Přes čtyři řeky

Text a foto: Michal Havelka

Sbalil jsem si věci na tři dny, s tím že se vrátím už v sobotu. Zároveň jsem se synem Štěpánem dohodl že by za mnou v pátek na jednu noc přijel. To mně udělal radost, že si najde mě čas na společný výlet. 

Ve středu večer jsem si sbalil věci a  těšil se  že vyzkouším nové hračky čelovku a powerbanku. Konečně jsem elektroniku sjednotil na jeden typ nabíjení USB-C, tak jsem chtěl ověřit jak to bude fungovat. 

Ještě dovětek k tomu balení, letos jsem už kompletně přešel na brašny Apidura a musím říct že jsou skvělé. Hlavně ta jednoduchost při balení a upínání na kolo. Máme doma ještě brašny od české firmy  Acepac, jsou také  moc dobré, ale mohli by zapracovat na tom upínání, které se mi zdá výrazně složitější. Ale to je můj čistě subjektivní názor. 

Ve čtvrtek jsem si trochu přispal v klidu jsem se nasnídal a kolem desáté vyrazil z domu přímo na Křivoklát, což pro mě který bydlí na severovýchodě Prahy znamená buď jet centrem nebo Prahu   objet. Přes centrum se mi opravdu nechtělo, takže zvítězila varianta delší zato horší cesta. 

První řeku, kterou jsem překročil byla Vltava v Řeži u Prahy, to jsem byl na cestě asi 20 kilometrů. Nikam jsem nepospíchal spíše jsem se kochal. Zatím bylo ideální počasí na kolo, lehce  pod mrakem a 22 stupňů. Po přejezdu mostu přes řeku a trochu dobrodružné jízdě nad frekventovanou dvoukolejnou tratí Praha – Ústí nad Labem, jsem začal směřovat na Jeneč. Po cestě jsem však narazil v obci Velké Přílepy na útulnou kavárničku, kde jsem si nakonec dal studenou colu a chlebíček. Jo a jedna zajímavost, ten tácek není papírový, ale porcelánový. To jsem zjistit až potom co jsem ho trochu z výšky pustil na skleněný stůl, ale dobře to dopadlo stůl i tácek vydržel. 

Cesta teď byla spíše po silnici. Ale co, moc aut zde nejezdilo, tak se to dalo vydržet.  V Jenči jsem pokračoval dál na Unhošť a Horní Bezděkov, ale začínal jsem mít hlad, tak jsem si řekl že se někde najím. Volba nakonec padla na hospodu v obci Braškov. Musím říci že kuchyně výborná  pivo a posezení na zahrádce také. Z nějakého zvláštního důvodu máme my bikepackeři nutkání vyfotit si vlastní kolo. 🙂 a ani já nejsem výjimkou.

Spát jsem chtěl na rozhledně Maminka s tím že je tam pěkný přístřešek, tam mi však ještě pár  kilometrů zbývalo. Směřoval jsem na Běleč a Sýkořici kde jsem si chtěl dát ve známém cyklistickém bufetu dobrou kávu. Po cestě do Bělče jsem minul vojenskou  technickou zvláštnost z dob budování vnějšího opevnění Prahy před druhou světovou válkou. Byl to Řopík umístěný do tělesa silničního mostu. O některých víkendech mají toto malé muzeum otevřeno. Jen pro zajímavost, bunkr byl po válce zcela vylit betonem, nadšenci kteří bunkr opravovali museli celý vnitřek zbavit betonu ručně pomocí sbíječek, to musela být opravdu dřina.

Krajina na křivoklátsku je dost zvlněná a dají se tam nastoupat pěkné výškové metry. To jsem měl poznat i já pořád  nahoru a dolů. Sjíždím do Sýkořice kde je známý cyklistický bufet Khulna kaava. Už se těším na dobré espresso, mačkám brzdy, tak bohužel, dnes mají zavřeno. No co se dá dělat, naštěstí mám sebou kávu, takže večer si ji uvařím. 

