Drsným severem s dětmi

Foto: Tomáš Teodosijev 
Tuhle cestu naplánoval Tomáš a plánoval ji pěkně dlouho. Bohužel se účast smrskla na pouhé tři děti a dva dospělé. Ostatním do toho vlezli prázdninové a pracovní povinnosti. Škoda. 

Do Kynšperku mě a Adama odvezl hodný soused a na cestě jsme byli od deváté hodiny ranní. Čekáme na Tomáše s dětmi, kteří měli přijet krátce po čtvrt na dvě, ale teď to vypadá, že dorazí tak ve dvě hodiny… Adam se nudí, střídavě usedá na kolo, krouží v okolí nádraží a kontroluje vybavení na svém kole. Zvoní telefon. Na druhém konci se ozve Tom: “Jsme v Ostrově nad Ohří, ze záchranářského vrtulníku něco vypadlo na troleje a vlaky vůbec nejezdí. Hele, vypadá to minimálně na dvě hodiny zpoždění.” Nakonec se dohodneme, že Adam a já vyrazíme na cestu a Tomáš uvidí, zda dojedou do Kynšperku, nebo nám vyrazí naproti v protisměru. Sedáme na kola a roztočíme nohy. Naše první zastávka se odehraje v Habartově, kde potřebujeme nakoupit potraviny. Nemáme sebou totiž, kromě vody a pár sušenek, vůbec nic.

V Tescu nakupujeme nezbytné potraviny a pokračujeme k jezeru Medard. Jedeme dle Tomášem naplánované trasy, ale hned na severním břehu Medardu poznáváme, že tohle nebude žádná sranda. Cesta nás zavede na stezku, která končí popadanými stromy a hromadami větví. Nezbývá než se vrátit a hledat alternativní variantu. Žádnou nenacházíme, a tak nám nezbývá nic jiného než si klestit cestu směrem k hlavní silnici. Pot z nás leje, trnité keře nás odírají. Konečně se vydrápeme na silnici a nasedáme, ale jen abychom po pár metrech zjistili, že Adam má defekt na předním kole. Sundáváme plášť, Adam v něm nachází hned několik trnů, tahá je ven, já hledám lepení. S hrůzou zjišťuji, že jsem při balení zapomněl vzít náhradní duši do Adamova kola. Nadávám jak špaček, ale teď se s tím už nedá nic dělat. Zalepíme díry a potom se pouštím do nasazování pláště. Jde to v pohodě – a pak se to na posledních dvaceti centimetrech zasekne a já nemůžu nasadit plášť na ráfek ani za boha. Zaberu. Lup! Jeden konec montpáky praská. Jsem v klidu, mám ještě tři konce. Lopotím se dál, až konečně plášť naskočí. Utřu si čelo zborcené potem a jdu kolo nasadit… Bože, ono je prázdné i to zadní! Proces se opakuje. Naštěstí na zadním kole je jenom jeden defekt. Zato nasazení je horší: lupnutí se ozve celkem třikrát a já jsem bez montpák. Zoufale prohrabávám brašnu, jestli nenajdu aspoň ještě jednu. No, ani náhodou. Už se tu mordujeme hodinu a zadní plášť stále není nasazený. Do toho volá Tomáš, že jedou z Karlových varů a míří na Bílou Vodu, kde prý budeme nocovat. Informuji ho o mých problémech a dohodneme se, že nám kdyžtak vyrazí na pomoc. Při dalším zoufalém prohledávání brašny mi pohled padne na nýtovačku, která je součástí nářadí. Nápad. Odmontuji kovou část, která slouží k utahování, a hele, ono se to dá opravdu jako montpáka použít. Konečně je nasazený i zadní plášť a můžeme jet dál.

