Bikerafting Skotskem: II. část

22.4.Tobha Mor-Roy Bridge

Ve tři hodiny nám zběsile zvoní budíky a za nějakých patnáct minut jsme v sedlech. Protivítr je luxusní a takhle brzy ráno každé šlápnutí do pedálu dost bolí. V mém případě se ještě navíc přidává bolest v zádech díky batohu, na který jsem si stále nezvykl. Je to zběsilá jízda, kdy ve tmě nejsme ani schopni rozeznat, zda jedeme po rovině, nebo do kopce. Přesto trháme rekord a v pět ráno přijíždíme do přístavu, kde se vyčerpaně hroutíme do výklenku, kde jsme alespoň částečně krytí před větrem. Nabalujeme na sebe teplé věci a čekáme, až v šest otevřou kanceláře. Tiše závidím lidem, kteří na trajekt čekají ve vyhřátých automobilech. Konečně je šest a my se můžeme schovat do vytopené čekárny. Vyplouváme přesně na čas a zdá se, že plujeme i do pěkného počasí. V palubní jídelně do sebe ládujeme skotskou snídani a já se snažím jídlo udržet v žaludku, protože na moři jsou dvoumetrové vlny, které s lodí docela slušně cloumají. Uprostřed vlnobití se Žďáňa zvedá a jde objednat ještě pancake s javorovým sirupem. Nezmar. 

Po půl jedenácté přistáváme zpět v Mallaigu a jdeme si koupit jízdenky na vlak do Roy Bridge, odkud bude naše cesta dál pokračovat. Vlak odjíždí až ve čtyři odpoledne a nám se čas strávený na peronu hrozně vleče. Navíc tady nefouká a slunce pálí jako šílené. Konečně sedíme ve vlaku směr Glasgow a okolo šesté vystupujeme v Roy Bridge. Vykládáme kola, za která se zde nic neplatí a dojíždíme pouhých pár set metrů do místního kempu. Vykoupaní, najedení, s hrnky whisky v ruce spřádáme plány na další dny. Po osmé lezeme do spacáků a já za chvíli spokojeně chrápu. Honza vkládá špunty do uší a snaží se také usnout. Pouhopouhých 22 km a s převýšením 217 metrů.

23.4. Roy Bridge- Loch Laggan

Dnešní den bude parádní. Slunečno, bezvětří a hlavně nás konečně čekají delší plavby na packraftech. Téměř celý den dnes strávíme na vodě při přesunu na další bothy. Hlavně z tohoto důvodu máme ráno rychle zabaleno a vzhůru k vodě. No, přeci jenom nás k zastávce přinutí vidina velké skotské snídaně, kterou lačně hltáme v místním hotýlku. Posilněni a natěšeni rychle upalujeme k Loch Treig. Blížíme se k jezeru a opět začíná foukat. Čím blíže jsme, tím větší se zvedá vítr. Chodí v mohutných poryvech a co je ještě horší? Je to protivítr. Začínám si myslet, že za to mohu já. Kdykoliv se přiblížím k nějakému lochu, tak se zvedne vítr. Přesto neztrácíme naději a v závětří nafukujeme packrafty, pečlivě naložíme kola, bagáž a odrážíme od břehu. Čeká nás deset kilometrů. Tedy čekalo. Za dvě hodiny jsme urazili necelé dva kilometry. Poryvy větru jsou tak silné, že jenom udržet raft ve správném směru ubírá spoustu sil. Zkoušíme přeplout k druhému břehu v naději na lepší plavbu, ale i tam je to úplně stejné. A vítr? Stále sílí, jako by se rozhodl, že nás přes jezero nepustí. Řeknu vám, že je nesmírně depresivní vidět jeden a ten samý kámen šestkrát za sebou. Proplujete kolem kamenu, přijde poryv a vy couváte okolo toho samého šutru. A tak pořád dokola. Když zdravím kámen po sedmé v řadě, zavelí Honza k ústupu. Nemá to význam. Otáčíme rafty a snažíme se vrátit zpět na místo vyplutí. Je to stejně napínavé jako proti větru. Za poryvy totiž vždy přijdou vlny a pak plné ruce práce udržet člun ve správném směru. V jednu chvíli přichází s vlnami i další nápor větru a mě to tak rozhodí, že se málem otočím vzhůru nožkama, tedy dnem, jako papírová loďka. Konečně břeh! Rychle balíme a pryč z tohoto větrného pekla. Volíme náhradní variantu a napojujeme se na Highland Trail, po kterém přijíždíme k dalšímu jezeru Laggan. Nacházíme malé místečko vhodné k postavení stanů, které je především v závětří a pro dnešní den to balíme. Večeře, káva, whisky, prostě náš každodenní rituál a s modlitbou, ať zítra nefouká, usínáme. Máme za sebou dalších 34 kilometrů, převýšení 899 metrů.

