The Tombstone Hustle

Text a foto: Roman Bojda

Pro návštěvu Arizony se nejvíc hodí jaro a podzim, tedy březen-květen a říjen-listopad. Teploty jsou sice vysoké, ale při troše štěstí se drží kolem třicítky. Teplo máme rádi. Na jaře je ale větší šance najít vodu v přírodě a taky prý kvetou kaktusy. No, tak to je exotika, pojedeme na jaře. Vyměníme si během léta a podzimu s Danem pár e-mailů ohledně toho co v poušti čekat. Venku už zuří listopadové počasí a nám se moc zamlouvá za pár měsíců odjet do tepla. Vypadá to sice na náročnou cestu, ale z pohodlí postele se nám plánuje krásně. V zimě 2020 ale přichází na scénu světová epidemie a cestování se zkomplikovalo. Hodně zkomplikovalo, jak všichni jistě víme. Trvalo to tedy téměř tři dlouhé roky, než dozrál čas. Nakonec se nám daří naplánovat odlet na 21. 4. 2022, to je docela pozdě. Všichni pěší a cyklisté, kteří se rozhodli toto jaro odstartovat, jsou už dávno několik dní až týdnů na trase. Dana kontaktujeme hned po zakoupení letenek přes Warmshowers, protože e-mailovou adresu jsem někde už dávno ztratil. Je nadšený a rovnou nám kromě ubytování nabízí i odvoz z letiště. Zároveň taky možnost jet hned druhý den po příletu na společnou akci pořádanou místní bikepackingovou komunitou Campfire Cycling.

Trasa je naplánovaná jiho-východně od Tucsonu do Dragoon Mountains jako okruh z městečka Tombstone a nese název The Tombstone Hustle. Měří necelých 120 km převážně mimo asfalt, s jistou menší porci singletracku. Po chvilce přemýšlení souhlasíme. Nejlepší způsob, jak překonat jetleg, je ho vyjet na kole. Navíc toho uvidíme z Arizony víc. Je to i po cestě k hranicím USA a Mexika na start AZT a určitě to bude zajímavá zkušenost jet s deseti dalšími bikepackery a načerpat informace a zkušenosti o pobytu v poušti. Několik dní před odletem kontroluju počasí a vypadá to, že první tři dny budou fajn teploty s maximem kolem 28°, ale pak to půjde nahoru, hodně nahoru. No co, nějak se s tím popereme, teplo máme přece rádi. Hlavně, že nás nečekají maxima hned první den. Letět s kolem je vždy výzva, všechno je potřeba pečlivě zabalit, ochránit důležité součástky a eliminovat tak případné komplikace. Každou další zabalenou a odbavenou krabicí s kolem jsem rychlejší a hlavně klidnější. Jeli jsme na 40 dní, na balení si nechávám tedy plné čtyři dny, nejvíc, co kdy. Johy je dva dny před odletem ještě v práci. Čeká nás celkem 2400 km. Od jihu na sever napříč celou Arizonou po AZT, poté chceme kopírovat trasu Plateau Passage a pokračovat přes Utah do Nevady a odletět domů z Las Vegas. Déšť se může vyskytnout na celé trase jen výjimečně, hlavně v takhle pozdním jaru a na jihozápadě USA. Na trase máme být značnou část v nadmořské výšce kolem 2000 m n.m., kde můžou být hodně chladné noci. Několikrát se vystřídá pouštní krajina s kaktusy a ostrými křovinami s krajinou plnou zelených lesů. Náležitě k tomu balíme teplé péřáky, lehké péřovky a malé nepromok/neprofuk bundy. Stan se nám zdá samozřejmostí. Máme respekt z hadů, štírů, pavouků a jiných podobných zvířat. Oblečení nevezeme moc, vejde se nám do předního drybagu spolu se spacákem. Terén má být suchý. Kameny, štěrk a písek s minimem asfaltu. Na naše trailové celopéra nahazuji teda pořádné 2,6 palců široké balóny dopředu a 2,4 dozadu spolu s vložkami do ráfků.

