Přejezd Ljubljana-Litvínov

Text a foto: Bob

Trochu mě ale hlodalo, jestli to mám zapotřebí. Jsem dost soutěživej, takže bych asi nedokázal jet na pohodu a trasu si naplánovat úplně vyhlídkovou. Jel bych trasu nejrychlejší a nejrychleji, co bych zvládnul.

A pak jsem někde zjistil, že do autobusů Flixbus berou celá kola, a že ty autobusy jezdí skoro po celé Evropě. Kolo jen pověsí do Thule nosiče na zádi autobusu a jede se. Nejdříve mě napadlo jet do Rigy. Pak jsem koukal na trasu z Vídně a nakonec se rozhodl pro Lublaň. Lístky na autobus mizely z rezervačního systému před očima, tak s předstihem měsíců jeden rychle kupuji. Praha –> Lublaň + kolo za 1250,- Kč. Neber to. Večer nástup v Praze, ráno výstup v Lublani. Paráda, to za týden dám. Nějak to dopadne.

Asi týden před odjezdem zadávám do plánovače Mapy.cz trasu Lublaň -> Litvínov. Návrh trasy importuji do Komootu, a tam dolaďuji. Poslední pilování proběhlo dle rad Tomáše a Zdeňka na Twitteru. Tomáš píše, že se připojí ve Slovinsku. Jsem rád, budu mít kousek cesty společnost.

Výbava

Na kole jezdím ven přes noc několikrát za rok a základní vybavení je vlastně vždycky stejné, ať už se jede na víkend, nebo na celý týden. Liší se hlavně oblečení podle ročního období a jídlo, podle dostupnosti na trase.

Hardware: švýcarský nůž, lžíce, čelovka Fénix (a světlo na kolo v jednom), filtr na vodu, kabely na dobíjení, 2 x power banka (10k + 20k mAh), náhradní aku do čelovky a AXS přehazovačky, rychlo nabíječka Fixed. Navigace Garmin Edge 530 a Garmin Varia radar, bateriová blikačka, sluchátka Aeropex,  GoPro kamera, mini momentový klíč s bity Lezyne, náhradní duše, lepení na duše a lepení na pláště ParkTool, montpáky, nýtovačka, náhradní šroubky, nit a jehla na zašití pláště, mazání na řetěz, hadr na řetěz a hadr z mikrovlákna.

Kosmetika: minipasta, minisprcháč, minikartáček, mezizubní kartáčky, máza na zadek, opalovací krém, gel na dezinfekci, ubrousky na zadek.

Oblečení: 2 x cyklokraťasy,  2 x dres, 2 x triko první vrstva, dres dlouhý rukáv, reflexní vesta, pláštěnka, polartec bunda, pyžamo (spodky a triko dlouhý rukáv), plavky, návleky na ruce a kolena, nepromokavé ponožky.

Ostatní: ručník, léky, termofólie, doklady a prachy, ponožkoboty, dva pytlíky na odpadky, balení papírových kapesníků, 2 x Tyvek, zámek na kolo, šnůra na prádlo.

Jídlo: pár tyčinek a balení gumových medvídků

Kolo: Ritchey Outback AXS Force / Eagle, 40 – 10/52, Vittoria Terreno Dry 47 mm.

Spaní: stan SMD Trekker, péřový spacák Cumulus, nafukovací karimatka Sea to Summit

Brašny: Komplet Acepac – přední a zadní harness, velká rámová brašna, horní rámová brašna

Pití: 2 x 1l bidon na vidlici, 1 x 0,5l bidon pod rámem. Vezl doma připravenou směs – rozmixovaný šumivý vitamín C + šumivé magnesium + kuchyňská sůl, to vše v tubě od šumivého vitamínu.

Cesta

Z Mostu do Prahy jsem se přepravil vlakem a z Hlaváku na Florenc přejel na kole. Na Florenci odstrojil kolo a brašny zabalil do připravené Ikea tašky pro uložení do nákladového prostoru autobusu. Flixbus přijíždí s menším zpožděním. Zjišťuji, že vlastně vyjížděl z Berlína. Jinak ale pověšení kola a nástup do autobusu probíhají bez problémů. Jeden řidič řeší náklad, druhý kontroluje jízdenky. 

