Pohoda jazz v Ománu

Text a foto: Iva a Zdeněk

Prakticky z ničeho se před námi vztyčila ukrutná stěna, na které prudké úseky střídají ještě prudší. 26 km s až 19% gradientem. Jenže ty příkré části neměří jen pár metrů, jsou strašně dlouhé. Navíc vezeme vodu a jídlo na dva dny, no umíme si to usnadnit. Stoupáme centimetr po centimetru, posloucháme, jak kola zoufale skučí na asfaltu a přemýšlíme, co s námi asi tak bude. Máme to otočit? Vzdáme se? Chce se mi brečet vyčerpáním. Dokonce i Zdeněk funí a ŠNĚ-RU-JE. Nelidskej krpál. Běžně má cykloturista v kopci čas se rozhlížet po krajině, tady ale ne. Dokonce ani nezvládáme změnit úchop na řídítkách, ze všech sil se snažíme udržet na kole. A to jsme jeli do Ománu původně na dovolenou, chtěli jsme zvolnit, jezdit míň a trochu si odpočinout. Přeci jen je na nás cesta už krapet znát.

Plán byl přespat v půlce kopce, nakonec jsme to zapíchli po 15 km, až v okamžiku, kdy jsme měli všechny masakrální úseky za sebou. Rozbili jsme stan mezi skalami, kde na nás nebylo vidět. Uvařili jsme večeři a dokonce se na nás usmálo štěstí – zastavila u nás cisterna, co zásobuje domácnosti vodou, a Zdeněk tak zvládl naloupit na sprchu. Trochu jsme se báli defektu, protože jsme parkovali v trní, ale nakonec Zdeněk píchnul jen nafukovací polštář. Kola přežila bez úhony.

Po snídani jsme pokračovali – sklon se uklidnil, zmizel asfalt a my se zvládali i rozhlížet. Výhledy stály za tu námahu. Na vrcholu se před námi otevřel pohled do ománského Grand Canyonu a my byli opravdu okouzlení. Neuvěřitelná scenérie. Kousek pod vrcholem se nám podařilo v luxusním hotelu doplnit vodu a zjistili jsme, že když pošetříme jídlo, můžeme nahoře přespat. Zasloužíme si to. Jebel Shams je klasické výletní místo, kam jezdí kempovat spousta místních, ale my měli kliku a našli jsme ne úplně dobře přístupné místo na spaní, kde jsme byli úplně sami. Jen nás dvakrát přepadly kozy a chtěly nám sežrat to málo, co nám zbylo. Nahoře jsme potkali korejského policistu, který na nás troubil a povzbuzoval nás v kopci. Strašně nám gratuloval a nechápal, jak jsme mohli vyjet nahoru. Prý to také zkoušel, ale po pár kilometrech to vzdal. Podaroval nás pleťovými maskami.

Vyspali jsme fakt dobře – na našem místě v hlubokém korytu řeky jsme nebyli vidět a hlavně tu nefoukalo. Ostatními stany lomcoval vichr. Když jsme ráno sjížděli stejnou cestou dolů a viděli, co máme v nohách, nechápali jsme o to víc. Jak jsme jen tohle mohli vyjet?

Do Ománu jsme se dostali z Dubaje, kde jsme strávili noc na letišti, ráno před letištní halou bez problémů smontovali kola a vyrazili. V dešti. V Emirátech prý pršelo po dvou letech a místní z toho měli svátek – nasedli do pickupů, buggyn, na čtyřkolky a vyrazili si zablbnout na dunách. Pro nás z toho plynula nevýhoda – nemohli jsme stanovat v poušti. Auta jezdila úplně všude. Žádné vyježděné cesty ani úkryty neexistují, nikdo nám nemohl zaručit, že nám nevjedou přímo do stanu. Nakonec jsme skončili na parkovišti u dálnice, kde na nás v rožku čekal trávník golfového střihu. Moc jsme toho kvůli řvoucím motorům nenaspali.

Posledních 25 km slušně foukalo proti, dojížděli jsme potmě, ale dali jsme to. Navíc přechod hranic nebyl vůbec problém – Spojené arabské emiráty chtěly jen platební kartu a zaplatit jakýsi poplatek, Ománci se jen zeptali, jestli jsme očkovaní, my přikývli, oni se mrkli na víza a tím to haslo. Hotel jsme bookovali zbytečně. O to víc jsme si ho ale užili – zůstali jsme rovnou tři noci, místo plánované jedné. Stalo se totiž to, co se stane vždycky, když pustíte hladového cykloturistu po dlouhé době do zásobeného hypermarketu, nakoupí tolik jídla, že ho nenaloží, natož aby ho snědl. Museli jsme si pobyt prodloužit, abychom spořádali, co jsme si nakoupili. Fakt jsme prakticky jen seděli na hotelu a jedli a jedli a jedli.

