Náš host
13. 11. 2023
Zvuk, který vydává horské kolo, když se noří až po středy kol do mazlavého jílového bláta se těžko přenáší na papír, ale v mojí paměti zůstává napořád. Tohle je prostě jedna z chyb, které člověk udělá jen jednou za život. Slézt z kola a obejít louži na lesní cestě na hřebenech slovenských Javorníků by zabralo maximálně třicet sekund. Ale já jsem musel zkoušet projet. Nejspíš jenom z obyčejné lenost a pohodlnosti. Toho dne jsem se už s kolem nachodil dost, harvestory lesníků zanechaly cestu často v nesjízdném stavu tak se mi to nechtělo provozovat znovu. Cítím, jak mi bláto protýká mezi prsty levé nohy, která je i s botou a ponožkou uvězněná v lepivé páchnoucí hmotě. Takže co teď?
Zvuk, který vydává horské kolo, když se noří až po středy kol do mazlavého jílového bláta se těžko přenáší na papír, ale v mojí paměti zůstává napořád. Tohle je prostě jedna z chyb, které člověk udělá jen jednou za život. Slézt z kola a obejít louži na lesní cestě na hřebenech slovenských Javorníků by zabralo maximálně třicet sekund. Ale já jsem musel zkoušet projet. Nejspíš jenom z obyčejné lenost a pohodlnosti. Toho dne jsem se už s kolem nachodil dost, harvestory lesníků zanechaly cestu často v nesjízdném stavu tak se mi to nechtělo provozovat znovu. Cítím, jak mi bláto protýká mezi prsty levé nohy, která je i s botou a ponožkou uvězněná v lepivé páchnoucí hmotě. Takže co teď?
Text a foto: Jan Motýl
Můžu se zkusit zeptat ve facebookové skupině bikepacking cz, signál tu je. No, radši ne. Tak si alespoň udělám fotku, abych měl památku a pomalu se soukám ven. Nejde to moc dobře, kolo je obtěžkané jílem a neobejde se to bez ponoření doposud čisté pravé boty do bláta. Alespoň jsem tam nespadl celý, nebo jsem do toho nepoložil kolo na bok i když moc nechybělo. Na mýtině vedle cesty pokládám kolo a čistím ho pomocí trávy a lahve na vodu, ze které jsem proděravěním víčka vytvořil improvizovanou sprchu, do kterou nabírám zakalenou vodu z louže opodál. Asi si dokážete představit, jak to jde od ruky, zvlášť v poledním slunci a bez ničeho na pití. Čtyřicet minut po osudové chybě opět frčím, naštěstí je teď trasa chvíli z kopce a za pár kilometrů prochází městem, kde vděčně odbočuji k samoobslužné myčce. Tlak vody lehce smývá bahno ze mě i z kola. Tuším, že mýt bicykl vapkou není metodicky správně, ale není to jediná věc, co na tomhle výletě neběží přesně podle příruček. Dopíjím vychlazenou kolu z benzínky a s nablýskaným kolem jedu dál ke svému cíli, kterým je rumunské hlavní město Bukurešť.
Delší putování vlastními silami jsem si chtěl vyzkoušet už dlouho. Nikdy v mých touhách ale nefiguroval bicykl. Na kole jsem nejel od doby, kdy jsem dostal řidičský průkaz a moje turistické výpravy se omezovaly na pěší vandry. Zpět ke kolu jsem se dostal jako slepý k houslím, když jsem na jaře nemohl chodit a zakoupil bazarový stroj Trek x-caliber abych si udržel alespoň náznak kondice. Jízda mě začala bavit, a tak jsem se začátkem září rozhodl věnovat tři týdny volna výletu na kole. Bukurešť jsem vybral proto, že Karpatské Hry jsem sice četl, ale V Rumunsku jsem ještě nebyl a 1600 kilometrů se zdálo být ideální vzdálenost na tři týdny šlapání. Jednou jsem už ujel 80 kilometrů za den, tak co může být za problém udělat to dvacetkrát za sebou?
Pojedeš, dokud nedosáhneš osvícení? Ptá se kamarád, u kterého přespávám první noc na cestě. O to se rozhodně nesnažím, moje motivace k výletu je mnohem přízemnější a dala by se shrnout asi takhle: Chci to zkusit, protože můžu. Jsem zvědavý, jestli se zážitek z cesty na mě nějak podepíše, ale ještě zvědavější, kam dojedu. V tuhle chvíli nemám nejmenší představu, jak bude fungovat moje tělo, hlava ani kolo. Bude mě to vůbec bavit? Je jediná možnost, jak to zjistit.
