Jak jsem přeťal Itálii

Text a foto: Milan Mihalčin

Letos na jaře jsem měl okolo Velikonoc nečekaně volno. S ohledem na termín jsem pokukoval po výletě na jih od Alp – pokud možno na vzdálenější jih, abych se vyhnul vrtochům jarního podhůří. Dalším kritériem bylo dostat tam sebe i kolo vlakem. Nakažen entusiasmem a zkušenostmi rodiny Dvořákových jsem začal zjišťovat, kam všude na jih jezdí Nightjety ÖBB z Vídně a vezmou mi tam kolo.

Volba nakonec padla na vlak do Říma, protože jede přes Florencii. To už je dost daleko a věřil jsem, že mezi mnou a Alpami budou ještě jedny pořádné hory, které špatné počasí nepustí dál. Dlouhodobé předpovědi navíc slibovaly na začátek dubna v Toskánsku sluneční svit až 8 hodin denně a teploty těsně pod 20 °C. Takže co by se mohlo pokazit?

Při pohledu do mapy uzrál jasný plán: přejet Itálii od Tyrhénského moře k Jadranu. Přece ten přejezd Apenin nemůže být taková hrůza, ten jeden den teplotního nekomfortu nějak přežiju.

Koupil jsem si lístek z Brna do Vídně a dál do Florencie s tím, že se pak přepravím místním vlakem do Grosseta a zbývajících 15 km k moři dojedu po ose na oficiální start. Zpět byl plán z Boloně buď Nightjetem do Vídně, nebo vlakem přes Innsbruck tamtéž. Zabalil jsem se svědomitě na jarní počasí v rozmezí 10 až 20 °C. Nezapomněl jsem ani na opalovací krém pro svou zimou zhýčkanou pokožku, a pro sluneční brýle jsem se dokonce ještě z cesty na vlak vracel.

Cesta na start: Z Brna do toskánské mariny

V sobotu mě žena za strašné zimy odvezla na vlak do Brna. Všechno teplé oblečení jsem nechal u ní v autě s naivním pocitem, že to ve Vídni na přestupu nějak vydržím a pak už bude jen dobře. Těšil jsem se na novou zkušenost ve spací kabince Nightjetu a byl jsem příjemně překvapen jejím pohodlím. Usnul jsem tak rychle, že jsem ani nezaregistroval SMS od Tomáše a Ivety, kteří mi před půlnocí mávali na peróně v Grazu. Byl jsem sice trochu nervózní, protože kolo bylo zamčené ve stojanu v úplně jiném vagonu, než kde jsem spal, ale nakonec se nic nestalo. Jen upozorňuji, že Nightjety mají pouze 6 míst pro kola, takže bývají rychle vyprodané.

V neděli ráno mě po probuzení překvapilo hodinové zpoždění vlaku. Až při čištění zubů v luxusní sdílené koupelně mi docvaklo, že se vlastně měnil čas na letní. Takže všechno v pohodě, návazný vlak ve Florencii v klidu stihnu.

Vystoupení z vlaku ve Florencii bylo sice slunečné, ale vážně dost chladné. Chlácholil jsem se tím, že je brzké ráno a slunce ještě nemá sílu. Přesunul jsem se v sedle na druhé nádraží, koupil si snídani a odháněl od kola dotěrnou, nepříliš důvěryhodně vypadající místní omladinu. Až po chvíli mi někdo prozradil, že s platnou jízdenkou můžu projít přímo na nástupiště, kde bude klid. Přečkal jsem hodinku, než přijel vlak, a uvelebil se na dvouhodinovou okružní jízdu po pobřeží do Grosseta. Jaká byla cesta, netuším, protože jsem ji celou zaspal, ale aspoň jsem se probudil svěží a hladový.

V Grossetu jsem se vymotal z nádraží a vyrazil směr Marina di Grosseto k moři – na jídlo, kafe, smočit nohy v Tyrhénském moři a oficiálně tak zahájit celou výpravu.

Písečná lekce: Teplo sice moc nebylo a foukal silný protivítr, ale cesta po oddělené cyklostezce byla příjemná. V marině jsem našel otevřený bar na pobřeží, v závětří se osvěžil a zašel se s kolem vyfotit na pláž, abych poslal domů zprávu, že jsem úspěšně na místě. Ačkoliv jsme já ani kolo do písku neupadli, díky silnému větru jsem hned po ujetých 5 km u prvního tekoucího kohoutku musel řešit skřípající řetěz a písek, který se dostal do každého záhybu brašen i mého oblečení.

První kopce a zkouška větrem

Cesta od moře zpět do Grosseta a dál do prvních kopců byla krásná. Vedla po oddělené cyklostezce a vedlejších silnicích bez provozu. Slunce svítilo, teplota se ustálila na příjemných 15 °C a přestalo foukat. První kopečky začaly po 40 km. Po průjezdu nádhernou kamennou vesničkou Montorsaio jsem se zanořil do lesních cest a v duchu chválil Komoot za skvěle naplánovanou trasu.

Po dalších 15 km mě ale chvála přešla. Narazil jsem na zamčenou bránu obory. Jediná rozumná objížďka vedla po hlavní silnici, a hlavně jsem kvůli tomu musel operativně vymyslet nové místo na spaní. Nakonec jsem u vesničky Civitella Marittima našel nejen oficiální stellplatz pro karavany s teplou sprchou a tekoucí vodou, ale i nedaleký bar, kde měli skvělé panini a ráno perfektní kafe. V noci ovšem foukalo tak moc, že jsem musel stan místo neustále se vytahujících kolíků zatížit položeným kolem.

Toskánské pohlednice a ledová sprcha

Pondělní ráno mě ze stanu vytáhlo sluníčko, ale teplota byla podle Garminu lehce nad 10 °C. Rychle jsem se sbalil, v baru posnídal a vyrazil do kopců, abych se zahřál. Cesta mě vedla kolem termálních pramenů Bagni di Petriolo a docela jsem litoval, že jsem si trasu předchozí den neprotáhl o těch 15 km až sem. Bylo by tu kde postavit stan, a večerní smočení v teplé vodě před zalezením do spacáku by bylo opravdu fajn. Jenže na „kdyby“ se nehraje, čas tlačil, do vody se mi nakonec nechtělo, a tak jsem vyrazil vstříc gravelovým cestám Toskánska směrem na Sienu.

Celé dopoledne jsem strávil na celkem rozbitých cestách v lese a v údolích směrem k Monteroni d’Arbia, kde konečně začaly ty správné Strade Bianche a ikonické pohledy s cypřiši, tak typické pro Toskánsko. Počasí na jízdu bylo moc hezké, ale pohledy na zasněžené vrcholky nedalekých Apenin mě začínaly trochu znervózňovat.

S pohledem na Sienu v dálce jsem pokračoval směrem k cíli mé dnešní cesty v Arezzu, ale nedojel jsem. Asi 10 km před cílem mě zastihl tak nečekaný a prudký liják a teplota spadla tak rychle pod 8 °C, že jsem okamžitě začal hledat střechu nad hlavou. Naštěstí mi v městečku Ponticino poradili menší penzion, kde měli volný pokoj. S drkotajícími zuby jsem se tam přesunul a za bubnování hrozivého deště se jal sušit. Majitel mi k večeři nabídl skvělé rizoto, a když viděl mé nadšení, rovnou mě ho naučil i vařit. Budiž mu za to velký dík, protože teď jsem doma za hvězdu, jak jednoduché a rychlé jídlo dokážu vykouzlit.

Peklo v Apeninách a ponožková improvizace

Úterní ráno bylo kruté. Ne všechno oblečení mi uschlo – v Itálii v tomto období už doma nikdo netopí, takže pokojová teplota kolem 15 °C v kombinaci s všudypřítomnou vlhkostí sušení zrovna nepřála. Slunce nikde a první pohled na vrcholky Apenin jasně napověděl, že sněhu tam přes noc ještě trochu přibylo.

Cesta údolím řeky Arno v ledovém protivětru ubíhala dost váhavě a moje nervozita stoupala. Pozdní snídaně v Capoloně s detailním pohledem do mapy a na zasněžené kopce mě optimismem zrovna nenaplňovala. Ale co, slunce na chvíli vylezlo, žaludek byl plný – to půjde!

Stoupání ke klášteru La Verna v 1 100 metrech nad mořem docela dost bolelo. Protijedoucí auta se sněhem na střeše a usmívající se řidiči pro mě byli jasným varováním. U kláštera jsem zjistil, že původní štěrková cesta po hřebeni je kvůli sněhu neprůjezdná. V duchu jsem proklínal paní v obchodě v Chiusi della Verna, která mě ujišťovala, že když to ráno projel autobus, bude to v pohodě. Nedalo se nic dělat, musel jsem sjet dolů do údolí a celé jedno sedlo si nastoupat znova.

