Istra Land 400

Istra Land 400 se sám definuje jako gravel bikepacking adventure race, a poslední dlouhá jízda léta. Je to závod bez podpory s pevně danou trasou okolo Istrijského poloostrova od Terstu na nejjižnější místo Istrie a zase zpět, což dělá přibližně 400 kilometrů. Podle trasy slibuje parádní bikepacking a lze to jet jako závod nebo volně jako bikepackingové dobrodružství. Takže pro mně vyhovující.

Termín je podzimní, v druhé půlce září. Tomu jsem přizpůsobil celý roční trénink, dal jsem si volnější začátek jara a více jezdil přes léto. Přeci jen jsem měl trochu obavu z náročných terénů a strmých kopců na Istrii. Deset dní před startem závodu přišla trasa. Oproti minulým letům prošla úpravou, byl vynechán výjezd na nejvyšší vrchol Istrie, 1400 metrů vysoký Vojak, ale zase byl přidán kopcovitý úsek podél severozápadního pobřeží poloostrova až k Terstu. Den před startem, když už jsem byl na cestě na Istrii, přišla ještě malá úprava trasy. Důvodem bylo deštivé počasí, které učinilo jednu část trasy neprůjezdnou, a tak se organizátoři rozhodli ji vynechat kvůli bezpečnosti. Během předstartovního briefingu šla informace, že úsek se stal 7 kilometrů dlouhou jílovitou louží.

Během závodu je povinné sledování polohy přes Whip Live. Nejdříve se mi to moc nelíbilo, naviguji primárně telefonem a tak jsem měl obavy o výdrž baterie při neustálém zasílání polohy. Ale povedlo se mi nastavit telefon tak, že jsem měl zapnutý úsporný režim s výjimkou pro aplikaci Whip Live, a nakonec to fungovalo dobře. A navíc jsem během závodu ocenil, že manželka měla stále moji přesnou polohu i rychlost a neměla strach, když jsem se dlouho neozval. Taky přátelé mě sledovali a na dálku povzbuzovali.

Samotný závod začíná v pátek v 7 hodin ráno v italském městečku Basovizza kousek od Terstu, startu předchází povinný briefing od 6:30. Takže budíček mám ve 4:40, abych vstal, nasnídal se, přesunul se do Basovizza, připravil kolo a už na kole dojel včas na start. Půlhodina před startem je vyplněna briefingem, další snídaní, rozcvičkou a rozhovory v malé české skupince, která se zcela náhodně shlukla. Vzájemně se povzbuzujeme, je to hodně příjemné, s některými se pak potkávám celý první den.

Startuje se přesně v 7:00, první dva kilometry po silnici jsou neutralizované, pomalu za vodičem. Nájezd na stezku po tělese bývalé železnice znamená ostrý start. Od začátku si držím své volné tempo, nikam se neženu. Podle plánu ujet trasu za dva dny, s předpokladem dojet nejdéle v noci ze soboty na neděli.

Začátek je do kopce, do krásného divokého pohoří Ćićarija, které mi hodně připomíná divoké části Krušných hor, kde jsem jezdil před rokem. Akorát terén je kamenitější, hodně ostrého vápencového štěrku. Horský začátek vede po úzkých silnicích a cestách hlubokými lesy přes dvoje hranice, nejdříve z Itálie do Slovinska a pak do Chorvatska. Trasa pořád stoupá, ale nechybí ani sjezdy, ve kterých to docela klouže, hlavně na vápencovém štěrku nebo v písku. Ale výhledy jsou úžasné. Kopcovitá krajina s travnatými vrcholy, borovicové lesy, malé vesničky s kamennými domy, kde se zastavil čas. Přes společný start se nejede v balíku, pole už je hodně roztrhané, jede se v podstatě v maličkých skupinkách nebo jednotlivě. Při přiblížení k výjezdu na jeden z kopců vidím krásný vláček cyklistů, jedoucích i jdoucích do kopce pěšky. Také to nejedu, strmou cestou raději kolo vystrkám pěšky. Přechází krátká dešťová přeháňka, místo dlouhého dresu oblékám nepromokavou bundu. Ale prší jen chvíli a tak se hned převlékám zase do dresu. Více lidí se srocuje na 50. kilometru ve vesnici Roč, kde je první možnost občerstvení. Místní kavárna je obklopena účastníky, bar je zaplněn prázdnými hrnky od kávy. Dávám si kávu a Coca Colu, přikusuji tyčinku a chvilku odpočívám. Později se dozvídám, že chvíli po mně káva došla.

