Veneto Gravel Adventure 2025

Text a foto: Pavel Lederbuch

Veneto Gravel Adventure je bikepackingová akce bez podpory, která se koná každoročně v italském regionu Veneto. Projíždí se po předem stanovených trasách od 200 do 700 kilometrů, pomocí GPS a s vlastním vybavením, vlastním tempem a bez časového omezení. Trasy ukazují krásu a rozmanitost Benátska, včetně jeho měst, venkova a přírody.

Protože se mi v roce 2024 nepodařilo dokončit dlouhou trasu a dojel jsem jen 400 km Beach trasu, musel jsem to letos zkusit znovu. Vloni se mi to libilo, takže o další účasti bylo jasno hned po loňském dojezdu. Navíc každý rok se mění směr jízdy – letos proti směru hodinových ručiček – díky čemuž nebude trasa stejná. Registroval jsem se hned v listopadu, získal číslo 26, a mohl začít přípravu. Přes zimu jsem díky mírnému počasí najel více než vloni a tak jsem se cítil dobře připraven.

Termín startu byl stanoven na pátek 24. dubna, oproti loňsku start pouze v pátek celý den (vloni pátek odpoledne a v sobotu ráno). Asi týden před startem jsem začal kvůli novinám sledovat počasí. Četné články o silných deštích v Benátsku a různá varování před povodněmi a sesuvy půdy mě sice moc nerozhodily, trochu mě to ovšem zneklidňovalo. Říkal jsem si, že místní organizátoři budou vědět a případně budou informovat, pokud to bude vážné. Nakonec se počasí zlepšilo, žádné varování nebo změna trasy nepřišlo a tak jsem byl při odjezdu do Itálie zas klidný. Nicméně přesná předpověď počasí den před odjezdem jasně mluvila o pátečním dešti.

Ve čtvrtek odpoledne a večer jsem dojel do Bassano del Grappa a přespal jsem v hotelu. Ráno jsem vydatně posnídal ve společnosti mnoha dalších účastníků. Přesun autem na parkoviště blíže startu byl v dešti, jak říkala předpověď. Složení kola, navěšení brašen a poslední dofouknutí pneumatik proběhlo pod zvednutými zadními dveřmi auta. Obléknutí do nepromokavé bundy a kalhot, návleky na boty, neoprenové rukavice, návlek na přilbu. Za silného deště přejíždím na start. Startovní registrace je velmi rychlá, za deště se asi některým nechce vyjet. Začátek je hned po bahnité pěšině, tempo ve skupině cyklistů je docela svižné, barvy všech kol i lidí se postupně sjednocují na šedo hnědou. Dvoukilometrový úsek před Piazzola sul Brenta je strašně měkká cesta s hlubokým blátem a hlubokými velkými loužemi, kdo byl dosud ještě trochu čistý a suchý, tak tady neměl šanci. Všude mám bláto, boty mokré. Udělám si rychlou dokumentační fotku kola před historickou vilou Contarini a hned jedu dál pořád za deště. U vodovodního kohoutku u cesty rychle smývám bláto z oblečení. Asi po dvou hodinách silný déšť ustává a přechází v lehký, hned mi to zlepšuje náladu, čekal jsem déšť delší.