Počasí se ale začalo zhoršovat je zataženo, nebe celé plechové a začíná krápat. Za chvilku překročím dnes už svoji druhou řeku. Po sjezdu do Zbečna přejíždím Berounku a začínám znovu stoupat, prostě nahoru a dolů.

Teď už začalo opravdu intenzivně pršet, jedu v dešti. Je sice poměrně teplo, ale chtělo by se to na chvilku někam schovat, nejsem na expedici ale na výletě, moknout nemá cenu. Podle radaru déšť ustane asi za třicet minut, pak budu mít ještě hodinové okno, to bych se měl stihnout přesunout do přístřešku u rozhledny Máminka. 

Jako na zavolanou v jedné obci narazím na luxusní zděnou autobusovou zastávku s pěkně širokou lavicí. Sedám si vytahuji svačinu koukám jak venku leje jako z konve. Těším se z toho že jsem v suchu. Za půlhodinky opravdu přestává pršet a já se vydávám na další cestu. Hned za první křižovatkou se cesta zvedá do nepěkného kopce a míří do lesa. Ze stromů stále padá voda po štěrkové cestě tečou potůčky. Právě jsem minul hranice Lesnického parku, sice moc nevím co to znamená, ale doufám že si mě nějaký nimrod nesplete s vysokou. 

Pro cyklistu je dost nepraktické že se rozhledny v čechách povětšinou staví na kopci. Takže šlapu stále do kopce, ještě ke všemu začíná zase pršet a to dost. K rozhledně zbývá pár výškových metrů, sice jsem měl v plánu se ještě podívat po okolí a dnešní den ukončit se sto kilometry na tachometru, ale nakonec to beru přímo do přístřešku rozhledny. V dešti se mi už nikam nechce. Přístřešek je opravdu luxusní, stůl lavice, co více si přát. Natahuji šňůru na prádlo a suším promočené věci. Zároveň stavím na čaj a vařím večeři. Pěkně se v suchu kouká jak venku prší. Jsem tu sám a nepředpokládám že někdo v tom počasí  dorazí. No to jsem se zase spletl. Asi kolem osmé slyším hlasy, dorazí dva trekaři pozdravíme se. Okolo přístřešku jsou ještě další, ale to jsou takové ty klasické přístřešky se dvěmi lavicemi. Sednou si tam a začnou tahat zásoby, pivo  víno. Trochu tuším že budou chtít spát v přístřešku, no klidná noc to asi nebude. Mám stan, tak si říkám že se ani někam posunu. Za další půlhodinu dorazí k první dvěma další dva a zase vytáhnou zásoby, pomalu se loučím s přístřeškem. Pro jistotu se jich dojdu zeptat jak plánují spaní a je to jak jsem předpokládal, spát hodlají v přístřešku. To bych asi nedal, takže se rozhoduji stavět stan o kus dál. Za chvilku za mnou přijdou že se tam určitě vejdeme, ale já jim to rád přenechám. Donesou mi pivo jako poděkování že jsem jim udělal místo. 

Nakonec bylo všechno jinak, kluci sice měli zásoby piva a vína, ale byli naprosto pohodoví.  Povídali jsme si o cestování a já  kolem desáté  zmizel ve stanu. Noc byla klidná, kluci ráno dokonce odešli dřív než já.  Ujeto 92 kilometrů nastoupáno 1250 metrů.

Ráno po snídani jsem se sbalil a vyrazil na vrchol rozhledny. Ta je celá ze dřeva, dole je provozní řád který říká, kolik lidí může na rozhledně být současně. Určitě bych to dodržel, já tam byl sám a schodiště se pod mými sto kily nepěkně houpalo. Ono je to dáno konstrukcí rozhledny, ale zatímco výšky mi problém nedělají, tak ten pocit že se to houpe mi opravdu nedělá dobře. 

