Jen na jednu noc

Ve čtvrtek se stále dávám do pořádku po středečním pobytu na zubním. K bolestem zubů po zákroku se ještě přidaly střevní problémy. Já blbec! Nemohl jsem jíst pevnou stravu, a tak jsem v lednici čapnul nějaký tvarohový nápoj. Nemaje chuti v puse, jsem ho polknul a hle do půl hodiny mi bylo blbě jako psovi. No, aby ne. Byla měsíc prošlá. Blbec jak vyšitý. Mám celý čtvrtek, abych se dal do kupy. Jím suché rohlíky, zapíjím to hořkým čajem a u toho balím. Stan, tarp?Ne, to nebude potřeba, na Protržené přehradě je tam přece útulna. Takže jenom spacák, karimatka a samozřejmě nepromok. Jak jinak, z pátku na sobotu má začít opět pršet a pršet má i v sobotu. Odpoledne se ještě dozvídám, že pojedeme ve třech, přidá se náš nezaměstnaný kamarád Tom. Super. Sraz dohadujeme v Harcově na půl třetí odpoledne v pátek.

V pátek je mi celkem dobře a začínám se těšit jako malý Jarda. Konečně je půl druhé, loučím se s rodinou, usedám na Surly a vyrážím. Hned první stoupání mi dává najevo, že to se mnou zas tak v shodě není. Chybí síla, nohy bolí. Plazím se jako šnek, potím se jako prase a po příjezdu na místo srazu volám klukům, že vzhledem k své fyzické kondici na ně čekat nebudu a vydám se svým tupým tempem do stoupání na Maliník. Znám se, pokud bych jel s kluky, propadl bych jejich tempu a totálně bych se zničil hned v prvním pořádném stoupání. Na Maliníku je citelně chladněji, než bylo dole, a to o pět stupňů. Je zde pod deseti stupni. Oblékám se, nasazuji šátek a po krátké době doráží Roman a Tomáš. Zdravíme se a Tomáš se hned ptá, zda pro něj stále nemám práci. Nemám. Kývne hlavou na znamení, že rozumí, ale je mi jasné, že tuto otázku mi během následujících hodin položí ještě několikrát. Nemýlil jsem se, položil, dvacetkrát.

Konzultujeme cestu a pouštíme se po kanálu směrem na přehradu Černá Nisa. Je až překvapující kolik cyklistů cestou potkáváme. Jsou jich davy, ale jenom na Černou Nisou. Pak, jak když utne a jsem sami. Objíždíme přehradu a míříme pod Olivetskou horu, trochu a naivně doufám, že kluky nenapadne šlapat na Olivetskou. Naivka, vždyť to říkám. Jasně, že se na ni budeme drápat. Tedy já se drápu, klukům to odsejpá. Na vrcholu se dávají nohy, alespoň trochu do pořádku, aby zase zatuhly při sjezdu na Bílou kuchyni. Na Hřebínek a vzhůru na Máří. Zde se trochu temná oblaka na chvíli protrhávají a na déšť to vůbec nevypadá.

Čím více se blížíme k Protržené přehradě, tím více se nám do mysli vkrádá myšlenka, co budeme dělat, jestli jsme nápad s přespáním v útulně neměli sami. Začínám trochu litovat, že jsem pro jistotu nezabalil tarp. V nejhorším budeme muset jet zpět domů. Před příjezdem na Knejpu odbočujeme na Mariánskohorské boudy a okolo páté dorážíme na Protrženku. Štěstí nám přeje, nikde nikdo. Bereme z kol spacáky a rychle si jdeme zabrat místo. Sotva začneme vybalovat, objeví sena horizontu čtyři postavy s batohy a za chvílí přichází k nám. Padá dotaz, zda tu budeme spát, budeme. OK. Tak se sem snad nějak vejdeme, zazní odpověď. Snad se vejdeme, musíme.

