Českou Kanadou k Prdeli

Problémy se objevily již v zimě při sjezdovém lyžování, no tedy spíš vždy po sundání sjezdovek, ale já, jak jinak, jsem tomu nepřikládal žádnou důležitost. Vše vyvrcholilo v dubnu, kdy mi při běhu luplo v levém koleni a bylo hotovo. Tedy skoro hotovo. Vyšetření u ortopeda a následná magnetická rezonance ukázala, že mi prasknul vnitřní meniskus v levém koleni. Po konzultaci s ortopedem jsme se dohodli na operaci, ale až po sezóně. Protože v případě, že by se meniskus podařilo sešít, tak by mě čekala rekonvalescence v délce tří měsíců a protože jsem na kole jezdit mohl, tak padl termín operace na září. Člověk míní, koleno mění. Koncem května jsme s kamarády vyrazili na víkendový pobyt na horách s horskými koly a tam stačilo jedno blbé uklouznutí a já přestal chodit úplně. Koleno jsem měl v jednom ohni a navíc jsem v něm měl malé asasíny, kteří bez přestávky do kolene bodaly. Štěstím v neštěstí mi byl můj ortoped, který dokázal okamžitě sehnat termín na operaci a již týden po uklouznutí jsem podstoupil operaci. „Naštěstí“ se meniskus sešít nepodařilo a tak došlo k jeho částečnému odstranění. Ve středu operace, v pátek kontrola a další úterý první fyzioterapie. Následující dny se nesly ve znamení neustálého cvičení. A jedenáct dní po operaci mi bylo povolena jízda na kole. Bla bla bla…to by bylo ještě na dlouho. Prostě se stalo, že první letošní výlet byl až v červenci a basta.

Prvotní plán byl přejezd Krušných hor ve společnosti mého skvělého fyzioterapeuta Romana (jistota je jistota a zdatný ošetřovatel se vždy hodí) a juniora. No jo, jenže to by jsme nesměli mít rok blbec. Adam si pět dní před odjezdem zlomil malíček a to tak blbě, že musel podstoupit rovnání a tudíž se okamžitě ocitl mimo hru. Zbývající dva účastníci se nakonec dohodli, že dost bylo Krušek a že změna je život a že lepší bude navštívit Českou Kanadu. Česká Kanada je oblast na jihu Česka, v jihovýchodní části Jihočeského kraje, na pomezí s Vysočinou.
Rozkládá se hlavně kolem města Nová Bystřice, Kunžak a Slavonice, u hranic s Rakouskem. Jméno získala díky podobnosti krajiny s kanadskou přírodou – rozsáhlé lesy, rybníky, balvany a řídké osídlení. A kde jinde si zvolit start než v Nové Bystřici, kde shodou náhod našel nový domov kamarád Filip a kde další shodou náhod, v den začátku našeho putování startoval závod Gravel Coffee, který pořádá právě Filip.

Během týdne před odjezdem plánujeme trasu, dohadujeme se, co kdo vezme a napjatě sledujeme předpověď počasí, která se jeví značně nepříznivě. Slunečné dny v červenci bych dokázal spočítat na prstech jedné ruky a nejinak je tomu i v týdnu odjezdu. Roman bere stan a tak mě zbývá vaření a po dlouhé době to vypadá, že si užiji jízdu značně nalehko.

V pátek před šestou nakládám Romana a vyrážíme směr Nová Bystřice. Celou cestu absolvujeme za vytrvalého a místy vydatného deště, až lijáku. Před příjezdem do cíle se počasí jako mávnutím kouzelného proutku mění, déšť ustává, teplota stoupá a občas dokonce vykoukne i slunce. Na ParkForNight hledáme parkování a máme kliku. Blízko centra Bystřice se jedno takové místo nachází a tak zde parkujeme, připravujeme kola a konečně hurá na cestu. Hned po pár prvních šlápnutích do pedálů je mi jasné, že to bude dokonalé. Je mi úplně jedno kam jedeme, hlavně že jsem venku v přírodě. Uvědomuji si, jak moc mi tohle chybělo. Ve svých článcích jsem se vždy snažil popisovat trasu, kterou jsem jel. Dnes tomu tak nebude. Já jsem se totiž tři dny kochal a užíval si jízdu s kamarádem. Navíc v České Kanadě se dá jet v podstatě kamkoliv a žádnou cestou neuděláte chybu. Nádhernými lesními cestami si to šněrujeme na východ a pak stáčíme na sever. Dnešním cílem je totiž náš startovní bod, Bystřice, za kterou Roman nalezl krásnou útulnu, ve které chceme strávit dnešní noc. Celý den jedeme úplně osamoceni a vůbec nikoho nepotkáváme. Lesy jsou v pátek naprosto liduprázdné.

