Finská Odysea

Text a foto: David Šponar

Den první – Start 

Naše cesta začíná. Balíme věci do auta a krátce po poledni vyrážíme ze Zakřan. Před námi je 850 kilometrů do severovýchodního Polska, kde nás čeká první nocleh nedaleko města Suwałki. Dalo by se to odjet celé, ale nechtěli jsme zbytečně riskovat únavu a zdraví. Doprava je kupodivu v pohodě — až na klasické zdržení v Brně. Od Olomouce už to ale pěkně sviští po dálnici až do Ostravy. První zastávka v Polsku: kontrolujeme upevnění kol, dáme si malou svačinku, kávu… a jedeme dál. První den za námi, všechno šlape.

Den druhý – Přes pobaltské země až na trajekt

Budík zvoní ve 4:20. Vstáváme brzy, čeká nás dlouhý přejezd přes Litvu až na Estonské hranice, kde máme naplánované setkání s kolegou Jardou. Mírně prší, venku je kolem deseti stupňů, ale nálada v autě je pozitivní. Na Estonské hranici nabíráme Jardu, který vyrazil o týden dříve z Varšavy  – tým je kompletní! Směřujeme do Tallinu. Příjezd máme načasovaný perfektně – kolem 14. hodiny místního času parkujeme v garážích a začínáme připravovat kola. Rychle něco zakousnout a hurá na trajekt. Nalodění je zážitek sám o sobě – cyklisté jedou do podpalubí spolu s kamiony a osobními auty. Je to na první pohled chaos, ale na ten druhý člověk musí uznat, že to mají zmáknuté. Kola zajišťujeme v podpalubí, batohy do ruky a stoupáme na horní palubu. Na moři fouká nepříjemný vítr, ale teploty jsou příjemné. Dáváme si první finské pivo a kávu. Všechno by bylo skvělé, kdyby Michalovi začalo být špatně – podcenil dávkování magnézia a trochu to přehnal. Zachraňuje ho čokoláda, kterou kupujeme nejen na zvednutí nálady. Funguje to. Po vylodění (stejný zážitek jako při nástupu, motáme se mezi auty) projíždíme Helsinkami a míříme rovnou do kempu. Stavíme stany, sprcha, hygiena, rychlý zápis do deníku a spát. Je 23:00, ale venku je pořád světlo. Severské léto nás vítá.

Den třetí – První etapa: 129 km / 902 m převýšení

Je sedm ráno, slunce už vysoko na obloze a my vstáváme do třetího dne naší cyklovýpravy. Byla trošku obava ze světlých nocí (kdy slunce nezapadne), nepotvrzená  – spali jsme jako zabití. Po rychlé snídani balíme věci a vyrážíme směle na cestu. Dnešní první větší zastávkou bude město Lahti. Cesta nás vede po krásných cyklostezkách, které se vinou mezi malebnými vesničkami. Zastavujeme se na kávu v Haarajoki – turecký obchodník nám ji nabídne zdarma, jen za to, že jsme k němu zavítali. Vstřícnost zdejších lidí nás úplně dojímá. Lidé se s námi často zastavují, zdraví nás, fotí se a dávají se do řeči. Finsko je opravdu úžasná země. Těsně před koncem etapy se zastavujeme v Lahti, kde objevujeme výbornou indickou restauraci. Dáváme si středně pálivá jídla a k tomu – světe div se – čepovaný Budvar. Moje lamb vindaloo bylo naprosto fantastické, i když pálivější, než bych si přál. Michal si objednal mango chicken, Jarda šel do butter chicken – všechno chutnalo skvěle. Nechyběl ani klasický indický chléb a voňavá rýže. Pak ještě rychlá zastávka na nákup nové duše – ano, Michal opět píchnul – a vyrážíme vstříc cíli dnešní etapy: kemp Kanavapuiston Matkaparkki. Tam nás čeká překvapení – kemp je určený výhradně pro karavany. Nejbližší alternativa? 38 km daleko. Bezva. Takže bez sprchy? Nakonec se nám podaří stáhnout aplikaci, přes kterou si „virtuálně“ zaplatíme pobyt s karavanem. Trik funguje – sprchy se otvírají, my se osvěžujeme a s čistou hlavou i tělem stavíme stany. Večeře, pivo a brzký spánek – zítra nás čeká přes 150 km a 1321 metrů převýšení. Bude to dlouhý den, ale už teď se těšíme.