Trasa v Čechách ubíhala rychle, zvládal jsem bez větších obtíží ujet okolo 100 kilometrů denně a vyhýbat se přitom jízdě po silnici. Po pár dnech jsem se dostal do tempa, zadek se přizpůsobil sedlu, naučil jsem se sbalit se na kolo za deset minut a získal jsem pocit, že mě nic nemůže zastavit.
První pochybnosti o realističnosti mého cíle se dostavují na hřebeni slovenských Javorníků, kdy trávím spoustu času přelézáním padlých stromů, opravou defektů a již zmiňovaným zapadnutím do bláta. Třicet kilometrů ujetých za den mi výrazně snižuje denní průměr. Jestli to takhle půjde dál, budu rád, když dojedu do Košic. Asi jsem měl víc řešit spíš nastoupané metry než vzdálenost, možná jsem měl předem zjistit sjízdnost trasy, možná jsem měl tréninku dát víc než jednu čtyřicetikilometrovou projížďku za poslední tři měsíce. Času mám naštěstí před sebou dost, tak prostě pojedu dál co to půjde a uvidím, kam ve dvacetidenním limitu dojedu. Další dny je trasa naštěstí pohodlnější, tak začínám opět věřit, že dojedu až do Bukurešti. Zvláště sjezd od pramene Hornádu až po Spišskou Novou Ves mi spravuje jak kilometráž, tak i náladu. Vypadá to, že trápit se denní kilometráží moce nemá cenu, spíš to chce koukat na profil trasy. Taky mi dochází, že z lineární aproximace kilometráže poslední hodiny opravdu nezjistím, za jak dlouho budu o tisíc kilometrů dál. Další triviální a samozřejmé zjištění někoho, kdo poprvé jede na kole dál než pro rohlíky.
Můžu zaplatit kartou? Ptám se obsluhy v pizzerii ve Spišské Nové Vsi a sahám po zelené kartě do sáčku, který mi slouží jako peněženka. Aj, to je karta od pojištění Alpenverein. Po chvíli přehrabování platím v hotovosti a vevnitř mě narůstá panika. Pouštím se do jídla a panika stále narůstá. V půlce talíře to neunesu a afektovaně vyházím všechno vybavení z brašen vedle zahrádky podniku. Karta nikde. Zuřím a jsem na sebe neuvěřitelně naštvaný. Cesta končí, a to jenom kvůli takové banální chybě. Jsem to ale kus idiota. Rád bych alespoň mohl říct, že to je další záležitost z volného cyklu chyb, co člověk udělá jednou za život, ale už se mi to stalo jednou, když jsem v Turecku ztratil pro jistotu celou peněženku. Tenkrát jsem měl ale schovanou záložní kartu. Tu teď sice nemám, ale zato mám fantastickou přítelkyni. Po vyslechnutí sebelítostivé litanie říká, že zkusí něco vymyslet. Já volám do banky, blokuji kartu a jedu někam za město přespat. Vlak domů jede beztak až ráno. Jsem zralý to zabalit a týden někde jenom zuřit. Po probuzení beru do ruky telefon a vidím na něm zprávu s kontaktem na člověka, který mi ve městě má předat 500 euro v hotovosti.
Do brašen rozstrkávám pár stoeurovek, abych diverzifikoval riziko ztráty a nemusel opakovat nepříjemnou situaci a vyrážím dál. Když už jsem u těch brašen. První půlka většiny článků na tomto webu je popis vybavení a použitých brašen tak zkusím nezůstat pozadu. Vybavením na kempování jsem již byl vybaven, takže tady nebylo co řešit. Spaní jsem vyřešil nafukovací karimatkou a péřovým quiltem, jako přístřeší jsem si vzal plachtu a vařil jsem na plynu. Jednoduché, osvědčené věci, nebral jsem s sebou nic zvláštního. Celkem zhruba deset kilo věcí. Zabalení byl už trochu oříšek. Žádné vybavení na bikepacking jsem neměl a nechtěl jsem na první, zkušební, výlet utrácet za věci, které ani nevím, jestli potřebuji. Přeci nevykoupím před první cestou katalog Ortlieb, co když mě to nebude bavit a pak to všechno budu se ztrátou prodávat. Nákup levných brašen taky nepřicházel v úvahu, protože co když mě to naopak bavit naopak bude a já si pak budu chtít koupit něco vychytaného a kvalitního? To bych pak měl doma zbytečně dvě sady věcí. Takže jsem se řídil přístupem, co dům dal. Brašnu do rámu jsem si koupil už na jaře a na zadní kolo jsem dal nosič, který jsem odmontoval mámě z kola. Stejně ho nepoužívala. Cože? Nosič? Kacířství! Bikepacking zelóti znechuceně zavírají prohlížeč. Lze však namítnout, že bikepacking má být o tom, jak použít, co je dostupné, sbalit na kolo věci na kempování a vyjet a nenechat se svazovat pravidly. Ale co vím já, náhodný kolemjdoucí?