V Longare na 58 km přichází první zastávka na kávu a sendvič. Už neprší, svlékám se před kopci Berici. Výjezd nahoru po strade bianche až do 322 mnm, dalo se to jet, na konci výjezdu mě dobíjí povzbuzení od skupiny fanoušků. Nahoře jsou krásné kopečky s malými osadami mezi vinicemi, ještě přejde několik dešťových přeháňek. Přichází první vystrkání kola do strmého kopce, nechci si ničit kolena. U dalšího kohoutu s vodou probíhá hromadné odbahnění kol a oblečení. Bylo to potřeba, bláto bylo po osmdesáti kilometrech jízdy v dešti zalezlé všude, teď prokoukly převody a řetěz. Následuje krátký a prudký sjezd do roviny. Už si říkám, že bych mohl uschnout, ale ve sjezdu na lesní cestě potkávám pomalu jedoucí auto v protisměru, míjíme se přesně v místě hluboké louže. Jsem opět mokrý až po kolena a z bot mi teče voda. V Sarego na 88. kilometru odbočuji k baru za mostem, velké množství cyklistů tu zastavuje, protože jde o první otevřený podnik – je pátek 25.4. což je státní svátek Osvobození Itálie od fašismu. Dávám si k obědu panini a Coca Colu, jako vlastně všichni. Kousek za Lonigo je na malé křižovatce veliká skupina asi 40 cyklistů, museli se vrátit kvůli zaplavené cestě na trase. Po krátké poradě s procházejícími místními jsou dvě možnosti, buď vlevo na hlavní silnici nebo vpravo po malé silničce. Většina včetně mě jedeme vpravo, obkroužíme zaplavenou oblast, ale průjezd pod železniční tratí je stejně pod vodou, asi 25 centimetrů stačí na opětovné promáčení bot, ovšem kolu to prospěje. Další kilometry jedu ve velké skupině, pěkně to sviští a dá se i odpočívat. Průjezd přes město San Bonifacio je spíše průchodem, opět plno lidí v centru, skupina se kvůli tomu rozpadá a pokračuji sám. V Zevio na 120 km je kontrolní bod CP 2, je povzbuzující si dát první razítko do cestovní knížky (razítko CP 1 jsem dostal hned na startu). Za kontrolou jedu svižný úsek podél kanálu u řeky Adige do Verony, kolem římského amfiteátru s nutnou fotografií, a pak večeřím na 137 km u Vietnamce, dávám si rýži s hráškem, vejcem a šunkou a dvě Coly. Pak vedu kolo průchodem kolem starého hradu a po opevněném mostě přes řeku mezi turisty. Následuje dlouhý úsek podél kanálu Biffis, který přivádí vodu z řeky Adige do vodní elektrárny před Veronou. Poté přes malé kopečky jedu ve skupině k jezeru Garda na 170 km, moc hezky to odsejpá. U Gardy jsem v 19:30, kochám se alpskými kopci za jezerem. Jedu na jih po stezce podél jezera a procházím pěšky přes centrum Peschiera del Garda, kde je plno lidí na oslavách Osvobození Itálie. Kus potom jedu podél řeky vytékající z jezera Garda, pak trasa odbočuje na sever do viničných kopců, do kopce šlapu se dvěma Italy. Nahoře už za tmy všichni nabíráme vodu a společně jedeme i dolů nejdříve po asfaltce a pak po polních cestách. Nakonec se rozdělujeme, každý jedeme na svoje místo noclehu, oni na nějaký penzion, já mířím do Isola della Scala a po 223 km mám suchý nocleh na fotbalovém hřišti pod střechou hospody. Shrnutí prvního dne: 223 kilometrů, nastoupáno cca 1386 výškových metrů, kopečky ke Gardě.

Ráno balení a snídaně ze zásob a hned do pedálů. V Bovolone míjím pomník s letadlem F-104 Starfighter a zdravím nocležníka, který teprve balí. Vydávám se mokrou a blátivou pěšinou a pak kousek po silničce do Cerea, kde na 244 km snídám hned v první otevřené kavárně. Mám klasickou italskou snídani: dvě buchty a dvojité espresso. V kavárně se scházejí místní na snídani a ranní kávu. Milá paní kavárnice se ptá, zda jedu Giro Veneto, když přikyvuji, dává mi palec nahoru. Je to moc milé a povzbuzující. Po snídani jedu přes město k CP 3, kde si dávám další razítko do cestovní knížky. 

Vedlejšími silnicemi jedu svižných 30 kilometrů do městečka Montagnana, které má historické centrum dosud obehnané hradbami. Trasa mě vede kolem centra podél hradeb a hned pryč. Jen si udělám vzpomínkový záběr hradeb a mostu a jedu dál. Zbytek dopoledne pokračuji po stezkách podél řeky do Este na úpatí Euganejských vrchů. Odbočuji do centra, kde jsou sobotní trhy a je tu plno lidí. Chvilku hledám něco k jídlu a sedám si ke stolu u městské brány. Po chvilce čekání dostávám výborné panini Focaccia se sýrem a šunkou a s Colou. Pomalu jím, odpočívám a sleduji trhy. Po obědě procházím centrem přes trhy, obdivuji květinové záhony na hlavním náměstí Este – právě se koná každoroční akce Este in fiore, tj. Este v plném květu – a vracím se na trasu. Pokračuji kousek po cyklostezce podél vodního kanálu a po místních silnicích se blížím ke kopcům Euganejským. Přes Monte Bignano se zhoupnu do historického města Arqua Petrarca. Dál po úbočí kopců jedu svižně, míjím historickou Villa Barbarigo s krásným parkem, ještě se několikrát zhoupnu po úpatí kopců abych opustil krásné klikaté a vlnité silničky a napojil se na cyklostezku vedoucí podél hlavní silnice mířící z jihu do Padovy.