Cesty jsou převážně šotolinové, místy vysypané hrubšími kameny. Dojíždíme před Jindřichův Hradec, k obci Jindřiš a na výjezdu z lesa na asfalt nás překvapí cedule zákaz vjezdu. Probíhá zde rekonstrukce silnice. Naštěstí stačilo pár vlídných slov s pracujícími dělníky a máme povolení kola provést přes stavbu. Za chvíli jsem na okraji Jindřichova Hradce a zde se stáčíme zpět na jih a míříme do dnešního cíle. Celý den jedu na produkty firmy Haribo a docela už mi lezou krkem a také začínám mít náramný hlad. Po páté hodině přijíždíme do Nové Bystřice a jedeme navštívit Filipa, který finišuje s přípravami startu závodu, který je určen na šestou hodinu. Dáme si výbornou kávu, loučíme se a na místním náměstí si dáváme první dnešní pořádné jídlo…vynikající kebab. Stavujeme se v místním pivovaru, kde si dáváme skvělou IPU, nakupujeme pár malých plechovek piva na večer a přesouváme se do místní masny a potravin, nakoupit zbytek zásob. Počasí je čím dál lepší, začíná být skoro modro a pořádné teplo. Podél golfového hřiště přijíždíme k rybníku a dnešnímu místu noclehu…útulně. Parádní patrová útulna, ve spodní části je posezení a nahoře v patře spaní. A to hlavní je, že zde nikdo není. Jako bonus nachází Roman krásný přístup do rybníka s čistou vodou. Takže můžeme smýt prach a pot z dnešní cesty. Přiznám se, že když ležím natažený ve vodě, tečou mi slzy štěstí. To mi moc a moc chybělo. Možná jsem si ani neuvědomoval, jak moc mi tyto momenty chyběly.

Vaříme si kávu, Roman si chystá nocleh v patře a já, jako plašič divé zvěře si stelu v přízemí vedle stolu. Baštíme domácí klobásy, sýr a k tomu srkáme pivo Hloh. Je skutečně s hlohem a tak je poněkud kyselejší a popravdě nám moc nešmakuje. Těšíme se na první noc a plánujeme další den. Když tu náhle! Z přicházející noci se k nám blíží světla. Čelovky a ne jedna! Spousty! Sedm. A je po klidu. Ze tmy se vynoří parta sedmi chlapů a hned se nás ptají, zda tu budeme spát. Následně se ptají zda si mohou rozdělat oheň. Slušně odpovídáme, že je zde nalepená cedule se zákazem rozdělávání ohně. Načež se dozvíme, že ji nevidí a hned se odeberou oheň rozdělat. Netrvá dlouho a je tu bordel jak v centru města. Nasraně balím spaní a jdu si postavit stan opodál do lesa. Roman volí spaní v patře útulny. Jdeme spát a do tří do rána posloucháme bujaré veselí. V šest jsem na nohách a koukám jak se všude válí bordel a spící ožralové. No nic, nastal čas jim to vrátit. Takže poněkud hlučněji než obvykle balím, vařím kafe a budím Romana. Taky se moc nevyspal a také to dává hlučně najevo. Před devátou máme zabaleno, opouštíme útulnu ze které se vyklubala noční můra a se zataženou oblohou nad hlavou jedeme do Bystřice na náměstí, do kavárny na snídani. Chlebíčky, něco sladkého a další káva. S novu zásobou energie opouštíme Bystřici a jedeme na jih, směr Rakousko, do kterého je to coby kamenem dohodil. Co se musí Rakušanům nechat, tak to jsou jejich šotolinové cesty. Pro gravel není nic lepšího.

Motáme se neustále podél hranic a u Reinberg-Litschau se obracíme na sever. Je čas se vydat nazpět do Čech. Ale, na copak to narážíme? Na kozí stezku, plnou kořenů a hlavně neustále do kopce. Ale ta odměna na vrcholu nemá absolutně žádnou vadu. Vrchol kopce má temně fialovou barvu. Borůvčí je totiž obsypáno a to tak hustě, že není skoro vidět listí. Odkládáme kola a pouštíme se do sběru plodů.  Ruce a huby fialové, břicha plná a je čas vyrazit dál. Ale ouha pod kopcem nalézáme další místo vhodné pro sběr lesních plodů, tentokrát malin. A dost! Nemůžeme se dál zdržovat. Opět překročíme hranice a jsme zpět v ČR. Nacházíme opuštěnou vesnici, tedy spíše pár pozůstatků zdí, která byla po druhé světové válce vysídlena a následně po komunistickém puči srovnána se zemí. Na jejím původním místě se nachází poutní místo s venkovní kaplí. Pořizujeme pár fotografií a šněrujeme si to k Romavskému lesu. Komoot nás naviguje přes hlavní cestu a vyplivne nás v dost hororovém lese. Stromy jsou zde vysázené s geometrickou přesností a mezi nimi je úzká stezka, navíc do lesa pronikají pouze paprsky světla, takže celková atmosféra je poněkud strašidelná. Projíždíme stezkou a na konci zjišťujeme, že dál žádná cesta nevede.