Z Lomnice jedeme směr Vintířov a cesta je to hrozná. Vede nás po frekventované silnici, kde pouze minimum řidičů dodržuje rychlost, do toho zde jezdí náklaďáky, které nás míjejí nekompromisně natěsno. Čert vem, že neberou ohled na mě, ale to, že neberou ohled na dítě na kole, mě neskutečně štve. Adam nadává a očividně se hodně bojí. Dokonce i slzy zahlédnu a je mi ho hrozně líto, ale jiná cesta zde není. Konečně dorážíme do Vintířova a sjíždíme ze silnice hrůzy. Čeká nás poslední stoupání a objevuje se před námi Bílá Voda. Zastavujeme u kiosku a kupujeme si pití. Adam pomelo a já pivo. Na to, že jsme ujeli jenom 35 kilometrů, jsme poměrně dost vyčerpaní, ale ono je to spíš psychické. Objíždíme vodní nádrž a scházíme se s Laurou, Jonášem a Tomášem. Jsme pohromadě. Stavíme spaní, připravujeme si večeři a prohlížíme si trasu následujících dnů. Řekl bych, že pro první etapu bylo komplikací víc než dost a společně doufáme, že jsme si smůlu na další dny vybrali. Děti pobíhají po lese, sledují rybáře a zdá se, že se jim spát vůbec nechce. Po desáté nicméně zavelíme večerku a jde se do hajan. 

Tedy mělo se spát, ale nespalo se. Přišla Andrea s Tomášem (ne, nejde o mého cykloparťáka, ale jeho jmenovce) a na nedalekém molu se započne odehrávat scénka se zřetelným sexuálním kontextem. Tomáš Andreu ukecává, Andrea se zdráhá, postupně podléhá, začínají tokat. Slyšíme zvuky zábradlí a nejen to. Konečně je akt u konce. Andy se asi líbil a chce jít spát k Tomášovi. Tomášovi naopak šlo asi pouze o akt, neb tvrdí, že by doma dostal přes hubu, kdyby ji přivedl. Andrea je nešťastná, protože neví, kde bude spát. Doma řekla, že přespí u kamarádky, kterou po telefonu oslovuje „lásko“. Tomáš chce na Andree vyzkoušet další sexuální praktiky, Andree se to nelíbí a odmítá, brečí, Tomáš naléhá, nadává. Ve dvě hodiny ráno beru čelovku a přemýšlím, že vyrazím do tmy, posvítím na dvojici a zařvu: “Andreo! Tomáši! Hybaj domů!” Naštěstí nemusím. Tomáš naštvaně odchází do tmy a fňukající Andrea ho následuje. Chudák holka. Odkládám čelovku a vedle mě se ze spacáku ozve: “Konečně.” A následuje povzdech. Ty vole, synátor byl celou dobu vzhůru.

Je ráno, u snídaně zjišťujeme, že kromě tvrdě spícího Jonáše máme z předchozí noci všichni úplně stejné zážitky. Probíráme sexuální život nezletilců včetně tématu ochrany. Děti poslouchají a pak Laura s Adamem řeknou, že doufají, že na místě dalšího noclehu Andrea s Tomášem nebudou. (Ta jména nás pak provázejí celou naši cestu, vždy večer při budování spaní se ti dva rozhlédnou a řeknou: “Hele, jde Andrea s Tomášem.” A tlemí se.) Fotříci balí a děti si hrají. Nevěřili byste, jak vám rozdováděné děti prodlouží odjezd. Odchytíte jedno, druhé se ztratí, najdete dvě, třetí je někde v čudu. Pak vám dvě sednou na kola, která jim ještě potřebujete připravit na cestu, a zmizí někde v dáli. Takže odjíždíme až po půl desáté: směr Ostrov. Narozdíl od včerejšího dne je cesta více méně terénní a příjemná. Odpoledne dorážíme do Ostrova, opět doplňujeme zásoby, poléváme děti vodou přímo před obchodem, protože vedro je nesnesitelné, a měníme trasu. Vyrážíme k rybníkům, které se nacházejí na severním okraji Ostrova. Konečně jedeme trochu v chládku, a navíc po nádherné štěrkové cestě. U místní zahrádkářské kolonie si dáváme oběd. Plněné tortilly. Tomáš si u jídla prohlíží trasu a zjišťuje, že mapy.cz hlásí “trasa obtížně průjezdná”. Rozhodne se pro průzkum a mizí v lese. Zhruba za dvacet minut hlásí, že je to v pohodě a prý po vrstevnici. Zavelíme dětem a jedeme – jde to, až na to, že Tomášova představa o vrstevnicích je poněkud zvláštní.

