Náš host 20. 8. 2019

Během jara jsme s kámošem Bábošem zjistili, že fakt nemáme čas na nic jinýho než každodenní sjíždění Letušky (jakože letenek) a zjišťování kam by se dalo dobře vypadnout a pojezdit. Teď jsme zpátky, o něco otrhanější o ty kiláky v sedle otlučenější. Co teda letos doporučit? Gruzie! Proč? Pro mě hlavně proto, že už tam byl snad každý kromě mě….já už si kvůli tomu připadal mezi přáteli ve filosofickém kroužku restaurace U Kotouče jak v sociálně vyloučený lokalitě. No a navíc tam z Prahy lítají nízkonákladovky, takže zpátečka i s bikem prostě nezabolí. A je tam všechno – kopce, řeky, moře, super jídlo, koňak a parádní lidi.

Během jara jsme s kámošem Bábošem zjistili, že fakt nemáme čas na nic jinýho než každodenní sjíždění Letušky (jakože letenek) a zjišťování kam by se dalo dobře vypadnout a pojezdit. Teď jsme zpátky, o něco otrhanější o ty kiláky v sedle otlučenější. Co teda letos doporučit? Gruzie! Proč? Pro mě hlavně proto, že už tam byl snad každý kromě mě….já už si kvůli tomu připadal mezi přáteli ve filosofickém kroužku restaurace U Kotouče jak v sociálně vyloučený lokalitě. No a navíc tam z Prahy lítají nízkonákladovky, takže zpátečka i s bikem prostě nezabolí. A je tam všechno – kopce, řeky, moře, super jídlo, koňak a parádní lidi.

Text a foto: Ondra Neuman

V pátek v noci s tím teda utahanej  kapitán v dešti ostře křísne o kutaiskou runway a na nás už čeká dohodnutý „transfer“ do „penzionu“ – rozuměj půjčený sousedovo otřískaná mazda,  balík s kolem našlapaný na sedadlo vedle řidiče,  z letiště teda nadvakrát, a nocleh v ložnici po rodičích.  Pension Marab, deset hvězdiček z deseti.

Spaní nicméně cajk, snídaně ukazuje že tahle akce bude hodně o gastronomii a knedlík v krku poukazuje na slíbenou angínu, kterou mi na cestu přibalili kluci v práci. Oboje naznačuje pravidelnou nutnost dezinfikace z místních zdrojů. To zase bude výlet, zlatej Kokořín.

Né, dobrý, furt chčije, takže nás to donutí kombinovat kolo s přesuny vlakem. Ale to je teprve pecka! Vlak jede asi jednou denně, na čas odjezdu je potřeba se zeptat – že by někde viselo něco jako jízdní řád, tak to asi ne – takže pokud na menším nádraží není přímo nějakej fýhra, zjišťujeme v sousedních barácích a tak. Typická odpověď je „jo, jo pojede, pojede…směr na Tbilisi někdy odpoledne“, rozpětí mezi 16-19hod celkem běžný. Dobrý, čekačky  na nádru řeší laciný pivko, kořka nebo koňak gruzíňák.  Na menších nádražích celkem na pohodu přespáváme.

Jezdí tu dva typy vlaků – električka, super laciná, bez problémů i s kolem, cenovka okolo 1 lari za úsek 50-80km (= 10 kč !), kolo se neplatí. A pak běžný vlak, tam už jsou sedačky a tak, kolo vezmou taky, pokud je místo, je potřeba sundat přední kolo. Větší pakárna  a výrazně dražší (10-15lari/100km).

Nemáme nic jako plán, vizi nebo itinerář – kostru akce skládáme tak nějak cestou a hrubý obrysy ladíme tím, co připluje s osudem. První dny směřujeme k takovýmu atypickýmu cíli – k hornickýmu haraburdí v horách – industriálnímu městečku Čiatura, východně od Kutaisi. Něco jako Labák  – hluboký údolí, dole řeka, obklopená mega útesy –  kdekoli v Evropě by to byla národní přírodní památka, první zóna ochrany. Tady to za bolševika vzali do ruky socialisticky, průmyslovou těžbou manganu. Nahoře na těch útesech stojí paneláková sídliště, učiněnej brutál. Co je zajímavý je původní a dodnes funkční systém MHD, který sestává s kabinových lanovek, které vozí lidi zezdola z údolí nahoru k těm panelákům. Jezdí to grátis, tak si taky dvě lajny dáme, vevnitř sedí bábuška a mačká start/stop.

Kousek od Čiatury je docela zajímavej barák na skále – klášter Katschki – na styl řecké Meteory – i příběh jako přes kopírák – borci který už ten kravál a daně dole v údolí nemohli dál snášet, vystřihli si poustevnickou dáču přímo na skále.

