NP Kalkalpen a Gesäuse – Horním Rakouskem s hamakou (část třetí)

Z tábořiště sjedeme pár set metrů zpět do průsmyku Radstatthöhe. Můžeme si vybrat buď rychlý sjezd po silnici do Gams bei Hieflau a nebo trochu oklikou lesem. Vybereme les a bloudíme hodinu, protože cesty v mapách končí a končí a nikam nevedou a nám se nechce jet po pěší turistické, když občas potkáváme zamračené místní turisty. Nemáme tu co dělat a měli jsme to vzít raději po silnici. V lese vlezeme někomu na soukromý pozemek a tam najdeme lesáckou cestu, která nás už rychle svádí do Gams bei Hieflau a skončíme v první restauraci, kterou potkáme. Vaří tu náramně dobře. Na stole nám přistanou řízky větší než talíře a tak ještě musíme zůstat déle, aby nám slehlo.

Umírání za dlouhého dne

Pokračujeme na mtb trasu Buchsteinrunde. Začíná celkem romanticky okolo potoka ve skále plné tunelů a ještě navíc jde částečně po křížové cestě. Stoupání je mírné a my se kocháme pohledy do strmé průrvy potoka.

Ve chvíli, kdy vyjíždíme ze sevřeného údolí potoka do otevřené krajiny se mění i dosud mírné stoupání. Zatím to ale jde. Občas děláme zastávky, protože je celkem vedro a nechceme se uvařit. Po dalších pár kilometrech se ale celá trasa mění doslova v naše soukromé peklo. Trpíme jako zvířata. Cesta je strmější a strmější. Nakonec oba sesedáme a říkáme si, že tady asi umřeme.

Výhledy jsou tu ale parádní a díky tomu v sobě nacházíme sílu pokračovat dál, protože to je regulérní umírání. Konečně se vyšplháme do sedla pod vrcholem Wolfstein, které je asi 1250 m n.m. Zde se naše cesta konečně láme. Nebe se ale rychle zatahuje a my máme jen chvilku na to, abychom mohli sníst všechny zásoby, které vezeme.

O všechny metry, které jsme dnes za několik hodin těžce nastoupali zase přicházíme během adrenalinového sjezdu do Palfau. Snažil jsem se v tom odpoledním umírání najít nějaký vyšší princip, ale nenašel jsem nic. Prý jsem se ale furt tlemil. Tak je dobrý, že o náladu jsem nepřišel. Asi to člověk dělá proto, aby pak kolem sebe mohl šířit tu radost.:-)

Jsme na silnici v Palfau a rozhodujeme se, že najdeme nějaký kemp. Jeden takový alternativní je dole o pár kilometrů níže po silnici. Kemp Weiberlauf má volno a my rovnou vyfasujeme jurtu pro osm lidí, která je nakonec jen pro nás dva a ještě si stihneme dát jednoho panáka s majitelem kempu. Z tohoto pána se nakonec vyklube jaderný fyzik, který přišel o práci, když Rakousko odpískalo jadernou energetiku a šlo „zelenou“ cestou. Veškeré vydělané peníze investoval do nákupu pozemku a kempu, který provozuje dodnes se svou ženou, kterou si pro změnu našel v jižní Americe. A všude zní čeština a polština.

Zpět do Kalkalpenu

Sedmý den naší cesty obracíme kola na sever a míříme znovu do Kalkalpenu. Už musíme pomalu myslet na návrat domů.

Počasí pro cyklistiku se zhoršuje, ale kdo se rád opaluje, tak by spíš tvrdil, že se naopak zlepšuje. Od sedmého dne naší cesty budou už jen třicítky a více.

Opět je odpoledne a my se několik hodin drápeme v šíleném vedru do kopce. Naštěstí už vidíme sedlo Mooshöhe. Tam se zastavujeme na pivo a moučník. Když nás vidí majitelé v jakém jsme stavu, tak nám vyskládají na talíř o několik porcí koláče více než jsme si objednali. A tak se cpeme, protože nás čeká ještě slavná cyklotrasa Hintergebirgsweg.

Na cyklotrasu najíždíme pěkně z kopce a z kopce už dnes pojedeme stále. Hintergebirgsweg je vedena po původním železničním tělese, které se klikatí a překonává soustavou tunelů a můstků divokou říčku Reichramingbach.

Tato část dnešního dne je zkrátka velká romantika. Na nejkrásnější místa se navíc dostáváme v době zlaté hodinky. Díky tomu nikoho nepotkáváme a odpolední slunce modeluje krajinu okolo nás.

Slunce se rychke sune k západu a my se dostáváme k druhému oficiálnímu bivakovacímu místu v Kalkalpenu. Biwakplatz Weißwasse je plně obsazen a tak se nakonec rozhodujeme z Kalkalpenu pokračovat dál na sever. Z Kalkalpenu vyjíždíme za šera a hned hledáme místo na přespání.

Ještě ale musíme vytlačit naše kola po pastvinách než nakonec najdeme ideální místo v bukovém lese.

Další ráno už opouštíme definitivně Alpy a šlapeme do pedálů směr Štýr, kde se opět zastavujeme v univerzitním kampusu na jídlo.

Dojíždíme až někam za Enns, kde marně hledáme asi hodinu místo na přespání. Všude jsou akorát samé kopřivy a komáři nebo příliš otevřený terén. Nakonec se nám daří najít relativně dobře ukryté místo. Tahle noc ale žádná sláva nebude.

A je tu poslední den naší cesty. Do Lince to máme za pár a vlak nám jede až večer. Nikam nespěcháme a moře volného času obětujeme koupání v Dunaji.
Bolelo to, ale stálo to za to. Jak to bude příště?