Přes Orlické hory

Ve čtvrtek si beru v práci volno na přípravu kola a výbavy. Kolo je umyté, řetěz namazaný, věci zabalené a předpověď počasí se zdá být naší cestě nakloněna.

V pátek v pět ráno vstávám, vařím si ten největší termohrnek kávy do auta a vyrážím směr Náchod. V půl osmé jsem na místě. Parkuji u Lukáše doma, vyndávám a montuji kolo a pak už jen čekám, až dorazí Luky, který byl odvézt syna do školy.

Po příjezdu se vítáme, Lukáš mi vaří další kávu, kontrolujeme výbavu a já se dozvídám podrobnosti naší trasy. Ptám se, zda nepojedeme někde poblíž Neratova, a vzápětí zjišťuji, že Neratov je dokonce pár kilometrů od místa našeho noclehu. Prý není problém se tam stavit. Paráda.

Před devátou ranní nasedáme na kola a šlápneme do pedálů. Hned nás čeká parádní sjezd, zpestřený krásnou jílovou hmotou ležící na silnici – prý díky výstavbě obchvatu Náchoda. Takže po třech kilometrech jsme nádherně zabarveni do červena.

Přijíždíme k Metuji a po směru jejího toku opouštíme Náchod směrem k Peklu. Lukáš mě upozorňuje, že teď nastane peklo – a má pravdu. Začíná stoupání a v podstatě se dá říct, že celé dopoledne jen stoupáme. Do Olešnice v Orlických horách a stále dál a výš.

Začíná mě docela rozčilovat Lukyho navigace, která před každým prudším stoupáním pípne a upozorní na další kopec. Raději se vždy odpojím a odjedu dopředu, abych to nemusel poslouchat. Poznámka: teprve při psaní tohoto článku jsem zjistil, že jsme stoupali téměř dvacet kilometrů.

Sice slunce svítí, ale moc nehřeje, a tak nám nezbývá než se zahřát samotným stoupáním. Moc nechápu, kde se tu vzal tak dlouhý kopec, a poněkud nevěřícně sleduji, jak na hodinkách naskakuje nadmořská výška. Jak jako tisíc metrů nad mořem?

I na tlačení dojde – a to při výstupu na vrchol dnešního dne, Šerlich. Konečně jsme nahoře. A hele – Masarykova chata je otevřená! Odkládáme kola před chatou a prodírajíce se silným větrem vpadneme do restaurace. Dáváme si jídlo a něco teplého k pití. S příjemným pocitem v žaludku platíme a vyrážíme na další část dnešní cesty.

Na druhé polovině dne je parádní to, že už většinou klesáme nebo jedeme po rovině. Cesta nás vede podél česko-polských hranic a rychle ubíhá. Krátce před čtvrtou hodinou se před námi objeví cedule Neratov. Zastavujeme a snažíme se zjistit, co je na tomto místě tak zvláštního. Vždyť je tu jen pár domků – a proč je tu tak velké parkoviště? To ještě netušíme, co se skrývá za rohem.

Vracíme se do sedel a stoupáme ke kostelu. To je totiž hlavní místní… atrakce? Kuriozita? A víte co? Víc vám asi psát nebudu. Přijeďte na jarní sraz v roce 2026 a uvidíte sami.

Od místní obyvatelky se dozvídáme, že je zde možnost bezplatného přespání. Na první vyvýšené ploše nad kostelem je místo pro obytné vozy, na druhé ohniště s připraveným dřevem, spousta místa na přespání pod stanem, tarpem nebo širákem. Opodál na kraji lesa lze přespat v hamace. A jako třešnička na dortu jsou zde umístěny původní špičky střech kostela – i v nich se dá přespat. Jedna věž bez problémů pojme čtyři nocležníky. Jsou tu dokonce toalety a představte si – sprchy. Vše zdarma.

S okamžitou platností padá rozhodnutí, že dál nejedeme a přespíme tady.

Naházíme spacáky a karimatky do přístřešku a jdeme se projít po obci. Nemáme totiž vůbec nic k jídlu ani k pití. Zastavujeme se v místním informačním centru a zjišťujeme, zda budou s jarním srazem nějaké komplikace. Prý ne, jen máme předem zavolat. Paráda.

Dozvídáme se také, že je zde místní pivovar Prorok a potraviny Coop 24/7. Cože? 24/7? To musíme vidět.

Potraviny nacházíme… zavřené. Aha. Taháme za kliku a nic. Podle otevírací doby by ale mělo být otevřeno. Přichází starší paní a ptá se, co potřebujeme. Zdravíme a vysvětlujeme, že si chceme nakoupit, ale je zavřeno. Mile se usměje, vezme za kliku dveří a… otevře nám.

Nevěřícně na sebe s Lukášem koukáme a vůbec nic nechápeme.

Nakládáme do košíku jídlo k večeři, na snídani a pár lahví Proroka. U pokladny zjišťujeme, že je samoobslužná. Začínáme dumat nad tím, jestli jsme vůbec ještě v Čechách.

Odnášíme nákup a jdeme se podívat do kostela. Původně jsem vám chtěl popsat, co je zde k vidění – a že toho není málo – ale neudělám to. A víte proč? Protože 25. 4. 2026 se na tomto místě potkáme na jarním bikepacking srazu. Takže si to okamžitě poznamenejte do kalendářů.

Souřadnice jsou 50.2150178N, 16.5504500E a já se na vás budu těšit.

Rozděláváme oheň, večeříme, popíjíme Proroka a je nám skvěle. Najednou se Lukáš podívá přes mé rameno a říká: „Hele, máme společnost.“ Opravdu – necelé tři metry od nás postává liška a se zájmem nás pozoruje. Je nádherná. Hustý kožich, dechberoucí barvy. Chvíli nás sleduje, pomalu se otáčí a ladným krokem mizí v lese.

Je čas jít na kutě. V útulnách se spí naprosto skvěle, takže se nám ráno ani nechce vstávat, snídat a balit. Ale nedá se nic dělat – dnes nás čeká cesta domů, a ta bude výživná.

Káva, vydatná snídaně, úklid a balení máme rychle za sebou a vyrážíme zpět. Z Neratova míříme ještě na jih Orlických hor, teprve před Kunvaldem se stáčíme na sever a hurá do Rokytnice v Orlických horách. Projedeme Rokytnicí a stoupáme dál až do Říček.

Od rána nás sužuje mrazivé počasí a od jihu začínají připlouvat černá mračna. Lukáš i já už máme plné zuby návštěv lyžařských středisek v Orlických horách. Deštné, další středisko… sotva funíme a popravdě řečeno toho máme tak akorát dost.

Zima je čím dál vlezlejší a z nebe začínají padat první kapky. Nepromokavé oblečení jsme jaksi nechali doma, takže se před deštěm schováváme a usuzujeme, že toho bylo dost. Zbaběle voláme Lukášově manželce a naši cestu dvacet kilometrů před cílem ukončujeme.

Někdy to prostě nejde.

Ale i tak máme zážitků víc než dost – a to je to hlavní.

Takže nezapomeňte: 25.4. se uvidíme v Neratově. Snad nám počasí bude víc nakloněné.