonec se napojujeme na silnici vedoucí od Predilského jezera do Tarvisia. Přichází na řadu vytoužené kafe a brioška, opravdu najíždíme na Alpe Adria a po ní jedeme do Kranjské Gory. Na pizzu a pivo, dobroty z pekárny a doplnit zásoby na další dny. Po cyklostezce pokračujeme do Moistrany, kde je kemp. Ještě je brzo odpoledne, zůstávat v něm nebudeme, ale sprchu využijeme velmi rádi. Není to špatný, když se chce člověk zkulturnit, ale nechce platit za pobyt mezi autama s nocovištěm hned vedle silnice. Stačí se přes den zeptat na recepci, jestli se dá použít sprcha a ještě jsme se nesetkali s odmítnutím. Stojí to 2-3 Eura na osobu, jedno v jaký zemi. Venkovní teplota přesahuje 30 stupňů, takže rovnou peru oblečení, všechno bez problému uschne. To by byla civilizace, za Moistranou odbočujeme z cyklostezky a vracíme se do hor, tentokrát do Karavanek. Po pár výškových metrech stavíme na plácku u ohrady s oslíky, abychom dosušili stan.
Oslíci jsou zvědaví, ale když zjistí, že od nás žádný jídlo nedostanou, ztratí rychle zájem. Pokračujeme, stoupáme po široké, hladké, štěrkové cestě a v jejím nejvyšším bodě přejíždíme Karawankentunnel. Jo, ten, kterým jezdíte do a z Chorvatska. Krátký sjezd a zase výjezd, tentokrát na Planinu pod Golico, známou díky každoroční záplavě kvetoucích divokých narcisek. Projedeme planinu na úpatí hory Golica a zase kousek sklesáme. Teď nás čeká poslední výstup dne a ten stojí za to. Jak jsme den začali, tak ho i končíme. Stylem vytlačit kolo nad sebe, zmáčknut brzdovou páčku a držet, přitáhnout se k řídítkům, povolit brzdy, vytlačit kolo nad sebe a tenhle postup opakovat 300 výškových metrů se sklonem 29% cestou zničenou lesníma pracema. Těsně před koncem potkáváme člověka na kole jedoucího z protisměru. Ten vyděšeně říká, že jdeme ze špatnýho směru. Sjet dolů jako drsnej trail, to jo, ale zespoda se chodit nemá! K tomu potkáváme ceduli s varováním „životu nebezpečno pohybovat se na této cestě“. No, už jsme nahoře, přežili. Celkem vyčerpaní jsme rádi, když najdeme plácek na spaní, postavíme stan, při pozorování západu slunce se navečeříme a jdeme spát.
Ráno začíná dobře. Prvních deset kilometrů v podstatě jenom klesáme tak dlouho, až dojedeme ke sportovnímu středisku s jezírkem, na jehož břehu trůní kavárna. Haleluja, právě otevřela, dáme si jedno kafe, druhý, izotonický nealko pivo, využijeme záchodky pro základní hygienu a pak se zvedneme a začneme zase stoupat. Sklesali jsme do 600 metrů a vystoupat potřebujeme do 1600 k horské chatě. Něco jedeme, něco tlačíme, nakonec se úspěšně dokodrcáme k Planinskemu domu na Zelenici. Za povzbuzování pěších turistů přeneseme kola přes skalky a dostaneme se ke sjezdu do Loiblpassu. Sjíždíme přes splazy, spoustu volnýho hrubýho kamení, lidi jdoucí proti nám nahoru na nás koukají částečně pobaveně, částečně nevěřícně, ale všichni svorně radši uskakují na stranu.
Dostaneme se na silnici a kromě krátké objížďky tunelu po ní sjedeme až do Tržiče. Tam je čas na lov jídla. Napřed najdeme bistro se skvělýma hranolkama a cibulovýma kroužkama. Burgry vypadaly taky velmi dobře, ale bohužel bistroboys neměli žádnou vegan variantu. Potom nesměla chybět kávička a zmrzlina v kavárně na pěší zóně, následovaná návštěvou pekárny hned vedle. A na závěr jsme vykoupili místní sámošku. Nacpaní a dobře zásobení vyrážíme dál, jak jinak než do kopce. Projíždíme krásnou Dovžanovou soteskou, stavíme na každým odpočívadle vůbec ne proto, že je strašný horko a přecpaný břicha tlačí, ale kvůli těm parádním výhledům, samozřejmě. Po čase opustíme malou asfaltku a po lesní cestě vystoupáme až k Domu na Kofcah. Jet šlo celou cestu, až na úplně poslední kousek pod chatou. Proběhla i úvaha, že bychom přímo na chatě mohli přespat, zase jednou trošku kulturně, ale bylo ještě docela brzo, avizovaná bouřka nepřišla a hlavně, hlavně tam bylo hodně lidí. Takže po odpocení u kafe sedáme znovu na kola a hezky houpavým nahoru dolů jedeme po náhorní plošině dál. Mineme ještě jednu chatu, stádo krav, vyjedeme z pastviny a najdeme krásný plácek na stan s výhledem na okolní kopce. Bylo to to nejhezčí a nejklidnější místo na spaní za celou cestu.
Poslední den, tak jdeme na to. Po snídani s výhledem a obligátním nahoru dolů sklesáme do 800 metrů, abychom vzápětí vystoupali do 1 500. Po širokých lesních cestách, celkem bez problémů. Jenže na vrcholku se musíme dostat z jedné hezké cesty na druhou. Mezi nima je spojnice, oficiálně značená cyklostezka, po který se ale úplně jet nedá. Takže zase táhneme kola lesem úzkou strmou cestičkou a když překonáme hrabanku a kořeny, skončíme v bažině. Oficiální trasa, fakt že jo. Zvládli jsme to a tím za sebou nechali poslední zákeřný úsek. Po už zase pěkné široké cestě sjedeme až na silnici vedoucí do Zgorno Jezersko. Tam najdeme obchod a posvačíme před ním ve společnosti Australanky, která přechází slovinský hory pěšky. Taky pěknej magor 🙂 Protože je vedro a taky se nám tak úplně nechce opouštět Slovinsko, sedneme si ještě na chvíli v kavárně. Pak už se nevyhnutelné nedá dál odkládat, sedáme na kola a jedeme vstříc poslednímu pasu, Seebergsattel. Nahoře jsme celkem rychle, sjezd je nekonečně dlouhý. V Bad Eisenkappel se zastavujeme na zmrzlinu a vyrážíme na zbývajících padesát kilometrů po silnicích a cyklostezkách, které už celkem dobře známe. Poslední špetku vzrušení nám připravila bouřka, která se nám celou dobu držela v zádech. Do tý doby jsem nevěřila, že se na hardtailu dá jet tak rychle.
Dohromady jsme za šest dnů ujeli 430 km a nastoupali u toho 13 800 metrů. Byl to takovej pěknej pěší výlet s občasným popojetím na kole.
Vzdálenost
430 km
Převýšení
13.800 m
Obtížnost
5 z 5
Dny
6 dní
430 km
13.800 m
5 z 5
6 dní
Diskuze