Pobaltí III

Text a foto: Adam Burjan

Vrátil jsem se do města Žagare, kde jsem večer překročil hranici, abych se nasnídal. Velké náměstí mi bylo piknikovým stolem.

Po vedlejších cestách jsem se bál stále jet, abych se nebrodil ve štěrku. S větrem v zádech jsem dorazil do města Šiauliai. Hlavní atrakce však stojí za městem. Moc jsem nevěděl, co od toho místa čekat. Hora křížů je umělý pahorek se spousty odloženými kříži. Poutníci sem donášejí kříže už od počátku 20.století. Vládnoucí režim v Sovětském svazu se snažil toto místo zlikvidovat, ale marně.

Viděl jsem tam kříže všech tvarů, velikostí a materiálů, ze kterých byly vyrobeny. Kříže stály všude kolem mě.

Zpět v Šiauliai mě trápil hlad a k obědu mě zasytila pizza, která by žádnou soutěž asi nevyhrála, maximálně tak za množství použité BBQ omáčky. Kam jsem chtěl dál jet vedla rušná hlavní cesta. V Litvě jsou vlaky na lepší úrovni než v Lotyšsku, takže jsem vyměnil na chvíli kolo za vlak. Vlak mě s kolem odvezl do města Panevežys. Trať nebyla elektrifikovaná, takže nepřijel vlak, který jsem čekal, ale o něm až za pár dalších km.

První překvapení v Litvě je určitě Panevežys. Centrum města mělo upravené, nesloužilo jako parkoviště a k tomu vodní plocha s promenádou. Večer jsem si užil v bistru s výhledem na vodní plochu a s quesadillas.

Další den jsem se zas posouval na kole. Vítr se trochu pootočil a foukalo lehce proti mně. Hučelo mi z toho v uších a nebavilo mě to Potřeboval jsem za ten dne dojet do druhého největšího města Litvy Kaunasu. Na oběd jsem zastavil ve městě Kedainiai. Zaujal mě most přes řeku, který zkombinoval všechny nosné materiály a vedlejší pole se staticky lišila od hlavního pole, ale zároveň most působil jako celek. K mostu navazovalo malé historické náměstí o pár ulic dál stálo několik synagog.

Odpoledne jsem dorazil do Kaunasu, našel ubytování a šel jsem okouknou centrum. S sebou jsem neměl žádné civilní oblečení s dlouhým rukávem a chodil jsem tak po měste v dlouhém cyklodresu. Na příští výlet si pořídím sbalitelnou mikinu. V podvečer svítilo slunce a lehce foukalo. Centrum Kaunasu leží před soutokem dvou řek. Z jednoho náměstí od pravoslavného kostela vede široký bulvár až ke druhému náměstí ke kostelu Jezuitů. Bulvár je plný lidí, kteří mířili na městský festival. Vedlejší ulice a podoba kostelů mi připomínají Itálii. Mnohokrát jsem si tak říkal, že tady to vypadá jako v Itálii. Nafotil jsem, co jsem chtěl, ochutnal vše, na co jsem měl chuť, a moc jsem si Kaunas užil.

Východně od Kaunasu se nachází přehrada. Ta mi zabránila v tom, abych našel přímou cestu za dalším cílem. Vánek z předešlého večera mě ofouknul a já se po ránu necítil vůbec zdravě. Mohl jsem tedy zabít dvě mouchy jednou ranou a jet vlakem blíž k další destinaci. Na nádraží jsem konečně spatřil vlak, který jsem hledal a znal ho z domoviny. Na nástupišti stála souprava CityElefant v barvách litevského dopravce. Na boku hnal vlak vpřed rytíř Vytis, který je vidět po Litvě stejně často jako Lotyšská vlajka v Lotyšsku.

Na kole jsem se necítil úplně nejsvěžeji, krajina se začala vlnit, do kopce jsem nejel skoro týden, ale alespoň následné sjezdy jsem si užil. Blížil jsem se k místu, které mnozí viděli na pozadí svého počítače v nultých letech. Vodní hrad Trakai se mi líbil, jen mi obchody a služby připadaly jako kolem Karlštejna. Ten den jsem se šetřil a nepotřeboval jsem už nikam dál jet. Našel jsem si jen klidný turistický přístřešek u nocoviště, kde jsem se zas vyspal na stole a snažil jsem se klidem doléčit.

Z Trakaie to už je do Vilniusu, co by kamenem dohodil. Do města jsem dorazil před polednem. Už na předměstí mě ohromily oddělené široké cyklostezky. Po cyklostezce jsem dorazil až k řece, tady vedla samozřejmě také oddělená cyklostezka. Dojel jsem až ke sportovišti. Samozřejmě zde byli hřiště na basket, Litevci mají olympijské medaile z basketu, mně ale zaujal betonový skatepark, kdyby byl podobný i někde v Praze stejně blízko centra jako tady…

Narazil jsem na jídelnu, tam bude určitě bude litevské jídlo, tak jak ho mají Litevci rádi. Problém byl, že vše bylo napsáno jen litevsky. I tak jsem si stoupnul do fronty a čekal jsem zázrak jako např. obrázky jídel. Už jsem byl skoro na řadě, když jsem zatáhl obrazně za záchranou brzdu a otočil se na člověka za mnou, jestli mi menu nepřeloží. Pán za mnou mi celou nabídku přeložil, a i paní kuchařka za pultem uměla anglicky, měl jsem hned na talíři oběd v podobě masa s bramborem.

