Ráda bych napsala, že tento příspěvek vznikal dlouho. Měla jsem trému a respekt ze psaní, jelikož články od kluků jsou na profesionální úrovni. Pojala jsem tedy své psaní s nadhledem a sebeironií (co jiného mi zbývá). Děkuji kamarádovi z bikepacking Dagovi za cenné rady, půjčení výbavy i trpělivost. Dále pak Nadě, která mi předala své zkušenosti ze ženského úhlu pohledu.
Text a foto: Katka Šollarová
Jsem pracující žena, matka, manželka s vášní pro cyklistiku i vysoké podpatky. V roce 2015 jsem se poprvé seznámila s jízdou na fatbiku. Netrvalo dlouho a pořídila jsem si svůj vlastní stroj. Díky fatbiku jsem se seznámila s Dagem, který kouzlu jízdy na sněhu propadl o poznání dříve. Ježdění na sněhu má úplně jiný rozměr, naprosto mě nadchlo. Stále více mě lákala představa se vydat na delší cestu zažít nějaké dobrodružství. Od počátku mi bylo jasné, že se budu muset vypravit s organizovanou skupinou a volba byla jasná. Expedice na sever do Laponska pořádá zkušený biker Jan Kopka. Oslovila jsem Honzu s dotazem, zda-li je reálné tuto expedici absolvovat při mé výkonnosti. Od jara 2017 jsem se začala připravovat a trénovat. Zaměřila jsem se na vytrvalost a otužování. Čas běžel a já se závazně přihlásila na expedici Laponsko 2018 v 8 členné skupině. Trénovala jsem dál a začala nakupovat vybavení.
Nejdříve jsem řešila oblečení. Chtěla jsem postupně vyzkoušet vrstvy, abych odhadla, jak mi budou vyhovovat. Dag mě nasměroval do obchodu nalehko.com. Do dnes si vybavuji ten pohled kluků v obchodě, když tam nakráčela blondýna na jehlových podpatcích s dotazy na vybavení do extrému za polárním kruhem. Ale jsou to profíci, ochotně mi pomáhali a řešili každý dotaz. Jakmile byly vhodné podmínky, vyrazili jsme na zkušební vyjížďku do hor. Tam uzrál nápad, že by mi Dag ustrojil můj vlastní fatbike, zapůjčil jejich beznosičové brašny, abych expedici mohla absolvovat se svým vlastním kolem. Můj úkol byl dát dohromady výstroj a jídlo, abychom provedli zkušební balení. To samotné bylo úsměvné. Pociťovala jsem velký vděk za přítomnost Dagovi manželky, která mi pomohla obhájit třeba antiperspirant. Vše se podařilo poskládat a výsledek byl radostný. Kolo i s výbavou vážilo 27 kilogramů. Čas příprav utekl a já vyrážela 26.3.2018 za svým dobrodružstvím.
Naše expediční výprava se skládala ze 2 žen a 6 mužů. Po dvou dnech strávených v dodávce jsme dorazili do finského města Ivalo a vydali se napříč jezerem Inari za zážitky vstříc divočině. Hned po ujetí prvních kilometrů jsme potkali stádo sobů, zapadalo slunce, pofukoval jemný vítr a já si pomyslela, že přesně proto jsem tady. Každý den nebyly optimální podmínky. Zažili jsme vítr tak silný, že znemožňoval jízdu i velký mráz. Pokud bych měla popsat nejkrásnější den, byl to jistě 5. den. Toho rána jsme vstávali časně. Měli jsme skrze tundry dosáhnout nejsevernějšího bodu Finska. Mě již 3. den trápila nevolnost a tak jsem sbírala síly na část etapy, kterou Honza označoval za jednu z nejtěžších. Úsvit byl naprosto kouzelný. Slunce obarvilo sníh i stromy do růžova a nabízela se neuvěřitelná scenérie jako z plátna obrazu. Venku bylo mínus 25 stupňů a my byli rádi, jelikož cesty byly pevné a samotná jízda snazší. Krajina se houpala a vlnila. Na březových klečích byla i 5 centimetrová námraza. Ty pak vypadaly jako poseté drahokamy. Místy se lehce povalovala mlha, kterou lehce prosvicovalo slunce. Snažila jsem se každý tento okamžik vyfotit do své hlavy a zapamatovat si ho navždy. Tyto okamžiky byly přímo mystické. Těžko hledám slova, která by to připodobnila. Ačkoliv mě tento den trápila největší nevolnost a slabost, byl pro mě tím nekrásnějším z celé expedice.
Závěrem musím napsat, že způsob tohoto naprosto výjimečného cestování mě nadchl. A protože mám pocit, že jsem na severu nechala kus svého srdce, nezbývá mi nic jiného, než se tam vrátit.
Diskuze