Kousek od rozhledny je přírodní zajímavost Hudlická skála ze které je také nádherný výhled a určitě stojí za to se tam zastavit. Moje cesta teď směřovala do Nižboru, kde jsem se chtěl naobědvat v restauraci Zastávka která se nachází na Nižborském nádraží. Restauraci vlastní herec  Tomáš Hanák. Nabízí tam dokonce ubytování ve starých železničních vagonech. Určitě doporučuji se zde zastavit. Jídlo a pivo naprosto v pořádku. Po pořádném obědě jsem se rozhodl že bude fajn se vykoupat v řece. Popojel jsem kousek po cyklostezce směrem na Beroun a našel pěknou louku u řeky dobrým přístupem do vody. Berounku jsem několikrát jel jako vodák a musím přiznat že takhle čistou jsem ji nikdy neviděl. Docela pěkně jsem si zaplaval a hlavně ze sebe smyl špínu předchozího dne. 

Byl pátek a měli jsme se potkat se Štěpu. Domluva byla taková že přijede na Zličín metrem a pak za mnou dojede kole. Řekl jsem si že mu pojedu naproti někam k Unhošti a pak to společně  nasměrujeme někam do Brd. Vydal jsem se tedy směrem k Berounu přes lom Alkazar s tím že si naberu vodu u pramene pod sv. Janem. 

Když jsem projížděl kolem Alkazaru zavzpomínal jsem na časy kdy jsem zde trávil skoro všechny prázdninové víkendy skalním lezením a následným bivakováním ve štolách. Alkazar je pro mě srdeční záležitost. Vzhledem k počasí jsem však nepotkal žádné lezce, skála byla mokrá a mokrý vápenec opravdu klouže .

 Cesta údolím potoka Kačáku byla mokrá a bahnitá. Ale I přes to jsem byl za chvilku u studánky pod Svatým Janem. Na skále na Klášterem se také leze a já tam zažil  dost dobrodružné výstupy, dané v té době naší nezkušeností, ale to je dlouho. Stejně jako Alkazar je i svatý Jan moje srdeční záležitost. Nabral jsem vodu z pramene a přemýšlel co dál, měl jsem poměrně dost času, rozhodl jsem se pokračovat do cyklistické kavárny mez Hostivicemi a Červeným újezdem že počkám na syna tam. 

Zase do kopce a zase do kopce. Espresso volalo, zatím co syn nevolal. Nechtěl jsem ho nějak stresovat a pořád ho uhánět kde je, domluva byla jasná zavolá mi až bude připravený vyrazit. V kavárně nikdo nebyl, nebe jasně ukazovalo jaké nás čeká počasí a meteo radar nikdy nelže. Přijde bouřka a to pořádná. Jak tak zkoumám předpověď počasí začnou na mě dopadat první kapky. Za chvilku mi zvoní telefon “táto tak můžu vyrazit” chvíli se dohadujeme jak to udělat, když ale vidím ty černé mraky a jejich postup směrem na  Brdy rozhoduji se změnit plán. Přesunu se metrem na Černý most a pak budeme pokračovat na naše oblíbené Kokořínsko. Jízda na metro Zličín je v trvalém dešti. V metru osychám já i kolo. Po 40 minutách vystupuji na Rajské zahradě. Vnitřně mě štve že jsem jel metrem, ale rozum říká že to bylo dobré rozhodnutí. Na Rajské zahradě je všechno jinak svítí sluníčko a je krásné teplo, jedu na místo srazu se Štěpou. Následně budeme společně pokračovat směrem na Čelákovice, projedeme lesy směrem k obci Hostín. Trasu mám v hlavě z předchozího bikepackingu s Martinem do Ralska. Místo na spaní mám vymyšlené také.  Je dost pozdě a k přístřeškum kde plánuji spaní už dojíždíme za tmy, ale stálo to za to. Místo na spaní je pěkné, nemá pršet tak stavíme pouze vnitřní stany, aby nás nežrali komáři. Celkem 118 kilometrů, nastoupáno 823 metrů.  