V autobusu jsem si přes noc zkoušel trochu zdřímnout, moc to ale nešlo, tak v Lublani vystupuji s nejistotou, jestli to pojede. Kolo bylo z nosiče na zádi autobusu totálně zahnojené, obalené šmírem z dálnice, jako kdyby prošlo nějakým speciálním nástřikem. Od řidiče se dozvídám, že pršelo. Ok, tak jsem asi přece jen kousek cesty spal. Když za světla vidím na zádi autobusu usazené výfukové saze, přemýšlím, jestli ten šmír vlastně není lepší..

Po servisu a zabalení kola uvazuji již nadbytečnou Ikea tašku k lavičce a vyrážím směr Solčava, kde mám domluvený sraz s Tomášem.

Jak projedu Lublaní, padá ze mě stres z přesunu a konečně se dostavuje radost z jízdy. Nohy točí, naskakují první desítky kilometrů. Po krásné cyklostezce projíždím slovinským venkovem, hodiny přibývají a teplota stoupá nad 35 oC.  V prvním prudším stoupání z Kamniku se ozývají slabiny. Vedro, pot a na sebe vylitá voda z bidonů mi dělají paseku v kraťasech. Nechtěl jsem se mazat na autobusovém nádraží v Lublani a pak jsem zapomněl. Rychle mažu a počínajícího vlka se mi tím daří dostat pod kontrolu. Zbytek cesty o něm vím, ale nezhoršuje se. Na druhém velkém stoupání (tj. jasně viditelný zub na profilu celého přejezdu ) k Planinám dělám první trasovací chybu. Místo po silnici jedu po paralelní štěrkové cestě se stoupáním často nad 15%. Pot stříká, pláště Vittoria Terreno Dry prokluzují a síly po probdělé noci ubývají. Kebab ze stánku v Lublani, jediné pořádné jídlo za posledních 24 hodin, dávno zmizel v trávicím traktu. Nějak to přejedu, ale ve vedru nechávám v kopci obrovské množství sil. Nahoře trochu šilhám na odbočku „<- Planiny“, znám ty fantastické fotky z tamních gravelových cest. Nemůžu ale mít  všechno. Tomáš píše, že čeká v Luče, začínám tak znovu klesat a snažím se rychle přiblížit. Zastavuji a fotím aspoň u krásného vodního mlýnu.

Tomáš mává z kavárny, zdravíme se a vlastně se i seznamujeme. Známe se pár let z Twitteru, ale osobně se vidíme poprvé. Tomáš má kafe, já si dávám polévku. Po rychlém občerstvení vyrážíme směr Solčava a s obavou pozorujeme blížící se bouřku. Před poslední odbočkou na Solčavskou panoramatickou cestu pro jistotu kontrolujeme meteoradar. Nevypadá to vůbec dobře, a tak se na poslední chvíli schováváme na terase kavárny, která je přímo u naší odbočky na hřebeny. Sundávám přilbu a chci zámkem připnout kolo k dřevěnému plotu terasy. Ne, aby ho nikdo neukradl, ale aby neodlétlo. Vítr si začíná pohrávat s velkou masivní dřevěnou lavicí. Má odložená přilba odlétá v dáli. V ní položený Garmin Edge plaší celou rodinu, že jsem měl nehodu. Rychle dovnitř. Vypadává elektrika i telefonní signál. Přes okno pozorujeme běsnění živlů. Jak smršť rychle přišla, tak i odešla. Pokračujeme a stoupáme šotolinou na vyhlídkovou cestu. Bouřka pročistila vzduch a teplota spadla snad o 20 oC.  Projíždíme s Tomášem Solčavskou panoramatickou. Vypraný vzduch poskytuje dobrou viditelnost a podvečerní slunce prokresluje okolní krajinu. Je to nejhezčí úsek celé trasy. 

Po sjezdu do Rakouska se rozloučím s Tomášem a dál pokračuji sám. Nacházím nejbližší kemp, kde pod dozorem obyvatel z karavanů posedávajících s pivkem v křesílkách předvádím outdoorové dovednosti bikepackera. Rychle rozbaluji kolo, pokládám tyveky a stavím stan. V trenkách a ponožkobotách se připravuji na spaní. Jsem tam jediný ve stanu s pevně přiděleným sektorem. Malou kostičkou mezi karavany. Na karavan svého souseda věším mokré oblečení. Bodování od přihlížejících se nekoná, ale doufám, že jsem je předvedeným vystoupením uspokojil.