Na nosič jsem dal dvacetilitrový lodní pytel, kde jsem měl většinu věcí – spaní, oblečení a vaření. Na řídítka jsem přidělal menší pětilitrový pytel, kam jsem dal plachtu abych jí mohl v případě deště vybalit jako první, a ještě jsem vzal jeden pětilitrový vak s sebou, že si do něj budu dávat jídlo. Radost z toho, jak pěkně a levně jsem balení vyřešil kazí jen nepromokavá bunda a kalhoty které už se nemají kam vejít. Balím je tedy do pytlíku na spacák a ten přidělávám bez ladu a skladu na nosič. Na řídítka jsem pak ještě připevnil dva pytlíky od Acepacu, které se v průběhu cesty velmi osvědčily. Do pytlíku u levé ruky jsem dával skládací lahev s vodou, ze které se pak při zastávkách dobře pilo. Šlo by to i za jízdy, ale proč, když každou chvíli zastavuji kvůli navigaci. Do druhého pytlíku jsem dával foťák, který tak byl stále při ruce, a navíc krásně vymezoval místo na další předmět, který jsem potřeboval mít stále při ruce, mobilní telefon. Vedle foťáku byl v brašně v ideální tenzi, takže byl na jednu stranu krásně přístupný, na druhou nevypadl ani při hodně ostrých sjezdech.
Kdo nebyl v ideální tenzi, byla Maďarka, která vybírala poplatek za přívoz přes řeku Tisa nedaleko slovenských hranic. Byla poněkud napružená. Na loď jsem dojel na poslední chvíli, hodil kolo na zvedající se rampu přívozu a příliš pozdě zjistil, že jde o placenou službu. V Maďarsku jsem utrácet nechtěl, tak jsem se neobtěžoval vyměnit eura za forinty, ale tohle mě jaksi nenapadlo. Paní v budce za kasou říkám, že bohužel nemám forinty ani kartu a nabízím jí alespoň desetieurovku. Ta vystřeluje z budky jako čertík z krabičky a křičí na mě něco maďarsky, z čemuž rozumím akorát „forint, forint“. Přívoz se líně sune mlžným oparem přes kalnou řeku a stejně tak líně a znuděně pozorují divadlo převozník a jediný další pasažér. Mě nezbývá než se tvářit provinile a krčit rameny. Po několika minutách paní pochopí, že se ode mě místní měny opravdu nedočká a odkvačí opodál mumlajíc si něco pod vousy v maďarštině. Na druhém břehu mi naštěstí nikdo ve výstupu nebrání a já tak můžu triumfálně vyrazit vstříc ošklivé krajině východního Maďarska. Nekonečná rovina s poli rozdělenými akátovými větrolamy vůbec neubíhá pod koly také díky měkkým písečným cestám. Občas projedu vesnicí, a i tam je to neutěšený pohled. Rozpadlé domy, spousta z nich s cedulí „na prodej“, toulaví psi a zamračení lidé. To poslední se trochu zlepšuje ve městě Debrecín, ale já v tvářích místních dívek vidím, že až zestárnou, budou vypadat jako ježibaba z přívozu. Už abych byl pryč. Navzdory písku ujedu za den rekordních 132 kilometrů a můžu se k večeři kousek před hranicemi s Rumunskem odměnit dvěma kusy čínské polévky a proteinovou tyčinkou zakoupenými ještě na Slovensku.
