NP Kalkalpen a Gesäuse – Horním Rakouskem s hamakou (část druhá)

Spital am Pyhrn

Stoupání ukončujeme v malém sedle Haslersgatter, kde se napojujeme na jednu z nejhezčích panoramatických cest v Kalkalpenu.

Cesta nás přivádí po několika kilometrech mírného klesání opět do otevřeného terénu. V dálce naproti ve svahu vidíme několik roztroušených skupinek krav a rozlišujeme různé zvuky jejich zvonců. Opět máme žízeň, ale jako na zavolanou se před námi vynořují první domky farmy Hanslalm. Nikde ani živáčka. Bude tu alespoň někde voda?

K našemu překvapení je tu nejen voda, ale doslova celý bar. Stačí si jen vybrat! Máme takovou žízeň, že nepohrdneme nealkoholickým Gösserem, Já ještě vše završuji tuplákem mléka od místních krav. Tak ještě zaplatit dobrovolné výpalné do místní kasičky. Eura jsme nešetřili. Díky bohu za toto místo. Neptejte se mě ale, co na to můj žaludek. 😊  

Z Hanslalmu už jen klesáme nádherným klikatícím se sjezdem k farmě Eggalm.

Na farmě objednáváme polévku a k tomu si dáváme místní pivo Eggenberger.  Všechno je tu tak dobré, že objednáváme několikrát.

Po nějaké době slyšíme za rohem kňouravé bučení. Od místní majitelky, která tu žije celý život sama se dovídáme, že to je její kráva Julie. Sama si přišla z nedaleké louky domů, protože chce podojit. Paní majitelka si s Julií povídá, jako kdyby byla její nejlepší kamarádka a pak ji odvede do vedlejší ohrady, kde jí nařídí, aby byla trpělivá a chvilku počkala. A světě div se, Julie opravdu poslušně počkala.

Na farmě Eggalm jsme se nakonec docela zasekli až z toho bylo pozdní odpoledne. Loučíme se a na cestu dostáváme vysvětlení, jak v této části Rakouska správně zdravit pocestné.

Nikde cestou jsme zatím nenarazili na vodu na umytí, a tak se nakonec rozhodneme, že zkusíme přespat v nějakém apartmánu nebo penziónu. Rychle domlouváme ubytování v Gästehaus zur Post ve Spital Am Pyhrn. Do starobylého penziónu v samém srdci městečka dorážíme večer. Jen co otevřeme dveře, tak se doslova přeneseme v čase.  Tady se zkrátka zastavil čas. Vyfasujeme prostorný pokoj s klenutým stropem, vlastní koupelnou, kuchyňkou a obrovskou postelí, které chybí jen ta nebesa. Výhled z okna vyplňuje Opatství Spital am Pyhrn, za kterým se k nebi zvedá hora Schwarzenberg.  Ještě stihneme rychle vyprat věci a vyrážíme do restaurace v opatství, protože v penziónu nám tak pozdě už neuvaří.

Den čtvrtý – Großer Pyhrgas

Noc ve Spital am Pyhrn byla neplánovaná zastávka mimo naši trasu. Potřebujeme se dostat na druhou stranu hory Großer Pyhrgas a nechce se nám ji celou velmi dlouze objíždět po frekventované hlavní silnici. Nakonec se rozhodneme, že to vezmeme přes horu, abychom se dostali, co nejdříve na druhou stranu ideálně k městečku Hall, kde se zase napojíme na původně zamýšlenou trasu. Já blbec!

Od teď jen stoupáme. Sklon se stále zvyšuje. Je celkem vedro, ale naštěstí je cesta dost často lemována stromy, tak se dá jet chvilkama i ve stínu. Ve svahu nakonec ztratíme celkem dost času a stoupání nebere konce.

Naštěstí jsme si téměř jistí, že někde nahoře bude jídlo nebo v to alespoň doufáme.  Občas nás totiž někdo předjede na elektrokole, a to je vždy dobré znamení. Od místních už víme, že když v Rakousku někdo jede do nekonečného kopce, tak je tam vždy právě minimálně hospoda. Děláme přestávky. Občas toho máme už dost.

V poslední třetině stoupání potkáváme protijedoucího bajkera na elektrokole. Vyklube se z něj zdatný padesátník. Prudce zabrzdí a spustí, že tu ještě neviděl, aby někdo jel na klasickém kole, a ještě si vše vylepšil bagáží. Vypráví nám, jak má v garáži pro každou příležitost jiné kolo a občas prohlásí, že jsme cool. My mu na oplátku vysvětlujeme, že máme každý vlastního oceláka na všechno. Nakonec nám ještě řekne, že až budeme nahoře, tak se budeme muset vrátit zpět. Cesta je prý jednosměrná. Moc to nechápeme, protože mapa tvrdí opak. Tu jeho poslední větu už dnes ale z hlavy nedostanu. Někdy ve tři se dostáváme k horské chatě Rohrauer Haus.

