Cestou necestou na bájný Olymp Brdských hvozdů

Ti, co dopadli lépe, skončili na home office s dětmi na krku, a to je opravdu ten lepší případ. Když už se zdá, že bychom snad mohli o srazu znovu uvažovat, tak nás všechny definitivně uzavřel lockdown. Takže na sraz zapomeneme. Jsme rádi jen za možnost dojet na kole na hranice svého okresu. Po dalším měsíci ale lockdown končí. Děti nastupují konečně do školy na rotační výuku, ale už to je předzvěst toho, že bude lépe. Příslib dalšího rozvolňování je v dohledu a myšlenky na sraz se vracejí… Takže teď, nebo nikdy.

Dag vyhlašuje sraz na Twitteru a já rozjíždím kampaň na Facebooku sám ze svého soukromého profilu, protože Dag odstraněním sebe samého z této sociální platformy definitivně smázl i admin práva. V duchu se už jen modlím, aby nám někdo přijel. Poslední sraz se odehrál na podzim 2020 na Kumburku, kam se nás tehdy sjelo jako šafránu. Je teda fakt, že například mně celých 90 km tehdy pršelo a na deštěm bičovanou zříceninu Trosky nejspíš v životě nezapomenu. A pak ještě porce až na Kumburk, kam jsem dojel asi až v deset večer. Hřálo mě ale vědomí, že jsem většinu drtil po lesních cestách. Dnes se zpětně už moc nedivím, že nás tam bylo tak málo. Ale na druhou stranu, kdo chce dělat bikepacking, musí umět přinášet oběti 😊.

V práci si beru den volna a na Twitteru postuji, že vyrážím z Prahy oklikou přes Křivoklátsko. Jedna noc v Křivoklátských hvozdech může být fajn. Těsně před odjezdem mi plány hatí příjezd tchýně a dodávka postele z Ikea pro syna, kterou musím hned postavit. Ve čtyři odpoledne je jasné, že pojedu přímou trasu do Brd. Volám kamarádovi do Černolic, že to poblíž zakempuji na tábořišti. V sedm se objevuje Olda, kecáme do noci u ohně a k tomu pojídáme grilované kuře a zapíjíme ho desítkou. Ráno se objevuje Olda znovu s tím, jestli vím, že je svátek. No jo, sakra. Kde koupím proviant na sraz? No nic, nějak se to vyřeší cestou. Balím hamaku a loučíme se s tím, že se možná přidá, má ale taky nějaké urgentní povinnosti. Protože mám celkem dost času, rozhodnu se Brdy pěkně důsledně šněrovat křížem krážem mimo vyhlášené trasy a vzpomínám na své skautské výpravy do těchto končin. Cestou potkávám chrta na meridě, z kterého se vyklube fajn parťák. Postupně se dovídám, že jede z Plzně přes Brdy a nyní jsem ho chytil na cestě z Prahy přes Brdy zase zpátky. No těbůh, teda. Jen s baťůžkem na zádech. Smekám poprvé!

Na Skalce u Mníšku pod Brdy potkávám u kiosku zničehonic Oldu na kole a rovnou s přítelkyní. Tak už je to jasné. Posedíme na oběd. Načeš mě oba překvapí tím, že mě budou kus cesty doprovázet. Jasně, proč ne. Postupně se propracujeme do Kytína, kde zastavujeme na dort a kávu v cukrárně v bývalé kovárně. Je hned naproti kostelu. A opět šněrujeme Brdy ještě více ztraceni mimo hlavní trasy. Navštěvujeme různá zapadlá trampská místa a tábořiště, která si značíme do mapy. To se vždy hodí, když člověk potřebuje někde přespat. Většinou u takových míst máte vždy v dosahu vodu. Co by to bylo za trempa bez vody, že? A navíc se každému místu pojí příběh. Jak říkám, Brdy jsou magické. Doslova uprostřed lesů se naše cesty rozdělují a Olda s přítelkyní obracejí zpět do Černolic, zatímco já tlačím kolo lesem asi dvacet minut, než se dostanu na nějakou dobře sjízdnou cestu. Postupně se tak proderu až pod Studený vrch, kde opět najíždím na červenou, kterou ale rychle opouštím, protože takovým tempem bych na sraz dojel až v noci.

Najíždím na silnici do Hostomic a sjíždím z hřebene do nížin. Na hranici lesa se mi otevře pohled na Hostomice s Plešivcem v pozadí. Před pátou vjíždím do Hostomic a pak stoupám po silnici do Plešiveckého sedla, kde odbočuji doprava stoupáčkem až na vrchol. Pravda, závěrečné metry dají zabrat, ale to už nějak nevnímám. Adrenalin dělá své. Na vrchol dorážím jako druhý v pořadí krátce po půl šesté. Na místě už čeká dvě hodiny, jméno jsem zapomněl, cyklovandrák z Plzně.

Poklábosíme, rychle se mu omlouvám, že jsme vlastně nikde nenapsali, v kolik hodin se sjedeme. Příště to zlepšíme. Byl jen na skok a jako na potvoru musel odjet, když začali přijíždět další účastníci této taškařice. U desátého jsem to přestal počítat a lidi stále přijížděli a mě v jednu chvíli vyhrkly slzy. Nakonec se nás sešlo dobrých 23 nadšenců a jeden pes. Jeden z nás dorazil i s porouchaným sedlem. Lenko, smekám podruhé. Sešli jsme se na vrcholu brdského Olympu u ohně a měli si co vyprávět až dlouho do noci.

Asi se nyní ptáte, kde jsou fotografie přímo ze srazu? Vězte, že se objeví v článku od Daga. A doufám, že se také brzo opět potkáme na našich cestách.

Cyklovandru zdar!