Černá okolo Dachsteinu

Dachsteinrunde schwarz (jako černá sjezdovka) měří 270km a má nějakých 8 tisíc výškových. Z toho 60% lesní a horský nezpevněný cesty, 10% trailů a zbytek silnice. Mám dva dny volna, to půjde. Ještě líp – na trasu se dostanu po svejch, je to jen 43 km k Abtenau, kde můžu snadno začít.

V sobotu ve čtyři ráno zvoní budík. Hltám snídani, kolo už je naložený a připravený. Za 20 minut jsem venku z domu a roluju nádhernou nocí. Je teplo, jasný nebe, měsíc svítí na cestu, všude je ticho. Během jízdy teplota klesá z 12°C na necelých 5, ale je to pořád do mírnýho kopce, člověk se zahřeje. A je to tu – první cedulka Dachsteinrunde. Akorát začíná svítat.

V silničním modu bych za půl hodinky vyjel na Pass Gschütt a odtud by to bylo až do Hallstattu z kopce. Taková myšlenka mi běží hlavou, když dupu serpentinama do děsnýho krpálu někam do hor. Silnice přechází v lesní štěrkovou cestu. Mám rád, když to pod kolama křupe a chrastí. Trvá hodinu a půl, než se vyškrábu na Hornspitz ve 1400m. Slunce už hřeje a výhledy na Gosaukamm jsou boží. Jenže mě čeká studenej sjezd. 500m dolů do Pass Gschütt. Abych mohl zas stoupat směrem na Gosau. Zatímco po silnici je tenhle průsmyk můj nejvyšší bod, dneska pro mě leží v údolí.

V Gosau se ještě povaluje na pastvinách mlha. Silnici jen přeskočím a pokračuju zas lesem, na Gosausee. Míjím ceduli, která povoluje cyklistiku jen v intervalu dvě hodiny po východu slunce až hodinu před západem. Honem, víte, v kolik dneska vyšlo slunce?! Blížím se k jezeru – to je poznat podle přibývajících cyklistů. Trasa mě vyhazuje na silnici asi dva kiláky před Gosausee. Dupu do kopce, míjí mě jedno auto za druhým, parkoviště plný, fuj. Těším se pryč, daleko od aut, lidí, civilizace.

Chvíli jedu podél jezera, pak se trhám do hor. Kvůli týhle fotce se dělím o plácek na slunci se zmijí. Ona se chce vyhřívat, já dostat do záběru kolo, cestu i hřebeny hor. Ani jeden neustoupil, oba dostali svoje.

Míjím horskou chatu, kam každej odbočuje na pivo nebo limonádu. Šlapu dál, pro tuhle jízdu jsem si stanovil vlastní pravidla – všechno si vezu sám, včetně veškerýho jídla. Žádnej nákup cestou, žádný občerstvení na chatě, jen voda z veřejných pítek.

Sjezd do Hallstattu je kamenitej. Lidi na MTB kroutí hlavou, co tu dělám na silničním kole. Určitě si myslí, že nejsem normální. Asi mají pravdu. Samotnej Hallstatt je blázinec. Mraky turistů, mám co dělat protáhnout se centrem. Jiná cesta není. Tak alespoň vyfotit kostel z toho správnýho úhlu.

Kolem jezera směr Bad Goisern musím po silnici. Překvapuje mě, jak ohleduplně auta jedou. Stačí k tomu jediná maličkost – na silnici jsou dopravní značky, který zdůrazňoujou 1.5m odstup od cyklistů. Fakt to funguje. Bad Goisern je krásný, takový lázeňský městečko, vyřezávaný dřevěný stavby, všude muškáty, krásný parky, trh na náměstí. Stavte se tu.

Odpočatej z rovinek zas stoupám do Ewige Wand (Věčná Stěna). Chvíli kolo nesu přes rameno, než se opravdu vyloupnu uprostřed skalní stěny. Jen úzká pěšina, drátěný zábradlí a ferraty kolem mě. To by šlo! Jet se tu dá, ale bacha na lidi, ať někoho nezválcujete.

Následujou slabý dvě hodinky makačky lesem a člověk spadne do Altaussee a hned na to je v Bad Aussee. Je to tu hezký, ale já jsem už 10 hodin na cestě a mám za sebou teprv 115 km. Není čas ztrácet čas. Doplňuju vodu ve fontánce, zas mě napálila a celýho zlila. Zkuste štěstí, stojí v parku uprostřed města, hned za veřejnýma záchodkama.

