Náš host 31. 1. 2022

V noci nás terorizovala liška. Nejdřív nám ukradla igelitový pytel na odpad, a pak se mám snažila vloupat do “kuchyně”. S hrnci udělala strašný brajgl, polekala se a utekla. Asi k Maxovi. Sežrala mu kus ponožky a merino návlek na ruce. Jsme mimo civilizaci, uprostřed pouště, kde lišky kazí dobrou noc.

V noci nás terorizovala liška. Nejdřív nám ukradla igelitový pytel na odpad, a pak se mám snažila vloupat do “kuchyně”. S hrnci udělala strašný brajgl, polekala se a utekla. Asi k Maxovi. Sežrala mu kus ponožky a merino návlek na ruce. Jsme mimo civilizaci, uprostřed pouště, kde lišky kazí dobrou noc.
Text a foto: Iva a Zdeněk 
 
Maxe, cykloturistu z Německa, jsme potkali před pár dny v Isfahánu a rozhodli se překonat poušť do Yazdu společně. Bude to dobrodružství – dva dny jsme neměli potkat civilizaci. Nebudeme moci doplnit jídlo ani vodu, budeme bez signálu, odkázáni jen na sebe.
 
Celá naše společná jízda trvala čtyři dny a tři noci. První den se neodehrálo nic zásadního. Šlapali jsme po rovině, debatovali o všem možném, kluci se střídali, já se vezla za nimi. Zádrhel nastal až večer, kdy se nám nedařilo najít nocleh. Všude samá rozoraná pole, závětří žádné. Asi třikrát nám svitla naděje, ale všechny malé budky sloužily buď jako smetiště nebo jako chlívek pro kozy. Nakonec jsme kousek od silnice zahlédli feudální stavení uplácané z hlíny, kde se obvykle nocovat dá. Tady ale ne, všechny dveře byly na zámek, nikde jsme se usalašit nemohli.
Najednou na nás z poza rohu vykoukl majitel jedněch dvířek. Provedl nás svými rozpadlými “komnatami” a na otázku, kde bychom v okolí mohli postavit stan, nám odemkl místnost s plynovým vařičem a velkým kobercem. Ukázal nám vodu, toaletu a odešel. Za nějakou dobu se vrátil s chlebem a někam se nás snažil odvelet, ale my se nehnuli. Trvali jsme na tom, že spíme tady a nikde jinde. Neměli jsme společný jazyk, komunikovali jsme rukama nohama, tak nemáme nejmenší tušení, jestli nás pozval, nebo jsme mu komůrku násilně obsadili. Nicméně se ten večer pán vrátil ještě jednou s polštáři a pokrývkami. Asi nám opravdu chtěl pomoc, jako tolik dalších Íránců, které jsme cestou potkali.

Ráno jsme uvařili ovesnou kaši, v posledním obchodě doplnili zásoby a vyrazili do pouště. Sotva jsme opustili civilizaci, nestačili jsme se divit. Všude kolem tolik prostoru! Rovina, kam až oko dohlédlo, a ještě mnohem dál. Bavili jsme se dohady, kolik rozlohy České republiky asi tak vidíme, šlapali jsme, potili se a těšili se na první zatáčku. Přišla za dva dny.

Kromě obvyklé zátěže táhneme ještě každý 6–7 litrů vody navrch, a to se proveze, takže jsme byli všichni fakt rádi, když jsme v podvečer dorazili do starého opuštěného caravanserei, kde jsme chtěli nocovat. Sotva jsme si vybrali kobky, přijeli se na místo podívat nějací dva pánové a říkali, že tu bude v noci zima, ať radši jedeme s nimi zpátky do Isfahánu, kde jsme byli před dvěma dny. S díky jsme odmítli. Pánové si o náš očividně mysleli, že jsme blázni. Podarovali nás pomerančem, láhví vody, vyfotili se s námi a odjeli. Za chvíli se ale vrátili a dali nám, co ještě našli v autě: pytlík čaje, citrón, slaná slunečnicová semínka. Rozloučili se a odjeli znovu. Od té doby jsme už nikoho neviděli.

Caravanserei kdysi sloužily jako hotely na Hedvábné stezce a my když nějaký potkáme, přespíme v něm. V kobkách bývá teplo i když venku v noci mrzne. Nikdy jsme neměli žádný problém, až tady s tím lišákem. Sežral i trochu keksů.