24.4. Loch Laggan-Melgarve

 Je za námi jedna z nejhezčích nocí pod stanem. Díky závětří spíme i ve větru jako dudci a tak nezaznamenáme, že v noci vítr ustal a ráno se nám z teplých spacáků ani trochu nechce. Když přeci jenom vylezeme, tak zjišťujeme, že je bezvětří a slunko svítí. Dnes nemáme granolu, ale vločky s ovocem a ořechy, příjemná to změna. Káva? Asi již zbytečné se zmiňovat. Při balení se domlouváme, že Žďáňa popluje po vodě a já pojedu po břehu. Potřebujeme si od sebe odpočinout a já si chci ověřit svoji teorii o mém přiblížení se k vodě a větru. Také potřebujeme nějaké ty fotky, abychom ukázali, že jsme packrafty sebou netahali zbytečně.

Honza je rekordman v rychlosti přípravy raftu, sbalení věcí a naložení. Je to krása se na něj dívat. Za chvíli má sbaleno a jeho dychtivý pohled mi dává jasně najevo, že rozdělení pro dnešní den byla dobrá volba. Ve chvíli, kdy odrazí od břehu a já šlápnu do pedálů, světe div se, se zvedne vítr. Takže mou osobou to není. Já si vesele jedu po břehu, kde jsem před větrem částečně chráněný lesem a jak je Honzovi na vodě nevím. Hledám místo, odkud by bylo možné pořídit pěkné fotky. Nacházím kamenité místo, které poskytuje spoustu možností k focení. Vyhlížím Žďáňu a pozoruji, jak si s ním vítr pohrává. Připlouvá ke mně, zapluje za veliký kámen do závětří a prohlásí, že toho má dost. Vyleje asi dvacet litrů vody, vykládá opět vše na břeh a opětovně vše zase balí na kolo. Tak to bychom měli, začne foukat ve chvíli, kdy se jeden z nás přiblíží k vodě. Odpočinuli jsme si od sebe asi tak hodinu, maximálně dvě a zase šlapeme vedle sebe dál. Okolo poledního přijíždíme do místního trail centra, kde si dáváme černý puding v housce a opravdu vynikající kávu, která je tak dobrá, že si kupujeme jedno balení mleté kávy sebou na cestu. Škoda jen, že je místní bike shop zavřený, protože jsme si pohrávali s myšlenkou půjčit si přilby, odstrojit kola a trochu si zde zablbnout a možná i přespat. Bohužel. Nezbývá nic jiného, než pokračovat dál. Za dvacet kilometrů by měla být bothy, ze které máme v plánu se vydat na jeden z těžkých úseků. V mapě vidíme, že bychom měli projíždět obcí Laggan, kde by měl být i obchod. Došla nám totiž whisky a bez té nejde pokračovat dál. Obchod zde je, ale na něm pouze cedule: Sorry jako, zavřeno. Uvidíme se brzy. Ale žádné upřesňující informace o tom, co je brzy. Tolik času, abychom zjišťovali, co je brzy, nemáme a večer tudíž budeme sušiti huby. Však ono nám to prospěje. Vracíme se zpět na Highland Trail a jak jsme celý den vítr proklínali, tak teď mu blahořečíme. Krásně nás tlačí do zad a popohání i do kopce. S takovým pomocníkem jsme za chvíli v cíli, u bothy Melgarve. Zázrak, nikdo tu není. V blízkém lese nasbíráme dřevo a po pár minutách v krbu vesele praská oheň a nám je blaze s miskou těstovin s chorizzem. Dnes poprvé usínáme s přáním, ať rychlost a směr větru přes noc vydrží. A klidně ať zesílí. Dnes 36 km a převýšení 1.011 metrů.

