Sobota

Spaní v hamace je pravděpodobně nejpohodlnější způsob noclehu, který znám. Dnešní noc ale nejspíš byla ta pověstná výjimka z pravidla. Často jsem se budil (asi kvůli větru hučícímu ve stromech na kopci) a hlava probírala předchozí dny. O půl osmé se budím unavený, nevyspalý, oteklý. Ale nedá se nic dělat, jestli chci někam dojet, musím vstávat. Teplá polévka a káva mě přece jen trochu probouzí, ale i tak se po tábořišti pohybuji jako mátoha. Snad se to zlepší, až se rozjedu.

Je poměrně chladno, větrno a zataženo. Vyrážím až v deset a mezi mraky konečně občas probleskne sluníčko. Pokračuji po pěkné lesní cestě, která se vine úbočím nad Bystřicí. Dalo by se také jet trasou přímo podél řeky, ale to by znamenalo překonat několik brodů. A do těch se mi dnes opravdu nechce. Tím spíš, že vody má dnes Bystřice opravdu hodně. A tak se těším z jarní zeleně všude kolem, občasných slunečních paprsků, skal a strání a cítím, jak ranní únava a malátnost postupně mizí.

Pod skálou Malý Rabštýn, která slouží jako cvičný terén horolezcům a jsou z ní krásné výhledy do údolí, dobírám ze studánky vodu a začínám stoupat bočním údolím pryč od řeky. Na chvíli se zastavuji u trosek dávných stavení, které postupně pohlcuje příroda. Stávala tu ves Bělá (Seibersdorf) s téměř dvě stě padesáti obyvateli. Její zánik způsobil jednak odsun převážně německého obyvatelstva, jednak rozšíření vojenského prostoru v padesátých letech. Dnes tu lidské osídlení připomínají jen kamenné trosky, staré aleje a zpustlý hřbitov.

Pokračuji po kopcích k východu a hlídám si, abych se nezamotal do vojenského prostoru vpravo ode mne. O nepříjemnosti nestojím. Rád bych se dostal na silnici do Města Libavá. První odbočku jsem zavrhl, cesta se mi zdála moc zpustlá. Odbočuji o půl kilometru dál po daleko používanější cestě. Čím dál po ní jedu, tím víc je rozježděná od lesní techniky. Nakonec zastavuji před neprůjezdným úsekem zatopeným bahnem, který kvůli křoví nejde ani obejít. A konečně mi to dochází. Tudy nejezdí lesní technika, ale tanky! Hrklo ve mně. Ale ne, podle map.cz jsem mimo VVP, takže tanky si tudy jen zkracují cestu do jiných částí cvičiště. A pak jsem učinil rozhodnutí, které spolehlivě bývá začátkem nepříjemností: „Přece se nebudu vracet!“ Během následujících několika set metrů, kdy kolo přenáším přes staré zatopené zákopy a vleču neprostupným náletovým křovím, mám dostatek času, abych toho rozhodnutí litoval…

Konečně jsem na silnici a valím z kopce. Kolo mě pomstychtivě ostřeluje hrudkami hlíny od plášťů ještě celé stovky metrů. Město Libavá jsem profrčel bez zastávky za hlasitého povzbuzování několika místních, kteří zřejmě s pivem před bytovkou tráví celý den. Pak jsem se zakousl do dlouhého stoupání okolo Libavského vrchu. Že je dlouhé, by zase tak nevadilo. Horší je, že povrch tvoří stará dlažba. Celé čtyři kilometry až do bývalé Staré Vody po kočičích hlavách.

Pěkně rozhrkaný přijíždím k baroknímu kostelu sv. Anny a sv. Jakuba Většího, který spolu s nedalekou kaplí jediný přežil zánik obce. Přežil se štěstím i přítomnost nedaleké sovětské posádky za minulého režimu. Tuhle dobu připomínají nápisy načmárané azbukou přes původní fresky… Od devadesátých let prochází kostel pomalu rekonstrukcí. Mám štěstí. V kostele se právě připravuje svatba, takže se mohu podívat i dovnitř.