Ještě, že tak. Šutrů bylo fakt hodně a jezdit plně naložený nízké tlaky bez obav o ráfek je skvělé. Letěli jsme s americkou společností Delta, kde jsou kola v krabici k přepravě zdarma jako odbavené zavazadlo do 23 kg. Odbavení proběhlo bez potíží. Ty nastaly až při přestupu v Salt Lake City. Náš odlet z Amsterdamu se zpozdil, a tak jsme měli jen necelou hodinu na to vyzvednout kola, projít s nimi přes imigrační, znovu je odbavit a projít kontrolou příručních zavazadel. Po tomhle procesu nám zbývalo do odletu cca 15 minut. Náš gate byl samozřejmě na úplně opačném konci letiště. Ten deseti minutový sprint už nechci nikdy zažít. Každopádně jsme to stihli a úspěšně doletěli do Tucsonu, kde nás už čekal Dan. V jeho dílně rovnou sestavujeme kola, jedeme na nákup a mexickou večeři. Ještě večer všechno sbalíme. Odjezd do Tombstone domlouváme na sedmou hodinu ráno následujícího dne. Mrtví padáme do postele a usínáme během vteřiny.

1. Den – Tombstone – Stronghold Canyon East

Ráno se budíme překvapivě odpočatí a po rychlé snídani vše balíme do auta. Přijíždí další Danův kámoš na pevném singlspeedu a ve čtyřech vyrážíme na místo setkání. Tombstone je malé westernové městečko, které proslavily hollywoodské westerny 60 let. Od rána se sem sjíždějí turisté, aby se prošli po prašné hlavní ulici a načerpali kousek historie začátku 20 století. Na parkovišti se nás postupně sejde celkem 12. Někteří účastníci se znají, někteří vůbec. Nálada je ale při dolaďování kol výborná. Když jsou všichni připraveni, slova se ujme hlavní organizátor Josh a představí trasu. 45 % asfalt, zbytek gravel a singletrack. Upozorňuje, že se nevyhneme tlačení, neboli, jak se zde říká hike-a-bike. Každý je vyzván, aby tedy řekl svou nejtěžší zkušenost s hike-a-bike. Historky jsou vtipné, hlavně od účastníka @TrueMarmelade s cargobajkem. Ten se svou custom mašinou projel docela velkou část Jižní Ameriky. Nechápu, jak na tom může jezdit. Celkově se v naší skupině vyskytují snad všechny druhy kol. Od zmíněného pevného ocelového singlspeedu a cargobajku, přes lehké karbonové a titanové gravely až po trailové mašiny. Všichni máme kromě bikepackingu jedno společné, a to široké až pluskové rozměry plášťů. Rozměr 2,4 a víc je v prašném, písčitém pouštním terénu nutností. 

Kolem desáté dopoledne se společně vyfotíme na hlavní třídě a konečně vyrážíme směr Dračí hory. Po chvilce asfaltu odbočujeme mimo provoz na širokou štěrkovou cestu a konečně vidíme, kam míříme. Skalnaté kopce na obzoru vypadají nehostinně a lákavě zároveň. Cesta postupně a pomalu stoupá a všichni si povídají a fotí. Tempo není nijak závratné. Vzhledem k našemu včerejšímu příletu jsme za to moc rádi. Předpověď taky vyšla a venku je příjemně teplo. Na křižovatce před prvním pořádným stoupáním se s námi loučí True Marmelade. S Joshem se domluvil, kde se bude večer kempovat a tam na nás počká. Volí trasu, kde nebude muset svoje těžké dlouhé kolo tlačit ani nosit přes skály. Voda na trase dnes není, a tak každému kolo ztěžklo o minimálně 4-6 kg plus ostatní vybavení. Základní pravidlo, které se dozvídáme jako první zní: ber s sebou víc vody, než očekáváš, že budeš potřebovat. V rovných gravelových pasážích je to pohoda a kolo jede bez problémů. Písčité zatáčky, sjezdy a rozjezdy jsou ale o něčem jiném, tady je vysoká váha hodně znát. O trailu ani nemluvím. Je to pro nás nová zkušenost, takhle těžká kola jsme nikdy předtím neměli. V průběhu cesty si postupně povídáme se všemi účastníky a každého zajímá to samé. Jestli si myslíme, že AZT zvládneme projet úspěšně do konce. Říkáme, že ano. Jedním dechem však dodáváme, že nejedeme závodit a máme hodně času. Taky dodáváme, že na hranicích s Utahem to pro nás nekončí, že letadlo nám letí domů z Vegas. Tahle část konverzace končí víceméně stejnou větou, a to upozorněním, že bude opravdu teplo, že je potřeba mít opravdu hodně vody a že AZT je opravdu těžká trasa a taky, že vyrážíme docela pozdě. Zpětně musím potvrdit, že měli 100 % pravdu.