Stoupáme, občas klesáme, ale že bychom jeli po rovině, to se tedy říct nedá. Laura se zamyšleně rozhlíží po krajině a náhle zasněným hlasem pronese: “To jsou nádherné chlupaté kopce.” Čert ví, co tím myslí, já vidím kopce, pěkné kopce, ale pořád kopce. Inu, ta holka bude romantička. V posledním stoupání nám začíná Laura trochu vadnout. Projevuje se na ní kombinace vedra, naloženého kola a terénu. Po příjezdu do Vojkovic se rozhodneme pro krátkou pauzu. Marně ale hledáme nějakou otevřenou hospodu. Směrovky nás zavedou k Ohři, kde najdeme otevřený stánek s občerstvením. Kupujeme dětem pití a odpočíváme. Únava je vidět na všech, a tak se nakonec rozhodneme, že pro dnešní den to dětem stačilo. Očividně mají radost, protože hned mizí směrem k řece. My se mezitím dohodneme s paní u stánku na přespání. Ono se totiž z obyčejného občerstvení vyklubal vodácký kemp, momentálně bez vodáků. Tomáš se ujišťuje, že nikdo nepřijede, já se ujišťuji, že nepřijede Andrea s Tomášem. Stavíme nocleh, sprchujeme se, kupujeme večeři a následuje relaxační podvečer. Kupodivu děti ani moc neprotestují, když nařizujeme večerku, a před desátou spíme jak zabití. 

Je středa ráno a my máme klid. Snídani nám připravili ve stánku a tudíž můžeme v poklidu a bez stresu balit. Dokonce dnes ani nemusíme děti moc hledat. Stejně nejsme schopni vyrazit dřív než po deváté. Jdeme nádhernou krajinou podél Ohře. Nikde ani živáčka, dokonce nás překvapuje, že pokud přeci jenom vyjedeme na silnici, ani tam není téměř žádný provoz. Projíždíme Kláštercem nad Ohří a zastavujeme až v Kadani u cykloservisu, protože z Jonášova kola se od rána ozývají podivné zvuky a nelze určit odkud přesně to jde. Myslíme si, že je to střed a tak chceme raději nechat provézt kontrolu. Bohužel je servis zamčený a po zavolání nám pán řekne, že není problém, zítra se na to podívá. Tak to určitě! Jedeme dál. Nakupovat nemusíme, ale zjišťujeme že se blížíme k oblasti, kde se poněkud hůře bude nacházet nocleh. Bádáme nad mapou kam za noclehem. Jak jsme tohle mohli přehlédnout. Vodní nádrž Nechranice, na jejímž jižním kraji nacházíme kousek od obce Poláky malý výběžek, který se zdá vhodný pro přespání. Navíc přímo k nádrži vede cyklostezka 6. Ohře. Paráda! No zas taková paráda to nebyla, kousek cyklostezky vede normálními cestami, ale pak vás to hodí na vysoce frekventovanou silnici první třídy a po ní jedete až k Nechranické nádrži. Tohle musel fakt vymyslet cyklista. Sice se jedná o úsek o délce pěti kilometrů, ale tohle s dětmi fakt nechcete absolvovat. Naše doporučení zní, vyhnout se tomu! Konečně přijíždíme do obce Poláky a odtud je to jenom kousek na nádrž. Místo na nocleh je sice kamenité, ale jinak celkem pěkné, až na neskutečné množství pytlů s odpadky, které se válejí všude po lese. Kvalita vody taky není bůhvíjaká, ale na umytí je dostačující. Vracím se od prohlídky břehu, který je o značný kus níže, než je normální (prý z důvodu údržby hráze) a říkám dětem ať si do vody vezmou pantofle, protože se všude válejí ostré zbytky škeblí. Jasně, odvětí a odběhnou k vodě, aby se po půlhodině vrátili dvě ze tří pořezány. Desinfikujeme a zalepujeme rány. Nemáme ani sílu se rozčilovat. Byli jsme stejní. Ač jsme trochu zklamáni neskutečným bordelem, vše nám vynahrazuje nádherný západ slunce. Čekáme na Andreu a Tomáše, když do desáté večerní nepřijdou, jdeme zklamaně spát.

Jestli byl západ slunce nádherný, východ je stejně dechberoucí. Stejně dechberoucí je spánek našich dětí. Vypadá to, že ač jsou prázdniny, budeme muset najet na ranní budíček. Na druhou stranu to má zase tu výhodu, že si člověk v naprostém klidu vychutná svůj ranní doušek kávy. Děti vstávají a taťkové se opět dávají do balení. Včera se mi podařilo zatlouct jeden kolík tak kvalitně, že ho dnes nemůžu vytáhnout. Adam okolo kolíku hrabe v kamenité půdě toaletní lopatkou a já každou chvíli zkouším kolík vyviklat. Konečně je venku. Rychlá snídaně a do sedel. 