Trasa pokračuje změněným úsekem okolo města Hum, což je pár domů stojících na vrcholku kopce. Jedu po úzkých asfaltových silnicích, zase dost do kopce, pak dolů pod dálnici a zase nahoru do vesničky Boljun. Tady to znám, před lety jsme zde pár dní bydleli během rodinné dovolené. Mířím k hradu, odkud je od kamenné hradby úžasný výhled na hřeben Učka. Je poledne, dávám si oběd ze zásob, a povídám si s místním seniorem, který se také kochá výhledem.

Asi tady někde začínám závodit, nejdříve podvědomě, později během dne už si to uvědomuji. Možnosti občerstvení po trase moc nejsou, dlouhé úseky jedu na tyčinky, gely, vodu. Zkrátka z pohodového posouvání od kavárny ke kavárně jako předchozí roky na Veneto Gravel Adventure, tady konzumuji zásoby a dělám jen rychlé nákupy jídla a pití v odchodech. Zastávky dělám co nejkratší a stále jedu.

Dál se střídají vedlejší silnice s kamenitými cestami, přichází i první úsek po známém červeném jílu, a už jsem v prvním kontrolním bodě, na starém opuštěném nádraží v Potpićan. V bistru už ve vesnici jím polévku a piju Colu. Dalších 25 kilometrů vede údolím Raša, po štěrkové cestě až k moři, pak podél zálivu Raša po kamenité stezce, pořád nahoru a dolů, a vše je zakončeno vražedným až 17% výjezdem od moře nahoru do vnitrozemí. Přes pár vesnic a pak krásnou stezkou lesem přijíždím do větší vesnice Krnica, kde je opět možnost občerstvení. Stavím před obchodem Studenac, jako několik dalších. Pohledem ve frontě u kasy kontroluji naprosto stejné nákupy všech cyklistů – voda, Cola nebo sladký studený čaj, a plněný toustový chléb. Při jídle se bavím s trojicí Čechů ze startu, jeden lepí defekt.

Za vesnicí je lesní úsek, pak zase asfaltka, která se mění v rozbitou asfaltku a na štěrkovou cestu k zálivu Budava, a pak od moře šplhám po štěrku zase nahoru do vesnice Šišan. Odtud je dlouhý kamenitý sjezd na pobřežní stezku. Konečně se svezu u moře. A přestože se začíná šeřit, podél pobřeží to krásně odsejpá. Zajížďka na výběžek pevniny k majáku Marlera a už se blížím k Medulinu, turistickému městečku. Dlouho jedu po zpevněné cyklostezce podél obrovského kempu a pak mezi hotely a apartmánovými domy. Je krásný teplý večer, ale na západě jsou těžké černé mraky a velmi četné blesky. V centru Medulinu si kupuji vodu a večeři v obchodě. Potkávám dalšího účastníka, už v civilu, nocuje v hotelu. To já stále pokračuji dál po setmělém pobřeží vstříc dešti.

Vsuvka k počasí a vybavení. Už jsem zmínil deště v týdnu, předpověď na pátek byla také deštivá, s možností silných bouřek na jihozápadě Istrie. Sobotní počasí mělo být lepší, už téměř bez deště. Ale přes vlhkou předpověď mělo být celkem teplo, přes den okolo 24 stupňů, v noci asi 17. Předpověď ovlivnila vybavení, které jsem si vzal s sebou. Nakonec jsem vyřadil spacák, měl jsem jen vložku do spacáku, žďárák proti vlhku a větru a nafukovací karimatku, ale nepromokavou bundu a kalhoty jsem vyřadit nedokázal. A udělal jsem dobře, páteční večer i noc byly hodně deštivé.