Zatímco se láduji nudlemi dochází mi, proč je druhá polovina zápisků z bikepackingových cest popis svačin a občerstvení zakoupených a zkonzumovaných po cestě. Prostě žaludek cyklisty je bezedný narozdíl od bikepackingových brašen. Svoboda, kterou člověk získá s lehkým kolem se tak zčásti vytrácí s nutností takřka neustále doplňovat zásoby. Zpočátku v Čechách a na Slovensku jsem to nevnímal, ale právě v Maďarsku, kdy jsem jel s dvoudenní zásobou jídla mi došlo, jak moc času a starostí nakupování znamená. Je to například stres, že mi kdokoliv může před smíšenkou očesat nebo rovnou ukrást kolo nebo spousta přemýšlení, co si z často omezené nabídky vybrat. Zastávku v Kysúckém Novém Městě, kde jsem zjistil že řetězec Coop neprodává instantní bramborovou kaši i s odstupem času vnímám jako velkou křivdu. Většinu cesty jsem se nezřízeně cpal hlavně sladkostmi, brambůrky a čokoládou s občasnou zastávkou na oběd v podobě pizzy či kebabu. Jedinkrát jsem toho litoval, to, když jsem v Košicích v kavárně při dvouhodinovém nabíjení powerbanky spořádal jeden kousek od každého dortíku v nabídce. Celkem sedm kusů. Sice jsem neměl pocit sytosti, to ostatně nikdy za celý výlet, ale zato nohám se potom vůbec, ale vůbec nechtělo šlapat. Navzdory příšerné dietě jsem ale shodil jednu díru na pásku, a tak můžu cyklistiku doporučit jako účinnou odtučňovací kúru.
Dojíždím na hraniční přechod s Rumunskem. Krásná pohraničnice úplně zjihne, když zjistí, že jsem tam dojel na kole až z Prahy. V hraničním městě Ordanea v kavárně dobíjím telefon a vyrážím vstříc Rumunsku s vidinou liduprázdných stezek na hřebenech hor. Za městem se v jemném mrholení prosmýknu okolo posledního stavení střeženém hodně asertivními psy a vjedu na stezku podél řeky. Ta se asi po třech metrech promění v kozí stezku, kde mi nezbývá než sesednout z kola a tlačit. Alespoň ulevuju pozadí, které je po včerejším přejezdu Maďarska značně použité. Možná jsem si přeci jen měl koupit ty cyklokraťasy. Celou dobu tlačení je vidět silnice na druhém břehu, která s mojí kozí stezkou sdílí cíl na křižovatce polních cest. Nacházím tu cestu, kterou mi vybral Komoot a odhodlaně vyjíždím vstříc kopci abych po pár desítkách metrů opět sesedal. Sklon svahu je naprosto nekompatibilní se šlapáním do pedálů, ale jsem odhodlán držet se trasy a třeba to na hřeben celé vytlačit, nemůže to být víc než dva kilometry. Vzdávám se v okamžiku, kdy je cesta zapadaná stromy kam až oko dohlédne. Rozhoduji se tento úsek objet po silnici. Sice jsem se chtěl i nadále asfaltu vyhýbat, ale v sílícím dešti se mi nechce plahočit v blátě do kopce. Naštěstí provoz je pramalý a průjezdy vesnicemi nabízí často bizarní estetické zážitky tak mi to ani moc nevadí. Navíc už prší opravdu vydatně. Sice mi protýká bunda, ale zato jsem už vypil všechnu vodu a žízním jako ještě nikdy. V hlavě mi běží úvaha, jestli varhánky na prstech rukou dokáží absorbovat vlhkost vzduchu nebo tady v tom slejváku zemřu na dehydrataci. V neutěšeném stavu se přehoupnu přes hřeben a brzy naštěstí projíždím vesnicí. V prvním obchodě, na který narazím kupují dvoulitrovou láhev minerálky a půlku jí hned vypiju. Přikusují tabulku místní čokolády značky Africana jako krajíc chleba a cítím, jak se do mě dává zima. Prochladnutí dovrší následující dlouhý sjezd, a tak když spatřím u cesty přístřešek, dlouho neváhám, a i když ještě ani nebylo pět hodin jedu pod střechu. Dva psi, co tu bydlí se tváří jako pohodáři, a tak vybaluji suché oblečení a vařím vodu na zalití jediného dehydrovaného jídla, které vezu až bude nejhůř. Chutná skvěle. První den v Rumunsku jsem nenašel cestu, promokl na kost, prochladl, snědl nouzovou dávku jídla a ujel s bídou 50 kilometrů.
No, tohle nebylo podle plánu. Jak by taky mohlo, když jsem volbě trasy věnoval asi patnáct minut. Zadal jsem do Komoot cíl, hodil jako průjezdní bod Košice abych minimalizoval trasu přes Maďarsko, a ještě přihodil pár vrcholů hor v Rumunsku. Jestli tam dojedu, tak už budu mít stehna jako pilíře a 2000 metrů nad mořem vysoké vrcholky pro mě budou rozcvička. To jsem si alespoň v pohodlí domova maloval.