Dnešní trasa nás po krátkém stoupání dovede ke skalnímu masivu, kde kdysi dávno pobývali Indiáni neboli Native Americans. Některé skály vypadají jako by je tam někdo položil jeřábem. Nejzajímavější jsou hlavně pozůstatky pradávných maleb, nebo vyhloubené díry hmoždířem. Po zdejší krátké pauze pokračujeme dál zábavným písčitým sjezdem plném boulí. Hodně oblíbená cesta taky pro čtyřkolky. V řídkém lese si dáváme obědovou pauzu ve stínu. Jeden účastník svůj oběd po chvíli vrací zpátky do přírody. Má úžeh a nakonec se rozhoduje, že pro dnes končí a raději si volá odvoz. Sice měl dokonce osm litrů vody, ale až moc zbytečně s ní šetřil. My ostatní pokračujeme do hlavní pasáže Dračích hor, šlapeme vzhůru až nakonec všichni tlačíme svým tempem. Na vrcholu čekáme, než dorazí všichni, trvá to asi půl hodiny. My jsme nahoře mezi prvními. Tak jo, říkáme si, tlačit ještě umíme. Konečně přichází první singletrack a tady to už tak růžový není. Jsme absolutně nerozježdění v terénu. Písek a šutry s občasnými stoupáními nám dávají pěkně zabrat. Když se držím Dana a ještě jednoho týpka na celopéru, tak to docela jde. Znají to tady a volí dobrou stopu, jakmile však zastavím, abych ubral tlak v pláštích a počkal na Johy, tak jsem docela ztracen. Zároveň trail, přitvrzuje a objevují se drsné kamenné schody a podobné nástrahy. Nakonec nám nezbývá nic jiného než chvíli potlačit. Všichni se čekáme kousek před koncem klesání při průjezdu vyschlým korytem potoka. Zde je poslední pozůstatek vody, taková malá stojatá kaluž, kde jeden účastník filtruje do bidonu dost hnusnou vodu.

Snad tohle nebudeme v příštích dnech nuceni okusit. V posledních metrech klesání konečně pochopím, jak se tady jezdí. Důležité je neposrat se a neztratit rychlost, pak těžký technický terén zvládneš i na pevňáku jako jezdec přede mnou. Najednou se ocitáme v kempu pod skálami, kde ale nezůstáváme a pokračujeme ještě kousek dolů krásným kaňonem po širší přírodní stezce. Za jednou ze zatáček na rozlehlém plácku mezi stromy na nás už čeká True Marmelade. Každému nabízí vychlazené pivo v plechu. Jak to udělal? Holt do cargobiku se toho vejde opravdu hodně. Mimo jiné i 24 piv 🙂 S vychlazeným pivkem se krásně vstřebává prožitý první den v poušti. Stavíme stany, chystáme spaní a pak společně usedáme k večernímu ohni na večeři. Jako dezert se podávají tzv. Sʼmoreos. Což jsou opečené marshmallows mezi Oreo sušenkou. Já jsem si říkal, proč někdo veze obrovskou krabici Oreos na zadní brašně. Tahle specialita ti doplní cukry na minimálně dva dny dopředu. Atmosféra je opravdu pohodová, ale jakmile se začne stmívat (což je mimochodem už před sedmou večer), padá nás únava. Jetleg je znát a my usínáme během chvíle.