Poobědval jsem slaninu s posledním cereálním rohlíkem a posilněn vyrazil k dalšímu místu připomínajícímu nedávnou historii. Bývalému pohotovostnímu muničnímu skladu raketových vojsk SSSR, dříve nepřístupnému a přísně střeženému místu. Tvoří ho několik krytů ve tvaru obřího válce zahrnutých hlínou. Jeden jsem si prohlédl podrobněji. Pro představu mi to celkem stačí. Raději pokračuji dál.

Cesta naplánovaná v pohodlí doma u počítače je ve skutečnosti špatně sjízdná a nepříjemně podmáčená po nedávných deštích. Bahna tu moc není, ale dlouhé úseky jsou pod vodou. Občas je musím obcházet lesem. Mířím k starému lomu, kterému jsme kvůli čedičovému suku uprostřed říkali Sopka. Před třiceti lety jsem tam jezdíval na trampské ohně. Teď mám problém to místo najít a ještě větší dostat se pak dolů do lomu. Důvodem není jen chatrná paměť. Vypadá to tu jinak. Všechno je daleko víc zarostlé, včetně cest. Nakonec jsem se dolů dostal. Sice se to tu dost změnilo, ale pořád je tu krásně. Napadlo mě, že už bych tu zůstal, ale rychle to zavrhuji. Nemám vodu a studánku už bych nenašel, pokud vůbec existuje. A chci se ještě podívat na další místa. Rozhodnuto, pokračuji.

Zastavuji se na chvilku ještě u kapličky sv. Jana Nepomuckého s Cestou česko-německého porozumění. Ta je tvořena pamětními kameny – dlaždicemi, které mohou věnovat jednotlivci, spolky, nebo třeba i města jako výraz zájmu o budování dobrých sousedských vztahů mezi národy, které zde žily. Po chvíli čtení nápisů na kamenech se věnuji mapě. Je jasné, že všechno, co jsem tu chtěl vidět, nestihnu. Jako obvykle jsem měl při plánování velké oči a teď bych se musel ztrhat, abych to do půlnoci stihl… Přehodnocuji tedy své možnosti a vydávám se pokorně po silnici z Guntramovic do Dvorců.

Ve Dvorcích musím doplnit vodu, nejlépe i dokoupit pečivo a něco na večeři. Nikoho, koho bych mohl požádat o vodu, při příjezdu do obce nepotkávám. Jedinou možností, kde všechno získat, je vietnamská večerka u náměstí. Zamykám kolo a co nejrychleji se snažím nakoupit. Ale je to bída. Žádné pečivo takhle v sobotu odpoledne pochopitelně nemají. Dokonce ani balené, trvanlivé. Jediné, co nacházím, je balíček sladkých vaflí. To tedy bude pochoutka… Ještě vodu. Rychle kontroluji, jestli není perlivá, pak zaplatit a honem ven ke kolu. (Ještě nevím, že tenhle spěch se mi co nevidět vymstí.) Před večerkou sice mezitím přibylo dost všelijakých podezřelých existencí, ale kolo je na svém místě. Konzumuji nanuk, zapíjím ho plechovkou radlera a jsem připraven pokračovat v cestě.

Pokračuji po vedlejší cestě do Lomnice. Dopravní značka mě varuje, že silnice je v havarijním stavu. Měla pravdu. Takový tankodrom jsem dlouho nezažil. Jsem moc rád, že jedu na horském kole. Ale možná je to i dobře. Okolní lesy jsou široko daleko sežrané kůrovcem, obklopují mě paseky. Díky tomu, že musím pečlivě volit stopu mezi hlubokými jámami, nemám čas se nudit. Ke spěchu mě pohání blížící se večer a také tmavnoucí obloha za zády. Při jedné z krátkých zastávek kontroluji radar. Potvrzuje přibližující se déšť. Nezbývá než opět přehodnotit plány. Zkusím dojet do jednoho z opuštěných lomů u Břidličné

Odbočuji z asfaltky na polní cestu. Vede přímo přes ohrazenou pastvinu. Na ohradníku se v pravidelných rozestupech pohupují tabulky s nápisem „V ohradě je plemenný býk. Nebezpečí ohrožení života!“ Vjezd na pastvinu je sice otevřený dokořán, ale stejně se mi tam moc nechce. No, snad nebude býk doma… Naštěstí nebyl a na druhém konci louky mě čeká další otevřený průjezd ohrazením.