25.4.Melgarve-Inver Cole

Ráno lehce mrholí, ale než vše pobalíme a uklidíme bothy, tak přestává. Je sice zataženo a i teplota dost klesla, ale nám je jasné, že se při zdolávání Corrieyairack pasu náležitě zahřejeme. A skutečně je tomu tak. Celkem šlapatelné stoupání se změní v nešlapatelné zatáčky. A my tlačíme a tlačíme až na vrchol pasa. Nahoře se počasí jako mávnutím kouzelného proutku mění a náhle je polojasno. V dálce před námi je vidět Fort Augustus na břehu legendárního jezera Loch Ness. Sjezd je dlouhý a prudký, v jedné zatáčce nabírám předním kolem kámen a slyším cvaknutí o ráfek. A hle, další defekt je na světě, duše je cvaklá na dvou místech. Rychle měním za již lepenou duši a modlím se, aby mě nepotkala další rána v podobě píchnutí. Duše docházejí. V poledne přijíždíme do Fort Augustus, kde hned na kraji objevujeme obchůdek, kde mají i duše. Bohužel ne na fatbike, nakonec tedy vybíráme 27,5+, snad nebude potřeba a pokud přeci jen ano, tak snad bude fungovat. Přijíždíme do centra města a nestačíme se divit. Lidí jak u nás na Matějské. Naprostá šílenost. Prodíráme se davy japonských, příšery chtivých, turistů ke stánku s rychlým občerstvením. Doplňujeme energii za pomoci dvou kokakol a fish&chips. Dokonce si v nedalekém pubu dopřáváme jedno točené pivo a pak již chvátáme do potravin koupit whisky a zásoby. Sedíme na břehu jezera legendární příšery, která, pokud existuje, asi dostala z turistů osypky a je zalezlá hluboko na dně jezera. Ani se jí nedivím, taky bych nejraději někam zalezl. Naplánujeme si další trasu a pokračujeme do kempu, který je kousek po levém břehu lochu. Po příjezdu se snažíme ukecat paní majitelku na pronájem chatky, ale asi moc smrdíme a jí se po nás nechce uklízet a tak nám vehementně tvrdí, že kemp je obsazený. Sice nevidíme nikde ani živáčka, ale věříme jí a pronajímáme místo na dva stany.

Ač bylo u jezera slunečno a vedro na padnutí, zde je to o poznání chladnější a obloha zatažená. Dáváme rychlou sprchu spojenou s velkým prádlem a k večeři chilli con carne…a konečně i doušek lahodné whisky. Zapomněl jsem na něco? Jo, káva nesmí chybět. Po večeři sedíme a opět plánujeme pokračování naši cesty, které je nelítostně přerušeno deštěm. Nezbývá, než se schovat do stanů. Aspoň dávají pokoj otravné midges. Midges jsou malé mušky, které vás dokážou sežrat zaživa a dnes máme možnost se s nimi poprvé seznámit. Ale já zjišťuji, že to žádná zdejší specialita není. U nás v Jeřmanicích jich na zahradě také máme spousty a jsou naprosto stejně brutální jako zde. Kvůli nim jsem do Skotska nemusel.

30km s převýšením 1718 metrů. Dobrou.

26.4.Inver Cole-Loch Garten

Na tenhle den bych z celého pobytu ve Skotsku nejraději zapomněl, ale vezmu to pěkně od začátku. 

