Nekončící rovina z Hamburgu do Děčína

Děs v mých očích a myšlenkový mix „jak na to z teorie do praxe“, protože tuhle triviální opravu ještě stále neumím, pravděpodobně zaujal, při přestupu ve Schwerin, chrabrého muže s kolem. Šikovný a ochotný Marcel mi vrátil kolo do stavu ready to go, daroval náhradní duši a protože byl místňákem, vytáhl mne ještě z centra rovnou na trasu. (Tímto děkuji neznámým lidem z Holandska, kteří darovali Marcelovi svoje suché oblečení, když byl na bikepackingu v Dánsku a dobro putuje za mne dál.)

První den jsem tak po pár kilometrech zalomila na posekané louce s příslibem, že se vyspím a nevyjedu, dokud bude pršet. Přestalo už v osm a tak jsem před půl desátou vyrazila na svých prvních 150 km. Větší část cesty vedla po pěkné asfaltce podél protipovodňovému valu, který mne částečně chránil před nárazy větru. Dešti jsem ujela a výhledy do meandrů Labe s množstvím nejrůznějších ptáků a příjemného sluníčka udělalo z cesty radostnou projížďku. Jedinými překážkami se staly rozbité mušle, ze kterých ptáci na cyklostezce vyzobávají obsah. Fakt jsem nechtěla píchnout. Okolí i povrch cesty (od asfaltky, hladkého panelu po štěrk) se postupně měnily. Projížděla jsem skrz pole, borovicové i listnaté lesy, podél zaniklých toků i funkčních kanálů Labe, objížděla jezírka i větší vodní plochy, jela několik desítek kilometrů na protipovodňovém valu, míjela staré mlýny, statky a vesnice, kde původní „severská“ cihlová architektura vystřídala „zděnou“ s výraznými trámy. Celá atmosféra člověka vrátí o pár století zpět.

To, že se pomalu přibližuji k hranici, mi začaly připomínat zchátralé budovy, opuštěná a zaneřáděná místa plná odpadků a prázdné krabičky od cigaret v příkopech. Odpolední cesta do Drážďan mi pak dala flashback pocit z AAT trasy Udine/Grado – cesta mezi poli, horká voda v bidonu a jízda v plné sluneční palbě. Záchrana v podobě benzínky na okraji Drážďan tak přišla v pravý čas a já jsem do sebe naládovala snad všechno, co šlo. Na poslední noc jsem hodinu před půlnocí zabivakovala poprvé u Labe, kde noční „plavání“ bylo odměnou z nebes. Ráno mne pozdravilo několik pejskařů, já povyprávěla, jaká byla noc, dala koupačku, snídani a vyrazila na finální cestu do Děčína. Za hranicí přišlo první vytroubení i „sejmutí na 50 cm“ autem a já jsem zjistila, že jsem zase doma.