Druhý den ráno balím a vyrážím k řece Drau. Pak bude následovat přejezd k průsmyku Sölkpass. Kolem řeky a v okolních obcích to vypadá, jako po řádění tornáda. Lesy jsou zdevastované. Všude probíhají opravy střech, odstraňování polomů a dalších škod po vichřici. 

Točím nohama a kontroluji mapu. Průsmyk Sölkpass mi vychází na dnešním 110. km trasy, snad  stoupání nebude moc prudké a nějak ho přejedu. Na 160. km je kemp, tam přespím. V Rakousku spím v kempech. Vhodné místo, kam si lehnout na divoko, se špatně hledá. Turistické přístřešky tady nejsou. Nechci jet do tmy a pak celou noc hledat vhodné místo na postavení stanu. Tady je skoro problém odskočit si na malou, aby jeden neměl pocit, že čůrá někomu na předzahrádce. Nedej bože, aby musel na velkou. To není kritika, prostě je všechno srovnané, upravené, soukromé.

Projíždím krásné, historické město Friesach a v dešti přijíždím pod Sölkpass. Začátek stoupání jedu po boční šotolinové cestě, pak už se musí po asfaltu. Začínají mi docházet síly. Probdělá noc v autobusu, kterou jsem ve stanu nedospal, únava a možná i nadmořská výška mě semelou. Konec stoupání tlačím. Tohle si musím zpětně zanalyzovat, takové vypnutí pamatuji jen jednou při výběhu na horu v Andoře během výpravy na Vueltu. Naštěstí je to ze Sölkpassu do kempu převážně z kopce a kus po rovině. Když se konečně převalím přes vrchol, už tam těch 30 km v pohodě dojedu.

Po nočním dešti balím mokrý stan a vyrážím směr Bad Ischl. Leje jak z konve. Na kole mi to nevadí. Točím a i v té zimě jedu v krátkém. Trápí mě ale vybavení, které jsem musel zabalit mokré. Velkou část trasy jedu po šotolinách. Kolo i brašny, prostě všechno, je úplně obalené špínou. Kousek před skokanským areálem v Kulmu poprvé píchnu. Trochu zoufale se rozhlížím, nechce se mi to opravovat uprostřed deště. Dotlačím kolo k nebližší zemědělské usedlosti a tam se v otevřené stodole pouštím do opravy defektu zadního kola. Díru v duši zalepím rychloflekem a tu v již dost zdegradovaném plášti, radši také pomocí záplaty ParkTool. Plášť zbytek cesty háže. Cítit je to hlavně na asfaltu. Jsem ale rád, že drží.

Dojíždím k jezeru Hallstäter see a zastavuji na první teplé jídlo. Padám hlady. Vlastně se většinu trasy stravuji na pumpách sendviči, dobře se mi na ně jede. Kontroluji předpověď, bude dál pršet. Vyměknu a během jídla si poprvé na svých cyklo výpravách objednávám pokoj v penzionu na trase. Do deště se mi pak z restaurace vyráží přece jen o trochu lépe.

Bylo to dobré rozhodnutí. Pršelo večer i celou noc. V penzionu jsem se docela usušil, umyl kolo a vypral dres. Vyhazuji rozhadrované šortky Pedaled, které to v mokru vzdaly a rozpadly se (měly ale 10k+). Moc jsem se sice v měkké posteli, s komáry bzučícími kolem uší nevyspal, ale druhý den ráno startuji v  lepším rozpoložení. 

Pokračuji krajinou kolem jezer, objíždím Wolfgangesee, Mondsee a Attersee. Profrčím lesnatější oblastí za městem Fornach. Uhýbám k řece Inn a podél dojíždím do Passau. Bylo to sice hezké svezení, ale takovou tou upravenou rakouskou vesnicí. Žádná velká divočina. V Passau jsem se přes centrum domotal do kempu u řeky. Passau je krásné, ale únava a velký provoz mi nedovolily se kochat. Radši koukám, kam jedu.