Podél nádrže jedeme lesními a štěrkovými cestami směrem k obci Vikletice, kde má Tom nalezený krám a potřebuje zde něco koupit dětem k snídani. Sice mapy tvrdí, že zde potraviny jsou, ale skutečnost je taková, že byste hledali marně. Nedá se nic dělat, pokračujeme k hrázi, Laura a Jonáš o hladu. Hráz je uzavřena, což nám nevadí, protože značená cyklotrasa vede pod ní, ale vadí spoustě motoristů, kteří nedbají zákazu vjezdu motorových vozidel a jedou touto cestou, aby o pár stovek metrů dál byli zastaveni policejní hlídkou a zařadili se do pomalu rostoucí kolony vozidel stojících v obou směrech. Policie tu má hotové žně. Na druhém konci hráze zastavujeme, vytahujeme naše železné zásoby potravin v podobě chalvy a krmíme děti a lijeme do nich vodu, protože vedro je neúnosné. Očividně pookřály, protože se vrhají do křižovatky a řidiče, kteří jedou pomalu a dávají blinkr, varují, že na konci je čeká policejní hlídka a pokuta. Naopak řidiče, kteří kolem nás prolétnou bez blinkru, ignorují, a ještě je povzbuzují: “Jeď, jeď!” Jejich zlomyslnost nezná mezí: jednomu pokutovanému navrátilci, jenž se opět řítí jako prase, ještě zamávají. Mávání neopětuje. Po kom ty děti jsou?

Jedeme dál, projíždíme otevřenou krajinou a každým kilometrem z nás slunce vysává energii. Míjíme Droužkovice, kde rychle poobědváme ve stínu v altánku, pokračujeme do Údlic a v polích vjíždíme do místní kompostárny. Zastavuje nás zákaz vjezdu. Představa, že se budeme vracet a hledat objízdnou trasu nás docela děsí. Tom se jde zeptat, zda nás nechají projet. Nechají, děkujeme a pokračujeme v naší cestě dál. V dáli před námi je vidět Ressl, kopec čnící nad Mostem, který je naším dnešním cílem. Konečně vjíždíme do Čepiroh a tady nám ve stoupání kolabuje první dítě. Zkoušíme situaci zachránit čokoládou a teplou vodou, jakž takž se nám to daří, a konečně přijíždíme do Mostu. Nacházíme potraviny, ukládáme se do stínu na zem a jak bezdomovci pijeme zakoupenou studenou vodu, jíme zmrzlinu, mražené maliny, poléváme se zbytky teplé vody a dáváme se alespoň trochu do pořádku před posledním úsekem. Čeká nás cesta k jezeru Most, kde, jak víme, se nedá přespat, a tak míříme do kopce k zatopeným Braňanským pískovnám. A jestli jsme si mysleli, že jsme už nějaké kopce zažili, tak nezažili… Stoupání je místy až 12 % a i Adam (má přezdívku Pogačar) má na vrcholu slzy bolesti a vyčerpání v očích. Bože, jak je nám jich líto!

