Furt pryč do indické džungle

Text a foto: Iva a Zdeněk

“OK, you can stay here, but please be careful, this place is really dangerous,” řekl majitel pozemku. “Tiger won`t come, elefant won`t come, but (nesrozumitelný šum) might.” No paráda, nechytili jsme to nejdůležitější, nemáme tušení, co nás v noci zahluší. Podle toho, jak si všichni svítili pod nohy by to mohli být hadi. Trochu se bojíme, ale nevěříme, že nám jde o život. Přece by nás tu nenechali. Kdyby se něco stalo, měli by s námi jistě spoustu starostí. Uchlácholeni podobnými úvahami usínáme.

„Mimochodem, hustota osídlení je tu enormní, snad nikdy jsme nebyli na silnici sami. Buď jsme projížděli sídly, nebo kolem nás projížděla auta, motorky, kola nebo aspoň procházely ženy se všemožným nákladem na hlavě.“

V duchu jsme se ale připravovali na větší mumraj. Nakonec jsme se ho dočkali. Čím víc jsme se blížili k východnímu pobřeží, tím víc se toho na silnici dělo. Nakonec jsme se běžně pohybovali v nikdy nekončícím proudu motorek, tuk tuků, kolistů, chodců s dvoukoláky naloženými rozličným zbožím a krav. Přesto jsme se skoro nikdy necítili ohroženě. Zvláštní. Začít v Mangalore a pomalu se nořit do hustěji osídlených oblastí se ukázalo jako dobrý plán, i když to žádný plán nebyl. Bylo nám celkem jedno, kde začneme, prostě jsme si koupili nejlevnější letenku. Indie je obří, stejně do ní jen nakoukneme.

Takhle jsme se stali nejzajímavějším exponátem v muzeu čaje v nejvýše položené čajové továrně v Indii, ve městě Ooty. Jediní, koho zajímala expozice jsme byli my dva. Dokonce jen kvůli nám pustili nahrávku s výkladem a se značnou námahou našli laserové ukazovátko, abychom věděli, o čem je řeč. Ostatní rychle proběhli továrnou rovnou do podnikové prodejny. Pauzu si dali jen na ochutnávku a na fotku s Evropany.

Ooty leží v čajové oblasti Nilgiri. Dali jsme si tu den volna, nechali brašny na ubytování a vyrazili se projet mezi kopci nalehko. Vraceli jsme se však se slušným nákladem – neudrželi jsme se a nakupovali čaj přímo od producentů. Také jsme stavěli skoro u každého stánku, co jsme potkali, popíjeli čaje a pozorovali kopce a opičí gangy, jak huntují domy a rajbují s elektrickým vedením.

Zastávka mezi čajovými plantážemi v horách Nilgiri byla jedna z nejúchvatnějších vůbec – kopcovité krajině osázené čajovníky se hned tak něco nevyrovná. Cesta sem ale byla spíš za trest. Museli jsme projet tygří rezervací, kde divocí sloni napadají automobily. Mopedy dovnitř můžou, cyklisti nikoli. Od brány nás poslali na stopa, prý si máme zastavit náklaďák, který nás proveze. Jenže všechny náklaďáky naším směrem byly naložené po strop a my hodinu stáli na místě jak tvrdé y. Zastavil nám skoro každý, ale nikdo nás neměl kam naložit. Nakonec se nás ujal kamioňák, který sice jel na druhou stranu, a domluvil nám autobus. Strašně drahý, ale že to prý usmlouváme. A skutečně jsme usmlouvali – na původní cenu. Řidič se nás v cíli snažil natáhnout a ještě nám zničil zbrusu novou omotávku a Z. trák na Ortliebu. Omylem a určitě nerad, ale reklamaci nepřijal. Když jsme sundali kola ze střechy busu, byli jsme hodně rozladění. Navíc nám v hotelu řekli, že nemají licenci, aby mohli ubytovávat cizince, tak ať si najdeme něco jiného. Nakonec jsme se někde upíchli, všechno dobře dopadlo a my si užili pěkných pár dní v horách.

A když už jsme byli nahoře, museli jsme nějak dolů, naštěstí už po svých. Čekal nás 40km sjezd, který ale hodně komplikoval provoz, prudké serpentiny a hlavně bandy opic, mezi kterými jsme jeli slalom. Člověk nevěděl, jestli má dřív hlídat cestu nebo se kochat. Pod kopcem jsme měli paradoxně nižší průměr, než kdybychom jeli po rovině. A rozhodně jsme byli víc ztrhaní.

Úplně na začátku, ještě v Praze, jsme si říkali, že by bylo fajn podívat se cestou na čínské čajové plantáže. Už víme, že je neuvidíme (podle současného vývoje možná nikdy), ale Nilgiri byla důstojná náplast.