Poprchává celou noc, stany z vnějšku nacucané vodou a díky kondenzu jsou mokré i zevnitř. Bohužel je není jak usušit a navíc nemáme času nazbyt. Chceme přeplout Loch Ness a to musíme stihnout do desíti dopoledne, než vyplují výletní lodě na vodu. Balíme tedy mokré stany, tak jak jsou a doufáme, že přes den bude možno je usušit. O snídani nic psát nebudu, to bych se opakoval, přeskočím i balení, neb je to pořád dokola. Z kempu vyjíždíme na hlavní silnici vedoucí podél jezera, protože nutně potřebujeme najít vhodné místo k vyplutí. Po ujetí dvanácti kilometrů konečně jedno takové kamenité nacházíme. Nadšeně se pouštíme do překonání Loch Nessu, snad příšerka ještě spí, stejně jako turisté. Výjimečně nám nefouká silný vítr jako obvykle, ale co je hlavní, nefouká proti, ale z boku, což nám zase tolik nevadí. Přeplutí v délce jednoho kilometru a pár set metrů netrvá dlouho a brzy jsme na druhé straně, na pláži přilehlého kempu. Po sbalení vydatně posnídáme skotskou snídani, protože sil budeme potřebovat víc než dost. Vítr opět začíná vyšilovat, ale je polojasno a tak se nám snad podaří po cestě usušit stany. Drtíme převážně asfalt, ale jinudy to bohužel nejde. Vítr je k nám milostivý, fouká to silně do zad a i výjezdy do kopce se stávají hračkou. Od Loch Ness vystoupáme do Errogie, kde vytahujeme mokré stany na slunko, které nám je společně s větrem rychle vysouší a my můžeme pokračovat dál. Naše štěstí nás opouští kousek za vesnicí Achnabeachan, kde odbočujeme do desetikilometrového stoupání. Vítr se do nás opírá zepředu a má takovou sílu, že se šlapat nedá a tak až na vrchol stoupání kola tlačíme. Následující sjezd je krásný, ale na odpočinek moc krátký. Následující kilometry moc popisovat nebudu, protože jízda po asfaltu fakt žádnou romantiku neposkytuje. Konečně přijíždíme do Carrbridge, kde si v místní prodejně kupujeme pivo a něco malého k snědku. Před obchodem se ládujeme a já doufám, že mi to dodá alespoň trochu sil. Nijak zvlášť to nepomáhá a mě každé šlápnutí do pedálu neskutečně bolí a k tomu se přidává i bolest zad a ramen. Naštěstí do Boat of Garten to není daleko. Zde máme v plánu přespat v kempu a druhý den se vydat na přejezd Cairngorms National Park. Ale od chvíle, co jsme vjeli do turistických oblastí, se mění i chování a přístup lidí. Opět narážíme na problém, že se stanem nás do kempu nepustí a pronájem kabiny je minimálně na tři dny a to ještě za tři sta liber. Já už pouze česky nadávám, navíc nemám síly a Honza hledá nějaké jiné ubytování. Nic nenacházíme a já se propadám do těžké deprese. Naštěstí narazíme na místní bike shop a příjemný chlápek vytahuje mapu místních trailů a ukazuje nám v ní místa vhodná pro přespání. A místo je to fakt super. Rychle za mírného mrholení stavíme stany, každý o samotě si vaříme večeři a hurá do spacáku. Dnes 82 kilometrů, převýšení 1.842 metrů. Tělo v jednom ohni.

27.4. Loch Garten-Ryvoan

Už se vám někdy stalo, že šestnáct kilometrů vám připadalo minimálně jako dvojnásobek? Přesně to zažívám já po celou dnešní jízdu. 

Ráno na naše poměry dlouho spíme, únava si vybírá svou daň a naše těla nutně potřebují odpočinek. Po snídani a sbalení se vracíme do Boat of Garten kvůli doplnění potravin na tři dny, které potřebujeme k přejezdu Cairngorms. Na dnešní bothy Ryvoan je to pouhých šestnáct kilometrů, ale od začátku jízdy vůbec nechtějí poslouchat nohy a každé, i to nejmenší stoupání, je pro mě očistec. Krátce po poledni přijíždíme na bothy, která je dost malá a tak rychle rozbalujeme věci na spaní. Nechceme riskovat, že později pro nás už žádné místo nezbude. Ordinujeme si rest day. Zahřejeme se při řezání a štípání dřeva a je to náležitě náročné. Tupé pily ve spojení s totálně tupou sekerou je ta nejlepší záruka prohřátí celého těla. Zbytek dne se skládá z blaženého odpočinku a vyhlížení lepšího počasí na další dny, neboť se nebe zatáhlo, mraky sestoupily a začalo drobně pršet. Dnešní den tedy pouhých 16 km s převýšením 300 metrů.