O to horší je příjezd do pískoven. Hned u vjezdu nás čeká zákazová cedule. Zakazuje úplně všechno, na co si jen vzpomenete, pod pokutou padesát tisíc. Ty nemáme, ale přesto vjíždíme. Všichni toho máme dost. Zastavujeme hned u první pláže, tedy jestli se to tak dá nazvat, a potkáváme se s třemi místními ženami, které nám vysvětlují, jaká je zde situace. Lidé zde nadělali neskutečný, ale opravdu neskutečný!, bordel. Pytle, tašky s odpadky se válí všude, kam se člověk podívá, i na břehu u vody. A jako kdyby to nestačilo, jsou tu všude výkaly, a to nejen psí. Humus, že by jeden, nebo spíš všichni, blili. Spát tady? Ani náhodou, jenže jak to vysvětlit dětem… Nijak, ani ony zde spát nechtějí a jak jsou znechucené, tak jim to zázračně vlije energii do žil a chtějí pokračovat jinam. Ale kam? Signál je zde mizerný, naštěstí se nám na jedné vyvýšenině podaří načíst mapy a podívat se po nějaké alternativě. Tomáš nachází ve vzdálenosti asi osmi kilometrů v obci Mariánské Radčice přírodní koupaliště, ale nedaří se nám načíst satelitní pohled. Jedeme, za pokus to stojí. Tady nebudeme už ani minutu. Děti pohání vidina koupaliště a nás představa možnosti točeného, ledového, oroseného moku. Jaké je naše překvapení, když v Radčicích vjedeme do čistého, upraveného, rozlehlého areálu s kurty, pingpongovými stoly, dětským hřištěm a přírodním koupalištěm. Vrcholem všeho je restaurační zařízení. U okénka si objednáváme piva a nesměle se ptáme na možnost přespání. Pán se podívá za nás, pokyne hlavou a odpoví: “Můžete se vyspat, kde jen chcete.” Ptáme se, co nás to bude stát. Prý bude v pohodě, když si koupíme pivo. A pivo má skvělé. Třímáme v rukách orosené půllitry a nevěřícně na sebe koukáme. Pivo za třicet dva korun? Přespání za šedesát čtyři korun. Ptáme se dětí, zda tu chtějí spát. Nepřekvapivě zařvou, že ano, převlékají se do plavek a vrhají se do vody. Postavíme spaní a vracíme se k výčepu. Dozvídáme se, že to tady jde od deseti k pěti od doby, co se otevřelo jezero Most, a že se neví, jak dlouho to tady vydrží. Kroutíme hlavami a rozhodujeme se, že to nejmenší, co můžeme pro pána udělat, je objednat si kompletně celý jídelní lístek. Radost dětí, když se dozví, co všechno bude k večeři, nezná mezí. Rozhodují se, že počkají, až bude vše na stole, a teprve pak se prý pustíme do hostiny. Není toho zrovna málo a pan majitel je na vše sám, přesto je obdivuhodně rychlý, a tak za chvíli máme před sebou dvě pizzy, klobásy, stehýnka, křidýlka, cibulové kroužky, bramborové placky, kuřecí nuggety, smažený sýr, hranolky, omáčky a spoustu pečiva. Děti to odstartují a začnou se cpát. Na kus pizzy cibulový kroužek a šup s tím do pusy. Co vám budu povídat, nezbylo nic, jen pár krajíců chleba.

Jen tak ze srandy se zeptáme, zda mají ještě na něco chuť. No a jdeme objednat ještě vafle s čokoládou. Do noci se potom koupou a druží se s místními dětmi, které pozvou ráno na snídani. 

Ráno je budíček v sedm hodin, děti to tak chtěly. Aby prý byly připravené, až bude snídaně. Opravdu na snídani přicházejí kamarádi z předchozího večera a všichni spokojeně společně snídají. Ani se nám je nechce vytrhnout ze zábavy, ale je potřeba pokračovat dál. Všichni se loučíme a my vyrážíme dál na naši cestu. Jsme úplně mimo plánovanou trasu, ale naštěstí máme hromadu přátel na Twitteru, kteří nám pomáhají, jak se dá, a zanedlouho máme od místních bikerů spoustu tras na výběr. Vybíráme tu podél Loučenského potoka. Díky, Karle, byla to bezvadná trasa, akorát toho černého čápa jsme neviděli. Škoda. Projíždíme Duchcovem a míříme do Teplic. Potřebujeme do jednoho cyklo obchodu, a to hned ze dvou důvodů. Prvním je Jonášovo kolo, které vyluzuje den ode dne horší zvuky, a druhým je Adamova podsedlovka, která se rozlepila – sice neprší, a pršet ani nemá, ale z brašny mu leze oblečení a ničí se o zadní kolo. Naštěstí jsem se dohodl s dovozcem, že si tam brašnu koupíme novou, zničenou necháme k němu poslat a on nám peníze vrátí. Uf, ještě že tak. Jsme v Teplicích. 