Následuje sjezd podmáčenou loukou. Mezi stébly trávy není bláto, stojí tam voda. Muselo tu hodně pršet. Vjíždím do lesa. Tady už voda není, ale cesta je místy tak mizerná, že musím tlačit. Konečně jsem se dokodrcal až k zatopenému lomu. Zastavuji, abych se alespoň trochu umyl a nelezl večer do spacáku úplně špinavý. Pak už je to jen kousek k „mému“ lomu. Je ze všech stran krytý zarostlými skalami a břidlicovými odvaly. Nechybí tu ohniště, lavičky a dokonce vrchol luxusu: kadibudka. A opět mám štěstí. Nikdo tu není.

Rychle připravuji hamaku, nad kterou pečlivě napínám tarp. Po chvíli váhání si pod něj přináším i jednu menší lavičku. Teď je to dokonalý komfort. Zatímco se obloha zatahuje, vařím si instantní kuře na paprice, dopisuji deník, dobíjím telefon a stahuji z hodinek dnešní trasu. Garmin mi doporučuje 70 hodin regenerace. No, to by mě rozesmál… V osm hodin mám hotovo. Zapaluji dýmku a na tarp začínají padat první kapky. Brzy se rozpršelo, ale je to takový májový deštík. Je klid a poměrně teplo. To se líbí hlavně několika komárům, kteří se tu očividně rozhodli ubytovat se mnou. V deset hodin zalézám do spacáku.

Neděle

Tentokrát jsem spal celou noc jako špalek a probouzím se o půl sedmé pěkně odpočatý. Po nočním dešti není ani památky. Svítí sluníčko, ale sem dolů do lomu nakoukne až těsně před odjezdem. Připravuji si bohatou snídani z vody, kterou jsem si koupil včera ve Dvorcích. Čaj, kávu a čínskou polévku. Čaj chutná po ovoci. To je zvláštní, myslel jsem, že s sebou mám jenom Earl Grey? No nic, asi jsem se přehmátl. Teprve, když jsem se napil kávy, došlo mi, že je něco špatně. Kontroluji koupenou láhev vody a je to jasné. Je opravdu neperlivá, ale zato jsem včera v tom stresu a spěchu přehlédl nápis „S příchutí bezinky.“ Ach jo, to se mi povedlo. Ale nedá se nic dělat, jiné jídlo už nemám. Bezinkový čaj je v pohodě. S kávou je to horší, ale když k ní přikusuji sladkou vafli, celkem se to dá. Zato polévka! Musím uspat všechny chuťové buňky a prostě to rychle naházet do sebe. Uf. Tak tahle snídaně byla vskutku nevšedním gurmánským zážitkem!

Po osmé hodině se převlékám do krátkých kalhot a vyrážím vstříc dalším kilometrům. Na úvod bez havárie furiantsky sjíždím úzkou pěšinou z lomu a brzy jsem v Břidličné, kde se u nejbližšího kontejneru zbavuji odpadků. Pak už stoupám po silnici přes Vajglov na Stránské. Rodinu na zahrádce prosím o doplnění vody do lahve. S úsměvem mi vyhověli a nabídli i pivo. Nebýt tak brzy, asi bych si ho i dal.

Silnice už bylo dost, a tak odbočuji na lesní cestu, která se klikatí lesem okolo množství dávných lomů. Do některých nahlížím, ale všechny jsou zarostlé, zpustlé a občas plné kvetoucí vody. Žádné místo k táboření tu není. Mířím k místům, kde stávala obec Hutov. Obývali ji lidé, kteří pracovali v okolních lomech. Do dnešních dnů tu zbyla jen zřícenina kaple sv. Anny. Je to hodně zajímavé místo s velmi silnou atmosférou. Prohodil jsem pár slov s dvojicí, která si opodál na pánvi nad ohněm připravovala snídani, a šlápl zase do pedálů.

