Ortodoncie na kole

Plán je zcela jasný. V pondělí vyjedeme směr Poděbrady, někde přespíme, v úterý dorazíme do ordinace, opět někde přespíme, ve středu opětovná návštěva ortodoncie a šup domů. V pondělí dopoledne jede Adam na pravidelnou kontrolu na alergo a já mezitím balím. Počasí je sice teplé, ale slunce je schované za mraky, ze kterých během dopoledne občas lehce zaprší. Ale není to nic, co by náš výlet mělo ohrozit. Jak říká junior: „Nejsme z cukru.“ Před polednem mám zabaleno a čekám, až se Adam dostaví domů. Po jeho návratu lehce poobědváme a krátce po poledni usedáme na kola a vyrážíme. Dnešní etapa nás má zavést do města Loučně, kde plánujeme nakoupit zásoby a kousek se vrátit, protože na obě noci máme zamluvená místa v aplikaci Bez Kempu.

V dusném počasí upalujeme po známých cestách na Sychrov a dále na Pěnčín, Svijanský újezd a Loukov. Před Loukovem vyprávím příběh o mé cestě na jarní sraz, pár let nazpět, a o tom, jak mě zde zastihlo sněžení. Dnes sice nesněží, ale padne na nás pár kapek vody, které v tom vedru a dusnu přijdou celkem vhod. Doufáme, že to bude pravidelnější, protože to počasí nám dává docela zabrat. Upalujeme podél hranic Českého Ráje, projíždíme Kněžmostem a rychle se blížíme k Mladé Boleslavi, kde nás čeká poměrně nepříjemné stoupání z Kolomut na Holé Vrchy. Leje z nás jako z konví a vedro je čím dál tím horší. Zastavujeme v obci Semčice, kupujeme si několik lahví vychlazené vody a točenou zmrzlinu. S přibývajícími kilometry v nás roste touha se někde vykoupat, ale prostě máme smůlu. Žádná vodní plocha vhodná ke koupání se nám do cesty nestaví, a tak krátce po páté hodině přijíždíme do Loučně, nakupujeme potraviny, pití na večer a vlhčené ubrousky na otření našich upocených těl. Snad to pomůže. Vracíme se ve vlastních stopách zpět před Loučeň a nacházíme dnešní místo z Bez Kempu. Otvíráme bránu a vjíždíme na krásně posečenou louku. Nachází se zde kadibudka, posezení a od pana majitele dostáváme kód ke schránce, ve které jsou uloženy klíče od chatky, která se zde nachází. S kódem dostáváme i povolení přespat uvnitř v případě nepřízně počasí. Stavíme si každý svůj stan a jdeme si uvařit večeři. Nad hlavami se nám kupí mraky a občas zaslechneme i hromy. Snad nás to mine. Neminulo. Využíváme tedy možnosti přespat v chatce a nejhorší přečkáme uvnitř. Okolo deváté přestává pršet a my jdeme na kutě. Usínám, jako když mě do vody hodí, a teprve nad ránem mě probudí malá potřeba a hlasitý srnec, který se rozhodl, že přehluší mé chrápání. To se mu úspěšně daří, a tak se až do šesti převaluji ve stanu. V půl sedmé to už nevydržím, lezu ven a jdu si uvařit kafe. Do prdele! Já ho zapomněl koupit. Tuze smutné ráno. V půl osmé budím Adama a pouštíme se do balení. Uklízíme po sobě a krátce po osmé vyrážíme na cestu. Dnešní první cíl Poděbrady.