Odtud je fajn cyklostezka směrem Liezen. Moc nestoupá, takovej hezkej štěrkovej double track. Objíždím Ödensee (mrkněte, co to znamená, že je jezero meromiktické) a valím k vodní nádrži Salzastausee. Slunce už je nízko a váhám, jestli se dostanu na druhou stranu hor za světla.

Už teď je jen 10°C. Ale mám dost, ukrojil jsem 170 kiláků z Dachsteinrunde, na zítra tak nezbývá tolik. V noci sebou melu, lavička je tvrdá a moje alumatka na tom nic nemění. A taky mě zebou nohy, daň za lehkej letní spacák. Teplota naštěstí padá jen k sedmi stupňům.

V šest už mě to převalování a kosa nebaví. Ještě ve spacáku bouchám vánoční štolu a mizím do ranní mlhy. Ennstal je na kolo moc fajn, tak ho nechávám kdesi pode mnou a mizím do lesů, cik-cak směr Ramsau am Dachstein. Po včerejšku se nohám nechce moc točit, ale nemaj na výběr, musí mě dostat až domů. A raději bych padl na hubu, než tuhle Dachsteinrunde vzdát a dorolovat to údolíma.

Když se člověk dostane do Ramsau, má už z půlky vyhráno. Z 1200 do 1680m ke spodní stanici lanovky už to není tolik. A ty výhledy dělaj stoupání snesitelný, fakt, přísahám!

Do poslední chvíle je to nádhera, hory, štěrk, pastviny, horský chaty… Pak člověk vpadne na silnici a všude kolem jsou zaparkovaný plechový popelnice. Radši se tu moc nezdržovat a rychle pryč, uklidnit se do přírody. Dvě zatáčky po asfaltu, víc není třeba. Střih, další záběr, horský boudy, průjezdy brodama, pastvinama, ticho a krása.

V půlce klesání už nemůžu to naříkání brzd vydržet. Je jasný, že zadní destičky to maj za sebou a je čas vyměnit je. Klika, že vždycky vozím náhradní sadu. Výměna je na 5 minut a to ticho k nezaplacení. Ve Filzmoos doplňuju vodu na záchodcích, objíždím mýtnou bránu a přede mnou se tyčí Bischofsmütze. Jaaaj, tady jsme byli lézt, živě vidím to stoupání, co mě čeká.

Dost se mi ulevuje, když se moje trasa trhá pryč a netáhne mě zas až nahoru k chatám. Jedu lesem, vždycky pár stovek výškových dolů, abych je vzápětí nastoupal. Pokud dobře koukám do mapy, mohlo by to odteď být už relativně z kopce až do cíle. Je tu jen jedno ALE. Na mapě trasa ustřeluje na Mahdalm (1539m). Trochu doufám, že je to jen chyba v GPX datech. Rozcestník na křižovatce mě vyvádí z omylu. Zatímco modrá Dachsteinrunde pokračuje z kopce, mě čeká 500 výškových nahoru k chatě, abych si je mohl zas hezky stejnou cestou sjet. A tak nezbývá, než to zkousnout a zas dupat. Odpolední slunce pálí, jak kdyby ani nebyl konec září, ale polovina léta. Výhledy jsou super, díky a nazdar, musím dál, drtit zápěstí z kopce.

Teď ale už, jen jeden sjezd do Alpendorf Dachstein West, 200m nastoupat a sjíždím do cíle. Taková byla moje vize. Mapa mě v tom utvrzuje, značení na trase nesouhlasí a nabízí lehčí alternativu. Jsem na pochybách, jestli věřit mapě nebo značení, a tak raději volím stoupání, to už mě nezabije. Asfaltový serpentiny, pak štěrková cesta, single trail a najednou stojím před korytem horskýho potoka.

Opatrně spouštím kolo dolů do vody, přeskakuju přes kameny, chvíli kolo nesu, chvíli tlačím. Proto sem nebylo značení, tady fakt cesta není. Ale co, nějak se tím protluču. Za 20 minut jsem z toho venku, na lesní cestě. Teď už opravdu jen z kopce a do cíle. Po 34 hodinách stojím tam, kde jsem včera začal. Od večeře doma mě dělí 43 kiláků, to už je jen takovej výklus, žádný drama.