Ooty: Město s tak šíleným názvem, že ho nikdo nepoužívá. I na ukazatelích je vedeno jako Ooty, celým jménem Óttakamandu. Královna hor, situovaná více než 2 200 m n. m. U jeho rozkvětu stála Východoindická společnost a z krajiny plné zelených kopců přechází zrak.

Kodaikanal: Město založené americkými misionáři ve výšce 2100 m n. m., rozprostírající se na prudkém kopci. Místo, kam se jezdí na líbánky. Princezna hor s úchvatnými výhledy.

Další cesty se už ubíraly po rovině. Jezdili jsme vesničkami mezi poli, pozorovali cvrkot. Život se tu odehrává venku, takže jsme každé ráno viděli lidi, kterak si čistí zuby, někdy jen rukou, stříhají si nehty, vypravují děti do školy a hlavně perou prádlo. Poprvé, když jsme se ocitli na venkově jsme si mysleli, že je prací den. Před každým domem stála žena a mlátila namydleným oblečením o obří kámen, který slouží jako pračka. Později nám došlo, že velké prádlo bude denně. Je tu strašné horko a vlhko, člověk se neustále potí a navíc se tu tuze práší a je prakticky nemožné jakékoli oblečení použít dvakrát. I my jsme každý den dojeli, vyprali a dali sušit prádlo pod větrák, abychom si ho mohli ráno zase vzít. Přesto byla trika každý den černější a černější.

Dost trpěla i kola. Když jsme je ve větším městě parkovali venku, našli jsme je ráno pod vrstvou prachu jako kdyby stála třicet let u babičky na půdě. Jen pláště nezteřely.

Bikepacking v Indii nás skutečně nadchnul. Jídlo skvělé, krajina parádní, místní lidé přátelští a zajímají je spíše kola, než jak z vás vymámit nějaký halíř. Když jdete po městě bez kol jako turista, poměrně často k vám kdosi natahuje ruce a vysvětluje, že by chtěl peníze nebo že nemá co jíst. Když jdete s bicyklem obtěžkaným brašnami, nikdo po vás nechce nic. Jen informaci, odkud a kam míříte.

Cykloturistika tu měla vlastně jen jedinou chybu, a to je bydlení. Se stanováním je opravdická potíž, dokonce i místní zkušení cykloturisté nás před ním varovali. Jenže nocovat po hotelích není zas taková výhra. Člověk si hned představí každý den teplou sprchu a čisté povlečení, ale ani jedno z toho v Indii není zaručeno, a navíc se úplně změní ráz cesty. Přijdete o svobodu, na kterou jste si za ty měsíce už hodně zvykli. Najednou se nerozhodujete podle sebe, ale jezdíte od pokoje k pokoji. Neustále se s někým domlouváte, kdy přijedete, v kolik chcete snídani, ale stejně pořád na něco čekáte, protože smluvené časy jsou orientační. Hodina sem, hodina tam…klidně si kvílejte hlady. Občas se ocitnete na místě, kde byste raději nebyli, ale nezmůžete nic, musíte tam tu noc nějak přečkat. Jednou jsme skončili na homestayi, který měl sice vlastní kávovou plantáž, ale také postel obsypanou nějakými brouky. Vypadali hodně krvelačně, tak jsme radši rozbili stan v pokoji na zemi a byli rádi, že máme vlastní moskytiéru. Sprchovací hlavice v koupelně byla, ale voda z ní netekla. Měli jsme si napustit vodu v umyvadle do kýble a polívat se (což je tu asi běžná praxe, jak se později ukázalo). Naštěstí si vezeme vlastní sprchu od Ortlieba. Použili jsme několikrát.

Kolo kvůli ubytování degraduje na pouhopouhý dopravní prostředek. Jedete, koukáte na wahooa, kolik kilometrů zbývá do cíle. Víte, že musíte ujet přesně tolik a tolik, jinak nemáte dalších 50 km kde spát. Krajina se promění v kulisy a vy v pozorovatele. Oči jen kloužou po okolí, nemusí jej vnímat jako prostor, s nímž musí spolupracovat, abyste měli kde složit hlavu. Nemusíte se rozhodovat, jestli pokračovat v cestě nebo zůstat. Ale na druhou stranu je super vědět, že vám v noci nebude vítr lomcovat stanem, že ráno nenajdete helmu obalenou pavučinami a že vám ráno někdo naservíruje snídani. Otázka zní, co je víc – pohodlí jistoty, nebo svoboda nejistoty? Myslíme si, že víme, ale radši se ještě někdy do Indie vrátíme, abychom se utvrdili.