Na první letošní sraz

Několik týdnů předem plánuji, kudy pojedeme. Máme v plánu dojet z domova až na sraz. Je to necelých 180 km, tak to přeci dáme. Jenže ouha. Na začátku týdne se dramaticky mění počasí. Letní teploty atakující dvacet pět stupňů se dramaticky propadnou a v úterý je dokonce teplota hluboce pod bodem mrazu. Mínus devět. Předpověď sice slibuje na pátek opět zlepšení počasí, ale ranní teplota má být u nás okolo nuly. Nemůžu si dovolit, aby mi junior po prvním srazu nemocný ulehl. Potřebuji, aby byl ve škole, protože si potřebuje poněkud dříve ukončit klasifikaci neb v druhé polovině května jedeme na kola do Itálie. Nedá se nic dělat. Z domova se nejede. 

Rychle volám Lukášovi, který letošní místo srazu našel a se kterým jsme se měli po cestě potkat. Nakonec se dohodneme, že přijedeme za ním do Náchoda a nějak tu trasu namotáme na dva dny. 

Ve čtvrtek je vše naložené v autě  a v pátek brzy ráno vyrážíme směr Náchod. Před devátou hodinou parkujeme u Lukáše, rychle smontujeme kola, přiděláváme brašny a před desátou vyrážíme na cestu. Naštěstí bydlí Lukáš nad Náchodem a tak nás pro zahřátí čeká rovinatější začátek a sjezd do Hronova, rodiště Aloise Jiráska. U rodného domu pana spisovatele fotím Adama a posílám rádoby vtipnou zprávu paní třídní učitelce, která je současně i Adamovou učitelkou Českého jazyka a literatury. Brzy přichází odpověď, že se dobře o syna starám a že očekává v pondělí referát na téma: Alois Jirásek, jeho život a dílo. Lukáš a já se trháme smíchy. Adam se smíchy netrhá. Náhle je bez nálady a každých pár set metrů se ptá, zda to paní učitelka myslela vážně. Nejsem vůbec zlomyslný a tak mu pořád dokola opakuji, že ano a že večer bude muset začít psát, aby to do pondělí stihnul.

Takhle ho provokujeme až do Radvanic. Skoro dvacet kilometrů. Jsem otec roku. V Radvanicích si kupujeme občerstvení a já si náhle vzpomenu, že tady to znám, že už jsem tu před lety byl a že nás čeká fakt hnusné, hodně hnusné stoupání. A fakt se nemýlím, hned za obchodem začíná. Juniorovi se vůbec nezamlouvá a popravdě? Lukášovi a mně, také ne. Začínám mít o Adama trochu strach, když vidím, že se pěkně trápí a tak se mu přiznám, že žádný referát psát nemusí a ejhle, hned háže vyšší rychlostní stupeň a mizí nám v dáli. Blbeček. Snad někde na křižovatce počká. Počkal. Hodný chlapec. 

Sjíždíme kolem Trutnovských trailů, téměř až do Trutnova a odbočujeme směr Adršpach. Lukáš nás přesvědčuje, že to nejhorší máme za sebou. A my mu naivně věříme. Mýlí se, hluboce se mýlí. Za Chvalečí odbočujeme a po chvíli přijíždíme pod kopec. Podívám se doprava a lehce mi tuhnou nohy. Zatáčka za zatáčkou, jako na Tour. Říkám to klukům a Lukáš prohlásí, že můžu být rád, že nevidím, jako on na navigaci, kolik je to zatáček. Naštěstí je to kopec s konstantním sklonem a tak chytneme tempo a nakonec je to parádní výšlap. Klidně bych si ho dal ještě jednou. Samozřejmě někdy jindy. 

Výšlap, skutečně poslední pro tento den, je za námi a nám nezbývá nic jiného, než dojet do Adršpachu. Proč? Důvody máme tři. Prvním je setkání s Lukášovou manželkou a synem a druhým důvodem je návštěva Adršpašského skalního města a posledním důvodem je nocleh.