V kempu stavím stan a jdu sehnat něco k jídlu. Paní v okénku přetížené restaurace se pokouším vysvětlit, že chci to, co bude nejrychleji a je mi úplně jedno, co to bude. Dost jí tím naštvu, protože příprava každého jídla chce přece čas! Určitě toho má po celém dnu také dost. Pokorně si objednávám pizzu, sedám ke stolu a při čtení zpráv čekám, až na mě přijde řada. Podle znuděných obličejů a prázdných stolů kolem, to asi bude trvat dlouho. K mému velkému překvapení hlásí mé číslo už za pět minut. Předbíhám tak celou restauraci a dostávám večeři. Asi zafungoval můj opuchlý a unavený vzhled.

Kemp, řekl bych skoro přímo cyklokemp, je plný Čechů. Nějak ale nemám potřebu s kýmkoliv mluvit. Pozdravím se s cizinci ze sousedních stanů a zalezu. Večer ve spacáku ještě spekuluji a hledám trasu. Nechci jet tu původně naplánovanou, ani přes Šumavu. Musím to vzít podél Dunaje a pak nějak prokličkovat. Stejné radí František na Twitteru. Škoda, že má bikerouter.de na mobilu tak uživatelsky nepoužitelné rozhraní, zkusil bych to hodit do něj, ať trasu spočítá. Celou noc řve miminko z vedlejšího stanu. Asi mu vůbec není dobře. Nebo je totálně přetažené. V duchu mrně i rodiče polituji a znovu usínám.

Ráno pokračuji podél Dunaje, pak za Deggendorfem točím do kopců a sápu se zvlněnou německou krajinou. Některé úseky si pár kilometrů pomůžu po hlavní silnici. Je tam šílený provoz, ale chci se vyhnout aspoň těm největším prďákům. Kempuji pár kilometrů před hranicí, stále ještě v Německu a prohlížím další trasu. Do Plzně to je 80 km? To bych mohl ušetřit den dovolené a úsek Plzeň –> Most přejet vlakem. Mám sice trochu černé svědomí, že celý přejezd nedokončím na kole, ale na českých silnicích není o co stát a motat se po polňačkách, už úplně nechci. Mám to u nás dost projeté a další příležitosti snad ještě budou.

Přes nefunkční dobíjení mobilu se mi se zbytkem baterie daří zaktivizovat bratra, aby mi koupil lístek na vlak. Teď ještě ten telefon nějak dobít, abych mohl ukázat jízdenku. Zlomený kabel nakonec nakroutím do té správné polohy a nabíjím. Prší, zavírám stan a jdu spát. Zítra už budu spát doma. Ráno mi hodinky poprvé zahlásí kvalitu spánku vyšší než 50 bodů.

Po přejezdu hranice do ČR bohužel skokově stoupá agresivní chování řidičů aut. Je smutné mít toto okamžité srovnání, přejede se hranice..a jako když se cvakne přepínačem. Slovinsko, Rakousko, Německo – OK, ČR – „cvak“. Graduje to v Plzni, kdy mě z malého kruháče vytlačí za mnou jedoucí auto. Vychladnu až při čekání na vlak. 

Do Mostu jedu vlakem přes Prahu. Docela oklika, ale přímé spoje Plzeň – Most mají hlášenou výluku bez upřesnění, jestli mi do náhradní autobusové přepravy vezmou kolo. Přes Cheb zase nejsou místenky na kola. Takže musím přes Prahu. Na přestup budu mít v Praze jen 8 minut. Nebojím se, že to nestihnu přeběhnout, ale že vlak bude mít zpoždění. Stále ještě čekám na vlak v Plzni a mentálně se připravuji na přestup v Praze, odkud – kam přeběhnu. V tom nádržní rozhlas oznámí: „…Plzeň – Praha bude mít 15 minut zpoždění“. No, mám problém, ale vlak skoro nikde nestaví, snad to dožene. Rychlík konečně přijíždí a já se pokouším otevřít dveře cyklo vagónu. A nic. Všichni už nastoupili, zůstávám na perónu sám. Vlak už se chystá odjet a mašinfíra vyhlíží z lokomotivy, jestli dostane zelenou. Odchytávám průvodčí a řešíme zaseknuté dveře. Konečně se daří a nastupuji.

