Víkend v Železných horách

Text a foto: Michal Santi Jiráský

Pátek

Stanice Chvaletice. Vystupuji. Po dešti ani stopy, tmavé mraky jsem nechal prozatím za sebou. Je i docela teplo. Mám sotva hodinu a půl do setmění. Nezdržuji se a okamžitě se pouštím do stoupání směrem na Hornickou Čtvrť. Vlevo mě zdraví mohutnými oblaky bílé páry chvaletická elektrárna.

Za hlavní silnicí konečně odbočuji do lesa. Lesní cesty jsou tu pěkné, jízda mě moc baví. S radostí kličkuji mezi občasnými většími kameny a projíždím dolíky. Kolo poslouchá, síly mám na rozdávání. Navzdory šeru jsem si udělal i krátkou zajížďku k Obřím postelím. Je to nízké návrší poseté většími i menšími balvany. Přes den tu asi bývá docela živo, ale teď mám celé tohle místo jen pro sebe.

Po krátké prohlídce přejíždím do opuštěného lomu asi kilometr odsud, který jsem objevil doma v mapě. Tady bych rád přenocoval. Určitě nebudu první. Je tu ohniště i lavičky. Bohužel tu moc není kde zavěsit hamaku a široká příjezdová cesta taky nebudí mou důvěru. Dotlačil jsem kolo na terasu skrytou v keřích a stromech nad lomem a tam jsem našel přepychový plácek s dalším ohništěm. To je ono. Už skoro za tmy zavěšuji hamaku a nad ní tarp. Bude to luxusní ložnice. Vejdu se pod střechu i s kolem a k dispozici mám i skalní poličku.

Na nedalekém plochém kameni vybaluji kuchyni a začínám vařit večeři. Po několika minutách ale bohužel začíná pršet. S čelovkou na hlavě vše co nejrychleji přenáším pod plachtu. Zejména s rozžhaveným liháčkem to není nic jednoduchého. Déšť zároveň vyřešil mé dilema, jestli ještě rozdělávat oheň. Po večeři jsem tedy už jen poseděl v hamace s plechovkou piva. Dopil jsem a šel rovnou spát. Po předchozích dnech se cítím tak vyřízený, že mi to vůbec nevadí. Usínám za tichého šumění kapek deště v korunách stromů a na mé plachtě.

Sobota

Budím se v šest, ale okamžitě znovu usínám. Ze spacáku se nakonec hrabu téměř ve čtvrt na devět. Je trochu chladno, svítí sluníčko, po obloze jen občas přejde tmavší mráček. Sotva jsem začal vařit vodu na snídani, začíná opět pršet. Z čeho?! Výhled na oblohu je tu omezený, ale před chvílí tu ještě bylo modro! Znovu vše stěhuji pod plachtu, ale přeháňka je za chvíli pryč.

Jak tak snídám polévku a dopíjím kávu, přijíždí do spodního patra lomu terénní auto. Vystupuje několik lidí s košíky. Nejvyšší čas vyrazit.

Projíždím po širokých cestách krásnými smíšenými lesy po železnohorském hřebenu k jihovýchodu. Stále svítí sluníčko, otepluje se. Podle poněkud zastaralé mapy v mé GPS tu kdysi vedla zelená turistická značka, ale teď je přesunutá až pod hřeben. Asi to souvisí s vysokými ploty, které jsou tu porůznu rozestavěné. Zdá se, že projíždím okolo budoucí obory. Po nějaké době ovšem nabývám dojmu, že jsem spíš uvnitř. Průjezdu naštěstí nic nebrání.

Poblíž Vápenky u vesnice Semtěš míjím podivnou šotolinovou plochu. Z blízké informační tabule se dozvídám, že kromě vápence, který se tu těžil a pálil (jak název obce napovídá), zde probíhal také průzkum, který měl ověřit množství uranové rudy pod povrchem. Asi ho dost nebylo. Zůstala tu jen zarůstající hlušina, na které stojím. Železné hory jsou známé pestrou geologickou stavbou. Zdá se, že je tu pod zemí snad úplně všechno.