28.4. Ryvoan-Bob Scott’s Bothy

Ráno na Ryvoan bothy je pošmourné a zatažené a pro mě bude zataženo a pošmourno po většinu dnešního dne, což naštěstí po probuzení nevím. Ale brzy se to dozvím. Snídaně se skládá z vloček, mám jich plné zuby a kávy, rychlá ranní hygiena v podobě putování s rýčem po vřesovištích a hledání vhodného místa k vykopání jamky pro ranní potřebu. Vzhůru na cestu. Vše začíná normální jízdou po kamenité, ale široké cestě. Nohy po včerejším odpočinku opět fungují na výbornou. Vše se mění při nástupu do stoupání, které nás zavede do osmi set metrů nad mořem. Cesta se mění ve stezku, kde sice musím tlačit, ale pořád je to ucházející. I to se změní. Po šesti kilometrech jsme zdánlivě na vrcholu a já se těším, že konečně pojedu. Vždyť je to značené jako cyklostezka. Honza radostně uhání na svém oceláku a já víceméně stále tlačím. Prostě se bojím, že zase něco prorazím či urazím. To jsem si já bláhový myslel, že mám to nejhorší za sebou. Když se pro jednou pochlapím, usednu na kolo a jedu, tak po dvě stě metrech padám ze srázu, sbírám se, vytahuji řidítka zapíchlá pod žebra a raději tlačím dál. V dálce vidím Žďáňu, jak i on musí některé úseky tlačit a to mi dodává sílu. Pořád se mi do mysli vtírají dvě myšlenky. První, že znám pouze tři cvoky, kteří tahají loď na kopec. Žďáňa, já a pak nějaký Noe. Druhá, že Skotové musí být nejlepší bikeři na světě, když jsou schopni jezdit takové traily. Stopy klasických děvětadvacítek napovídají, že tu jezdí. Nakonec si přeci jen dodám odvahy, řeknu si, že musím věřit technice i kolu a pouštím se do jízdy. A ono to najednou jde a já konečně jedu. Šest kilometrů před dnešní bothy se náhle povrch trailu mění. Z kamenité stezky je najednou nádherný písčitý trail. Pár kamenů se zde sice vyskytuje, ale už nejsou tak časté. Parádní a rychlá jízda je nám odměnou za celý dnešní den. Okolo druhé zastavujeme před nádhernou bothy v piniovém háji s názvem Bob Scott’s, vedle chaty teče řeka Lui Water. Tohle místo má své kouzlo. A protože je neděle, je zde i prázdno a pusto. Po vybalení a zabavení palandy, kam se v pohodě vejdeme oba dva, se jdu vykoupat do studené řeky. Je to luxus. Nasbíráme větve, šišky, prostě vše, co leží na zemi a hoří. Se dřevem je to v národním parku trochu problém. Nesmíte zde ulomit ani větvičku, což naprosto respektujeme. Noc nakonec trávíme v parádně vytopené bothy ve společnosti londýnského hikera, který se zde toulá již tři dny. A to s rozbitým vařičem. Ještě, že šel okolo. Žďáňovi zlaté ručičky se chopí rozbitého vařiče, opraví ho a mladík ví, jak chutná teplé jídlo. Pohoda. Jen se děsím, co bude zítra. Už mě nic překvapit nemůže. 23 kilometrů, převýšení 1.142 metrů.