Otáčíme se, vracíme se na hlavní silnici, protože žádná jiná možnost není. Celý den pokračujeme severním směrem, přes Navary, Staré Město pod Landštejnem, Mosty, Olšany a stále dál. Krajina je zde nádherná, počasí naprosto ideální a s ubíhajícím odpolednem nastává čas hledat místo ke spaní a nákupu zásob. Současně si všímáme, že z jihu se přibližují mračna, která jsou s postupujícím časem tmavší a tmavší. Radar nevěstí nic příjemného. Dojíždíme do Mrákotína, kde nakupujeme jídlo a pití, doplňujeme energii a hledáme místo na spaní. Máme kliku, o kousek dál, v Dobré Vodě, nacházíme v mapách přístřešek ke spaní a vzhledem k rychlosti přicházející bouřky, šlápneme do pedálů a jedeme tam. Jsme na místě a je to perfektní flek. Kousek nad vesnicí, hned vedle nohejbalového hřiště. Ale má to jednu vadu na kráse. Není to oficiální přístřešek, jak se dozvídáme od místního obyvatele, který zde akorát uklízí. Je to klubovna nohejbalistů. Slovo dalo slovo a máme povolení zde přespat, dokonce je nám nabídnuto i pivo. Paráda. Rozhodujeme se, že stavět stan pro dnešní noc nebudeme. Jeden z nás se vyspí na stole a druhý u vchodu do klubovny. Jenže po páté hodině přichází první déšť a s ním i vítr. Okamžitě zjišťujeme, že bez stanu to nepůjde. Paradoxně je nejvíc mokro u vchodu, ale i na posezení dopadají kapky deště. Po první přeháňce posouváme posezení a pod střechou stavíme stan. Jen ho dostavíme, dává se do pořádného lijáku. Toho se musí využít a tak se svlékáme a myjeme svá upocená těla v dešti.

Při sušení se mi tak klepou zimou nohy, že si ani trenky nemohu pořádně natáhnout. Oblékáme na sebe to nejteplejší co máme a hned je nám lépe. Večeříme, kecáme a popíjíme pivo. Bouřka stále trvá. Okolo deváté lezeme do stanu a jde se na kutě. Brzy ráno vstáváme a drápeme se ven vařit kávu a něco málo posnídat. Sice je zataženo, ale alespoň neprší. Bohužel tropiko stanu je úplně mokré. Zvenku od deště a uvnitř od kondenzu. Vyklepáváme co se dá a náhle vykoukne slunko a tak máme za chvíli vše suché. 

Před devátou hodinou máme vše zabalené a můžeme vyrazit na zpáteční cestu k autu. Jelikož se chceme vrátit domů v rozumnou dobu, tak plánujeme co nejkratší zpáteční cestu. Ale Roman prohlašuje, že bez návštěvy Ďáblovy prdele se domů nevrátí. Naštěstí je to pouze krátká zajížďka a tak do trasy přidáváme i Prdel a vyrážíme. K autu to máme pouhých čtyřicet kilometrů a počasí nám až neskutečně přeje. Opět se dělá polojasno a teplota se pohybuje okolo dvaceti stupňů. Po zhruba dvaceti kilometrech se blížíme k Havlově hoře a tady někde by se měla nacházet Romanem  vytoužená Prdel. Ale ještě než k ní vystoupáme, zaujme nás cedulka Štrpské pleso, odbočujeme a opravdu. Je tu taková miniatura Štrbského plesa. Pěkné. Děláme pár fotek a jedeme konečně hledat Ďáblovu zadnici. Všude se zde nacházejí cedulky se značením, takže to není nic obtížného. Jediným problémem se ukazuje, že ze směru kterým jsme přijeli, nelze vyjet na kole. Kola tedy ponecháváme jejich osudu a dál šlapeme pěšky. Zanedlouho se vyškrábeme na vrchol kopce a opravdu tu je skála ve tvaru zadku. Takže to je ta legendární Ďáblova Prdel. Mimo zadnice jsou zde davy turistů a takže najít chvilku na pořádnou fotku není nic snadného. OK. Roman navštívil zadek, já udělal fotku a je čas se vrátit k našim kolům. Snad tam ještě budou. 

Jsou a tak opět usedáme do sedel a pouštíme se do zbytku dnešní trasy. Nikde se již moc nezdržujeme a krátce po poledni jsme zpět v Nové Bystřici, v potravinách si kupujeme něco k obědu, pití, v autě vaříme polední kávu a po jedné hodině vyrážíme směr domov. 

Čekání na můj první letošní bikepacking se vyplatilo a volba České Kanady se ukázala jako prvotřídní. Rozhodně moc doporučuji. Je to nádherný kout naší země a nudit se zde rozhodně nebudete. Takže Kanado, zase někdy příště. Mé srdce jsi si získala.