Max i my finišujeme první měsíc v Íránu. V praxi to znamená, že nám končí víza a musíme si je nechat v Yazdu prodloužit. Prý by to neměl problém, ale i tak jsme napjatí, jak to zvládneme. Pokud se ovšem do Yazdu vůbec dostaneme. Zdeněk si ráno měnil píchlou duši, a pak měl v plánu mi trošku vycentrovat zadní kolo, ale zjistil, že není jen tak kopnuté, ale skoro u každé špice je prasklý ráfek. K nejbližšímu cyklosportu to máme dva dny cesty. Netušíme, jak dlouho s tím jedu, ale teď když o problému víme, znervózněli jsme. Zdeněk mi odebírá trochu nákladu, aby ráfku odlehčil. Jsem překvapená, jak to kolo najednou frčí, ale užívat si to moc nemůžu. Hlavně v offroadu musím na defekt pořád myslet. Ale je to dobré, do města jsme se dostali a cyklosportů by tu mělo být mraky. Jenže – za první večer jsme najezdili po městě 30 km, objeli asi 10 servisů a nic.
Materiál nikde není a nikdo ho ani nechce shánět. Dokonce jsme se dozvěděli, že ráfek je ok a není třeba jej měnit. Po dvou dnech jsme nakonec dostali kontakt na chlápka, co by měl umět ráfek sehnat. Nakonec ho opravdu sehnal, ale trvalo to déle než slíbil a pár dní nás udržoval v nervozitě, protože se začal vykrucovat, měnit termíny… a nakonec dodal tak strašně zfušovanou práci, že na kole stejně nešlo jet. Třikrát jsme výplet reklamovali, až nás vzal ke kolegovi, který věděl, co dělá. Ten nevěřil svým očím a chytal se za hlavu, ale za chvíli špice srovnal a my se konečně mohli vydat dál. Stálo nás to jen týden stresu, neberte to. Mezitím jsme ale zvládli úplně bez problémů prodloužit víza a mohli jsme frčet dál. Vzhůru do druhého íránského měsíce. Měl by být klimaticky jednodušší než tenhle.
Když jsme překročili hranice země, bylo horko, ale jen ve dne. V noci asi mrzlo. Den jsme vždy začínali v péřovkách, klepali se u snídaně a na silnici potkávali ledové plotny. Pak vyšlo sluníčko, oteplilo se a v noci opět kosa. Jenže sluníčko zas tak často nesvítilo. Po pár dnech začalo být zataženo, foukalo, pršelo a párkrát jsme zahlédli i sníh. Když se člověk jede v podobném počasí projet doma, užívá si to, protože ví, že bude za pár hodin v teple domova. Uvaří si čaj, otevře si knížku… ale když ví, že ho čeká noc ve spacáku a ještě se bude muset sprchovat venku studenou vodou, zas tak moc si nevejská. Vůbec nejhorší asi byla etapa 196, kdy jsme začínali den třema defekty. Byl jeden stupeň, lezavo, došly duše a nezbylo než lepit. Ruce ve studené vodě si máchal Zdeněk, mě nechal jen prohlížet pláště. Je to hrdina. Naštěstí ho přichýlili silničáři, kteří na ohni rozehřívali asfalt. Chvilku u nich postál, nalepil záplaty, ohřál se, poklábosil a jeli jsme dál. Asi po třech kilometrech začalo pršet. Necítili jsme ruce ani nohy. Moje nepromokavá bunda začala sáknout a já mrzout. Musela jsem se uchýlit k náhradnímu řešení – utemovat poncho vestou. Člověk sice vypadá jako blázen, ale díky vestě se igelit v silném větru nezmítá a navíc hřeje. Zázrak. Zdeňkova záplatovaná Rapha drží (roztrhl si ji při srážce se psem 30. den cesty a zalepil záplatou na karimatky).
Kvůli počasí jsme se rozhodli poprvé vyzkoušet Warmshowers a domluvili si nocleh u fotografa Nimy a jeho ženy. Přijeli jsme k němu prokřehlí, špinaví, mokří, sypal se z nás písek… prostě ideální návštěva. Doufali jsme, že nás nevyhodí, až nás uvidí, ale Nima nás bez mrknutí oka pustil do svého naklizeného vytopeného domova, vypral nám oblečení, poskytl teplou sprchu a nasytil nás. Po prvním chodu nám sdělil, že to byl jen malý oběd, ať jsi jdeme na chvíli lehnout a oni se ženou zatím připraví večeři. Po ní jsme začali ochutnávat místní ovoce, cukrovinky a další laskominy. A to všechno v suchu a teple. Větší štěstí jsme snad ani nemohli mít.