29.4. Bob Scott’s Bothy-Blair Atholl

Tato cesta je plná překvapení. Ráno je blankytně modré, přízemní mrazík vše stříbřitě obarvil a nefouká. Vše se vyvíjí tak, jak má. Po snídani uklízíme bothy, usedáme na kola a loučíme se s naším spolunocležníkem. Podél Lui Water jedeme piniovými lesy až na parkoviště, odkud se vyráží na cyklo výlety nebo pěší tůry. My jedeme dál podél řeky Dee, párkrát musím řeku přebrodit, což se v jednom případě neobejde bez zutí bot. Údolí je plné ruin opuštěných budov a na první pohled je vidět, že v dávné minulosti muselo být hustě osídleno. Dnes je pouze plné ovcí. Míjíme pozůstatky Bynack Lodge, za kterým se cesta opět mění v úzký, kamenitý trail, který vyžaduje veškerou naši pozornost. Naštěstí není plný kamenů jako předešlého dne a dokonce i já ho z větší části jedu. I zde se najdou úseky, které tlačíme, ale není to už žádná velká hrůza. Je to sice vyčerpávající, ale užíváme si to a ani nevnímáme, že nám zase začalo foukat zpředu. Místy je trail na hodně příkrém svahu a je potřeba si dávat pozor, aby člověk nepadal vlevo. Zde by ho čekal nepříjemný dvacetimetrový pád do kamenitého koryta řeky. Přijíždíme k řece Tilt, která nás dovede po písčité cestě až do města Blair Atholl. Ucítíme fish&chips, neodoláme a s chutí se pouštíme do jídla. Pro dnešní den máme splněno. Ubytováváme se v místním kempu, kde ve sprchách pereme sebe a oblečení. Večer si dopřejeme k večeři pizzu v nedaleké restauraci a skotské vyčpělé pivo. Hnědá břečka s pěnou bez chuti. Rychle si tedy ještě dojdeme do obchodu a každý kupujeme pro zlepšení chuti dvě plechovky euro piva Stella Artois. Po pivu šláftruňk a zamuchláváme se do spacáků. Po 40 kilometrech a převýšení 654 metrů se spí sladce.

30.4. Blair Atholl-Acharn

Odpočatí, vykoupaní a v čistém spodním prádle vyrážíme hned po snídani na nákup na cestu k Loch Tay. Podél řeky Garry vede krásná pěší trasa, která je pro kola jako stvořená. Konečně i poprvé vidíme krátké říční úseky, které jsou na packraftech splavné. Bohužel je to vždy pouze pár desítek metrů. Přesto zastavujeme na mostě vedoucím nad říčním kaňonem, kterému se nedá odolat. Honza nadšeně bafne do podpaždí raft a do ruky pádlo a uhání proti proudu, aby si tento krásný úsek proplul. Žďáňa pluje, já fotím a nikam nespěcháme a dnešek si užíváme plnými doušky. Přijíždíme opět na asfalt, bohužel a podél Loch Tummel uháníme dál. Na konci jezera odbočujeme vlevo do pětikilometrového stoupání směrem na Dull. Za náš výšlap je nám odměnou dlouhý sjezd do Coshieville, kdy člověk skoro nemusí vzít za brzdu. U Comrie Castle odbočujeme na Kenmore, kam dorazíme okolo druhé hodiny. Jelikož jsme od rána neměli v ústech, bereme útokem místní restauraci a objednáváme si obří hamburger, salát a hranolky. Božská mana. Po kávě ležíme rozvaleni v sedačkách a nemůžeme se ani pohnout, jak jsme nažraní, spíše přežraní. Sbíráme se silou vůle a s žaludky nacpanými k prasknutí usedáme na kola. Čeká nás už pouhých sedm kilometrů. Nacházíme místo ke kempování nad jezerem Tay, stavíme stany a nedáváme si ani kávu, tak jsme stále sytí. Hladina Loch Tay je jako zrcadlo, ani vlnka, ani vánku. Večer usínáme s modlitbou, ať nám to do rána vydrží. Zítra máme v plánu pokus o nejdelší, dvanáctikilometrovou plavbu právě po tomto lochu. Za dnešek máme v nohách dalších 46 kilometrů a celkové převýšení jsme navýšili o dalších 1.588 metrů.

