Na rowerach do Bílé Vody

V zimě začalo plánování cesty. Parťák vybrán, pojedu s Romanem, se kterým jsem už několik cest absolvoval a je to skutečný kamarád do nepohody. Naplánování trasy jsme přenechali aplikaci Komoot. Podvědomě jsem tušil, že si nás Komoot vychutná. A vychutnal. To ale předbíhám. Termín byl stanoven na květen, přesné datum záviselo na předpovědi počasí. 

Na přelomu dubna a května jsme si s Romanem termín upřesnili a stanovili jsme ho na 19.5. až 22.5. Nezbývá než se modlit, aby bylo dobré počasí. 

Je dva dny do odjezdu, předpověď vypadá skvěle, kolo je připravené, vše zabaleno. Ve středu odpoledne mě ještě napadne zkontrolovat stav mlíka v pláštích. Ještě, že tak. Je ho tam málo, tedy spíš nic. Doplňuji a jsem připraven v pátek ráno vyrazit k Jablonecké přehradě, kde mám sraz s Romanem v osm ráno.

Páteční ráno je zatažené a chladné. Chvíli zvažuji oblečení nepromokavé bundy, ale nakonec vyrážím pouze v tričku a lehké bundě. Budu stoupat a tak se zahřeji. Po příjezdu k přehradě začíná svítit slunce a to je dobře, protože volá Roman, že bude mít drobné zpoždění. Po jeho příjezdu mu předávám jeho dávku jídel a za chvíli stoupáme směr Jizerské hory. Ještě, že jsem se neoblékl. Jedeme přes Krásný, Horní Maxov, do Josefova dolu a odtud na Protrženou přehradu. U Protrženky zastavujeme a nahříváme se na sluníčku. Není čas se zdržovat, dnes nás čeká nejdelší etapa a tak rychle vyrážíme dál. Pokračujeme na Jizerku a přes Karlovský most přejíždíme do Polska. Přijíždíme k Orle a počasí se radikálně mění. Jako kdyby jsme vjeli úplně do jiného podnebního pásma. Teplota padá na pocitových pět stupňů, mlha a vítr. Ještě horší to je při dlouhém sjezdu do Szklarske Poreby. Po příjezdu do města se klepeme jako ratlíci a ještě víc se rozklepeme při pohledu na lidi nabalené do zimních bund. Zapadneme do restaurace, objednáváme si velkou kávu a pizzu. Káva hřeje, ale nestačí to a tak si k pizze necháme u překvapeného číšníka, donést láhev tabasca. Konečně nás něco zahřálo. Sedíme a řešíme, co dál. Tahle situace nás zaskočila. Nemáme do takového počasí oblečení. Koukáme na profil cesty a doufáme, že se zahřejeme v nějakém stoupání. Musíme to nějak zvládnout. A taky, že jo.

Postupně si na chladné počasí začínáme zvykat. Ono je to také tím, že vlastně stále nepatrně stoupáme. Po vjezdu do Krkonošského národního parku dokonce narazíme na první trail a po něm jedeme až do Borowice. Trail je naprosto perfektní. Udržovaný a i když většinou stoupá, užíváme si to. Odpoledne přijíždíme do Karpacze, nakupujeme pár piv na večer, doplňujeme vodu na vaření a stoupáme k místu našeho prvního noclehu. Přístřešek je lehce děravý, ale nachází se tu ohniště a spousta dřeva. Za chvíli se zahříváme u ohně a snažíme se usušit propocené oblečení, což se jeví, vzhledem k vlhkosti, téměř jako nadlidský úkol. 

Krátce po osmé zalezeme do spacáků a usínáme. Noc není nic moc. Přístřeškem profukuje studený vítr a teploty jsou těsně nad nulou.