Před Bumbalkou projíždím kolem ovocných sadů, ve kterých právě dozrávají slívy. Několik lidí je tu právě sklízí. Než jsem se odhodlal zeptat, zda smím ochutnat, už jsem je minul…

U podhořanského letiště si užívám daleké výhledy směrem na Čáslav. Trochu mě jen znervozňují černé mraky, z nichž na několika místech viditelně prší. Jeden takový se šine přesně mým směrem. No jo, s tím nic nenadělám. Teď pojedu chvíli po asfaltu, tak alespoň zvyšuji tempo. U odbočky na Zbyslavec už mám tu černou deku téměř nad hlavou. Z lesů houfně prchají houbaři ke svým vozům.

Autobusová zastávka. Mám zastavit? Ty dva kiláky do Podhradí pod Lichnicí snad ještě stihnu. A měl jsem štěstí. S prvními kapkami dojíždím k občerstvení pod hradem. Se sympatickou servírkou si domlouvám úschovu kola pod slunečníkem. (Brašny jsou sice nepromokavé, ale proč by měly moknout, když nemusí.) Pak přichází průtrž mračen. Objednávám si pití a langoš a teď už úplně v klidu sleduji to nadělení. Déšť pomalu slábne, ale nepřestává, takže stihnu ještě kafe. Sice mají  jen rozpustné, nebo turka, ale ani mi to nevadí.

Déšť ustal a hned začalo svítit sluníčko. Jdu se podívat k hradu (prohlídku si odpustím, už jsem tam byl mockrát) a přejíždím i k vyhlídce Dívčí kámen nad Lovětínskou roklí. Místní princezna si prý kdysi vymyslela, že si vezme jen toho, kdo se na skále s koněm třikrát otočí. Mnoho nápadníků tudíž neskončilo u oltáře, ale na dně rokle. Já štěstí pokoušet nebudu, co je mi do dávno mrtvé princezny… Spokojím se s výhledem. A ten je úžasný.

Okolo kraskovských rybníků se spouštím z kopce do vsi Počátky, za kterou mě čeká drsné stoupání po deštěm nacucané louce nad vodní nádrž Seč. Během usilovného funění si prohlížím oblohu, po které se opět honí černé mraky všude okolo. Už je mi to jedno. Nějak bylo, nějak bude. Pláštěnku mám po ruce.

Chvíli jedu kolem přehrady, jejíž hladina je minimálně o dva až tři metry níž, než je obvyklé, a pak už stoupám k zámečku Klokočov. Chvíli i potupně tlačím, cesta je hodně rozbitá. Následující úsek po červené značce nabízí výhledy na kůrovcové holiny za Chrudimkou a jízdu rozmáčenou pěšinou plnou kořenů vedoucí do Modletína.

Tam už poněkud vyždímaný zastavuji u kostelíku svaté Anny. Tomu hrozil po letech chátrání zánik, ale díky péči nadšenců se ho daří postupně rekonstruovat. Mám taková místa rád. Dává se se mnou do řeči paní, která tu postává u auta. Vychází najevo, že také jezdí na kole natěžko.  Chvíli spolu rozprávíme o výhodách toulání se krajinou na dvou kolech, pak mi přeje šťastnou cestu a já se začínám drápat po zelené značce na další kopec.

I tady jsou občas vykácená místa a klacky na cestě, ale stále se dá jet. Za zády se mi usadil černý pás mraků. Ve slunci vypadá krásně romanticky, ale mě neoklame. Až sem dorazí, budou se dít věci. Zatím míjím vrchol Spálava s anténami radioamatérů na jeho vrcholu a přejíždím silnici. Další úsek cesty vedoucí po louce je nápadně rozježděný a u lesa parkuje harvestor. Je to jasné varování. Jenže já ho neposlechnu. Ani nemůžu, jakákoliv jiná cesta by znamenala dlouhou zajížďku. Jak se nořím hlouběji do lesa, cesta se mění v koryto plné bahna. Musím tlačit lesem okolo. Doufám, že ty klády tahali někde z boku a já se dostanu na lepší cestu…

Kdepak. Jsem uprostřed paseky, jen podle GPS se zhruba držím trasy, kudy snad původně cesta vedla, a přenáším kolo přes hromady klestí. Černý mrak vystihl vhodnou chvíli a přes paseku se ke mně blíží bílá stěna deště. Na poslední chvíli se i s kolem nacpu pod skupinku stromů u potoka a soukám na sebe pláštěnku.