1.5. Acharn-Killin 

Téměř celou noc nám propršelo a až okolo šesté ranní přestalo. K tomu ještě pokles teploty. Tyto dva faktory znamenají, že se ráno snažíme nejhorší vlhkost vyklepat ze stanů, ale přesto vše balíme mokré. K snídani si dáváme pouze tyčinku a bez kávy se vydáváme hledat místo vhodné k vyplutí na Loch Tay. Po pěti kilometrech nalézáme ideální místo na pastvinách. Do dnešního dne jsme potkali spoustu ovcí a vždy před námi utíkaly. Zde je to něco úplně odlišného. Neutíkají, tedy utíkají, ale k nám. Vrhá se na nás celé stádo, zuřivě na nás bečí a to včetně jehňat. Zahánějí nás až na kraj jezera, kde stavíme mezi nás a rozzuřené ovčí stádo fatbiky a čekáme, až se milé ovečky uklidní. Uklidňují se asi po deseti minutách, ale stále nás po očku bedlivě sledují. Když usoudí, že jsme nepřijeli na jehněčí kotletky, ponechají nás našemu osudu a zase v poklidu spásají trávu. A my? Konečně můžeme složit kola na rafty a vyplout na naši dvanáctikilometrovou pouť. Honza mi brzy ukazuje záda a já se ploužím za ním a nadávám si, že jsem přeci jen měl chodit do posilovny. Mácháč je sice Mácháč, ale moc mi toho nedal. Aspoň, že vítr je k naší plavbě milostivý a pro jednou nefouká. Žďáňa na mě vždy po části cesty počká a zásobuje mě tyčinkou, protože já si jídlo zabalil do packraftu. Já ho zásobuji vodou, protože tu si zase on sbalil do lodě. Zde bych se rád zmínil o důležité věci a tou je vykonání malé potřeby na packraftu uprostřed jezera. Jak se vykoná? Blbě. Za prvé: máte možnost se pokusit vysoukat nad kraj raftu a zkusit vykonat potřebu do vody. To jsem vzhledem ke stabilitě zamítl. Za druhé: doplout ke břehu, vystoupit, vymočit, nasednout a plout dále. Také tuto variantu jsem zamítl vzhledem ke vzdálenosti břehu a mých rychle ubývajících sil. Za třetí: Vymočit se do lodi. Ne! Mám na sobě poslední suché oblečení, ono to sice na začátku zahřeje, ale pak to dost studí. A tak koukám kolem sebe a náhle mi padne zrak na přední vidlici. Bidon! To je ta spása. Nepomočím se potupně do spodního prádla. Dopíjím deci vody a při vykonávání potřeby se modlím, aby můj močový měchýř neměl větší objem než je sedm set mililitrů. Nemá. Vyleju obsah bidonu, vypláchnu láhev a úleva je neskutečná. Na velkou jsem nepotřeboval, takže vám snad poradím příště. Jo…a nezapomeňte si použitý bidon nějak označit, protože když máte dva stejné a pomícháte je, je to dost nepříjemné. Nu což, moč desinfikuje. 

Po pěti hodinách s pádlem v ruce konečně přistáváme hladoví a žízniví na břehu nedaleko vesnice Killin. Rychle vše balíme a jedeme hledat něco k snědku. Do místního Coopu vtrhneme jako polský zájezd a před prodejnou dosti nekulturně do sebe ládujeme nakoupené jídlo. V kavárně dáváme náš nejmilejší nápoj a už je zase čas vydat se na cestu. Najíždíme na National Route 7 a kousek za městem nacházíme krásný plácek pro dnešní noc a v osm lezeme do stanů, kde já usínám ještě před položením hlavy do spacáku. Tento den jenom 15 kilometrů na kole, zato 12 na vodě, převýšení 320 metrů.

2.5. Killin-Callander

V noci opět prší a zase nad ránem přestane, vyjasní se, takže opět kondenz na vnitřní straně už tak dost mokrých stanů. Takže vše je ještě nacucanější, než předchozího dne, ale i to ke Skotsku patří. Filtrujeme bažinatou vodu na kávu a snídáme pro změnu vločky s arašídovým máslem. Mezi mraky začíná vysvítat slunce, ale na sušení je pořád dost nízko. Pokračujeme dál po NR7 a v momentě, kdy má slunko dost síly, zastavujeme, vše úspěšně sušíme a pokračujeme po cyklostezce dál. Okolo desáté dopoledne nás stezka vyplivne v městečku Strathyre, kde se zdržíme v Broch cafe. Za prvé potřebujeme dát drahým polovičkám zprávu o tom, že jsme v pořádku a za druhé nás láká vidina pořádné skotské snídaně. Ta jako vždy nezklame a je vynikající. Šálek horké kávy už je jenom takový bonbonek na závěr. Ani se nám nechce pokračovat, ale není zbytí, musíme. Okolo Loch Lubnaig upalujeme směr Callander, kde celé naše putování Skotskem začalo. V půl druhé jsme na místě, v potravinách si dáváme jedno pivo na žízeň a v nedaleké kavárně flat white na chuť. Pro dnešní noc volíme nocleh v kempu, pronajímáme si na jednu noc malou chatku, opět pereme oblečení, umýváme rafty a následně vše sušíme. Volba kempu se ukázala jako velice prozíravá, protože úderem šesté začíná liják, jaký jsme za celý zdejší pobyt nezažili. Rádi si užíváme zaslouženého sucha a tepla. Na zbytek naší cesty alespoň vyrazíme zahřátí a suší. V pedálech 33 kilometrů s převýšením 667 metrů.