Den čtvrtý – 160,3 km / 1 458 m převýšení

Ráno začíná docela slibně. Prvních 30 kilometrů ubíhá bez problémů… až do momentu, kdy si všimneme, že nám něco – nebo spíš někdo – chybí. Michal. Klasika. Otáčíme se zpátky a brzo máme jasno – píchnul. Zase. Tentokrát přední kolo. Probíhá rychlý servis a jedeme dál. Při zastávce si všímáme přibývajících komárů. Na 54. kilometru dáváme malou svačinku, a na stovce nacházíme krásný přístřešek – ideální na krátký odpočinek. Cesta je jinak pohodová, příroda nádherná, spousta jezer a lesů, ale terén nás nešetří. Neustále nahoru a dolů – kdo tvrdí, že je Finsko rovné jako stůl, ten tady nikdy nešlapal. A když už kopce, tak dnes i pořádné vedro a protivítr. Jak jinak. Kolem 133. kilometru nacházím na cyklostezce osamocený ručník. O pár metrů dál stojí kolo s plnou výbavou, ale nikde žádný cyklista. Voláme: „Hey bro, didn’t you lose your towel?“ a z křoví se ozve: „Yeees!“ No, doufám, že jsme mu nezarazili žádné intimní chvilky… Ale můžu si dnes odškrtnout dobrý skutek. Zbytek cesty už je spíš utrpení – dlouhé kilometry, protivítr, únava. V Jyväskylä ještě rychlý kebab na doplnění energie a pak míříme na nocleh do přístřešku Huhtakarpald. Sice je tu slušný binec, ale zato krásné rašelinové jezírko na koupání. Takže nakonec ideální zakončení dne. Dnešní skóre: 160,34 km a 1 458 výškových metrů. Zítra to bude bolet. Ale zatím dobrý!

Den pátý – 143 km / 1 073 m převýšení

Den začíná stylově – neuvěřitelně drahou snídaní v McDonald’s. Ale hlad je hlad. Jakmile máme něco v žaludku, nasedáme na kola a polykáme první kilometry. Fouká studený protivítr, který nám rozhodně nepřeje. Slunce sice svítí, ale v tomhle větru je to slabá útěcha. Po 65 kilometrech zastavujeme na oběd v malém městečku Konnevesi. Jídlo mizí rychlostí světla a pak se paradoxně snažíme schovat do stínu, abychom se nespálili – slunce na severu umí překvapit. S plnými břichy pokračujeme dál na sever. Cestu nám zpříjemňuje typická finská krajina, vůně kosatců podél cest a romantické červeno-bílé domečky, které lemují silnice jako z katalogu. Kilometry přibývají a přichází moje chvíle – píchnul jsem. Tentokrát zadní kolo a bohužel mlíko nezabralo. Dofouknout nestačí, musí přijít na řadu knot. Jenže bych to nebyl já, kdybych si je lépe uspořádal – slepily se dohromady a než je dostanu od sebe, vypadám jak topič. Naštěstí knot drží a můžeme pokračovat. Do cíle dnešní etapy přijíždíme něco po šesté. Naštěstí máme štěstí – nacházíme laavu, tedy jednoduchý přístřešek na přespání, kterých jsou po Finsku stovky. Koupel ve studeném jezeře je sice trochu šok, ale sůl z těla musí pryč. Rychlá večeře, západ slunce u vody a klid. Dnešní den byl o něco klidnější, ale stále poctivých 143 km a 1 073 metrů převýšení. Zítra zase nanovo.

Den šestý – 144 km / 899 m převýšení

Půlnoc. Ze spánku nás budí nečekaný útok – nálet finských komárů. Venku prší, a tak padá rychlé rozhodnutí – postavit moskytiéru uvnitř laavy, kde spíme. No, to byla komedie. Rozmotané tyčky, křik, smích a zoufalství. Ráno si u jezera při kávě připomínáme tu scénu a smějeme se znovu. Pomalu balíme, déšť ustává, teplota se drží kolem 13 °C. První kilometry jedeme čistě na morálku – je zima, ale stejně se potíme. Hlavně že neprší. Dnes projíždíme úplnou divočinou, civilizace nikde, takže spoléháme jen na vlastní zásoby. Cestou potkáváme zajímavé obyvatele lesa – sovu pálenou, kolihu velkou a dokonce jeřába popelavého. (hergot, to je fakt velký pták!) Jinak je trasa dost monotónní – opuštěná silnice, tajga a jezera, která se občas objeví mezi stromy. Terén je klasika – stoupání, sjezd, stoupání, sjezd – pořád dokola. Po několika hodinách konečně městečko a supermarket – zásoby doplněny, protože dalších 60 km nebude vůbec nic. Před místem na spaní ještě pořizujeme repelent – naprosto nefunkční. Komárů jsou miliony. Nasazujeme tedy moskytiéry a přepisujeme světové rekordy ve stavění stanů. Spát!