Jsme totálně bez energie a objednáváme fakt hodně věcí z jídelního lístku. Nikde žádné odpadky a dotěrné vosy. A pak nám to dojde. Nemají tu odpadkové koše a všichni turisté si své odpadky zase odnášejí.

Během jídla se dáváme do řeči s místními, kteří nám znovu připomenou, že budeme muset zpět dolů, protože dál cesta sice vede, ale je oficiálně povolena jen pro pěší. Nakonec nám poradí ať to riskneme, že když kola povedeme, tak by se nic nemělo stát. Riskujeme a přes průsmyk Pyhrgasgatterl kola jen vedeme.

Naštěstí se nejedná o dlouhý úsek a po nějaké době se napojujeme na pěknou štěrkovku, kterou podrobně zkoumám a rychle nacházím stopy od cyklistických plášťů. Vypadá to, že jsme už mimo zakázaný úsek svahu. Před našima očima se nám otevře úchvatný pohled na Großer Pyhrgas v celé své kráse.

Dlouho se ale nekocháme, protože počasí se začíná zhoršovat a za námi se ženou ocelová mračna. Navíc se chceme dostat níž někam do závětří, kde postavíme hamaky. Mraky nás dohání a slušně nás zkropí přeháňka. Šněrujeme vrstevnice, a nakonec v jednom ze svahů nalézáme dokonale kryté místo kousek od cesty. Tady dnes zůstaneme. Počasí se na chvilku udobřuje a my si můžeme vychutnat pohled na ztemnělou siluetu hor.

Den pátý – guláš z místních krav

Ráno je nádherné. Probouzím se jak první a hned beru foťák. Všude okolo nás je mlha, která ale rychle ustupuje. Dělám pár fotografií našeho bivaku a připravuji ranní kávu.

Oba jsme už vzhůru, když mlha ustoupí a nám se naskytne nádherný výhled na Großer Pyhrgas. Na taková rána se nezapomíná.

Balíme a opět se vydáváme na cestu. Zpočátku je vše až moc krásné. Všude upravené štěrkovky, ale nakonec nás dostane několik padlých smrků přes cestu. Lesáci, kteří to vše odklízejí nás posílají zpět, ale my se vracet určitě nechceme. Lesáci nakonec přerušují práci a nechávají nás projet.  Trvalo nám to asi patnáct minut, než jsme se přes kalamitu dostali. Nemá smysl psát kolikrát jsme uklouzli a padli doslova na hubu. Už jste někdy tahali naložená kola do mokrého svahu borůvčím?

Aby toho nebylo dost, tak štěrkovka náhle skončí. Koukám na telefonu do mapy a cesta tam je. Nakonec zoomuji mapu na maximum a až nyní je to jasné. Opravdu v mapě končí a pokračuje o nějakých třista metrů níže. Na těch třista metrů také už nikdy nezapomeneme, protože se doslova musíme prosekat lesem kapradin, které jsou vyšší než my. Tohle peklo trvá hodinu.

Na cestě dáváme ihned pauzu a já ji využívám na výměnu brzdových destiček.

Großer Pyhrgas je konečně za námi a my sjíždíme skrz Halle do údolí Enže a pohodlně pokračujeme podél řeky do Národního parku Gesäuse. Národní park sice jen velmi rychle projíždíme, ale i tak si vychutnáme pohledy na jeho charakteristické strmé a ostré horské štíty, které připomínají dračí zuby.

Odpoledne opouštíme NP Gesäuse a podél Enže pokračujeme do Hieflau, kde nakupujeme v místním Špáru a dáváme další pauzu.

Opět nás dohání ocelové mraky a my ujíždíme, jak nejrychleji můžeme. V Mooslandu nás ale chytne průtrž a končíme v malém bistru místní benzínky. Bistro je narvané k prasknutí. Co je tady na tom zapadlém a ošuntělém bistru tak zajímavé? To brzy zjistíme. Majitelka nám nabídne domácí guláš z místních krav. Konstatujeme, že tak dobrý guláš jsme ještě v životě nejedli. Za okny létají blesky a do oken se opírá vítr s deštěm. Tady budeme ještě dlouho.

Okolo půl deváté večer se na chvilku protrhnou mraky a my se rychle zvedáme, protože musíme najít místo na přespání. Na cestu se přesto vydáváme za drobného deště. Ještě koukám do mapy. Na jednom z kopců nad průsmykem Radstatthöhe by snad mohlo být dobré místo na přespání.

V průsmyku hned uhneme na první cestu do lesa a po pár set metrech nacházíme pěkný flek. Tady dnes zůstaneme. Hamaky stavíme už za šera.

Pokračování příště…