První opravdové pohoří, Bihor, o pár dní později mě vrátilo do reality. Většinu výstupu na hřeben jsem kolo tlačil, často stylem zastavit, vytlačit kolo kam až to jde, zmáčknout brzdy, dojít kolo, a tak pořád dokola. Občas i několik hodin v kuse. Alespoň orientace byla tentokrát relativně bezproblémová, stačilo se držet značky „trail running“. Odměnou je mi liduprázdná hřebenovka s rozhledem na všechny strany. Takhle nějak jsem si cyklovýlet do Rumunsku představoval. Přespím pod nejvyšším vrcholem, kde je vysílač olepený samolepkami lidí, kteří si pletou něčí cestu do práce s offroad expedicí. Ráno na mě čeká několik desítek kilometrů po hřebeni a pak dlouhý sjezd do údolí, kde teče řeka svojí ne rumunskou čistotou lákající ke koupeli. Smývám bláto posledních dní a svištím si to podél řeky dolů. Užívám si ukrajování kilometrů pro změnu bez námahy. Ve vesnici Incesti (čím si asi místní krátí dlouhé zimní večery?) mám podle navigace sjet z cesty a odbočit do kopců, které vypadají spíše jako horolezecký terén. Vůbec se mi nechce. Flexibilně se rozhoduji pro lehčí variantu a pokračuji dál po silnici. V dnešní turbulentní době je flexibilní uvažování nutnost. Ani tentokrát nemám nouzi o nevšední atrakce, nejvíce mě zaujal 200 metrů vysoký komín bývalého závodu na zpracování mědi tyčící se nad městem Zlatna. Ze Zlatny se opět škrábu do kopce krokem, tentokrát na pohoří Metaliferi a kempuji s výhledem na tovární komín v borovicovém háji.
Už dávno jsem vzdal striktně se držet trasy, a tak s lehkým srdcem se ráno rozhoduji následující pohoří Sureanu vyjet nahoru po silnici Transalpina raději než se kodrcat několik dnů kozími stezkami. Na to už nemám čas. Celkem asi 2500 metrů převýšení na den zvládám překvapivě docela v pohodě, po silnici se nepřekvapivě jede daleko lehčeji a ani jednou za celou dobu nemusím slézt z kola a tlačit. Výhledy jsou opět velice kvalitní, tentokrát hlavně na horské pastviny s velikými stáda ovcí. Na nejvyšším bodě potkávám poprvé kolegy cyklocestovatele, kteří mě překvapí tím, že vezou pepřové spreje na medvědy. Já sprej na medvědy samozřejmě nemám. Sice mě to napadlo, ale nějak na to před odjezdem nebyl čas. Doma jsem si říkal, že budu alespoň dodržovat nějaká základní opatření při kempování jako třeba nevařit v míst přespání ale veškerá předsevzetí jsem při pohledu na odpadky valící se naprosto všude hodil za hlavu a moc to neřešil. Medvěda jsem bohužel neviděl za celý výlet ani jednoho, nejbližší setkání s divokou zvěří byla liška, která mi vlezla pod plachtu, když jsem si četl knížku na dobrou noc. Stačilo jí říct ať vypadne a ona tak neprodleně učinila. V pozdním odpoledni zažívám nejhezčí chvíle výletu, když na vrcholu odbočím na cestu dolů po vedlejším hřebeni. Kolem mě se honí mraky a já zažívám nebeskou projížďku po hřebenu který strmě padá na obě strany. Jediné zvuky jsou svist větru, cinkání zvonců ovčích stád a skřípot vytahaného řetězu. Euforie je umocněna faktem, že odteď až do cíle mě nečekají žádné velké kopce, jen 1500 metrů sjezdu do nížiny a zhruba dvě stě kilometrů do Bukurešti převážně po rovině jen s několika malými kopečky a trádá vlakem domů.