Sotva jsme se ráno, po vydatné snídani, vydali na další cestu zimou a deštěm, zastavil nás na ulici pán a zval nás k sobě domů na jídlo. Odmítli jsme, protože jsme potřebovali jet, ale potěšil nás. To jsme ještě nevěděli, že podobná pozvání budeme dostávat prakticky denně. Místní na nás neustále mávají, troubí, fotí se s námi a zvou nás na čaj, na jídlo, nabízí nocleh, obdarovávají nás granátovými jablky a cukrovinkami. Za chleba v pekárně jsme za celý pobyt platili jen párkrát. Místní pohostinnost je neuvěřitelná. Lidé nás zastavují na ulici a říkají, jak jsou rádi, že konečně po dvou letech vidí turisty a chovají se k nám jako k vážené oficiální návštěvě. Většinou si nerozumíme, anglicky mluví málo kdo, ale to není na překážku. To důležité jsme si vždy řekli.

Sever Íránu jsme potřebovali hlavně přejet. Občas jsem si sice užívali krásná stoupání a výhled, ale většinu času jsme trávili na velkých silnicích a snažili se zahřát. Na kole to ještě šlo, ale jakmile jsme zastavili, začaly úřadovat zima a vlhko. Krajina byla otevřená, všude samá pole, vítr a nebylo se moc kam schovat. Zcela upřímně, prvních měsíc v Íránu nebyl cyklisticky moc zajímavý, ale lidsky jsme zažívali neuvěřitelné věci. Když jsme jeli od Nimy, trochu jsme se báli, že bude problém se spaním – všude rovina a mazlavé bláto. Nic, v čem by se stavěl stan snadno. Navíc jsme byli promočení a promrzlí. Zastavili jsme se na benzíně doplnit vodu (infrastruktura není moc hustá, šlo o první čerpací stanici, kterou jsme ten den potkali) a nějací zákazníci nám sami od sebe ukázali mešitu a říkali, ať spíme v ní. Asi jsme vypadali dost zbědovaně. Netušili jsme, jestli je vhodné nocovat v modlitební místnosti a nikam jsme se nehrnuli, ale za chvíli si nás všiml pumpař a se slovy: tourist? sleep here, no problem, otevřel dveře mešity, zapnul přímotop a ustájil kola ve skladu. Když ráno zjistil, že klohníme snídani na benzínu, doplnil nám palivo zdarma. Díky přímotopu jsme se navíc ráno oblékali do suchého. Dokonce přestalo pršet a na pár hodin vysvitlo sluníčko. Paráda.

O pár dní později jsme se nějak nemohli vymotat z průmyslové zóny, už se stmívalo, byla strašná zima a foukalo. Chtěli jsme to zabalit, ale nebylo kde. Šlapali  jsme a šlapali a začínali si říkat, že už jsme dlouho nejeli žádnou čtyřiadvacetihodinovku, že možná dneska… ale v tom na nás houkli z polňačky nějací pánové. Po tmě prý rozhodně nikam jet nemůžeme, je to nebezpečné, spíme u nich v kůlně na perském koberci. Pánové byli v oblecích, na nohou lakýrky. Přesto šli porazit na zahradu stromek, abychom měli dřevo na noc. Rozdělali oheň, natáhli kabel s elektřinou, uvařili čaj, zeptali se, jestli nepotřebujeme jídlo a odjeli. Zachránili nás, kdo ví, kde bychom skončili. Ráno jsme dali kůlnu do pořádku, vysypali popel, smotali kabely, poslali pánovi smsku s poděkováním, zabouchli a jeli. Za chvíli nás předjíždí nějaké auto, troubí a zastavuje. Řidič nám okýnkem podává čerstvý chléb, mává a odjíždí. Ano, byl to pán, díky němuž jsme se dobře vyspali. Za pár dní nám poslal smsku, že se omlouvá, měl se o nás postarat mnohem líp.