Nebudu vám nic nalhávat. Nejnepřívětivější místo pro cyklisty. Ani jedna stezka, ani jeden vyznačený pruh pro cyklisty jsme nenašli a velice rádi jsme z Teplic zase vypadli. Naštěstí nám v obchodě poradili dobrou trasu na Miladu, kde se chceme v horkém dni vykoupat. Po druhé hodině jsme u jezera, odhazujeme oblečení a vrháme se do vody. Já umývám nohy, které v sandálech značně ztmavly. Válíme se, děti se koupou, pohoda, odpočinek. Nic ale netrvá věčně a nastává čas přesunout se k poslednímu noclehu naší cesty. Oprám. Drápeme se od Milady do kopce směr Chabařovice a dál do Chlumce, kde naposledy doplňujeme jídlo a energii. Děti opět chladíme zmrzlinou a poléváme vodou. Ono koupání bylo fajn, ale ony si moc neodpočinuly, a tak jim závěrečný úsek cesty dává docela zabrat. Poslední výšvih nad Chlumec a mizíme v chladnějším lese, kterým v poklidu dojíždíme na Oprám. Zde máme zajištěné ubytovaní u místního týpí. Skvělé místo k noclehu. Ani stan nemusím stavět, stačí pod přístřešek postavit ložnici. Vaříme si kávu, děti se zase koupou, u kávy s Tomem rekapitulujeme. Vtom z lesa vyjíždí Černá Mamba a na ní bikerka Iva, další člověk z Twitteru, se kterým se osobně potkáváme. Paráda. O historky není nouze a čas rychle plyne. Iva stihne dokonce vyzkoušet hamaku, kterou Tomáš pohotově připravuje. Podotýkám, že ve vší počestnosti. Je večer, Iva se loučí a mizí směr Ústí nad Labem. Jsme sami, spát se nám nechce, je to poslední noc, čekáme na Andreu a Tomáše. Ani rozloučit se nepřišli, smradi nevděční. Jde se spát. Jen tak mimochodem, teprve tady zjišťuji, že čelovka, kterou sebou vezu na testování a považuji ji za rozbitou, rozbitá není. Jen má povolený závit, a tudíž kontakt. A to jsem měl vymyšlené tak krásné fotky.

Poslední ráno je tu. Je pravda trochu smutné. Tak už to s posledními rány bývá. Káva, snídaně, balení. Děti si jdou ještě hrát do lesa. Času je víc než dost. Lístky na vlak máme zamluvené až na půl druhou. Po desáté usedáme na kola a vyrážíme na poslední úsek naší pětidenní cesty. Cíl Ústí nad Labem. Ústí je k cyklistům stejně přívětivé jako Teplice. Raději v silném provozu volíme opatrnou a pomalou jízdu po liduprázdných chodnících. Tady asi všichni jezdí autem. Končíme na Mírovém náměstí, opíráme kola o jednu z mála laviček, které se na rozlehlém náměstí nacházejí a Tomáš s dětmi jde do McDonald’s. Na záchod a koupit dětem zmrzlinu a nám kávu. Já hlídám kola, občas se zvednu, namočím si nohy a hlavu ve fontánách a vrátím se k hlídáni kol. Z letargie mě vytrhne: “Co je to tady za pojízdnej cirkus? Tady nemůžete být! Sem je zákaz vjezdu! Okamžitě opusťte prostor!” Do prdele, ten sever je fakt drsnej kraj! Vyskočím na nohy a zmateně koukám na týpka, co na mě řve. Tváří se velice vážně a já přemýšlím, jak všechna ta kola dostanu z náměstí. Najednou se začíná usmívat a podává mi ruku se slovy: “Nick Sagen. Twitter.” Další člověk, co nás sleduje na této sociální síti. A já mu takhle skočím na špek! Vítáme se a hned jsme v družné debatě. Vrací se děti s Tomášem, představují se a pokec může pokračovat. Po půlhodině se Nick loučí a jde na oběd a my se přesouváme na nádraží. Věříme, že tam bude chladněji než na rozpáleném náměstí. A je. Čekáme na příjezd našich vlaků. Tomáš s dětmi směr Praha, Adam a já směr Liberec. Přitom náhle zjišťuji, že mnou zakoupené lístky byly na vlak jedoucí do Liberce v 11:27 a ne 13:27. Rychle volám na linku Arriva, kde mi ochotná paní zajistí vrácení peněz a já si mohu koupit lístky na ten správný vlak.

Přichází čas se rozloučit. Je konec. Dál pokračujeme každý svou vlastní cestou. Je to smutné loučení, protože to byla jedna z nejhezčích cest, kterou jsem za celou svou bikepackingovou kariéru zažil. Nasedáme s Adamem do vlaku a jede se směr domů. Sbohem, drsný severe!

Děkujeme všem lidem z Twitteru, že jste nás sledovali a pomáhali, jak jen se dalo. Pomáhali jste nám s trasou, morálně nás povzbuzovali, prostě jste byli celou cestu s námi. Díky Karle, Nicku, Jirko, Michale, Ivo a mnozí další. Díky.