Ráno to konečně vypadá na slunné počasí. Po rychlé snídani balíme, oblékáme stále vlhké oblečení a vyrážíme. A co slunce? Opět zmizelo v mlze. Na chvilku nám svitne v Kowarech a tak v dálce zahlédneme i Sněžku a ta opět mizí za mraky. Z Kowar stoupáme, někde i tlačíme, přes hřeben do Pisarowice a konečně vjíždíme na slunce. Teplota začíná konečně stoupat a my toužebně odhazujeme svršky. Po příjezdu do Kamiennej Gory zastavujeme u místního Lidlu, kupujeme si spoustu jídla a pití, sedíme ve stínu, posloucháme místního harmonikáře a máme siestu. Není čas vysedávat, je čas opět vyjet na cestu. Od obce Czarny Bór začínáme v podstatě stále stoupat a stoupáme až na padesátý druhý kilometr, kde se cesta konečně zlomí a začínáme klesat. V mapách nacházíme nenápadný trail s označením G7 a tak se do něj pustíme. Po pár set metrech se mi hlavou honí myšlenka: Hlavně nepadej doprava, ne doprava. Trail je úzký, rychlý a na pravé straně je lemován příkrým srázem, kam by člověk fakt padnout nechtěl. A jaké je naše překvapení, když na úzké cestě narazíme na skálu s cedulkou Kazikowa skala a na ní vidíme jištění pro lezce. No, potkat tady jistícího lezce bych fakt nechtěl. To by asi bylo oboustranné překvapení. Popravdě jsem byl rád, že je trail za námi. Naloženej, unavenej jsem si ho moc nevychutnal, ale být to na začátku dne, bylo by to lepší. Trail nás vyplivne v obci Jedlinka.

Nacházíme otevřený obchod, nakupujeme na večer a vyrážíme na místo dnešního noclehu. Přístřešek kousek od Jedlinské Kopy. Nadšení z blízkého konce dnešní etapy z nás rychle, velice rychle vyprchá. Roman zůstává pod kopcem a jde se koupat. Já pokračuji sám se slovy: Však mě dojedeš. Měl jsem říci dojdeš. Ty vole, kdo tohle vymyslel a postavil? Uprostřed ničeho narážím na stěnu, která je vydlážděna žulovými kostkami. Jet se to nedá a tlačení je také luxusní. Nášlapy na kamenech podkluzují, leje ze mě jako z vola, nadávám a stále stoupám. Sklon se na chvíli uklidní, nasedám na kolo a o padesát metrů dál, zase tlačím. Tahám kolo přes padlé stromy, větve, výmoly. Opět se mi z úst linou nadávky. Navíc na navigaci vidím 460 metrů do cíle. Jo, to bylo dlouhých 460 metrů. Totálně vyčerpaný se konečně vyškrábu k přístřešku. Paráda! Je prázdný, ale toho bordelu okolo. Hromady prázdných lahví od alkoholu, spousta plechovek od piva a další odpadky. Uklízím co se dá, ale na tohle nejsme vybaveni. Je toho tak na třiceti litrový pytel. Alespoň tedy vše vyskládám na jednu hromadu, rozbalím spaní a čekám na Romana. Konečně je tady. “Ty vole! Co to bylo za konec, kde se tady vzalo pavé?” Těžko říct, koho to napadlo na takto odlehlém místě vydláždit cestu v lese. Ale koukáme, že hned ráno nás podobný pavé sektor čeká. Alespoň se zahřejeme.

Oheň plápolá, teplé jídlo nám bodlo a studené pivo také není k zahození. Vypadá to ale, že budeme chodit spát dřív a dřív. Jsem ztahanej jako štěně, Roman vypadá o poznání lépe, má drahá polovička by mi řekla: Čemu se divíš? Občas se podívej do občanky. Po osmé hodině to balíme a jdeme na kutě.