Hned na začátku naší cesty zastavujeme v Loučni, abychom si koupili kávu, a hlavně potřebujeme doplnit vodu. Přijíždíme na parkoviště a hned na nás někdo zuřivě troubí. Nechápavě kroutíme hlavou, protože řidič vůbec nebliká, že by chtěl jet na parkoviště. Uhýbáme mu rychle z dráhy jízdy a on se skřípěním pneumatik parkuje. Vyskakuje z auta a nepublikovatelným slovníkem nás slovně napadá. Řve jako šílený a vůbec je to scéna spíše k pobavení. S řevem vbíhá do obchodu a Adam rozumně usuzuje, že asi nemá smysl ho následovat do obchodu, a prosí mě, zda bych si mohl vymazat ze své tváře ten úsměv. No jo, ale nám fakt chybí voda. Koukáme do mapy, zda nenajdeme nějaký jiný obchod, ale v tu chvíli řidič opouští potraviny, skáče do auta a za pískotu pneumatik mizí v prachu. Super. Můžeme jít nakoupit. Celý obchod se proběhlou scénkou výborně baví a teprve u pokladny se dozvídáme, že je to nějaký místní cholerický jedinec a tyto scénky jsou zde naprostým standardem. Snídáme, lijeme vodu do bidonů a už je čas vyrazit. Ortodoncie volá. Navigace nás naštěstí vede po vedlejších silnicích a my zanedlouho přijíždíme do Nymburku. Najíždíme na cyklostezku podél Labe a na konci Nymburka využíváme času a svítícího slunce, vytahujeme mokré stany a sušíme je. Čas návštěvy ordinace stíháme úplně parádně. Adam jde do ordinace a já hlídám kola. Na konci návštěvy se dozvídáme, že zítra máme přijet v podobný čas. Máme z toho velkou radost, protože to znamená, že si náš výlet prodloužíme a domů dojedeme až ve čtvrtek. Paráda. Loučíme se s panem doktorem a vyrážíme k místu našeho dnešního noclehu. Opět je to Bez Kempu a místo se nachází za obcí Třebestovice, hned na kraji Kerska. V obci se naštěstí nachází i obchod s potravinami, kde zastavujeme a nakupujeme zásoby na večer. Já u obchodu s hrůzou zjišťuji, že jsem někde po cestě ztratil brýle. No, nedá se nic dělat, v tom ubíjejícím vedru a dusnu se rozhodně vracet nebudeme.

Přijíždíme na místo noclehu a jsme nadšeni, gril nás nechává ledově chladnými, ale co nás nadchne, je přístup k vodě v podobě zahradní hadice. Okamžitě se svlékáme do naha a sprchujeme se. Stavíme stany, u čehož poměrně dost nadáváme. Půda je zde písčitá, ale díky vedrům má konzistenci betonu, a tak zarazit kolíky je docela dost vyčerpávající. Konečně stany stojí a my se opět jdeme osprchovat. Vaříme si nudle s klobásou, jíme, zapíjíme to chlazeným pivem a po jídle se jdeme opět osprchovat. Dusno a vedro jsou neskutečné. Koukáme na předpověď počasí a prý zde prší. Skutečností je ale vymetená obloha bez jediného mráčku. Okolo desáté jdeme spát a těšíme se na zítřejší dobrodružství.

Okolo druhé mě probudí lehké bubnování deště na stan. Jdu se vyčůrat a při návratu raději zavírám tropiko. Co kdyby přeci jen ta bouřka přišla. A ona přišla. A nebyla jen tak obyčejná bouřka, bylo to absolutní protržení nebes, a to i s přídavkem v podobě silného větru. Před půl třetí jsem úplně vzhůru a nevěřím tomu, co se venku děje. Dokonce i stan není stavěný na takové množství vody a občas na mě dopadne lehká sprška, naštěstí to není nic vážného. To vážné se teprve má stát. Najednou zahlédnu od Adama ze stanu světlo a za chvíli křik, který prořízne noc. „Tati, pomoc! Spadl na mě stan! Co mám dělat?“ V jeho hlase je slyšet zoufalství a strach. Zápolím s otvíráním a křičím, že tam hned budu. Když se konečně dostanu ven, mám pocit, jako by někde nade mnou byla požární hadice a já dostal přímý zásah proudnicí. Okamžitě jsem durch. Dobíhám k Adamovu stanu, vyprostím ho z tropika a ložnice a utíkáme k mému. Schováváme se, zapínám vstup a hledám něco suchého. Adamovi dávám svou bundu a když vidím, jak se klepe, balím mu nohy do nepromokavé bundy. Sedíme a čekáme, kdy spadne i můj stan. Po chvíli začínáme nahlas přemýšlet, co budeme dělat. Naštěstí bouře poleví a již pouze lehce mrholí. Jdu se podívat na škody a ty jsou nemalé. Kompletně jsme přišli o jedno spaní. Péřový spacák už vůbec nevypadá nadýchaně a je z něj pouze a jenom neforemná koule čehosi. Karimatka je mokrá, ložnice a tropiko plavou ve vodě. Naštěstí měl Adam tolik rozumu, že si všechno oblečení schoval do brašen a ty na noc poctivě zaroloval. Takže má všechno oblečení suché. Přináším mu brašny a jdu sbalit poškozené věci do řidítkové brašny. Adam se zatím obléká do suchého a dohadujeme se, co budeme dělat. Tady se musím přiznat, že jsem jednal dost zkratkovitě. Místo abych se šel podívat po okolí, zda nenajdu něco k noclehu na usedlosti, kde se nacházíme, nebo abych navrhl, že se zkusíme vyspat na jedné karimatce, navrhuji, že sbalíme i můj stan, naložíme vše na kola a pojedeme do Kerska, kde je velký altán. Vždyť je to jenom a pouze pět kilometrů. 