2. Den – Stronghold Canyon East – Ghost Town Trail – Tombstone

Ráno se budím docela brzo, Johy ještě tvrdě spí. Vyhrabu se ze spacáku, udělám hygienu, pár fotek a načerpávám ranní atmosféru. Slunce se pomalu drápe nad vysoké skály. Některé jsou už nádherně osvícené. Přemýšlím, jak je možné, že se někteří vůbec nebojí spát pod širákem. Co veškerá havěť, jako jsou hadi, pavouci a další tvorové? Prý vůbec za člověkem nejdou. No nevím. Postupně se všichni probouzí, snídají a balí. Žádný spěch a celá parta je přirozeně kolem deváté připravena dokončit náš okruh. Dnes nás čeká přibližně 70 km jen gravel a asfalt. Paráda potřebujeme roztočit nohy, před nástupem na AZT. Po asi dvou hodinách jízdy po prašné cestě se ocitáme najednou v civilizaci. Stavíme u Dollar Storu, což je takový obchod, kde mají od každého něco. Bohužel ale žádné čerstvé potraviny. Kupujeme různé pití a malou svačinu, jídlo nám ještě zbylo ze včera, ale to pití se hodí moc. Nakonec vodu kupovat nemusíme, protože True Marmelade je opravdu cestovatel. Z brašny vytahuje speciální klíč, kterým otevře kohoutek s vodou z boku zmíněného obchodu. Prý s tím otevřel zatím všechny kohoutky, které kdy na svých cestách potřeboval. Hodně dobrý.

Po chvilce asfaltu zase odbočujeme na šotolinu a za chvíli se ocitáme na Ghost Town trailu, což je normální gravelová cesta, ale začíná u takového skanzenu zlaté horečky, jakých je na západě USA mnoho. Postupně stoupáme a u dalšího podobného místa obědváme a probíráme pasáže Arizona Trailu, které nás čekají nejbližší dny. Zde taky zjišťujeme, že máme staženou v aplikaci pro AZT špatnou trasu. A sice trasu pro pěší a ta se značně liší od té pro kola. V Tombstone potřebujeme nutně na wifi. Po asi dvou hodinách jízdy na asfaltu tam přijíždíme. Jsou tři odpoledne. Neděle a městečko praská ve švech. U aut rozkládáme ve stínu pod stromem piknik. Dan vytahuje z auto-lednice studené pivo a domlouváme co dál. Ochotně se nabízí, že nás hodí na start. Říká, že se k hranicím rád podívá, kdysi tam pracoval v organizaci pro ochranu mexických uprchlíků a už tam prý dlouho nebyl. Na hlavní třídě u kavárny, kde je volná wifi rychle stahujeme správnou trasu a taky píšeme domů. U aut se loučíme s ostatními a vyrážíme.

Zásob v autě nám zůstalo ještě dost, a tak se rozhodujeme, že nakoupit nepotřebujeme. Je fantastické, že se dostaneme na trail už dnes. Během hodiny jsme u hranic poblíž slavné zdi, která seká okolní krajinu vejpůl. K trailu ale musíme odbočit na rozbitou písčitou cestu. Ta stoupá nahoru a za jednou serpentinou najednou stojí hraniční hlídka a u ní mexická žena s několika dětmi. Dan má příliš moc příhod na jedno vyprávění z časů, kdy zde pracoval. Hodně lidí tady zemřelo a tu zeď samotnou, která je mimochodem stará cca třicet let jednoduše nenávidí. V polovině této cesty na vrcholu s výhledem do Mexika a na hraniční zeď se domlouváme, že odsud už pojedeme na kole. K začátku AZT je to pouze sjezd a na kole to bude určitě rychlejší než autem. Je půl šesté večer. Neradi se loučíme se s Danem. Za těch pár dní se z nás stali parťáci. Bude nás sledovat na trackeru a my věříme, že se nevidíme naposled. Pro teď jsme však zůstali s Johy na hranici s Mexikem sami. Slunce právě začalo zacházet.

AZT we are here!