V Padově jsem před druhou hodinou odpolední na 333 km a přijíždím na Prato della Valle, velké eliptické náměstí se zeleným ostrovem uprostřed obkrouženým vodním kanálem lemovaným spoustou soch. Náměstí projíždím středem a hned jsem u baziliky svatého Antonína, nejvýznamnějšího chrámu v severoitalské Padově a jednoho z největších chrámů v Itálii vůbec. Jsou zde uloženy ostatky svatého Antonína Paduánského, chrám je na seznamu UNESCO, a je opravdu krásný. Centrum Padovy opouštím po stezce podél kanálu Piovego, na průmyslovém předměstí objíždím kousek uzavřené cyklostezky, a za chvilku jsem ve Stra u vily Pisani, monumentálního pozdně barokního venkovského paláce s obrovským parkem. Valím to po silnicích a stezkami podél kanálů, razítkuji v CP 4 v Mirano, pak zastavuji na odpolední kávu s buchtou v Marano Veneziano, obdivuji kostel v Zero Branco, ale jinak pořád jedu až do Trevisa, kam přijíždím po cyklostezce vedoucí po zrušené železniční trati, tady už to znám z loňska. Po cestě obdivuji pankejty plné květin Kala, všude a hojně krásně kvetou. Na kraji Trevisa večeřím v zaplivaném baru u městské brány Porta Santi Quaranta, jako obvykle panini a Cola. Po večeři pomalu projíždím podvečerním centrem Trevisa kolem krásného kostela Duomo di Treviso a uličkami plnými lidí, a už na předměstí na 402 km razítkuji CP 5 v Treviso Bike. Následuje nádherný úsek podél kroutícího se toku řeky Sile, po štěrkových a písčitých pěšinách, po dřevěné lávce kolem pohřebiště starých dřevěných lodí v Casier. Vloni jsem tady málem skončil kvůli defektům, tak jedu nejdříve opatrně, ale letos je povrch měkčí a kameny se mi nezdají tak ostré. Následuje dlouhý večerní úsek podél benátské laguny, kde vidím jen kužel mého světla na cestě přede mnou. Po 453 km jsem v Jesolo, kde se na noc ukládám v kryté chodbě obchoďáku. Shrnutí druhého dne: 230 kilometrů, nastoupáno cca 762 metrů, roviny k moři.

Ráno budíček v 5:20, balení a snídaně, a v 6:00 do sedla. V Cortellazzo za východu slunce přejíždím po mostě řeku Piavu, a fotím si velké rybářské sítě vytažené do vzduchu. V Eraclea Mare přijíždím k moři a po krásné stezce pobřežním lesíkem a přes další přímořská letoviska se na 477 km dostávám na CP 6 v Porto Santa Margarita v kavárně La Fiesta Bike Café. Přestože je neděle 7 hodin ráno, je kavárna otevřena kvůli cyklistům, první den závodu byla otevřená celou noc – majitel kavárny Diego je borec a patří mu velký dík, teplá snídaně bodla. Zapisuji se na tabuli účastníků, snídám sladké buchty a dvojité espresso a povídám si s milým Italem. Po dalších pár kilometrech jsem v Caorle, objíždím kostel Panny Marie Andělské stojící přímo na pobřeží moře a fotím se na promenádě. 

Pak jedu cyklostezkou do vnitrozemí k horám, oproti loňsku fouká vítr ze strany nebo mírně zezadu, jede to výborně. Na 533 km zastavuji v Oderzo na brzký oběd, opět panini a Cola. Na 565 km je v Conegliano CP 7, razítka přibývají. Ještě ve městě si dávám druhý oběd, protože je neděle chvilka po jedné odpolední a přijdou kopce. Po obědě pomalu zdolávám prudký výjezd do kopce ke hradu, následuje sjezd dolů a pak zase výjezd nahoru vinicemi do Vittorio Veneto, přes poledne je vedro k padnutí.