Kola jsem se zbavil v ubytování a pokračoval jsem v obdivování Vilniusu. Podél řeky jsem šel k pahorku se zříceninou. Cesta nahoru by mohla těžkým segmentem na Stravě po kostkách, tedy spíš po kamenech. Ze shora jsem naplánoval, kam se musím ještě podívám. Od katedrály svatého Stanislava jsem šel k dalšímu kostelu u radnice až k filharmonii, nazpět pak ke kostelu sv. Kateřiny. Ten se mi líbil asi ze všech kostelů nejvíc, sytě červené stěny s bílými sloupy a detaily. Vilnius mi po této stránce silně připomínal Itálii. I tady jako jinde v Litvě byly veřejné prostory upravené a zvaly ke strávení času.

Nastal čas návratu, cestu na kole jsem si naposled ještě zkrátil v Litvě, kdy jsem se nechal svézt podél hranice s Běloruskem až na konečnou. Na hranici s Polskem už to pak bylo něco méně než 100 km. Od stanice vlaku jsem jel nekonečným jehličnatým lesem, vylezl jsem i na rozhlednu, abych si potvrdil, že až na horizont je vidět jen les.

V posledním městě před vstupem do pásma středoevropského času, jsem ještě navštívil samoobsluhu. Návštěva nijak zajímavá, ale já si nevšiml, že mi vítr odvál čapku z Tuscany Trailu. Vzpomněl jsem si na to, když se se mnou chtělo Pobaltí rozloučit posledním štěrkovým úsekem. Bral jsem tu ztrátu jako další obětinu a nehodlal jsem se vracet.

Nápis Rzeczpospolita Polska mě vítal na hranici a já vstoupil po asfaltové cestě do Polska. Odvoz na západ odjížděl až z města Suwalki další den, takže jsem přespal na hotelu ve městě Sejny. Původně jsem měl plán jet i kousek v Polsku, nakonec z časových důvodů si nechávám Polsko na samostatný výlet někdy jindy. Takže bylo na čase přejet vlakem Polsko co nejrychleji a zároveň toho nejvíc vidět. Moje přestupní stanice na cestě ze Suwalek na západ byly Varšava a Poznaň. V obou městech jsem i přespal. Mnohem víc se mi líbila Poznaň. Poznaň doporučuji až skončí stavební práce na hlavním náměstí. V Poznani na náměstí se mi trošku stýskalo po české kuchyni a bylo pak zvláštní, že na tom náměstí stojí dvě české restaurace. Volání smaženého sýra a české koly jsem odolal.

Konečná stanice v Posku byla Gorzów Wielkopolski. Zvláštní na tom je, že Suwalki na druhém konci Polska vypadaly o něco líp. Už jsem mohl zas jet dál v sedle a těšil se do Německa. Po přejetí mostu přes Odru jsem byl v Německu. Ještě jsem neměl vyhráno, musel jsem najít v Braniborsku místo na přespání. Chtěl jsem se co nejvíc přiblížit Frankfurtu nad Odrou, kde začínalo v neděli ráno velké finále. Frankfurt nad Odrou je postrach Erasmáků, kteří si myslí, že znají Německo, ale o existenci dvou Frankfurtů neví nic. Skončí tak na východě Německa v pohraničí místo ve finančním centru spolkové republiky. Místo na spaní nebylo tak pěkné jako mé první spaní venku blízko Frankfurtu nad Mohanem, kde mi celou noc v turistickém přístřešku dělala společnost myš. Tady jsem spal na mezi poli. Udělal jsem si večeři v zákrytu, aby mě nikdo neviděl. Nevyrušila mě ani divoká prasata, která se v oblasti vyskytují.

Ráno jsem se už těšil na velké finále. Konala se totiž velká hvězdicová berlínská cyklojízda, kdy se do Berlína sjíždějí cyklisté ze skoro celého východního a severního Německa. Já se přidal k vyjížďce startující z Frankfurtu nad Odrou v půl sedmé ráno. Účastníci se objevili na kolech všech druhů a cen. Od drahých silničních kol po neseřízená městská kola, která nechce nikdo ukradnout. Jen co jsme vyjeli, tak v prvním kopci odpadli cyklisti na nevhodných pomalých kolech a možná tam jsou dodnes. Moc se nečekalo a průměrná rychlost byla kolem 20 km/h, přeci jenom Berlín je ještě hodně daleko. Cestou naše skupina asi 100 cyklistů nabírala další jezdce. Před Berlínem měla už naše skupina skoro 1000 členů. V Berlíně jsme se museli nějak vyhnout i dalším proudům a začali jsme často zastavovat. Organizátoři nás dovedli až k nájezdu na dálnici A100, která byla ten den jen pro lidi. Viděli jsme další skupiny cyklistů, které najíždějí k nám na dálnici. Z dálnice jsme sjeli až u veletrhů a otočili se na východ. Cílová rovinka celého putování byla přede mnou, po Bismarckstrasse a Ulici 17. června až k Vítěznému sloupu. Cyklisté byli všude, cyklojízda končila tím, že se kroužilo kolem Vítězného sloupu. Ten den nás tam bylo přes 60 000 tisíc cyklistů všech věkových kategorií. Výlet jsem zakončil fotku před Braniborskou bránou a tím mé 1840 km dlouhé putování na kole z Finska skončilo.