Líba Rodová 23. 3. 2021

Po přečtení nových vládních nařízení mě trošku polil studený pot. Nepřekročit hranice katastru? Nebo okresu, kraje, Republiky? Tak čeho pánové? Znechucená chaosem a unavená z home office se prosebně otáčím na přítele s otázkou: “Kam teda pojedeme?” A on s úsměvem na rtech odpoví: “Dneska bych jel na tržiště.” Chvíli se baví mým přemýšlivým výrazem, jak obracím tuto informaci v hlavě a přemýšlím, co tím básník chtěl říci. Na tržiště, když v našem městečku o žádném nevím a jinam nemůžeme. Nemůžeme. No jasně!! Lotrando a Zubejda. Na tržiště. Vždyť máme celou sadu procházek!

Po přečtení nových vládních nařízení mě trošku polil studený pot. Nepřekročit hranice katastru? Nebo okresu, kraje, Republiky? Tak čeho pánové? Znechucená chaosem a unavená z home office se prosebně otáčím na přítele s otázkou: “Kam teda pojedeme?” A on s úsměvem na rtech odpoví: “Dneska bych jel na tržiště.” Chvíli se baví mým přemýšlivým výrazem, jak obracím tuto informaci v hlavě a přemýšlím, co tím básník chtěl říci. Na tržiště, když v našem městečku o žádném nevím a jinam nemůžeme. Nemůžeme. No jasně!! Lotrando a Zubejda. Na tržiště. Vždyť máme celou sadu procházek!
V hlavě se mi už dlouho klube myšlenka dát si bikepacking doma. Je to ujeté, ale rozhlédněte se kolem. Ujetých věcí je tu více a čím si zpestřit neutuchající stereotyp práce z domova, když máme zakázaný volný pohyb mimo katastr a venku mrzne a sněží. Pojedeme na tržiště! Díky bohu za chytré trenažéry, Rouvy a šílené nápady. 

Co k tomu potřebujeme? Plán trasy, domácí cukrárnu, pivo, přestěhovat spaní do obýváku, dobré připojení a ochotu užít si bikepacking v obýváku. 

Po odpolední vycházce na skialpech a sněžnicích, jsme lehce unavení přijeli domů. Poslední den jsme teoreticky zavřeni v katastru a musíme sportovat s náhubkem. Kdy jindy jet na tržiště, když ne teď? O čem jednou budeme vyprávět dětem. O dnešním skvělém výletu, hromadách sněhu a absolutně liduprázdné krajině? Ale prd! Budeme jim vyprávět, jak jsme byli hodní a šikovní. Jak jsme poslechli a jeli bikepacking doma. Takže připojit trenažéry, dostahovat trasy a jedeme.

 

Abychom alespoň trošku něco málo na své cestě dodrželi, navrhl Petr trasy kousek pod Prahou. Z Berouna podél řeky do Černošic, kde jsme měli v plánu obsadit místní (prý výbornou) cukrárnu. A odtud pak na Svatý Jan pod Skalou. Chvíli po tom co jsme vyjeli nám začalo být velké horko, naštěstí mám obětavého přítele, který došel otevřít okno. Cestou mi ukazoval pro něj známá místa a mě potěšilo, že jsem tam poznala i kousek trasy, kterou jsem před pár lety jela reálně.
Při řešení, co si k jízdě pustíme, jsme jasně rozhodli, že podcast Šílenci diskomfortu. Povídání s Míšou Mertovou bylo velmi zajímavé a chvílemi jsem zapomínala sledovat krajinu, která nás míjela. Když jsme dorazili do cukrárny, potěšilo nás, že mají vychlazenou Plzeň. Jsme oba dost disciplinovaní a zodpovědní, takže ledničku jsme měli dobře zásobenou. Petrova mamka nám navíc na cestu přibalila rybízový koláč, takže i sladká tečka byla.

 

Přítel docela rychle dopil (asi to bylo tím horkem) takže i já jsem musela chvátnout, abychom dorazili za světla. 

Opět na cestě. Lehce nemile mě takhle k večeru překvapilo, že neustále stoupáme do kopce a když jsme potkali lidi v rouškách, tak jsem málem spadla z kola. Podacast došel, tak jsme pustili Pokojného bojovníka (audio). Musím se přiznat, že cestu na Svatý Jan pod Skalou jsem téměř nevnímala. Audio mě vtáhlo hluboko do mé mysli a až když mi přítel začal komentovat okolí, probrala jsem se. Jsme ve Svatém Jánu. No neke. Takže umýt, udělat vajíčka a připravit si spaní. Není to sranda tohle. To musíte přitáhnout matrace, přeskládat obývák a najít si nějaký dokument, který Vám ukáže aspoň kousek krajiny.

Výhoda domácího cestování jse sprcha. Tak já jdu. Vajíčka už se vaří (díky Petře) a pivo je chlazené. Krásný večer. Ráno to dojedeme. 

Musím se přiznat, že se sklenkou v ruce, pod peřinou se stromy se mi při pohledu na Klenoty naší krajiny, kde se právě Vladyka toulal Jeseníky, udělalo trochu smutno. Ale když nás ráno probudilo sluníčko smutek byl ten tam. Vždyť nás čeká ještě kus cesty! 

Takže rychle slupnout koláč a hurá z Radotína na Mánes. Jak jsme se dostali do Radotína? Skvělá otázka. Virtuálně. 

Cesta byla zajímavá. Petr mi ukazoval, kudy jezdil do školy, kde je velký bazén a Národní divadlo bych poznala i sama. Práce začala volat a my jsme to stihli akorát, před prvním meetingem. 

Dorazili jsme na tržiště. Teda spíš před výstavní síň Mánes, ale to je přeci jedno. Hlavně, že jsme mohli vyrazit na kole s brašnami někam ven.

 

Asi hodinu po dojezdu jsme si dali kafe v naší soukromé kavárničce a mě se v hlavě honilo, jaké to vlastně bylo? Bikepacing virtuálně. Už jsem takto jela závod a u dalších jsem pomáhala při realizaci a docela se mi ta myšlenka líbí. Prostě se 300 lidí najednou zničí na trenažéru ve svém obýváku. Ale bikepacking? Je to magořina. Ale když před námi uskakovali lidi z cesty a člověk viděl jejich rozhněvané výrazy, tak mě to pobavilo. Při mé letní vyjížďce kolem Lipna, mě tohle štvalo (myslím vyděšené chodce na cyklostezce). Ale teď jsem byla ráda i za natočené lidi u kterých můžu vidět celý obličej. Divné, že? 

Nejvíce mi chyběl ten pocit, když nevíte, kde složíte hlavu a vybíráte si ideální místo, koukáte jak pomalu zapadá slunce a stále nevíte, kde budete spát. A najednou to najdete, chystáte spaní, vaříte, rekapitulujete celý den a plánujete další. To doma prostě nezažijete. Ale co možná zažijete je to ranní rozjetí, kdy cítíte jak se nohy ještě neroztočily a vy máte teprve 2 kilometry. Tenhle pocit zmizí, jakmile jich ujedete alespoň 10. V tu chvíli vás to prostě pohltí a vy se pak divíte, že je konec. Hurá do práce. Na dálku samozřejmě.

 

Doufám, že stejně jako já koukáte z okna a máte před sebou mapu, kde plánujete kam vyrazíte. Že už ten plán vlastně máte a jen čekáte až bude teplo, abyste nemuseli mít kolo s řetězy, spát v záhrabu a v každém městě nandavat respirátor. A taky že opravdu vyrazíte. Přeji šťastné reálné toulky na kole.
SHARE

support:
inzerce inzerce