To ovšem za předpokladu že se do Bukurešti dostanu, protože mě čeká několik úseků po hlavní silnici a rumunští řidiči nejsou zrovna proslulí svou ohleduplností. V jednom pětikilometrovém úseku mě dvakrát vytlačí do škarpy předjíždějící kamion, zlatě mi bylo tlačit kolo do kopců. Náladě nepřidává zjištění, že noční vlaky Bukurešť-Budapešť neberou jízdní kola a mě tak čeká čtyřicetihodinová cesta se dvěma přestupy a nocí v Budapešti. Naštěstí mám před sebou už jen jeden přejezd kopce a posledních 100 kilometrů už je naprostá rovina. Na začátku cesty bych tím pohrdal, ale teď jsem rád. Poslední kopeček vyvzlínám nahoru jen silou vůle. Jako by toho nebylo dost, Rumunsko má pro mě ještě jedno překvapení cestou dolů. V půlce sjezdu se cesta mění na blátivé kluziště. Kola se obalí bahnem a přestávají se točit. Malý blatník na přední vidlici je v tuto chvíli jen ke zlosti. Rukama sundávám bláto z kol a zkouším tlačit. I tak se za pár metrů pneumatiky obalí bahnem. Nakonec beru naložené kolo do rukou a kloužu se s ním dolů. Tady v nížině je opět vedro a dusno a já toho mám akorát dost. Ale stejně musím zvládnout dva kilometry v blátě do vesnice, kde začíná asfalt. Lahůdka. U obecní pumpy zažívám deja-vue s mytím kola a celý zpruzený jedu dál. V jediném lesíku, který nabízel možnost přespání před Bukureští celou noc duněla diskotéka z vedlejší vesnice, a tak se odpočinek po náročném dni nekonal. Náladu mi zlepšuje až tělocvična v Bukurešti, kde mě nechají zadarmo osprchovat. Už jsem se sice několikrát v životě cítil i špinavější než na tomhle výletě, ale nikdy takhle dlouhou dobu v kuse. Sprcha je znovuzrozením a čisté tričko nikdy nebylo příjemnější.
Mám ještě pár hodin, než mi odjede noční vlak z nádraží Gara del Norte, tak objíždím pár atrakcí, ale moc mě to nebaví, po zážitcích z hor mě město ničím neoslovuje. Navečer se přesouvám na nádraží. Daří se mi uzmout si ve vlaku trojsedačku a trochu se v nočním vlaku i vyspat. Díky nemožnosti vzít kolo do většiny nočních vlaků je cesta domů slušnou anabází. Místo toho abych se po sedmi hodinách cesty probudil v Budapešti, vystupuji ve městě Dida a musím čekat osm hodin na další vlak, který mě už do Budapešti doveze. V Didě trávím čas akorát lelkováním a nákupem svačiny do dalšího vlaku a čokolád AUTENTIC ROM za poslední místní peníze. Na nic víc nemám vůli. Tělu došlo, že je konečně po výkonu a mě najednou všechno bolí.
Do vlaku nastupuje kolega cyklocestovatel. Už od pohledu je jasné, že je z Německa. Cestovní kolo, brašny Vaude a Ortlieb. Přisedá si ke mně do kupé a představuje se jako Daniel z Mnichova. Prý objížděl Rumunsko poslední tři týdny. Sprej na medvědy samozřejmě má. Kdybych měl snad pocit, že jsem zažil něco unikátního, vypráví mi o zapadnutí v blátě, kdy musel vybírat ručně bláto z pod blatníků a jeho popisy setkání s rumunskými psy jako by vypadly z mého deníku. V Budapešti se loučíme, Daniel jede do předem objednaného hostelu a já vyrážím na noční výlet. Ne že bych nějak zvlášť toužil po krásách maďarského hlavního města, ale nějak čas do ranního vlaku zabít musím. Nakonec trávím většinu noci ježděním po cyklostezce na nábřeží. Občas se zastavím a čtu si a jakmile ve tři otevřou nádraží, jdu dovnitř. Už usínám i vestoje, tak vodím kolo sem a tam. V pět třicet konečně přijíždí vlak a já se můžu na sedadle zkusit trochu vyspat.
Osvícení jsem sice nedosáhl, ale určitě nelituji, že jsem se na výlet vydal. Cesta proběhla až na lapsus s kreditkou nad očekávání v klidu, netrápily mě žádné zdravotní problémy a kolo taky přežilo bez poruchy. Moje narychlo spíchnutá výbava taky posloužila dobře, pokud zase někam pojedu, zvážím jen zakoupení většího vaku na řídítka. Daleká cesta funguje docela dobře jako náhražka životního cíle, a právě to mě na tom nejvíc bavilo. Nemuset přemýšlet, co budu dělat další den a prostě jet pořád dál.
Obtížnost
3 z 5
SHARE
3 z 5
support:
inzerce
Diskuze