Když se řekne Sardinie, tak se mi vybaví ta vůně. Ta vůně, co mě do nosu cvrnká od prvního okamžiku na tomhle ostrově. Cítila jsem ji při pozorování delfína, cítila jsem ji při průjezdu městskou periferií i při výstupu na nejvyšší horu ostrova. Zatím neidentifikovaný zdroj této parády, co omamovala můj nos, mě provázel i na našem ostrovním bikepackingu. S plánem projet na kole Sardinii jsem přišla v létě po tom, co jsme zjistili, že nezbývá dostatek dovolené na projetí Portugalska na kole. Takže jsme se sbalili i s prací do obytného auta a vyrazili pracovat na ostrov. A aspoň jeden přesnocák nemohl chybět.
Začátkem října jsme přepluli trajektem z Livorna do Olbie na Sardinii, prvních pár dní jsme prozkoumali sever ostrova a jeho menší ségru: La Maddalenu. Zkusili jsme kolo, paddleboard, plavání, lezení, běh a sběr mušlí. Samozřejmě i místní víno, kde bych vyzdvihla Monica di Sardegna d.o.c., pivo Ichnusa (není ihnusné), místní sýry i chléb tloušťky složených novin. Blížil se prodloužený víkend a začalo balení brašen a plánování cesty od moře přes Nuragy až k divokým poníkům.
Nebyl by to rok 2022, aby před startem nezačalo pršet. Ale kdyby pršet. Místní rychlo-přeháňky doprovázené větrem, který kymácel šestimetrovou dodávkou, nás odradily od brzkého startu, takže jsme z parkoviště v Oristanu vyrazili až po poledni. Pochmurnou periferií jsme mířili na pobřeží, když tu na nás vyběhli psi, před kterými nás zachránil majitel nápadně podobající se psům a poslal nás dál skladištěm, které mu bylo zřejmě domovem. Hlavou se mi honily myšlenky na to, že jsou na ostrově určitě hezčí místa vhodná k cyklotoulkám, ale pozdě bycha honit, plán byl daný.
Vítr nám předváděl, jak to u moře chodí. Chvíli jsme jeli proti zdi, chvíli jsme trhali rekordy. Až nás cesta podél pobřeží dovedla k Torre Vechia, malá věž, která bývala součástí opevnění ostrova. Půvabné místo bez lidí, jen na pláži bylo místo kamenů nebo písku pohřebiště mušlí. Tolik mušlí pohromadě jsem nikdy neviděla. Člověk by na ně potřeboval vozík a čas na to najít ty nejhezčí. Ale čas nás tlačil. Projeli jsme vesničku Maccerdi, kde jsme opět nepotkali živáčka. Mořský vzduch a barevné domky působily jak z obrazů, co se prodávaly ve městech.
Přes most vedoucí nad Laguna de Maccerdi jsme se dostali na dosah uzavřenému vojenskému prostoru a odtud jsme pomalu začali stoupat. Tam jsme měli příznivý vítr. Ve vesnicích, které jsme míjeli, si nešlo nevšimnout, že jsou Sardové hrdí na svou historii. Na domech byly malby znázorňující práci na poli, pečení tradičního chleba (křupavá placka nesoucí název: sardský chléb carasau), hospodářská zvířata, zpracování oliv, … Vedle toho byly ukázky náčiní a nářadí, které se dříve využívaly. Snad v každé vsi se tu našlo takové malé pouliční muzeum historie, které z povzdálí sledovala skupinka domorodců a živě diskutovala bůhví o čem.
Jelikož jsme vyrazili pozdě, přeplánovávali jsme místo ke spaní a jako ideální nám přišel jeden Nurag s výhledem. Tady je na místě říci si něco o Nurazích.
Prameny se zde trochu rozchází, ale shodují se na tom, že Nuragy jsou věžovité stavby, které jsou postaveny z velkých opracovaných kamenů, navršených na sebe bez pojiva. Někdy dosahovaly výšky až 20-ti metrů. Některé stály osamocenně, jiné zas byly obklopené vesnicí z kamenných chýší. Civilizace která je obývala, nuragové, zde byla cca v letech 1.800 a 300 před Kristem. Jeden z největších je nuragský komplex Su Nuraxi u Barumini, který byl v roce 1997 prohlášen památkou světového kulturního dědictví UNESCO. Musím říci, že bylo velmi působivé vidět stavbu, která tu přečkala tolik let. Historie na vás v těchto místech opravdu dýchne.