3.5. Callander-Edinburgh

Dnes vyrážíme na poslední část naší cesty. V plánu máme nalodit se na rafty za Callanderem a po řece Teith doplout do Stirlingu. Bohužel se ráno při dojezdu potvrdí to, co jsme už dlouho tušili. Zdejší řeky jsou nesplavné. Nezbývá, než opět nasednout na kola a do Stirlingu dojet po asfaltu. Po příjezdu hned jedeme na nádraží a kupujeme si lístky do Edinburghu. Vlaky jezdí co půl hodinu a za chvíli frčíme v pohodlí vlaku. Po poledni přijíždíme do Edinburghu, kde okamžitě zažíváme civilizační šok. Město je totálně přelidněné a to především turisty. Honza mi vysvětluje, že je to město Harryho Pottera, což jsem vůbec nevěděl. Tahle literatura mě minula. V centru města jsou snad jenom hospody, prodejny vlny, kouzelnické obchůdky, prodejny kiltů a whisky. Doslova trpím množstvím lidí a to se ještě snažíme těmito davy proplétat na kolech. Hledáme ubytování v hostelech a to úplně neúspěšně. Prý jsme asi blázni. V pátek a místo v hostelu? Ani náhodou. Nakonec se nám daří za poměrně rozumné peníze ubytovat v hotelu, kde nám dokonce i ochotně uloží kola pěkně pod zámek. Asi byste rádi slyšeli něco o tomto městě, ale ode mě bohužel ne. Snažím se z pokoje vylézat jen na jídlo a jinak si užívám pohodlné postele, peřin a polštářů. Jednu zajímavost ale pro vás mám. Snídaně se podávají do dvanácti hodin a to z toho důvodu, že se turisté vracejí do hotelů řádně nadraní teprve nad ránem. V sobotu alespoň vykonáme pěší tůru do místní cyklistické kavárny, která je úplně mimo centrum a jejíž jméno mi vypadlo totálně z paměti a pak už netrpělivě čekáme na neděli a náš odjezd vlakem do Dunbaru a návrat k Chrisovi na farmu. 26 kilometrů, převýšení 298 metrů.

5.5.-6.5. Dunbar

Konečně jsme z velkoměsta zase pryč. A to v přecpaném vlaku směr Dunbar, kde po půlhodině jízdy vystupujeme a kde nás také čeká Chris. Vítáme se a po plážích se vydáváme směrem k jeho farmě. Cesta už mi ubíhá hodně pomalu a čím víc se blížíme k cíli, tím víc mi docházejí síly. Asi tělo poznává, že bude konec a začíná se vypínat. Dvacet kilometrů se neskutečně táhne, ale vše má jednou svůj konec a tak konečně na dvoře farmy slézáme z kol, plácneme sebou na zem a vše se snažíme vstřebat. Je to za mnou. Měl bych se nějak cítit, ale já se cítím tak nějak prázdný. Dokážeme ještě odstrojit kola a provézt jejich očistu. Vybalujeme věci a nakonec nás Chris nakládá do auta a vozí nás po zajímavostech v okolí. Výlet autem zakončíme večeří a docela dobrým točeným pivem. Před půlnocí jsme v posteli a já se začínám těšit na poslední den, kdy konečně pojedeme na prázdných kolech.

Ráno nám Chris v mapě kreslí, kam všude se máme podívat a my brzy vyrážíme. Nakonec poslední den najezdíme parádních padesát kilometrů a to úplně nalehko a na pohodu. Večer máme opět výlet autem po okolí a celkový pobyt zakončujeme popíjením whisky a vyprávěním o našich zážitcích a o našich plánech do budoucna. Já žádné nemám, já se těším za rodinou, domů, do Jeřmanic, do Podhájí…do prdele to je mi smutno.