Noc je naprosto luxusní, nikde nic neprofukuje a já spím jako nemluvně až do půl sedmé. Z quiltu mě vytáhne zpěv ptáků a slunce. Konečně to vypadá na parádní slunný den. Vaříme si snídani a kávu, pomalu, beze spěchu balíme. Není kam spěchat. Dnes máme před sebou závěrečnou etapu končící v Bílé Vodě. Jenže jak nespěcháme slunko stoupá a s ním i teplota a nám se hned staví do cesty první kopec. Naštěstí má délku pouhý kilometr. Po něm následuje klesání až do obce Sokolec. Ty vole, co to je? Tam máme jet? To si ta navigace dělá prdel? To si kluci polský dělaj prdel? U nás by postavili serpentiny, tady ne, tady to napálí kolmo do kopce. Jako 24% stoupání? Tlačíme, auta jedou nahoru na jedničku a autům jedoucím dolů se pálí brzdy. To je v pohodě, říká Roman, nahoře si prý odpočineme a občerstvíme neb tam je Schronisko Orzeł. Jo občertvení, to mi vlije sílu do nohou i rukou a tlačím, co to dá. Konečně jsme nahoře. Na pěti stech metrech nastoupáme rovnou stovku. Odkládáme kola a Roman odchází pro kafe a něco na zub. Za chvíli je zpět. Zavřeno. Pouze pro ubytované.

Chvíli se kocháme výhledy, které jsou dech beroucí a vyrážíme dál. Do Sovích hor. Problém máme s vodou, nemáme ani kapku. Naštěstí po pár set metrech nacházíme potok s průzračně čistou vodou. Plníme bidony, plníme vaky v batohu a pokračujeme dál. Po pěti kilometrech přijíždíme na parkoviště a tady konečně nacházíme i restauraci. Objednáváme kávu, kolu a domácí pirohy. Bože, to je dobrota. Cpeme se, až se dělají boule za ušima. Roman si pochvaluje, že má konečně teplé jídlo. Což se mě poněkud dotkne, protože mu vařím každý den a to dokonce dvakrát denně. Vyhrožuju mu, že dnes ráno viděl ode mě poslední jídlo. Je vidět, že ho to vyděsí, protože mě hned chlácholí a uklidňuje. OK, budu ti i nadále vařit. Jídlo bylo prvotřídní, ale asi bych si ho nedal, kdybych věděl co nás čeká. Ne, určitě bych si ho nedal.

Začíná to pár stovek metrů po odjezdu od restaurace. Zprvu je cesta normální, ale pak zahlásí navigace: Jeďte rovně. No jo, ale kam? Pak uvidíme na jednom stromě značku cyklotrasy. Stojíme pod kopcem, nevěřícně na sebe s Romanem koukáme a z našich pohledů je čitelné, že tomu nevěříme. Kontrolujeme mapy a opravdu máme jet rovně. Prd jet. To nejde jet. Stezka je neviditelná a hlavně sklon se blíží téměř kolmé stěně. Vrcholem všeho je, když pod kopec přijíždí pár na elektrokolech, podívají se na trasu, zakroutí hlavou, otočí se a odjedou. No, oni můžou, my ne. Tlačíme přes kořeny, kameny, ruce zapřené do řidítek, nohy podkluzují, ale drápeme se statečně na vrchol. To dám, to dám, neustále si opakuju. To bude v pohodě, bude to určitě lepší, vyškrábu se na tenhle brdek a dál už to pojede. A jede…třista metrů a pak? Opět další krpál. Zase tlačíme. Já začínám zaostávat a v půlce stoupání mé oči opět shlédnou pirohy. Leží na zemi, uprostřed stezky. Neudržel jsem je. Roman na mě čeká na kopci a říká něco jako: ty vole, to nedramatizuj, proč vydáváš takové zvuky? Odpovídám mu: A ty, ty zvracíš potichu?

A takhle to jde celých jedenáct kilometrů, kdy se před námi objeví brána zvoucí nás na červený trail Srebrna Gora. Paráda, akorát, že opět cedím krev a jsem utahanej. Chvíli si odpočineme a pak vzhůru na trail. Je naprosto parádní. Po pár metrech odpouštím Polákům své utrpení a nadávání. Za tohle to stálo. Upravené a dokonalé. Akorát je potřeba si dávat pozor na klopené zatáčky, které jsou dost často hodně utažené a to i ve výjezdech. Ale jinak klobouk dolů. 

