Annapurna circuit

Text a foto: Daška a Jakub (Bikepacking Nomads)

Naše první seznámení s Nepálem proběhlo v Kathmandu, v hlavním městě země. Město, které se topí v odpadcích, stále se vzpamatovává ze zemětřesení tři roky zpátky a kterému je to tak nějak všechno jedno… Přesto, když jsme poprvé uviděli ve větru třepotající se budhistické vlaječky, v nosech nás zaštípala vůně vonných tyčinek a poprvé jsme roztočili modlitební mlýnky, byli jsme nadšení.

V Kathmandu jsme se ale moc nezdržovali, nabalili jsme kola a zamířili na západ do druhého největšího města země, do Pokhary, výchozí bod pro treky kolem Annapuren a Dhaulaghiri. Vybrat si lze z několika možností, jak a kudy se tam dostat. My si zvolili cestu, která by se dala shrnout slovy: Je to sice dál, zato horší cestou. Severně od hlavní dálnice vede málo frekventovaná cesta na úpatí hor. Celkem 270km nám trvalo 7 dní, včetně jednoho odpočinkového. Důvod byl prostý, špatné cesty, prudká stoupání a relativně horké podnebí nám dávalo celkem zabrat. Přesto nelitujeme, dostali jsme se tak i do míst zatím nedotčených turismem.

Nepál ročně navštíví tisíce a tisíce turistů, to je fakt. A místní si to moc dobře uvědomují. Spousta míst změnila svou tvář v posledních letech, Pokhara ani Annapurna circuit trek není vyjímkou. Původně pěší trek dlouhý přibližně 230km se nyní stává oblíbeným cílem i pro cyklisty a to především díky cestě, která se buduje z obou stran okruhu. Drtivá většina turistů, včetně cyklistů volí směr proti směru hodinových ručiček. My, inspirováni článkem na bikepacking.com jsme si však zvolili opačný směr. A protože se jedná o okruh, nechtěli jsme si to nijak zkracovat a rozhodli jsme se začít i skončit v Pokhaře.

Z Pokhary (700m n.m.) jsme společně s kamarádem Garym z Anglie vyrazili směr Muktinath (3700m n.m.) a plán zněl jasně: nespěchat, kochat se výhledy a pořádně si to užít. Jediné pravidlo, které jsme hodlali dodržovat, bylo nestoupat více jak 500 výškových metrů denně. Což někdy znamenalo ušlapat třeba jenom 6km během dvou hodin a zbytek dne trávit pitím kořeněného Masala čaje, hraním karet a obdivovat krásu kolem. Celý trek je totiž úžasný v tom, že se postupně dostanete z vlhkého a horkého subtropického pásu do jehličnatých lesů, do větrné horské pouště a přes nejvyšší bod – sedlo Thorong La ve výšce 5416m n.m. zase zpátky dolů v opačném pořadí. Celou cestu pak lemují jedny z nejvyšších hor světa – Annapurna 2, Dhaulaghiri nebo Gangapurna… Cesta byla v překvapivě dobrém stavu, po většinu času pěkně sjízdná. Dokonce jsme projeli i některé úseky po pěšinkách (singletrailu) pro turisty, které povětšinou vedly na druhém břehu řeky.

Po osmi dnech pozvolného stoupání jsme přijeli do osady Muktinath. Poutní místo pro Budhisty a Hinduisty a taky poslední větší osada pod sedlem. Tady cesta končí a my věděli, že jde do tuhého. Dali jsme si odpočinkový a hlavně aklimatizační den. Naše těla reagovala na absenci kyslíku překvapivě dobře. Zadýchávání a takové, řekněme, zpomalenosti jsme se ale nevyhli. Následující den jsme se přesunuli ještě o trochu výš, kde je ve výšce 4200m n.m.poslední možnost ubytování a jídla.

Vrcholový den probíhal ve zkratce asi takto: osm hodin fuňení a tlačení kol do kopce. Moc jsme toho po cestě nahoru nenamluvili a když jsme kolem poledne konečně stáli nahoře u kamenné mohylky, slova byla stejně zbytečná…

Prvních několik kilometrů dolů ze sedla bylo kvůli únavě, nadmořské výšce a zbytků rozbředlého sněhu příliš riskantní pro jízdu. Druhý den po přespání v osadě Thorong Pedi (4500m n.m.) se ale pěšinka rozšířila a narovnala a my si užívali nejlepší sjezd našeho života. Celý sjezd by se dal zvládnout za několik málo dní, my ale nikam nespěchali a dál pokračovali tempem jen pár desítek kilometrů denně. Tady jsme opravdu docenili směr, kterým jsme jeli – některé úseky byli rozhodně jednodušší sjíždět než tlačit nahoru a především jsme měli přehled o turistech jdoucích v protisměru, kterým jsme se vyhli a nemuseli je složitě předjíždět zezadu.

Zpátky do Pokhary jsme dorazili po 23 dnech. Míříme rovnou do našeho oblíbeného podniku, popíjíme banánové lassi a jenom pohled na hory tyčící se nad městem nám připomíná, co jsme (si) právě dokázali. Himálaj a Nepál obecně nám ukázal mnoho svých tváří, ne každá byla krásná, ale oceňujeme všechny. A víme, že se sem ještě vrátíme…

Co nebrat:

Kempovací vybavení. Kromě lehčího spacáku, popř. vložky do spacáku. Podél treku je cca každých 10km vesnice, kde se dá sehnat skromné ubytování, většinou i teplá sprcha. Podobně je to s jídlem. I ve výšce 4500m n.m. je v nabídce burger, pizza nebo jačí steak. Nám ale stačil Dal Bhat (čočka s rýží).

Naopak je vhodné přibalit vodní filtr nebo jiný systém na ošetření pitné vody.

Obecně řečeno – čím lehčí kolo, tím lepší.

Vhodná doba:

Přestože se říká, že trek leží v srážkovém stínu a lze ho jít celoročně, z naších zkušeností bychom preferovali podzim (září-listopad) nebo jaro (březen-květen).