Jdeme si natočit ze skály první pivo, vaříme si večeři a kecáme. Probíráme plány do budoucna a zarazíme se u myšlenky otevřít v Liberci kavárnu pro cyklisty. Myšlenka se nám líbí a my ji rozvíjíme a rozvíjíme, nabalujeme na kavárnu další a další projekty. Kluci polykají jedno pivo za druhým, já ne. Žaludek stále protestuje a po dvoudenním půstu nemám příliš energie nazbyt. Po osmé se loučí jeden z příchozích turistů a mizí v temnotě noci. Zůstávají zde tři a to už vypadá s přespáním nadějněji. Před půl devátou odchází kluci chystat spaní a já je brzy následuji. Tom a Roman zůstávají u piva a spřádají další plány s naší novou kavárnou, s dílnou, projekcemi, přednáškami, dílnou pro děti, cykloklubem pro děti, společnými vyjížďkami a já nevím, s čím vším ještě. Nechávám je tedy rozvíjet naše plány a odebírám se do studeného spacáku.

Usínám téměř okamžitě, aby mě ve čtvrt na dvanáct nevzbudil hurónský smích, linoucí se od dvou motajících se postav.Jedna se klátí a hrozí její pád, druhá, menší, škytá. Konečně zalezou a za chvíli…chrápou. Kecám, nechrápou oba. Pouze ten menší, škytající. Roman chrápe jak medvěd. Asi mi chce vrátit všechny ty bezesné večery, které se mnou strávila chrápal jsem já. Daří se mu to. Konečně usínám.

Do prdele, co to je za rachot? Koukám na hodinky. Ukazuji čtvrt na čtyři a zvenku se ozývá hluk, jak za bílého dne.Budíme se úplně všichni a všech šest se vzájemně ujišťujeme, že se nám to nezdá. Nezdá, protože hned vzápětí na nás dovnitř svítí asi čtyři čelovky, zapnuté na maximální výkon.„Hele, tady někdo spí! To asi pivo nebude, co?” Jako to sem fakt někdo přijel ve čtvrt na čtyři na pivo? Tomáš vstává a informuje nás, že venku je asi deset elektro cyklistů a že jestli vlezou dovnitř, tak je zabije plastová kelímkem jako zombíky. Důsledek toho, že jsem si s Romanem povídali o poslední sérii Walking Dead. Po půl hodině zabzučí elektromotory a je konečně klid. Doufám, že vydrží.

„Dobré ráno, zdálo se mi to, že jo, že tady byli nějaký cyklisti?“ ptá se ihned po probuzení Roman. Ne, nezdálo, kamaráde a nikdo z nás to nechápe. Vaříme se všichni ranní kávu a probíráme noční zážitky. Venku se počasí změnilo a je modro.Kecám. To bylo mé bláhové přání a nejen mé. Venku jak jinak prší. Co bych asi, tak mohl čekat jiného než déšť.A samozřejmě, že s tím, jak se blíží čas našeho odjezdu, déšť zesiluje.

Loučíme se s kluky, platíme do kasičky útratu a jedeme opět směr Knejpa. K dešti se přidává i vítr a my raději volíme co nejrychlejší cestu na Novou Louku. Chvíli po desáté, úplně mokří přijíždíme, odkládáme kola a jdeme se občerstvit. Ale chyba lávky. Jídla se podávají až od jedenácti hodin. Naštěstí se, ochotné obsluze, našich promrzlých osob zželí a za chvíli nám na stole vedle čajů, přistanou i misky s vynikající zelňačkou a pečivem. Luxus, a to absolutní. Polévka a čaj zaženou zimu, ale popravdě? Nazpět do promoklého oblečení se nám moc nechce. Nedá se nic dělat, je čas vyrazit dál.

Maliník a sjezd do Harcova, na konci sjezdu se loučím s Tomášem a Romanem a již sám pokračuji směr domů. Ještě posledních pár stoupání a jsem doma. Naštěstí doma nikdo není, protože jak tak koukám, proběhl generální úklid, a to včetně dílny a to by manželka neměla moc velkou radost, kdyby viděla, jaké prase ji vlezlo na vytřenou podlahu. Vše stíhám uklidit ještě před návratem rodiny domů. Dokonce mám tolik času, že usedám k počítači a sepisuji náš jednodenní bikepacking do podoby článku na následující pondělí.

Hlava čistá, inspirace a chuť ke psaní načerpána. A pak, že nestačí vypadnout alespoň na jednu noc. Jak komu. Mně to stačí.