Na nás tu staletí čekal Nurag de Inus s krásným výhledem na východ slunce. Vedla k němu mramorová cesta a kousek od něj bylo posezení pod korunami korkových dubů. S výhledem na hvězdné nebe jsme si dali večeři, já sundala obřího šneka na brašně a šli jsme spát. Celou noc kolem nás pobíhaly kozy a dělaly nám zvonkohru.
Ráno jsme šli opět na vyhlídku a tam jsem zjistila, že jsem skinnerskama vyšlapala všechny kozí bobky. No což. Aspoň jsem víc propojená s přírodou. Po snídani jsme vyrazili do Barumini omrknout ten slavný Nurag. Cestou nás provázelo horko, vítr a krásně pomalované zdi domů.
V Barumini jsme prvně zapluli do místní cukrárny, na něco sladkého a hlavně na zmrzlinu, která byla opravdu výborná. Nurag byl kousek za vesnicí, takže jsme doplnili zásoby vody a vyrazili. Nikde nás nezastavila žádná informační tabule, ani okénko s prodejem vstupenek, takže jsme odložili kola a šli na prohlídku této neuvěřitelné stavby. Na první pohled je to taková hromada kamení, na druhý kamenné bludiště a při tom třetím se zamyslíte, jak v tom mohli bydlet. Kamenné chýše obklopující hlavní nurag byly opravdu malinké a sem tam bylo k vidění kamenné koryto. Nurag, který obýval vůdce kmene a sloužil i k obranným účelům, byl opravdu velký a dnešní člověk nechápe, jak ho mohli postavit 1800 let před Kristem. I když možná Nurag de Barumini nezaujme nějakou extra velkou rozlohou, tak historií určitě ano.
Naším dalším cílem byla čedičová náhorní plošina Giara di Gesturi. Tyčí se 400 metrů nad okolní krajinu a její rozloha je 45 km2. Mapy.cz na ní vedou cyklostezky. Mapy možná, ale Sardiňané určitě ne. Kousek vede krásná gravelová cesta, ale po nějakém kilometru zaznamenáte něco jako odbočku vzhůru, která vypadá, že po ní chodili ještě nuragové. Ale jiná cesta nebyla. Nenapíšu, že jsme jeli. Ale spíše, že jsme nahodili kola na záda a prodírali se roštím vzhůru. Možná, kdybych tolik netoužila vidět divoké poníky volně pobíhající po pláni, vzdali bychom to.
Ani nahoře nás cesta nečekala, navíc se nám do nohou zapíchával neustále nějaký bodlák a na kole to mezi hromadou kamení prostě nešlo. Dali jsme strategickou poradu, svačinu a vyrazili na průzkum. Cestou jsem dělala šipky. Cyklostezka nikde. Ale něco, co vypadalo jako cesta vedoucí k jednomu ze dvou vrcholů na plošině, ano. Zeppara Manna nás přivítala i se stádečkem dobytka, pěknou cestou a z vrcholu jsme viděli i pár poníků. A cestou k výjezdu z plošiny jsme je i potkali. Málem jsem si radostí čůrla. Takže foto, foto a můžeme jet. Málem jsem spadla z kola, jak jsem se za nimi stále ohlížela.
Cesta zpět byla o dost snazší, i když jsme museli přenést kola přes bránu. Pak už to svištělo z kopce po pěkné silnici samo. Ještě jsme míjeli Domuse de Janas, což v překladu znamená “domy víl” a ve skutečnosti to jsou hrobky dávných civilizací. Další plány a slunce klonící se k západu nás ale hnaly dál. Míjeli jsme olivové háje, kde akorát začala sklizeň, vyprahlé louky, cedule “zákaz lovu”, prchali jsme před psy a zabloudili ve “vilové čtvrti”. Kochali jsme se západem slunce a bojovali s protivětrem. Ještě cestou jsme zajeli nakoupit a otestovat kolik plechovek piva se vejde do brašen. Tady musím poznamenat, že Apidura a brašny na vidlici od Sea to Summit toho pojmou opravdu dost.
Pak už nás jen přivítalo auto na prázdném parkovišti za městem, sprcha na chodníku a plány na další dny. Ač nejsme moc přímořští tvorové, Sardinie nás zaujala a kdybychom mohli doporučit, tak Nuragy stojí za to. Jo a jih a východ ostrova je o dost hezčí než sever a západ. Jo a bacha na odpadky, nemají rádi, když jim je hážete do popelnic a košů.
Diskuze