Za Těchanovem začínám prudce klesat po úzké silničce. Brzdy dostávají zabrat. Zastavuji jen jednou, abych si bezpečně prohlédl hrad Sovinec na protějším kopci. Po pěti kilometrech sjezdu jsem o tři sta výškových metrů níž u soutoku říček Oslavy a Huntavy. A je to znát. Výrazně se oteplilo. Odkládám větrovku a vydávám se vstříc rovinám Hornomoravského úvalu.

Cesta po asfaltových silničkách rychle odsýpá, ale okolí se mění jen pomalu. Začínám se nudit. Dohodl jsem se se svým kolem (mluvím na něj už od včerejška), že si v Uničově dáme u benzínky pauzu. Nanuk a vychlazený birell mi přišel vhod. Těším se do lesů Litovelského Pomoraví. Jenže ve chvíli, kdy mi k lesu zbývalo posledních pár set metrů, začalo kolo pode mnou „plavat“. Jasně, defekt zadního kola. Stěhuji se do nejbližšího stínu, sundávám splasklý plášť a pouštím se do opravy. Duši jsem rovnou zalepil, ať si tu rezervní radši ušetřím. Jeden nikdy neví.  A pak už hurá do těch lesů…

Jarním lužním lesem se jede nádherně. Potkal jsem tu i dva kolegy na gravelech, ale stihli jsme na sebe jen mávnout. Jízda mě tady moc baví, ale důsledkem je, že jsem rychle profrčel až do Moravičan, ani jsem nevěděl jak. V Moravičanech u nádraží se musím rozhodnout. Buď se můžu zajet vykoupat do nedalekých Moravičanských jezer a pak se vrátit na vlak, nebo to zkusit dotáhnout až do Zábřehu na Moravě. Rozumnější by byla první varianta, ale já už mám zase velké oči. Jedu do Zábřehu!

A tak jsem zatopené písáky s křišťálovou vodou jenom objel po polní cestě a pokračoval k vodáckému tábořišti Vila Háj. Času moc nemám, ale dal bych si něco k snědku a něco vychlazeného na pití. Zastavuji u místního kiosku, ale než jsem opřel kolo, staví se přede mě do fronty několik rozjařených vodáků. Ne, že bych se na vodě nikdy alkoholu nenapil, ale proč se tam jezdí lidé opít, to jsem nikdy nepochopil. Jak tak čekám, až na mě přijde řada, moje podráždění roste. Když pak dojde pivo a jednočlenná obsluha začíná řešit, co s tím, mám toho právě tak dost. Bez občerstvení se obejdu. Jedu dál.

Jenže hlad a žízeň už docela mám. K uhašení žízně mi zbývá dost vody v lahvi, ale s jídlem to bude horší. Na rozteklou sladkou tyčku v tom horku chuť nemám. Takže se bude opět podávat specialita. Myslím, že Pohlreich by se dnes od rána nestačil divit. Ale i poslední sladká vafle se zbytkem slaniny se koneckonců dá sníst, když o tom člověk moc nepřemýšlí…

Zbytek cesty šlapu na sluníčku po protipovodňových hrázích. Sleduji rostoucí bouřkové mraky někde nad Kralickým Sněžníkem a přesvědčuji sám sebe, že někde tam pod nimi by mi bylo pravděpodobně daleko hůř. Pak několik závěrečných kilometrů po silnici a jsem v Zábřehu na nádraží. Vlak jsem stihl bez problémů. Už čeká na nástupišti a je v něm takové vedro, že ještě rád vzpomínám na poslední úsek cesty.

A to je vlastně všechno. Po necelých dvou hodinách přijíždím domů. Unavený, ale šťastný a spokojený. Od pátku jsem ujel 152 kilometrů a načerpal energii do dalších všedních dnů.