Dobrzďujeme v Praze a já nervózně kontroluji hodinky. Čas 15:24 už tam je určitě déle než minutu. Vlak Praha – Most jede v 15:25, na přestupy nečeká. Zkusím to. Běžím s kolem, lidi uskakují z cesty. Přes veškerou mentální přípravu zjišťuji, že běžím obráceně. Brždění a otočka o 180o se v tretrách s karbonovou podrážkou a kufry mění v neřízený smyk. Zase běžím. Stejní lidé znovu uskakují. Na perónu sednu na kolo a jedu. Průvodčí z okna volá, že už jsou zablokované dveře. Vypadám ale odhodlaně a snad i proto mi vlak otevírají a já nastupuji. Dal jsem to. Omlouvám se všem, které jsem přesunem vyděsil. 

Během cesty přistupují dvě slečny s koly na těžko, podle věku odhaduji asi studentky VŠ. Nadšeně se mnou sdílejí zážitky z přejezdu Krušných hor po cyklostezce 23, svého prvního bikepacku. Hrozně mě to potěší, je to takové pěkné uzavření mé cesty. Vracím se z výletu mimo ČR a cyklistky ve vlaku mi vyprávějí, jak jely kolem Flájí, kde to tak dobře znám.

Z Mostu do Litvínova dojíždím na kole a známou trasu si užívám, přestože výhledy se úplně nedají srovnat s těmi v předchozích dnech. Jsem rád, že jsem doma.

Cesta byla krásná, ale náročná. Dost ji ovlivnilo počasí. Budu potřebovat pár dní, abych to vyhodnotil. Zpětně bych asi jel větší kus trasy po Slovinsku a část Rakouska přejel vlakem. Slovinsko je prostě top. Výkonnostně už to bylo na hranici turistiky a sportu. Kdybych potřeboval přidat, už bych  musel jet více na lehko a „na prasáka“, abych mohl být více hodin v sedle. Bez společenského oděvu do kempu, stanu, náhradního oblečení apod. Prostě spát, kde spadnu z kola. Určitě bych musel jet na rychlejších pláštích, rychlejší trasu a více předem potrénovat 150+ km denní vzdálenosti. Tohle pro mě bylo tak akorát. Dát si do těla, ale ještě turistika. Jo, tyhle hodnocení jsou individuální. Také jsem udělal chybu v plánování. Trasu jsem měl dobře připravenou na začátku a méně na konci, kdy už jsem byl dost utahaný. Kontrola a optimalizace mě hodně zdržovaly a trochu jsem sklouzával k řešení „vezmu to prostě tudy po silnici“, kde byl ale často velký provoz.

Vítězové a poražení

Vítězové

·       Kolo – vše fungovalo ok (až na pláště).

·       Brašny Acepac – bez chyby a když bylo něco mokré, tak protože jsem to mokré zabalil.

·       Nové sedlo Prologo NDR a posed celkově.

·       Stan SMD Trekker – rychlá stavba i balení, dost velký na balení uvnitř, když prší, ale stále ultra light.

·       Brýle Ekoi – Carl Zeiss fotochromatická optika je skvělá.

·       Hadr z mikrovlákna – co bych si bez něj počal.

Poražení

·       Moje kondice na Sölkpassu – takovou krizi jsem už dlouho neměl.

·       Vittoria Terreno Dry 47mm – plášť je na vyhození po 3000 Km, statisticky vysoký počet defektů, plave.

·       Cyklo kraťasy Pedaled.

·       Kabel na dobíjení telefonu – tuhle kritickou věc asi musím vozit zálohovanou.

Co jsem vezl, ale nepoužil

·       Filtr na vodu.

·       Desinfekční gel.

·       Opalovací krém.

·       Návleky na ruce, nohy a polartec bundu.

Délka 770km, Čas 6 dnů s transfery, náročnost 4/5.

Dovětek

Když jsem tahal kolo po dlouhých schodech na mosteckém nádraží, natáhl jsem si záda. Druhý den jsem se pak přerazil na opičí dráze, když jsem doháněl otcovské povinnosti. Všichni na mě koukají, jak sotva lezu, a říkají: „Nemáš to na tom kole přehánět!”.