Co dál? Času dost, mapa nic moc, tak s sebou necháváme tak trochu vláčet sem a tam, dáváme si to až úplně na východ, a pak zase zpátky. Do velkých kopců nás ještě zasněžený Kavkaz nepustí, tak to různě kroutíme těmi podhůřími.

No ale vedle pohledů do minulosti se samozřejmě každý den živě zajímáme i o žhavou současnost. O problémy místních obyvatel a způsoby řešení jejich složité životní situace.

O čem se v brožurce „Welcome to friendly Georgia“ nedočtete, to jsou místní čokli. Ve větších městech nebo v úrodnějších úkolích kde je koncentrace baráků, tak to je  docela nářez. Ty mrchy navíc asi nejsou na kolaře zvyklí a tak nás snad fakt brali  za nějakou  pojízdnou hračku na kousání. Nicméně, zvykáme si a šutry po kapsách a jejich pohotový metání po těch nejagresivnějších nám časem trochu kompenzuje pocit lovný zvěře. Ale i tak nás pár ostřejších smeček s přehledem smázlo z asfaltu – čím dál hůř to bylo směrem k azerbajdžánským hranicím – tam jsme z toho jeden den byli tak vypsychovaní že jsme to prostě  v nejbližším městě zařízli a vlakem jsme poodjeli do přátelštějšího regionu. Některý z těch bestií mají očkování (ty poznáte podle žlutého čipu v uchu). Jen kolem Tbilisi se prý potlouká na 50tis. toulavých psů. Slušná parta.

Co ještě může bikepackera zajímat? Jasně, cesty – takže – nebylo to tak hrozný jak jsem se bál, na trekovým kole nebo gravelu je to určitě v pohodě.

Většinu jsme nakroutili po celkem slušných asfaltkách. Tu a tam po horších. A po dešti to bylo občas alá all terrain.

V gruzii je super zajímavá gastronomie – na jednu stranu vždycky nějak charakterově spjatá s evropskou kuchyní, na druhou stranu pokaždý trochu jinak – plněné placky se sýrem (chačapuri), plněné knedlíky (kinkali), super dobré polívky (ostryj), zapečené fazole (lobio), maso a zelenina vařená i dušená na stovky způsobů, místní kuchyně funguje opravdu na každém rohu – nejen v turisticky provařených a předražených lokalitách, ale i každém běžném městečku za rozumný peníz.

Další téma – nápoje – točené pivo je levnější  (1-1,20 lari = naše desetikoruna) než lahové (2 lari), flašky nejsou zálohované. Koňak za hubičku (8 lari/litr), víno stejně jako koňak, a místní kořka čača taky tak. Mluvím o běžných cenách pro místňáky na trhu – v turisticky provařených místech už je to minimálně dvojnásobek.

 

A všude družba jako blázen – na ulici, v hospodě, před krámem – a všude moc a moc přátelský lidi. Furt  se tě někdo ptá kam jedeš, odkud jedeš, jak se ti líbí Gruzie, radí kam jet a co tam. Večer stačí sednout před krám s lahváčem a do hodiny si tě rozeberou – prostě obrosteš partou místňáků a oprašuješ svojí i jejich chatrnou ruštinu.

Uff, bylo by to ho ještě hodně co poradit a napsat – kašlu na to,  tipy na výlety se dají najít všude po netu – nám šlo spíš o „soft skills“. Družbu, jídlo, nápoje. Gruzie je i super země pro začínajícího bikepackera – levná letenka, náklady v místě, levné ubytování, možnost kombinace električky a kola. Je dobré mít základy ruštiny a číst azbuku. Anglicky umí jen ti mladší a zdaleka né do té míry jako třeba u nás. 

No a nějaké další obrázky tady ještě jsou. A pár poznámek co pamatuju o cenách, nízká je ta běžná, vyšší je vždycky už v turistiky provařených místech:

hovězí polévka- ostryj – 6 lari, 12-14 lari

chačapuri – 4-5, 10

kinkali (plněný knedlík) 0,7-1 /ks

polévka 5

kebap 6, až 12

pivo – lahvové, plechovka – 2-3

pivo točené 1,1 až 4

kafe ve večerce instantní Jakobs 0,80, preso z mašiny 1,50

šašlik 10, 15-20

víno 0,7 l lahev – v obchodě – 8-12, a výš

víno domácí, na trhu točené 5 obyč., 10-15 lepší

koňak, domácí, na trhu točený 8-10

lobio – fazole v kotlíku – 4-8

toaletní papír 0,5 

domácí sýr okolo 8-10 /kg

sýr alá eidam z obchodu cca 6, 200gr špalík

svazek ředkviček 1 lari

kilo jablek 1-2 lari

kilo pomerančů 2-3 lari

kilo rajčat 4-6 lari

obyč. ubytko 10-20 lari (privát přes airbnb nebo booking.com)

Obtížnost
4 z 5

SHARE
  • 4 z 5

support: