Jarní sraz 2026

Ve čtvrtek vše pečlivě balíme a v pátek po škole usedáme do auta a přesouváme se do Pavlišova u Náchoda k Lukášovi, kde máme základnu. Když vyjíždíme z Liberce, je jedenáct stupňů, ale teplota postupně stoupá a v Náchodě je již sedmnáct. Lukáš už na nás čeká, stejně netrpělivý jako my. Rychle vykládáme kola, přiděláváme brašny, s čímž já trochu bojuji, protože těsně před odjezdem jsem dostal do testu kompletní novou řadu Apidura Expedition. A tak trochu sakruji při nasazování přední brašny a nadávám sám sobě, že jsem si to nevyzkoušel doma v dílně. Nakonec vše dobře dopadne, Lukáš ještě volá Koudymu a dohaduje s ním místo srazu. Vyrážíme! První cesta vede na nákup potravin a pití na večer, protože v místě našeho dnešního noclehu žádný obchod není. Ale jelikož jsme po zimě plní sil a nadšení, nadbytečný náklad nám vůbec nevadí a nakonec se nám daří nacpat vše do brašen. U Metuje se potkáváme s Koudym a dál pokračujeme ve čtyřech. Směr Olešnice v Orlických horách. Vlastně jedeme po stejné trase jako s Lukášem na podzim. V Olešnici odbočujeme a stoupáme k přístřešku, který je hned na kraji lesa. Odměnou za náročné stoupání po louce je nám přístřešek a nádherný výhled na západ slunce. Oheň zde máme a dokonce když dorazíme, už vesele plápolá. Před námi totiž dorazila tříčlenná rodina, která jde pěšky po stezce Českem. Stavíme stany, oblékáme se do teplého, protože se západem slunce prudce klesá teplota, přesouváme se k ohni, vaříme si večeři a nahříváme se nad plameny. Od rodinky se dozvídáme, že druhý den mají stejný cíl jako my – Neratov. Okolo desáté večer si vzájemně popřejeme dobrou noc a jde se na kutě.

Ráno je mrazivé a hlavně značně větrné. Ledový vítr nás nutí obléknout na sebe úplně vše, co nacházíme v brašnách. Prochladlí si vaříme ranní kávu, snídáme zbytky z předchozího večera a okolo deváté vyrážíme směr Masarykova chata. A je to tu zase – nekonečné stoupání až na vrchol Šerlichu. Na slunci teplo, pokud nefouká ledový vítr, ve stínu zima. Po cestě nás dojíždí další bikepacker Patrik, který také jede na sraz, a tak je nás rázem o jednoho více. Konečně jsme u Masarykovy chaty a nejsme sami. Je tu přehršel turistů a i pár cyklistů. Přemýšlíme, zda se dáme na oběd, ale vzhledem k tomu, že restaurace praská ve švech, volíme cestu dál. Najíme se až v Neratově. Sjíždíme na východní stranu Orlických hor a po dvaceti kilometrech velice svižné jízdy přijíždíme na místo srazu. Vyhoupneme se na místní parkoviště, které na podzim zelo prázdnotou, dnes je tomu zcela opačně. Stoupáme ke kostelu a nestačíme se divit, jak je vesnice plná lidí. Hotové davy. Prodíráme se houfem svatebčanů, kteří akorát opouštějí kostel, a vyjíždíme až nad kostel, kde se stanuje. Jelikož jsme na místě první, vyčuraně zabíráme ubytování v bývalé věži kostela. Naházíme dovnitř karimatky a spacáky a jelikož hodinky ukazují pár minut po dvanácté, odcházíme do místních potravin Coop 24/7 na nákup.

Adam je jak utržený ze řetězu a háže do košíku jednu pochutinu za druhou. Nosí totiž nově rovnátka a je líný si je vyndávat, a tak po většinu dne hladoví. Po návratu si u stolu vybalujeme jídlo a pouštíme se do něj. Je radost pozorovat potomka, jak jí sladkou tyčinku, zajídá ji sýrem, lančmítem a pak ještě pomazánkou s chlebem nebo rohlíkem. Já se spokojím s hnusným lančmítem s chlebem – alespoň pivo Prorok, kterým to zapíjím, je vynikající. Po obědě se povalujeme a netrvá chvilku a upadáme do limbu. Po probrání jsem Lukášem nazván prasetem poté, co mu oznámím, že se jdu osprchovat. Po osvěžující a očistné sprše vycházím před koupelny a zaraženě zůstávám stát. Z kostela se nese nádherný zpěv. Vcházím dovnitř a zůstávám stát s pusou dokořán. Zjišťuji, že právě probíhají zvukové zkoušky na koncert čtyř amatérských pěveckých sborů, který se zde koná od pěti hodin. Běžím pro kluky a za chvíli stojíme v chrámové lodi a posloucháme nádherný zpěv. Některé písničky i známe, třeba Nad stádem koní od skupiny Buty nebo Ameriku od Lucie. Adam vedle mě náhle zbystří, nakloní se ke mně a říká: „Není to tamhle ve sboru Šárka od nás?“ Má ten kluk bystré oči. Opravdu je to naše známá z Hodkovic. Po skončení zkoušky se zdravíme a slibujeme si, že se ještě uvidíme na koncertě. Svět je malý. Vracíme se na kempovací plácek a opět se nestačíme divit. Za tu chvíli, co jsme zde nebyli, dorazila na místo spousta dalších lidí. Se všemi se zdravíme a děkujeme Patrikovi, který mezitím připravil oheň na večer. Stále se trousí další a další bikepackeři a začíná to vypadat na rekordní účast. Všude kam se podívám, jsou skupinky v družném hovoru a stan na stanu. Do toho ještě přicházejí další stezkaři, a tak to vypadá na pořádný potlach.

V pět si jdeme poslechnout koncert a vůbec toho nelitujeme. Je to nádherný zážitek. Jediné, co nám kazí náladu, je zjištění, že v Coopu došlo pivo Prorok. Opět tedy chvátáme do obchodu, aby se nám nestalo, že třeba dojde i plechovkové pivo. Máme štěstí a ulovíme pár plechovek na večer. A to jsem se tak těšil na Proroka. Smůla. Máme chodit dřív. S nákladem pití se vydrápeme ke kostelu a jdeme připravovat špekáčky (mimochodem totální hnus – ani lišky je přes noc nesežraly, jen ochutnaly a nechaly je ležet). Když už to vypadá, že si v klidu sedneme k ohni a pustíme se do debatování o všem možném, dorazí k nám zpráva, že do obchodu dorazilo zásobování a kompletně doplnilo nabídku místního pivovaru. Vzhůru tedy znovu do krámu. Za Proroka půjdu ten krpál ke kostelu klidně ještě jednou.

Po návratu je zábava u ohně v plném proudu. Naše vynikající „špekáčky“ krájíme na plátky a opékáme na tácku, který jsme zde našli. Bohužel jejich chuti nic nepomůže. V minulých letech se hojně debatovalo o kolech a všeobecně oblíbeném WD40, proto jsem překvapený, že letos k tomu nedochází. Ze všech koutů je slyšet debata o politice. Krátce se dá říct, že veskrze všichni nadáváme a jsme v očekávání, kam to všechno povede. Na můj výkřik do tmy: „Tak a teď se přiznejte, kdo volil motoristy!“ je hrobové ticho. Vypadá to, že alespoň mezi bikepackery je svět v pořádku. Snad se do příštího srazu povaha večerní debaty změní a my se opět vrátíme k mé oblíbené WD40. Ani nevím, v kolik posezení ukončíme a jde se spát.

Ráno je slunečné, chladné a samozřejmě fouká. U snídaně si tipujeme, kdo všechno pojede domů v protivětru. Postupně se s námi účastníci loučí a vydávají se do různých světových stran. Balíme, uklízíme a počítáme, kolik se nás letos sešlo. Dle rozdaných samolepek, které nechal udělat Luky, odhadujeme účast okolo dvaceti lidí. Paráda. Je zabaleno, uklizeno, nastal čas loučení. K autu to máme šedesát kilometrů a pak ještě dvě hodiny autem domů. Není čas se zdržovat, vzhůru na cestu.

Pro zpáteční cestu Koudy ve spolupráci s Lukášem vybrali polskou stranu. Na podzim jsme se s Lukášem vraceli přes všechna orlická lyžařská střediska a podruhé to, z časových důvodů, absolvovat nechceme. Jedeme tedy stejným směrem, jakým jsme včera přijeli, a před Orlickým Záhořím odbočujeme do Mostowic a dál pokračujeme Polskem. Zodpovědně mohu všem sdělit, že vítr vůbec nepřestal – byl silný a navíc ledový. Zajímavé, že přestal foukat ve chvílích odpočinku či zastávky. Po návratu do sedla se vítr opět dal do díla. A to jsme netušili, co nás ještě čeká. Nejhorší částí cesty se totiž neukázalo stoupání, ve kterém jsme se alespoň zahřáli, ale téměř desetikilometrové klesání od města Duszniki-Zdrój. Cesta totiž vedla neustále ve stínu a navíc podél vody. Lukáš po zastavení prohlásil, že nám už chyběl jenom sníh. Po příjezdu do města jsme zastavili na slunci a pár minut akumulovali teplo z jeho paprsků. Rozmrzáme a pokračujeme dál. Dalším cílem naší cesty je Kudowa-Zdrój, kde se u místního minerálního pramene loučíme s Koudym, který jede přímo na Náchod. Lukáš, Adam a já jedeme do Velkého Poříčí a čeká nás závěrečné stoupání do Pavlišova. Lukáš se hned na začátku loučí a ať prý počkáme asi tak hodinu na vrcholu. Ve třetině kopce se se mnou loučí i Adam – prý že počká nahoře. Podřadí a je v… čudu. Je to hodný kluk, čeká u rozhledny Na Signálu, vůbec není zpocený a hubu má od ucha k uchu. Chvíli po mně přijíždí i Lukáš a po pár kilometrech jsem v cíli.

Dáváme si kafe, sundáváme brašny, nakládáme kola, loučíme se a hurá domů. Super to bylo. Nádherné místo s perfektní atmosférou, hojná účast a hlavně krásné tři dny v přírodě. Už spekuluji, kam vyrazím příště.

Tak zase za rok, přátelé.