Ráno je krásné, plán trasy  jasný. Projdeme Kokořínským dolem, nebereme vodu u studánky za hradem a budeme pokračovat směrem na Mšeno. Po cestě se zastavíme na pivo u rybníka Harasov, případě  se vykoupeme. Máme ale smůlu bufet v Harasově je ještě zavřený a do vody se nám nechce protože je poměrně chladno, chvilku posedíme u vody a pak pokračujeme dál. Výjezd z Kokořínského dolu je pěkně do kopce, začátek je šotolinová cesta, která se pak docela zvedne, konec jedeme po bývalé cestě ze středověku zařízlé do pískovcových skal (Švédský val) ke konci se musí opravdu zabrat a dát kolu rychlost. Přeci jen Gravel není horák a ten konec cesty by si rozhodně zasloužil lehčí převod. Po příjezdu na hranu údolí nás čeká zastávka v bufetu, kde mají perfektní kávu Coffe Racer. Dáváme si i něco malého k jídlu a chvilku posedíme. Není úplně kam spěchat, máme před sebou tak šedesát kilometrů než dojedeme domů. Ještě se chceme po cestě zastavit někde na oběd. Cesta vede  po malých silničkách, následně sjíždíme po značené cyklostezce do Řepínského dolu, který je zajímavý tím že za druhé světové války se zde schovávali partyzáni ze skupiny Národní mstitel. Bohužel na konci války padli a mají pomníček v obci Řepín.

Protože se mi nechce jet cestou kterou už znám, zkoušíme to projet po modré přímo do Byšic. Což se ukazuje jako dobrá myšlenka ale horší cesta Pěšina je hodně strmá a rozježděná lesnickou technikou. Ale nakonec to dáváme bez odšlápnutí. Na vrcholu nás čeká cesta podél obory, kde ovšem dobrovolně slezu z kola, nechci riskovat defekt. Na cestu někdo navozil stavební odpad, kusy dlaždiček, cihly a podobný doslova bordel. Je mi z toho smutno co si někteří dovolí odvézt do lesa a vydávat to za opravu cesty. To se pak lidem těžko vysvětluje že nemají v lese nechávat odpadky. No nic, jsme z lesa venku a čeká nás cesta přes Košátecký les, Sudovo Hlavno, Kostelní Hlavno do Hlavence a dál přes brandýské lesy domů. 

V Hlavenci však Štěpa hlasí nějaký střevní problém, takže rychlá zastávka na WC v místním Hostinci u Jelena. Když už tam jsme tak se zde nakonec i najíme. Sice jsme chtěli obědvat až v Brandýse, ale nakonec je toto velmi dobrá volba. Dáváme si oběd, který je skvělý a velký. Bohužel z ničeho nic začíná vydatně pršet a my se přesouváme na zahrádce pod stromy, aby nám nepršelo do talíře. Jídlo máme dojedeno, ale déšť nepřestává mrkneme na radar, je nám jasné že to hned tak nepřestane. Oblékáme se do bund a vyrážíme na poslední část cesty. Po třech kilometrech jízdy je v lesích okolo Brandýsa úplné sucho, že by lokální bouřka nebo zázrak.  

Pak už frčíme známými cestami domů a snažíme se dešti ujet. To se nám daří celkem dobře. Ale jak to tak bývá, dostaneme pořádnou sprchu kilometr od domu. Já si chci dojet svých devadesát kilometrů, takže jedu i v tom dešti dál. Zbývá mi dojet 3 kilometry. Štěpa mě v tom nenechává tak ještě kroužíme v příšerném slejváku jako dva blázni okolo domu. Dnes ujeto 90 kilometrů nastoupáno 620 metrů. 

Závěr, nevím jak je to možné, ale zase jsem skončil ve svém oblíbeném Kokořínsku. Ať jedu kudy jedu vždycky projedu okolo Kokořína. Nakonec byly překročeny čtyři řeky Vltava, Berounka, Labe a Jizera. Je štěstí když i děti v dospělém věku s vámi chtějí strávit nějaký ten čas. Díky Štěpo

Poznatek, brašny Apidura jsou opravdu nepromokavé, kdežto do ráfků vám klidně nateče. Čtyři řeky překročíte suchou nohou, ale těsně u baráku promoknete na kost. Ale jak praví klasik zážitek nemusí být pěkný hlavně když je intenzivní.