Sedm kilometrů, sedm kilometrů naprosto parádní jízdy. A pak, náhle, šlus, konec. Vyplivne nás to u restaurace, která se nachází nad Srebrnou Gorou. Koukáme opět do map a litujeme, že nemáme víc času, protože těch trailů je tu opět víc než dost. Nedá se nic dělat, nás tlačí čas a musíme pokračovat dál. Nejnáročnější část dnešní etapy máme za sebou a sjíždíme do nížin. Minimálně frekventovanými cestami, s občasnou polní vložkou dojíždíme v úplném poklidu do města Zloty Stok a nastává hledání otevřeného obchodu. Hledání je marné. Je neděle a tak jediný otevřený obchod nakonec nacházíme na benzínové pumpě. Jelikož nám dochází tekutý líh, kupujeme něco, podobající se lihu a modlíme se, aby to ve vařiči hořelo. U pumpy si dáme jednoho vychlazeného Kozlíka a drobné občerstvení a šup do posledního stoupání k cíli.

Komoot opět nezklamal a do cesty nám postavil kamenné schody a jako bonbónek na závěr, ocelové schodiště v téměř svislé poloze. Kola postupně vytáhneme nahoru a po pár set metrech se před námi objeví nocleh v podobě luxusního přístřešku v Bílé Vodě. Přístřešek je patrový a takový luxus jsme opravdu nečekali. Navíc se hned vedle přístřešku nachází vodní nádrž, jejíž voda na první pohled nevypadá zrovna vábně, ale při bližším prozkoumání zjišťujeme, že je naprosto čistá. Po rozbalení spaní, pozor, Roman volí spaní v patře, se okamžitě vrháme do vody a smyjeme ze sebe nejen velké množství soli, ale i únavu. Balzám pro tělo i pro duši. Večeře, popíjení piva a plánování trasy na další den a náhle je venku tma a my se odebereme k noclehu.

Spím jak dudek. Ani budík na hodinkách, který jsem zapomněl vypnout, mě ze spánku nevytrhnul. Po probuzení nafiltrujeme vodu na kávu a se snídaní počkáme až ke klášteru v Bílé vodě. Od rána nás překvapuje množství aut, přijíždějících a parkujících u přístřešku. Teprve po odjezdu zjistíme, že přilehlá budova je bývalý zámek, ve kterém se nachází psychiatrická nemocnice. Sjíždíme do centra obce, nakupujeme hromadu jídla a jedeme navštívit klášter. Vše je bohužel zavřené a to včetně místního muzea. Alespoň si pročítáme místní informační tabule a pak se pouštíme do hodů. Sníme úplně vše a potom si ještě uděláme míchaná vajíčka. Asi jsem den před tím málo zvracel. Je čas vyrazit na závěrečnou cestu. Z Bílé vody směřujeme na Měděnec a opět stoupáme. Na šesti kilometrech vystoupáme o třista metrů. A zase jsme v Polsku.

Je to červený trail a dovede nás až do konečného cíle našeho putování, města Ladek-Zdroj. Traily opět nezklamaly, jsou excelentní. Co nás překvapuje je přítomnost makadamu, který je složený na hromádkách podél trailu a to asi každých sto metrů. Je vidět, že jim zde úprava cest není lhostejná. Trail si užíváme jako nikdy, ale bohužel, vše jednou končí a tak i my jsme nuceni naši cestu ukončit a vydat se na místo setkání s kolegou, který pro nás přijede autem. Ještě než se setkáváme, nalezneme místní kavárnu s názvem Coffee Ride a zde i mapy dalších trailů. Je jich tu nepřeberné množství a nás trápí, že už naše cesta končí a musíme se vydat za pracovními povinnostmi.

Po třetí hodině odpolední se setkáváme s kolegou, nakládáme kola a vydáváme se na úmornou cestu autem domů. 

Co říct závěrem k této cestě? Už se mi v hlavě honí nový plán. A tím je, vyrazit opět na jih Polska podél hranic, ale věnovat se jen a pouze trailům, protože je jich tam takové množství, že ani týden by na jejich poctivé projetí nastačil a navíc je většina v tak perfektním stavu, že to za to rozhodně stojí. Akorát by ty cyklostezky přes hory mohli kluci v Polsku trochu zmírnit. Ale co, vždyť i to tlačení k bikepackingu patří. Tak zase někdy příště.