V Pomeru zdolávám 300 metrů dlouhou betonovou lávku přes mělký záliv. Je jen 120 centimetrů široká, asi dvakrát je zalomená, na jedné straně pouze lano mezi řídkými sloupky, na druhé straně bez zábradlí, ve tmě jde o docela adrenalinový zážitek. Po silnici stoupám do vesnice Premantura, za kterou začíná národní park Kamenjak. Poloostrov Kamenjak je hodný svého jména a po štěrkových a kamenitých cestách přijíždím už za deště na druhý kontrolní bod na nejjižnějším cípu Istrie. Kontrola je v Safari baru schovaném mezi stromy, jen si dám razítko do cestovní knížky a jedu dál. Pokračuji zpět po druhé straně poloostrova Kamenjak nejdříve po pobřežní stezce, pak kluzkými kamenitými pěšinami schovávajícími se mezi stromy v nočním dešti. Déšť zesiluje, ale je teplý, skoro mi nevadí. Ještě přejedu Banjole, kde chvíli navigačně bojuji mokrýma rukama s mokrým telefonem. U zálivu za vesnicí nocuji v plážovém baru, je tu sucho a teplo, krásná noc se 4,5 hodinami spánku.

Ráno v půl šesté už opět sedím na kole a blížím se k Pule. Městem projíždím jen se zastávkami na semaforech za mladým Italem. Před sedmou jsem ve Fažana, kde zastavuji u supermarketu Plodine, abych koupil vodu a velkou snídani. Pobřežní pohoda s úžasným ranním sluncem v zádech končí předlouhým výjezdem do vnitrozemí po štěrkových cestách do Bale. Střídají se odpočinkové úseky po zpevněných cestách se štěrkovými cestami, kde to jede pomalu, i s úseky s mokrým červeným jílem, kde to jet nejde, jak to klouže.

U Limského zálivu je nejdříve asfaltový sjezd k moři a pak výjezd zpět nahoru. Do kopce se jede celkem nepříjemně, protože silnice je úzká, sevřená z jedné strany skálou a z druhé svodidly. Je zde hustý provoz a auta se musí pomalu ploužit za mnou. Ale následující gravel úsek do Vršaru je úžasný, vede několik kilometrů lesem po pěšinách.

Z Vršaru trasa pokračuje podél pobřeží přes turistické vesnice a města až na severozápadní cíp Istrie. Po poledni projíždím města Poreč, Novigrad a Umag a po třetí odpoledne se dostávám na třetí kontrolní bod u majáku Savudrija. Otáčím se na východ a stoupám na přímořský hřeben k tělesu bývalé železnice Parenzana. Užívám si výhledy na historické město Piran a rozsáhlé soliny Sečovlje. V už slovinském Portoroži opět stoupám na Parenzanu k tunelu Valeta, prvnímu z mnoha tunelů na bývalé trati. Některé jsou osvětlené, ale většina je temná. Rychle míjím Isolu, Koper a přes další hřeben se dostávám do Itálie k Muggia a Terstu.

Odtud jedu zase nahoru přes další hřeben a vesnici Monte d’Oro. Sice se už blížím k poslednímu dlouhému kopci do cíle, ale je to pořádná houpačka. Únava už také začíná úřadovat, chvilku bloudím a zajíždím si nějaký kilometr, samozřejmě do kopce. Kousek se vracím, abych našel správnou odbočku skrytou v křoví. Volá mi i manželka, že jsem mimo trasu, a povzbuzuje mně. Po soumraku najíždím na poslední kopec, který je pro mně skoro nekonečný. Nejdříve silnice do vesnice vysoko v horském svahu, kde mně předjíždí dvojice, asi Slovinci, vzájemně se do kopce povzbuzujeme. Pak ještě dlouhý úsek po bývalé železnici po štěrkovém tělese pořád do kopce. Vůbec to nejede, stoupá to dost. Opět pár tunelů, tady všechny temné, v noční tmě je to paráda.

Poslední vesnice, odbočit na silnici a furt do kopce. Už je to fakt na morál, vůbec se mi jet nechce. Asi v polovině asfaltového výjezdu za sebou vidím světlo. Nahoře je pořád kus za mnou, říkám si, že teď už mně nedojede. Točím pedály co to dá, poslední krátký kopec přeletím. A najednou jsem v cíli. Poslední razítko a zapsat čas příjezdu. Jsem hodně spokojen, nečekal jsem, že budu v cíli tak brzy. Dokončil jsem za dva dny, přesně 396 kilometrů za 37 hodin a 53 minut. A stálo to za to. Věděl jsem, že Istrie je krásná, a jsem rád, že jsem ji konečně poznal i na kole.