Jak řeknu, tak i konáme. Balíme, naštěstí neprší, nasazujeme čelovky a vyrážíme směr altán. Vjíždíme do Kerského lesa a během prvního kilometru nastává totální peklo. Blesky vpředu, vzadu, vlevo, vpravo, slyšíme padající stromy a do toho litry a litry vody. Není vidět na dva metry, vidíme pouze ve chvíli, kdy udeří blesk. Nejdelších pět kilometrů v mém životě. Přiznám se, že takový strach jsem snad ještě neměl. Ne o sebe, mě čert vem, ale o syna. Konečně v záři blesku zahlédnu altán a my do něj okamžitě vlítneme. A nejsme tu sami, je tu ještě jeden kluk na elektrokole, svítí svým mobilem a dělá nám místo. Jsme konečně v suchu. Altán je dostatečně velký, a tak máme schovaná i kola. S radostí zjišťujeme, že nepromokavé bundy, ač se nám to vůbec nezdálo, přívaly vody vydržely a alespoň trika jsou suchá. Rozbalujeme naše jediné spaní a do rána se ve spaní střídáme.

Ve chvílích, co jsem vzhůru, spekuluji, co se vlastně stalo. A dochází mi to, když si přečtu meteorologické zprávy. Padesát litrů vody na metr čtverečný. Tolik vody zde spadlo za tu krátkou dobu. Zároveň si vzpomenu, že když jsem balil stany, tak šly kolíky podezřele lehce ze země. No jasně! Písčitá půda, která se v suchu jevila jako beton, množstvím vody povolila na písčitou kaši, a jelikož měl Adam postavený stan vchodem směrem k větru, kolík, který držel hlavní tyčku, povolil a zkáza byla hotová.

Okolo šesté snídáme a řešíme, co dál. Venku je občas slyšet zapraskání a následný pád stromu či větve. Jedna větev udeří i do střechy altánu. Kluk na elektrokole kouká na radar a říká, že teď bude krátké okno bez deště, balí, loučí se s námi a mizí v páře, která se odpařuje z porostu. My sedíme a zvažujeme, co dál. Vzhledem k času návštěvy ortodoncie je nám jasné, že tento den domů dojet nestihneme a máme jenom jedno spaní, to prostě není reálné. Vzdáváme to a voláme si o pomoc. Naštěstí máme ochotného souseda, ten usedá do auta a jede nás vyzvednout. Cíl je u Hrabalovy hájenky. Setkáváme se před hospodou, urychleně nakládáme kola a naše vybavení, protože se na nás řítí další deštivá pohroma. Než vše naložíme do kufru, tak jsme opět durch. Naštěstí nám prozíravý soused dovezl suché a čisté oblečení. Návštěvu u lékaře stíháme tak akorát a pak už cesta domů. Autem.

Nu což, i tak to může dopadnout. Nebyly to tedy plánované čtyři dny, ale přesto ten společně strávený čas stál za to. A jak prohlásil Adam: „Hele, tohle nám nikdo nevezme.“