První, co nám vyráží dech, je absolutně plné parkoviště a to především polských návštěvníků, druhé vyražení dechu přijde v místních bufetech. Na všech je napsáno Only cash. Ještě, že nacházíme bankomat a tudíž i požadovanou cash. Třetí vyražení dechu jsou místní ceny. Opravdu nelidové. Jelikož jsme toho za celý den moc nepojedli, tak obětujeme peníze a alespoň trochu se najíme. Hned vedle parkoviště nacházíme dva velké altány, na kterých jsou cedule se zákazem stanování, ale žádný zákaz spaní na karimatce. Pro jistotu zajíždíme do informačního centra a zkoušíme zjistit, zda by se v přístřešcích dalo přespat na zemi. Nikdo nám není schopen poskytnout kloudnou odpověď a tak to prozatím necháváme být, však ono to nějak dopadne.

Okolo půl páté přijíždí Agáta s Oskarem a po přivítání se vydáváme na procházku po skalním městě. To byla největší blbost dne. Jako je to tam pěkný, ale nesmíte mít v nohách přes padesát kilometrů s tisícem nastoupaných metrů. Jo a na nohách boty s nášlapy. Naštěstí jsem vypnul hodinky a tak nevím kolik jsme celkem ušli a nastoupali, ale moc, hodně moc. Těch schodů! 

Ještě teď, při psaní článku, dostávám křeče do levé půlky prdele. A k tomu chce Agáta vidět úplně vše. Jediné co nás minulo byly lodičky. Pokud jednou přijede do Liberce, vytáhnu ji na Ještěd a půjde nahoru pod lany. To ji pro příště přejdou takové hovězí nápady. Ale na druhou stranu jsme viděli Velblouda, Papouška, Medusy, Milence, Krakonošův zub a taky dost skal ve tvaru penisu. To prohlásil Adam, ne já. 

Totálně vyčerpaní se vypotácíme ze skal, loučíme se s Agy a Oskarem a jedeme hledat nocleh. Naštěstí hned u altánů potkáváme pána na kole. Ukáže se, že je místní a poradí nám, že můžeme přespat hned na kraji lesa pod Křížovým vrchem, kousek od jeho domu. A tak i učiníme. Brzy máme postavené stany, vaříme večeři, cucáme pivo a plánujeme další den. Po deváté, se nám všem třem klíží oči, a tak se jde na kutě.

Ráno není kam spěchat, budeme čekat na Lukášova kamaráda, který má přijet před desátou hodinou vlakem. Takže v naprostém poklidu balíme a na snídani a ranní kávu odjíždíme z chladného lesa, do sluncem nahřátých altánů u centrálního parkoviště. Čas se vleče pomalu a tak se přesouváme ke stánkům s občerstvením, doplňujeme tukové zásoby a kofeinový deficit. Těsně před příjezdem vlaku přijíždíme k info centru, kde doplníme vodu a čekáme na Honzu. Doráží přesně načas, seznamujeme se a vyrážíme na cestu. 

Dnes není kam spěchat, do cílové destinace to máme pár kilometrů a tak volíme okliku a jedeme na Zdoňov a pak do Polska. Z Mieroszowa upalujeme jako expres zpět do Čech, projíždíme Starostínem a zastavujeme až v Meziměstí. Času máme víc než dost a tak si kupujeme v místních potravinách něco k obědu, sedíme venku, kecáme a u toho se občerstvujeme. Není kam spěchat.