Když jsme se projedli k množství zásob, které jsme byli ochotni vézt, vyrazili jsme polykat první ománské kilometry. Je až k nevíře, jak rychle a radikálně se na hranicích změnila krajina. Emirátský jemný písek se jako lusknutím prstu změnil ve štěrk. Místo dun hory. Projíždíme kamenitou náhorní plošinou a nemůžeme se vynadívat. Všude sucho, minimum zeleně, nikde ani kapka vody. Přesto míjíme spoustu značek varujících před záplavami. S bleskovými se tu v tuto dobu potýkají často. My ale máme štěstí, Ománem jsme projeli suchou nohou. Jen vítr se povětšinou choval dost nevyzpytatelně, bez varování měnil směr a ustával, aby za chvíli udeřil zase s novou silou.

Hned první den nás zastavil taxikář Abdullah a pozval nás k sobě domů na noc. Jenže bydlel daleko, takže jsme skončili na takovém pěkném plácku mezi nízkými palmami, na jediném závětří za desítky kilometrů. Když jsme stavěli stan, Zdeněk si vrazil kus palmového listu do prstu. Asi docela hluboko, protože mu to do rána hodně oteklo. Nevěděli jsme, jestli mu něco nezůstalo v ráně, ale po pár dnech mu prst začal splaskávat a přestal bolet. Nehnisal. Za to mu zahnisal úplně jiný prst, opravdová nepříjemnost, bez jeho rukou jsme nahraní. Ukázalo se, že mu zanítil trn. V Řecku a Íránu jsme si vráželi ostny do duší, v Ománu do různých částí těl. Trny tu raší úplně na všem a ještě jsou opatřeny zpětnými háčky, takže se jich člověk zbavuje jen těžko. Ve volných chvílích jsme byli jak makaci, jen jsem si místo blech vyndavali trny.

Jinak jsme se tu ale se žádnými nástrahami nepotýkali. Každých pár kilometrů číhá u silnice automat na filtrovanou vodu, ve většině případů chlazenou, místní vám dávají přesně tolik prostoru, kolik potřebujete, a stanovat se dá na každém rohu. Máme zásadu – snažíme se spát na místech, kam nikdo nechodí (aspoň podle našeho zhodnocení). Za celou cestu nás někdo vyhmátnul jen párkrát, kdežto v Ománu prakticky denně. Tady totiž kromě hlavních asfaltek je v podstatě všude štěrk a člověk neznalý poměrů neodhadne, kudy se jezdí nebo tu nikdo leta nebyl. Jenže tady se jezdí a chodí úplně všude. Většinou se ráno ukázalo, že jsme nocovali na kolonádě, kde se špacírují lidé, venčí se velbloudi nebo se tudy jezdí vozem kdoví kam. Většinou nás domácí jen pozdravili, řekli, jak je Omán bezpečná země, že se nám tady nemůže nic stát, ať si spíme, kde chceme, nebo nás třeba podarovali pytlem datlí ze zahrádky, ať máme na cestu. Jednou, když jsme si byli jistí, že jsme fakt mimo civilizaci, za námi ráno přišel velbloudář se svým stádem. Nejdřív se zeptal, jak jsme se vyspali a hned potom, jestli něco nepotřebujeme. Prohodil s námi pár slov, postěžoval si, že vůbec neprší, dromedáři nemají co žrát, a zanechal nás i velbloudy svému osudu.

Cyklisticky je Omán, alespoň severní část, kterou jsme viděli, velice přívětivý. Kvalitní silnice (pokud na nich zůstanete, zajedete-li do štěrku, dost pravděpodobně zapadnete a šmitec), ohleduplní řidiči, úchvatné výhledy, většinou rovina, jen vítr s vámi mnohdy dělá co chce. Opravdu těžké kopce jsme potkali dva – zmíněný zabiják jménem Jebel Shams a Wadi Bani Khalid (5km krpál se sklonem 16 %), který nás přivedl do vyschlého koryta řeky, v němž vznikla soustava jezírek s teplou průzračnou vodou. Obvykle tu bývá mraky turistů, ale v podvečer už tu skoro nikdo nezůstal a na noc odešli všichni. Měli jsme jej tedy sami pro sebe a ráno, když jsme se jej vydali prozkoumat, nás vůbec nikdo nerušil.

Dokonce jsme často přemýtali, jestli tady vůbec existuje stres. Ve zdejší uvolněné atmosféře jsme dokonce přestali řešit, kam pojedeme dál. Věděli jsme, že se vracíme do Dubaje, protože by nám měl na Expo 2020 dorazit další záchranný balíček, ale zbytkem jsme se rozhodli netrápit. Na stole byly dvě varianty –  přejezd Saudské Arábie do Jordánska, kde tehdy cesta končila a stejně bychom museli do letadla, nebo přelet do Indie. Nakonec se všechno vyřešilo samo. Ve městě Sur nás zastavila písečná bouře – silný vítr, žlutý obzor, mizivá viditelnost. Jakmile člověk vylezl z hotelu (stanovat v tom vichru nešlo), měl písek úplně všude – v očích, uších, nose… Nic, co by cykloturista potřeboval zažít znovu. To rozhodlo, opouštíme poušť a letíme do džungle. Navíc letenka do Indie stojí míň, než vízum do Arábie a o nákladech na život nemluvě. Sice nás trochu strašil ten kontrast – uklizený a vyklidněný Omán, kde vás auta objíždějí velkou oklikou, oproti chaotické zalidněné Indii, kde pravidla silničního provozu možná platí, ale možná taky ne. Co už, omrkneme to a dáme zase vědět.