Islandem na kole

Text a foto: Jan Evják

Drsná a syrová země na severu s divokou a neporušenou přírodou mne lákala. Pustil jsem se do přípravy horského kola, vše si vyměnil nebo opravil sám, abych se obešel v těch možná nejtěžších chvílích (které přišly v sopečné poušti) bez cizí pomoci. Vyplatilo se mi to. Ve vnitrozemí můžete rychle zjistit, že perfektně připravené kolo se vinou otřesů, kamenů, kamínků, prachu a ovzduší se solí po pár hodinách rozsype. Cyklistika na Islandu je výzvou, která může stát za to, ale není úplně pro každého.  Nádherné přírodní surrealistické scenérie střídají výkyvy počasí, kdy se během chvíle mění z extrému do extrému se silným větrem, který je schopen roztrhat váš stan na cáry, s vámi si pohazovat, urvat dveře u auta, v horším případě auto zcela odfouknout ze silnice, nepříjemným může být také pocit děsu z obrovských otevřených prostranství beze stromů a pocit samoty v takové krajině (agarofobie).

Po příletu byl teplotní rozdíl dvacet pět stupňů a nezbývalo, než se zahřívat pohybem vpřed. Brzy dal o sobě vědět déšť, ten je na Islandu celkem zásadní a nezbytný. Pokud máte pocit, že vám nevadí jízda ve větru a dešti, možná jste ještě nepoznali islandské vichřice a vodorovné deště. Ostatně na tuto komplikaci cyklistiky a také na mnoho jiných (nedostatek jídla po cestě, prudké změny počasí, útočící mořští ptáci a jiné libůstky) upozorňuje lodní kontejner na letišti, který slouží jako montovna kol. Své nejlepší časy má však již za sebou, poskytuje ale velmi cenné útočiště jak po příletu, tak před odletem. Základem pro přijatelné pohodlí v těchto končinách je mít co nejvíc věcí nepromokavých, spokojit se s málem a doufat v dobré počasí.

Koncentrace gejzírů, sopek, pouští, lávových skal roztodivných tvarů, dravost mořského pobřeží a dalších zajímavostí je více než dostatečná. Země doslova bouří a bublá pod nohama, nacházíte se na rozhraní litosférických desek. Ucítil jsem moře a ryby na pobřeží a síru ve vnitrozemí. Po několik bílých nocí, kdy slunce téměř nezapadalo jsem držel stan zevnitř, aby neuletěl i se mnou a spal jen ve chvílích, kdy nefučelo, nebo když vítr vystřídal déšť.

Jiné noci jsem na kole raději jel a spal ve dne a při jízdě z kopců, kdy jsem musel šlapat, abych se posunul o pár metrů vpřed, jsem si pohrával s představou kola poháněného ve větru plachtou. Žaludek a tělo si zvykly na malý příděl potravy a neobtěžovaly mne, vítr se sopečným prachem obalil řetěz s přehazovačkou a z bělma oka udělal neurčitou načervenalou barvu.

Kamenité či lávové pláně měly skutečně nejen desítky, ale i stovky kilometrů na délku a po prvním dojmu, kdy si připadáte v této scenérii nepatřičně ji nakonec začnete mít rádi, cesta se promění stejně jako maratónským běžcům v pohyb, který je zároveň meditací. V takových prostorech to snad jinak ani nejde. Z přemýšlení a klidu vás snad může vyrušit jen brodění řeky nebo myšlenka, že pokud by se něco stalo, přece jen bych jste se nemuseli vrátit. Po pár dnech jsem si připadal dokonale sžitý s podmínkami Islandu, prakticky jsem nemluvil, protože nebylo s kým, a jediný zvuk obstarával silný vítr a více a více vrzající písek v kazetě a řetězu kola. Nic ale nebylo monotónní, především, když praskla patka a kolo se stalo prakticky nepojízdným. Sám s kolem na odpis uprostřed černého ničeho. Říkal jsem si, že teď dobrodružství konečně získá na ceně. Poslední den doma jsem si naštěstí koupil náhradní díl a nyní jsem jej obřadně vybalil a namontoval. Kolo fungovalo, sice nebylo vše na sto procent, ale jelo. Připadal jsem si jako výherce loterie.

Poté jsem sjel k moři, po kterém se dříve plavili vikinské drakary a na písečných kosách se teď místo obávaných bojovníků proháněli rybáci a rackové. Bublající bahno geotermálních jezírek spolu s gejzíry a únikem páry a barevnou zemí mi připomínalo cizí planetu a skály za nimi, v oparech plynů, vetřelčí loď. Připadalo mi, jako bych na těchto místech už někdy byl, ze vzpomínek se postupně vynořovaly vysokohorské scenérie bolivijského altiplana.

Ale ten vítr, ten vítr…Dokázal mne na závěr odfouknout z cesty, když jsem zkoušel, jestli mně udrží nakloněného za jízdy i s kolem. Dokázal, jako bonus mně odpálkoval ještě dva metry za krajnici. S roztrženou nohou od pedálu jsem si přestal hrát na experimenty a pokračoval dál, cesta pomalu končila na pěkném poloostrově. Čas navštívit poprvé v životě kemp, udělat ze sebe člověka a pořádně navařit v místní kuchyňce. V zrcadle umývárny jsem si připadal nějak nepřiměřeně vyhublý a až doma jsem zjistil, že za deset dní jsem shodil sedm kilo. Úbytek tedy činil jedno kilo na sto kilometrů. Se štěstím jsem získal na letišti krabici na kolo od německého páru a mohl tak v klidu v Bike pitu na letišti kolo rozebrat a zabalit. Když se začalo letadlo zvedat z betonové dráhy letiště, pocítil jsem velkou úlevu, zároveň jsem však věděl, že se mi bude po volnosti a tvrdosti Islandu stýskat.

„Pokud jste neohrožení dobrodruzi, které jen tak něco nevyvede z míry, zkuste se poměřit s Islandem. Ale raději mějte vždy v záloze i „Plán B“, píše se na stránkách klubu islandských fanatiků, z nichž jsem tohle krátké povídání bez názvů a zbytečných čísel (tyhle údaje nemusím) začínal. Proč plán B? Na Islandu totiž nemusíte ztratit jen pár kilogramů své váhy, ale díky počasí nebo vyčerpání či úrazu i to nejcennější – svůj život. Na konci září zahynul na horské cestě F 26 český cyklotremp…