Když déšť trochu polevil, přenáším kolo přes potok a znovu objevuji cestu. Ta je po necelých sto metrech zavalena polomem. Projít nelze. Obcházím místo vysokou mokrou trávou a voda mi stéká do bot. Dál už snad půjde tlačit docela dobře? Chyba lávky. Na pasece stojí nová oplocenka napříč přes cestu. Někdo mě tu opravdu asi nechce. Tak znovu do vysoké trávy a obejít… Překvapuje mě, s jakým klidem už to beru. Ani moc sprostě nenadávám. Pak už mohu konečně nasednout na kolo. Bahno na rozježděné cestě mi připadá jako docela pěkný povrch.

Vynořuji se z lesa u kostelíka sv. Kunhuty v Polomu. I ten měl namále a pomalu vstává jak fénix z popela jen díky nadšencům. Občas už se tu dokonce konají kulturní akce. I dnes mi nějaká dívka nabízí lístky na koncert. Kdybych s tím počítal, možná bych i zůstal. Ale chtěl jsem dojet ještě dál a je pět hodin odpoledne. Rozhodnuto. Budu pokračovat.

Spouštím se po silnici do Trhové Kamenice. Po asfaltu ještě teče voda, přední kolo mi občas pošle nějakou tu kapku do obličeje, nebo na brýle. Za Kamenicí znovu vjíždím do lesa. Vypadá dost nehostinně. Je šero (nad hlavou mám opět tmavé mraky), všude stojí plno vody, mezi stromy se válí chuchvalce mlhy. Začínám dumat nad tím, kde bych mohl přespat. Tady se mi to nelíbí, nerad bych se taky nechal zaskočit tmou na nějaké další pasece. Nakonec trochu pozměňuji původní plány a za Dolním Babákovem zůstávám na silnici.

Kilometry začínají přibývat rychleji. Objíždím Skuteč, na severu mě doprovází černý mrak, ze kterého občas zahřmí. Zatím se zdvořile drží opodál a míří podobným směrem, jako já. Co se mě týče, ať si klidně zůstane za kopcem…

Za Zderazí opouštím asfalt a po chvíli hledání se vydávám po místní trase č. 8 do Boru u Skutče. Na lesní cestě je spousta vody, bláta a písku. Okolní pískovcové skály občas mizí v cárech mlhy. Za Borem už se navíc začíná šeřit. Technický sjezd po mokrých kamenech a kořenech do Vranic začíná být trochu adrenalin. Mířím k známé hospodě Na Verandě. Mám v plánu dát si něco k večeři, k tomu jedno točené pivo a pak přenocovat v jedné z místních táborových základen.

Jenže ouha. Hospoda má dnes zavřeno. Trochu jsem s tím počítal, takže se z toho nehroutím jako dvě cyklistky, které zřejmě už delší dobu nevěřícně zírají na zavřenou branku a hlasitě si stěžují všem kolemjdoucím. Mám ostatně jiné starosti. Bouřka se zřejmě rozhodla, že je načase mě opět trochu zmáchat. Začíná poprchávat. Ani nelze poznat, jestli mám nad sebou mlhu, nebo mraky.

Rozmočenou loukou přejíždím k táborové základně, kde bere za své druhá část mého plánu. Skupinka malých skautů pilně přikládá na oheň a vypadá to, že zde budou ještě dlouho. Možná přes noc. Nabírám alespoň vodu ze studánky a sílícím deštěm se přesouvám ke druhé základně. Sláva! Tady to půjde. Nikde nikdo a za budovou stříška, pod kterou se s hamakou pohodlně vejdu.

Sotva jsem otevřel brašnu, bylo jasné, že něco není v pořádku. Smrdí tu líh! A skutečně. Ráno jsem z víčka esbitu zřejmě ztratil těsnění a zbytek lihu vytekl ven. Naštěstí ho nebylo moc a většina se vsákla do plátěného obalu. To je nadělení. No nic, tady to nevyřeším a vařit mohu…

Dojídám večeři, déšť ustává. Uvařil jsem si ještě čaj, nacpal dýmku a hovím si jen tak v hamace. Tarp jsem napnul místo boční stěny. Nebude sem cákat voda a nebude mě hned vidět, kdyby šel někdo okolo. A kdo ví, třeba plachta do rána i uschne…? No, moc hezky jsem to vymyslel.

Neděle

Ve čtyři hodiny ráno mě vzbudil déšť. Spokojeně znovu zavírám oči. To se bude krásně spát! Jenže moment. Někde tu kape voda! Sice jsem večer všechno schoval do brašen, ale nakonec mi to nedá a rozsvítím čelovku. A doprčic! Kape mi střechou rovnou na spacák! Vyletěl jsem ven a rychle házím přes ridgeline pláštěnku, kterou jsem sušil vedle. Pak odvazuji tarp a stavím z něho střechu pod střechou. Pak už klidně spím až do rána.

Ráno je chladné, mlhavé. Zatímco dojídám snídani, blíží se přímo ke mně pán s klíči v rukou…

“Dobrý den. Omlouvám se, ale včera mě sem zahnal déšť. Za chvíli budu pryč…,” vítám ho.

“To je v pořádku. Já bych tu taky přespal,” odpovídá.

Už se nezdržuji a o deset minut později tlačím zadem kolo na cestu. Tou dobou už na druhé straně budovy skauti pilně nacvičují práci s buzolou…

Hospoda Na verandě dnes otevírá od jedenácti. Čtyři žízniví trampi před ní čekají už před devátou. Já sjíždím do Nových Hradů. Zdejší rokokový zámek znám, tak ho jen obhlédnu zvenčí a jdu se věnovat mapě. Naplánoval jsem si krásnou trasu do Příluky mimo silnici. Jen musím kus tlačit a dál mě cesta vede přes louku. Naštěstí je posekaná.

Vesnička Vysoká je pro dnešek nejvyšším bodem trasy. Chvíli se rozhlížím po krajině. Podle předpovědi by mělo od dvou hodin začít pršet, ale rychle rostoucí mraky napovídají, že to asi bude daleko dřív… Cpu si do kapsy červené jablko utržené z jabloně u cesty a pak už si užívám několikakilometrový sjezd do Cerekvice. Nejprve po polní cestě, potom po asfaltce. Za vsí si dám za odměnu to dovezené jablko. Nespěchám. Jsem skoro doma a ještě se mi nechce cestu končit.

Další zastávku dělám za rybníkem Chobot. Musím, přišla první přeháňka. Strávil jsem ji v turistickém přístřešku. Sotva o dva kilometry dál přichází další déšť. Tentokrát mnohem vydatnější. Naštěstí jsem opět stihl dojet k přístřešku. Po patnácti minutách liják ustal, ale někde stále ještě hřmí. Rychle pokračuji dál.

Jen jsem ale vyjel z lesa, je zle. Blíží se ke mně průtrž mračen. Šedá stěna rychle zakrývá Choceň. Na poslední chvíli  jsem stihl zajet k benzínové pumpě, v tomhle bych promokl za pět vteřin. S malým nadšením vybaluji nepromokavý obleček, ale protože se mi do lijáku stejně nechce, jdu si ještě koupit kafe. A ejhle, z obsluhy se vyklubala maminka mé studentky, která letos maturovala. Takže následujících dvacet minut jsem strávil příjemným rozhovorem v suchu a teple, jen jsem sledoval provazy vody za sklem, občas prozářené nějakým bleskem.

Když bouřka ustala, rozloučil jsem se a pomalým tempem dojel těch pár zbývajících kilometrů promočenou krajinou domů.

V nohách mám příjemných 130 kilometrů a v hlavě spoustu krásných vzpomínek. Do Železných hor se určitě ještě někdy rád vrátím.