V Abyaneh, tradiční vesnici postavené z červené hlíny, do které se platí vstup a míří sem každý turista, se nás ujal postarší manželský pár. Nejdřív nás pozvali domů na čaj a když slyšeli, že hodláme kempovat, nabídli nám nocleh, protože na stan je přece zima. Nasytili nás, naučili hrát vrhcáby a jíst granátové jablko se solí. Chovali se k nám, jako bychom patřili do rodiny. A my si tak skutečně připadali.

Kolem Abyaneh začala být cesta zajímavá i cyklisticky. Zase jsme jezdili do kopců, bylo na co koukat, teplota i viditelnost se zlepšily. Cesta byla krásná, bez komplikací a my si zase užívali každý metr.

Dost jsme se těšili do Shirazu, protože tady se mělo definitivně vrátit léto. Vrátilo se, ale dvě noci před tímhle postupným cílem nás zaskočil mráz, ačkoli ve vzduchu jasně viselo jaro. Ano, pohybovali jsme se v nadmořské výšce kolem 2000 m, ale všude pilně obdělávali pole a zavlažovali. Přes den svítilo slunce a my jezdili odhalení, jak jen to místní zákony dovolovaly (museli jsme mít stále dlouhé rukávy i nohavice. Na jihu si muži krátké rukávy mohou dovolit, ženy ale ne). Předpověď na noc slibovala dva stupně nad nulou, proto jsme nechápali, co se děje. Usídlili jsme se v rozpadlém hliněném hradu a nemohli se zahřát. Celou noc jsme se převalovali a něco bylo špatně. Dokonce jsem si začala myslet, že se mi nějak polámal spacák nebo co. Ráno Zdeněk ve stanu zapnul Wahooa a ten ukazoval minus osm stupňů. Nevěřili jsme mu, ale ten můj to ukazoval taky. A skutečně, všechna voda zmrzlá, zubní kartáčky obalené námrazou… Máme letní karimatky a spacáky do minus čtyř. Svorně jsme před cestou tvrdili, že do zimy se během cesty ani náhodou nedostaneme. Očividně se nám tenhle podnik vymkl z rukou už úplně. Ale bavit nás nepřestal, naopak. Tímhle zážitkem jsme se odrazili ode dna a pokračovali v teple a bez srážek až na jih do Bandar Abbásu.

Do Íránu jsme se těšili, ale zároveň jsme měli respekt. Člověk prostě neví, co čekat. Třeba tu vůbec nefungují mezinárodní platební karty a turista musí s sebou vézt hotovost na celý pobyt. No jo, ale kolik to je? Co když o peníze cestou přijde? Všechno tu stojí milióny, stotisícové bankovky s sebou nosíte po kilech jak mafiáni. Astronomická inflace stále hýbe s cenami. Drobné se nevrací, ale dostanete místo nich nějakou komoditu – někdy sušenky, někdy zápalky, někdy banán.
Byli jsme varováni, že si máme dávat bacha na doklady a rozhodně nemáme nikde kempovat nadivoko, jinak budeme mít oplétačky s policií. Ale policie nás za celý pobyt kontaktovala jen dvakrát. Jednou nás zastavili a upozornili, že máme jet za sebou a u kraje (měli pravdu). A podruhé nás legitimovala hlídka ověšená samopaly, když jsme si dávali oběd na obrubníku nebezpečně blízko továrny na obohacování uranu. Netušili jsme, kde jsme, ani že se v oblasti nesmí zastavovat natož dlabat čočku s chlebem. Místní se k nám chovali neuvěřitelně pozorně, kontrolovali, jestli máme dost vody, jestli nepotřebujeme chleba, jestli nepotřebujeme pomoct opravit defekt… jestli se nám v Íránu líbí. A my můžeme zodpovědně říct, že ano. I když se tu úplně změnil charakter naší cesty, kdy se z kola stal jen dopravní prostředek a do popředí se dostali lidé a jejich příběhy. Místní nás zvali do svých životů, dělili se s námi o to málo, co mají a vyprávěli. A ačkoli jsme ze zcela jiných kulturních oblastí a historických zkušeností, jedinou bariéru mezi námi představovala omezená slovní zásoba na obou stranách.

Vzdálenost
3.260 km

Převýšení
20.825 m

Obtížnost
4 z 5

Dny
55 dní

SHARE
  • 3.260 km
  • 20.825 m
  • 4 z 5
  • 55 dní

support:
inzerce inzerce