Den sedmý – Očistec do Oulu | cca 140 km, protivítr level: peklo

Ráno vstáváme brzy – komáři a déšť nás nenechají váhat. Naštěstí jde jen o krátkou přeháňku, takže rychle balíme a vyrážíme. Dnešní plán je jasný – dorazit k moři, do Oulu. Těšili jsme se na pohodový den, ale realita? Očistec.  Fouká prudký protivítr, který nás doslova zastavuje. Když se schová slunce, je cítit, že už jsme na severu – je kosa jak z nosa. Jedeme vyloženě na sílu – i z kopce se sotva dostáváme na 25 km/h, průměrná rychlost se drží kolem 21. Občas nám poskytne trochu ochrany les, ale ty pomalu řídnou a krajina se mění. Flóra je nižší, krajina otevřená, a horizont se zdá být nekonečný. Projíždíme zdejší roviny, kde není na co se dívat a není za co se schovat. Je to jízda hlavou – bolest, pot a monotónnost. Po dlouhých hodinách se konečně přibližuje Oulu. Díky Bohu! Rychlý nákup, krátká pauza na náměstí a pak rovnou do kempu. Tam na nás konečně čeká horká sprcha a teplé jídlo – po dvou dnech bez sprchy je to skoro jako návštěva lázní. Jsme totálně vyřízení, ale zároveň šťastní. Oulu je pro nás zlomový bod – moře, civilizace, naděje. Teď už jen dva dny do cíle… ale pořád to má být proti větru. No co, už to dáme. 

Den osmý – Z Oulu do Tornia | 130 km, vítr, tundra a konečně sauna

Ráno startujeme po deštivé noci. Vzduch je ledový a fouká silný protivítr. Upřímně – vypadá to bledě. Jestli v tomhle pojedeme celý den, tak zmrzneme zaživa. Zebe mě úplně všechno, i myšlenky. Ale nevzdáváme to. Za Oulu se ale počasí začíná zlepšovat – vítr sice zůstává, ale slunce pomalu vychází a ohřívá krajinu. Sundáváme bundy, kalhoty a užíváme si výhledy. Tundra kolem nás se rozprostírá až k obzoru, cyklostezky vedou podél pobřeží a občas mezi stromy zahlédneme moře. Odpoledne už je nádherně. Přestávku si dáváme v motorestu, kde doplňujeme energii a necháváme sluncem nabíjet elektroniku – telefony i morálku. Dnes je to dlouhý den, a tak opět nasedáme a valíme dál. Ještě rychlý nákup zásob před kempem a pak už stavíme stany. A teď přijde ta pravá finská odměna – sprchy se saunou! Po osmi dnech na cestě a stovkách kilometrů v nohách je to naprosto božské. A právě tady začínáme opravdu chápat, co znamená finský styl relaxace. V kempu potkáváme kluka z Německa, který dorazil přes Dánsko, Norsko a Nordkapp sic. – samozřejmě taky na kole. Vyměňujeme si zážitky, rady, historky… a samozřejmě si kolektivně zanadáváme na komáry, kteří jsou všude a neúnavní. Z koupelny pak běžíme úprkem do stanů – opět nás přepadla komáří přesila. Ale co, dnes jsme šťastní, umytí, v teple a o 130 kilometrů blíž cíli.

Den devátý – Do cíle! Polární kruh, Santa a vítr až do morku kostí | 122 km, poslední boj

Dnes to přijde. Cítíme to v kostech… a taky v kolenou. Vyjíždíme sice později, ale o to s větším elánem – fouká ledový protivítr až 27 km/h, a teplota je jak z jiného světa. Už od startu víme, že dnešek bude bolet. Jízda je těžká, namáhavá a monotónní. Vítr nás brzdí na každém kroku a musíme se střídat ve vedení – jinak bychom to nedali. Naštěstí jedeme podél nádherné řeky Kemioki, jejíž stříbřitá hladina se vlní pod větrem jako vlasy severské bohyně. Silnice je nekonečná rovina, sem tam vlna z kopce do kopce, ale ve větru se i tohle mění v boj. Zuby zatnuté, hlavy sklopené, kilometry postupně mizí. Kolem šesté večer projíždíme Rovaniemi. Rychlá zastávka na svačinu, poslední doplnění energie… a pak hurá směrem k polárnímu kruhu! Jenže těsně před cílem mě začíná zlobit koleno – zpomalujeme, ale už víme, že to dáme. A pak konečně – KONEC. CÍL. SANTOVA VESNICE. Stojíme u polárního kruhu, fotíme se, objímáme a smějeme se jako děti. Kupujeme laponské suvenýry a snažíme se vstřebat, co jsme právě dokázali.

Za necelých 7 dní jsme ujeli více než 1000 kilometrů, nastoupali tisíce metrů, přežili větry, komáří invaze i déšť. Snědli jsme hory koláčů, rybí pasty, vypili hektolitry kávy a spali, kde se dalo – často jen s moskytiérou a nad hlavou se sluncem, které tu nezapadá ani na chvíli. Byla to neskutečně krásná cesta. Děkuji svým druhům Jardovi a Michalovi, že jsem ji mohl prožít právě s nimi.

Lapland conquered. V srdci navždy.