V Serravalle na 580 km začíná dlouhé stoupání na průsmyk Sella Fadalto 489 mnm, trochu se naštěstí zatáhlo a slunce už tolik nepálí. Dávám si pro jistotu energy gel, abych v kopci nerupnul. Jedu svým tempem, stejně jako spousta jiných cyklistů. Když už jsme skoro nahoře, padáme po staré cestě dolů k řece a strmě šplháme zase nahoru k silnici. Výhledy do údolí a nahoru k hrázi jsou pro mě alespoň malou odměnou. V průsmyku jsem v půl páté, oblékám se a spouštím se dolů po silnici s několika tunely k jezeru Santa Croce, ve sjezdu mě chladí krátká dešťová přeháňka. Následuje nádherný úsek po pěšinách a cestách podél jezera, kanálu a řeky Piavy do Soverzene. Poslední kousek je okrášlený visutou cyklostezkou a několika úzkými tunely. Opět, a ne naposledy, přejíždím po mostě řeku Piavu a ve skupině několika cyklistů houpavým úsekem a sjezdem přijíždím do Belluno, správního města tohoto údolí. Hned na kraji města je poslední průběžný kontrolní bod CP 8 v Robi bike, následuje průjezd městem s přejezdem železničního mostu klenoucího se přes hluboké údolí řeky. Na hlavním náměstí zastavuji na večeři, jak jinak panini a Cola, ale asi nejlepší jídlo za celou cestu, k panini byl skvělý dip. Po večeři je ještě spousta času se někam posunout, ale rozhodně nepočítám s dojezdem až do cíle, i když by to přes noc asi dojet šlo. Ovšem chci si trasu užít a vidět ji za světla, když je v této části odlišná od loňska, a také chci vidět surové prosecco. Trasa vloni z Belluno vedla východním směrem přes Feltre a kolem jezera Corlo do údolí Brenta, ale letos uhýbá na jih přes horský hřeben do vinic Valdobbiadene známých výrobou sektu. Belluno opouštím po cyklostezce mířící na Feltre, pak opět po mostě přes Piavu a krátce nahoru do Trichiana. Zde začíná stoupání na průsmyk San Boldo, ale já zůstávám na nocleh v městečku. Hledám přístřešek, nejdříve prohlížím místo u školy, pak sportovní areál, ale nakonec parkuji v krytém stání na auta u zavřeného domu kousek od centra městečka. Je brzo, ještě není ani osm večer, ale dnes to stačí, jsem na kilometru 643. Za soumraku si udělám ležení a usínám jakmile přijde tma. Shrnutí třetího dne: 190 kilometrů, nastoupáno 1451 metrů, od moře do Benátského Předalpí.

Vstávám ve 3:40, balím a snídám, abych byl nahoře v průsmyku při východu slunce. Něco přes hodinu stoupám, chvilku i klesám při přejezdu řeky Ardo tekoucí v hlubokém údolí. V průsmyku San Boldo 706 mnm jsem před šestou hodinou ranní, právě vychází slunce. Oblékám si vše, co mám. Na jižní straně si ve sjezdu užívám serpentiny s několika zatáčkami v tunelech, je to krásná silnice. Až dolů je to 18 zatáček a 7 kilometrů pořád z kopce. Následuje kousek podél řeky Soligo a pak prvními vinicemi do kopce do Combài. Stoupání je výživné a moc mi nechutná, zastavuji na snídani v kavárně u staré paní a dávám si dvě buchty a dvojité espresso. Následují vinice u Valdobbiadene, další přejezd Piavy, výjezd do svahu a pak dlouhý postupný sjezd zatáčkami mezi vinicemi s výhledy na Monte Grappa. Ještě pár vesniček, několik terénních vložek, poslední strada bianchi a už se blížím do Bassano del Grappa. Po průjezdu městem sjíždím ke starému dřevěnému mostu Ponte degli Alpini, přejdu jej pěšky a zbývá poslední kousek do cíle u vily Angaran. Je 10:50, poslední razítko do cestovní knížky, zápis do cílové knihy a cílová fotografie. Mám hotovo: 719 kilometrů za 3 dny, 2 hodiny a 14 minut (74h14m). Jsem hodně spokojený. Shrnutí čtvrtého dne: 76 kilometrů, nastoupáno 1151 metrů, vinicemi Valdobbiadene.

V cíli si vyzvedávám účastnický balíček, bidon VG25 a kupuji si památeční tričko. Během oběda pro účastníky si povídám s milým Italem z Udine, který dojel ve stejném čase jako já, včera jsme se viděli v Belluno, jen spal po penzionech. Vyměňujeme si kontakty na Stravě. Po obědě se přesunuji na parkoviště, balím kolo do auta a jedu se vyspat do Trenta, před dlouhou cestou domů.

Co říci na závěr? Akce to byla skvělá. Dobrá organizace, milí lidé, krásná trasa se střídajícími se silničními a gravelovými úseky proložená několika singltraily, až na kratičké výjimky se vše dalo jet a to mám rád. Navigačně také nic záludného, často intuitivní. Není to závod, ale každý účastník si sám pro sebe cíle může dát a svůj závod si z toho udělat. Je dána pouze trasa s kontrolními body, vše ostatní je na každém účastníkovi, jak to pojme – kolik kilometrů denně ujet, co mít s sebou, kde a jak spát a zda vůbec spát (400 km trasy se jezdí i na jeden zátah). Zkrátka tato určitá volnost mně vyhovuje a líbí se mi. Byl to moc vydařený prodloužený víkend, už se těším na další.