Naštěstí nefoukalo, slunce občas svítilo a teplota se držela těsně nad 10 °C. Cesta do Badia Prataglia se po silnici docela táhla a kopec to byl nepříjemný, ale počasí se začalo rapidně zhoršovat. Slunce zmizelo, začalo lehce sněžit a Garmin zahlásil 3 °C. Kopec do sedla ve výšce 1 260 metrů mě sice zahřál, ale přejezd do regionu Emilia-Romagna mě přivítal brutálním vichrem a teplotou nebezpečně atakující nulu.

Bikepackingový lifehack: Následující mrazivý patnáctikilometrový sjezd do Bagno di Romagna prověřil mé improvizační schopnosti na maximum. Jelikož jsem měl s sebou jen krátké letní rukavice, navlékl jsem si na ruce postupně náhradní ponožky, přes ně igelitové sáčky a zápěstí si ještě omotal náhradním tričkem. Když jsem dorazil na kraj vesnice, nemohl jsem skoro ani pustit brzdy. Ruce mi tak zatuhly, že jsem jen tupě čekal, až prsty povolí sevření brzdových pák. Přemýšlel jsem, jestli si je z té křeče nedokážu uvolnit nějakou alternativní zahřívací metodou… ano, napadlo mě to, ale byl jsem tak dehydrovaný, že se mi stejně čůrat nechtělo.

Pro tentokrát jsem spaní venku v přístřešku vzdal. Stále se snášel sníh, a tak jsem zbaběle zapadl do prvního hotelu. Nad vchodem sice zářily čtyři hvězdičky, ale nápis „bike friendly“ mě uklidnil. Cena byla rozumná a kolo jsem si mohl vzít přímo na pokoj. Trochu jsem se styděl, protože mé zablácené kolo opřené na koberci o luxusní textilní tapety vypadalo dost nepatřičně. Horká sprcha a večeře v typické horské restauraci mi ale okamžitě zvedly náladu a já usnul, ani nevím jak.

Finále u Jadranu

Ve středu ráno jsem si dopřál královskou hotelovou snídani a kolu dopřál očistu v hotelové cyklogaráži, za jejíž vybavení by se nemusel stydět ani worldtourový tým. V dešti a větru jsem pak vyrazil údolím podél řeky Savio směrem k Ravenně na pobřeží Jadranu. Celou dobu foukal od moře extrémně silný protivítr, a čím víc se údolí otevíralo, tím to bylo horší.

V Ceseně už jsem toho měl plné zuby. Našel jsem kavárnu, kde jsem hodinu jedl a psychicky se přemlouval, že musím dál. Slunce sice svítilo, ale vůbec nehřálo (bylo sotva 9 °C). Rozhodl jsem se dojet k moři nejkratší možnou cestou podél kanálu do letoviska Lido di Savio. Byl to brutální boj s větrem na hrázi kanálu, kde se místy nedalo proti vichru ani ušlápnout.

S vypětím všech sil – hlavně těch psychických – jsem konečně dorazil na pláž. Při závěrečném focení opřeného kola ho silný poryv větru shodil do písku a já tam zahučel s ním. Rychle jsem se posbíral a vyrazil směrem k Ravenně borovým lesem, kde, jak jsem doufal, nebude tolik foukat. Splnilo se to jen částečně. Pod stromy sice nefoukalo, ale zato přede mnou občas spadla nějaká ta větev, takže jsem celou dobu kličkoval. Po deseti kilometrech mě navíc zastavila hlídka carabinieri. Z lesa mě vyhnali na silnici s tím, že je to kvůli padajícím větvím nebezpečné.

Na zbývajících kilometrech do Ravenny v pozdním odpoledni jsem usoudil, že se výlet stoprocentně povedl a pro tentokrát to opravdu stačilo. Na nádraží v Ravenně jsem si koupil lístek do Boloně, v aplikaci ÖBB ulovil poslední volné místo pro kolo i na sezení směrem do Vídně a nočním vlakem – sice dost nepohodlně, ale s maximálně uspokojivým pocitem – vyrazil k domovu.

Závěrečné ohlédnutí

Cesta vlakem po trase Vídeň – Brno – Prostějov už byla jen taková nezáživná tečka. Paradoxně na kole k domovu z nádraží mi nakonec bylo tepleji než po celou dobu v Itálii. Cílem bylo přejet Itálii napříč, což se sice mimo plánovanou trasu, ale přece jen povedlo.

Určitě se tam někdy vrátím. Toskánsko bylo krásné, ale uteklo to hrozně rychle. Mnohem víc mě nakonec zaujaly samotné Apeniny – myslím si, že pro bikepacking za lepšího počasí jsou jako stvořené.

Dag celou mou cestu dokonale vystihl, když mi komentoval fotku ze zasněženého průsmyku: „Ty jsi nikdy neviděl etapu Gira?“