Po příjemně strávené hodince vyrážíme opět na cestu. V Hynčicích se rozhodneme pro prodloužení dnešní cesty a odbočujeme do lesů směrem na Jelení vrch a pak už to nabere rychlý spád. Sjezd směr Heřmánkovice, krátký výšlap a jsme na místě letošního prvního srazu. A jak jinak…jsme tu první. Nikde ani noha. Voláme majiteli a ten nám oznamuje, že přijede až druhý den ráno a že si to máme užít, i dřevo na večerní oheň nám připravil. Vybíráme si místa na spaní, stavíme stany a odpočíváme na slunci. A pak to začne! Trousí se jeden bikepacker za druhým. Mám špatnou paměť na jména a tak se za chvíli naprosto ztrácím a vůbec se neorientuji, kdo je kdo. Příště bych chtěl navrhnout, aby každý účastník byl vybaven viditelně umístěnou jmenovkou. Snad nejsem sám, kdo by to ocenil. Agáta nám přiváží občerstvení na nadcházející večer. Nealko, pivo a hromadu buřtů. Zábava se postupně rozjíždí, je to příjemné sledovat, kolik lidí neodradila zastrčenost zdejšího místa a kolik jich na místo srazu dorazilo. Dvacet sedm jsem napočítal. To je asi největší účast, kterou si pamatuji. Lidé jsou ze všech koutů republiky a je super sledovat jak si všichni rozumí. Jo! Přesně kvůli tomuhle to děláme. 

Ani nevím, jak dlouho postáváme u ohně a bavíme se, ale vše jednou končí a nejinak je tomu i s tímto večerem. Odebíráme se s Adamem na kutě a během chvíle usínáme. 

Brzy ráno jsem opět na nohách neboť vím, že mnozí budou vyjíždět již s rozbřeskem a já bych se chtěl se všemi rozloučit. Skoro se mi to podaří. Jediného koho jsem nestihl, je Patrik, který opět dorazil na koloběžce a když se vyhrabu ze spacáku, tak jeho místo je již prázdné. Škoda, tak alespoň takto písemně zdravím. 

I my chceme být brzy na cestě, tak rychle balíme a…nikam nejdeme. Koutkem oka zaregistruji, že se junior snaží našlápnout botu do nášlapu opačně (špičkou dozadu), houknu na něj ať to nedělá, že to nejde a dál se věnuji balení. CVAK! Otočím se a Adam v klidu prohlásí: „Jde to a to jsi říkal, že to nejde.“ „Hmm, ale nejde to dolů, vole!“ Dvacet minut se pachtíme se sundáváním boty, což se nakonec povede. Tak snad konečně můžeme vyrazit na cestu. 

Heřmánkovice, Hynčice, Jetřichov, výšlap pod Honský špičák a pak již dlouhé klesání přes Polici nad Metují až do Hronova. V Hronově nás kluci berou k místním minerálním pramenům, kterým říkají Prdlavka. No, mají pravdu! Prameny jsou cítit již z velké dálky. Adam i já sbíráme odvahu se napít a je to k popukání, když vidím jak synkovi pěkně natáhne. Aha, tak natáhlo i mně. Kluci si berou minerální vodu do bidonů. My nikoliv. Radši kafe na blízkém náměstí. Zde se loučíme s Honzou a jeho přítelkyní a zase jsme ve třech. Vzhůru do posledního stoupání, kterému Lukáš říká rumový kopec. Nechápeme, ale brzy pochopíme. To jsem nikdy v životě neviděl. Fakt nikdy a nikde. Kopec začíná hned za Hronovem a měří tři kilometry. A snad co metr, to prázdná láhev od tuzemáku. Lukáš si myslí, že to zde někdo hází úmyslně pro cyklisty, prý si vždy krátí šlapání do kopce, počítáním prázdných lahví a opravdu to funguje. Zaměřujeme se na krajnici a počítáme, dvacet devět lahví a kopec je za námi. Tohle fakt nechápu. Lahve dopočítány a my jsme skoro u Lukáše doma, kde máme zaparkované auto. Poslední fotka u rozhledny, dojezd k Lukášovi, demontáž brašen, rozložení kol, vše naložit, rozloučit se a hurá domů. Škoda, že je to bylo tak krátké. Příště by to chtělo naplánovat i nějakou společnou jízdu. To si musím poznamenat a napsat Bikolkovi, ať něco naplánuje. A proč Bikolkovi? Protože pokud vše vyjde, tak příští sraz bude v jeho rajónu. V Krušných horách. Přijedete? My ano. A už teď se na vás těšíme.