Z Krkonoš na Tesanku přes Polsko

Vzal jsem si ve čtvrtek a pátek volno s tím, že vyrazím ve středu po práci. Plán byl vymyšlený celkem rychle, vlakem se svezu  z Prahy do Trutnova. Pojedu rychlíkem Krakonoš, je to bez přestupu a mají místa pro kola, takže není co řešit. Vlak jede z Prahy do Trutnova asi tři hodiny tak mám dost času na čtení zrovna rozečtené knížky Tajemství všech tajemství. Na nádraží jsem si nakoupil do vlaku nějaké občerstvení, tak snad cestu přežiju a hlady neumřu. Vagón ve kterém bylo místo pro kola byl pěkný, nový a čistý, co víc si přát. Taková zajímavost ve stanici Hradec Králové přepřahá rychlík Krakonoš z elektrické lokomotivy na motorovou, takže je tam malé zdržení.

Nakonec se nenaplnila ani moje obava, kvůli které jsem ještě měnil kola za ty z nižšími ráfky. Bál jsem se, že by se moje vysoké ráfky Zipp nevešly do držáku kol, který je montovaný ve vlaku. Bez problémů by se vešly, ale nevadí. Kolo jsem si sice připravil poctivě, jen jednu věc trochu podcenil. Tou věcí byly převody. U nás v polabských rovinách používám na gravelu 44 převodník a bylo jasné že do Krkonoš to bude moc, dal jsem sice 40, ale na kazetě vzadu bylo pořád jen maximálně 44 zubů. Se svojí výškou dva metry a něco s váhou atakující 105 kilo, nejsem úplný vrchař. To se později potvrdilo hlavně v polských kopcích.

Vlak z Prahy odjel na čas. Venku bylo na konci července pořádné vedro a ve vlaku běžela klimatizace. Prostě, paráda, po chvilce mi tedy začalo být zima a po hodině už jsem nevěděl čím se přikrýt. Dokonce jsem chvilku uvažoval že z podsedlovky vytáhnu péřovku, ale na konec jsem to nějak dal i bez péřovky. 

V Trutnově jsem vystoupil celkem slušně promrzlý, dalo by se říci jako holubí trus. Po výstupu z vlaku do mě  praštilo pětatřicet stupňů, docela šok. Dojel jsem na náměstí u našich vietnamských přátel nakoupil vodu a vyrazil ven z města. Čekalo mě asi 20 kilometrů a 700 výškových metrů, takže o zábavu postaráno.  Krajina je v okolí Trutnova pěkná tak to ubíhalo celkem svižně. Po cestě potkávám pěkný altánek, ale na spaní je ještě brzo. Pokračuji dál každou chvíli minu řopík (vojenský  bunkr) až se dostanu k dělostřeleckému srubu T-S 82, který je volně přístupný. Na svých Garminech zapínám baterku a jdu to prozkoumat. Projdu si první patro, pak se podívám do mínus jedničky a na mínus dvojku už nemám odvahu a trenky mám jenom jedny. Je tam voda, bláto, tma a určitě i nějaký zapomenutý voják z osmatřicátého. Tak to otáčím a mířím na světlo boží. Srub je  jinak velmi zachovalý, je to kvalitní předválečný beton, který po válce sloužil ještě dlouho k obraně hranic socialistického Československa.

No nic, rychlá snídaně a už sedím na kole, svištím si to z kopce do osady Horní Albeřice. Tam je muzeum Vápenka. Projíždím obcí a penzion kde jsem si plánoval dát pití a nabrat vodu je ještě zavřený. Projíždím kolem, ale nakonec to ve mě zahlodá a raději se pro vodu ještě vrátím, to bylo dobré rozhodnutí. Penzion má otevřený vchod, nikdo nikde. Hlasitě zdravím, ale nic se neděje. Nakonec si vodu beru na záchodě a mizím po anglicku pryč. Za chvilku už budu přejíždět hranice do Polska směrem na Kowary, které minu pak budu pokračovat směr Karpacz a Szklarska Poreba. Před přejezdem hranic do Polska ještě trochu bloudím, jedu zbytečně tak sto výškových, abych zjistil že jsem špatně. S telefonem v ruce hledám správnou odbočku. Brzdím jenom přední brzdou. Nějak se mi to začíná rozjíždět, brzda už nebrzdí destičky smrdí, kotouč modrá. Mám dvě volby buď zahodím telefon a začnu brzdit i zadní brzdou, nebo to pošlu do lesa a uvidím jak to dopadne. Co myslíte? Ano máte pravdu, poslal jsem to do lesa, kolo skáče po kořenech a já se ho snažím levou rukou udržet ve směru, jízda jak na splašeném býku, telefon stále držím v pravačce. Nakonec to dopadlo bez ztráty kytičky. Jen ten kotouč dost naříkal, jak tak chladnul i dost nadával. Za to je teď frajersky modrý.

Polská strana Krkonoš mi přišla taková divočejší a syrovější. S cestami se Poláci moc nemažou a žádné kudrlinky, všechny cesty hezky přímo rovně dolů z kopce i do kopce. A ten štěrk to je nádhera, jsou to takové oblázky až balvany. Kolo v tom šíleně plavě. Do kopce mi pořád podkluzuje zadní a z kopce se jet nedá protože to strašně plave. Párkrát jsem to měl o fous a skoro jsem si ustlal.

Pravdou je, že kombinace kopců, bloudění a šíleného vedra mě tedy dost vyčerpávala. Do toho polské cesty, které jsou značené jako cyklotrasy, asi Poláci značili z traktoru a místy musel mít i naviják. V duchu jsem jsem si děkoval za to, že jsem si vzal měkčí tretry. Protože bike and hike jsem v Polsku praktikoval dost často. Jejich cyklotrasy nejsou moc na Gravel kolo, spíš na horáka. Jak už jsem zmiňoval jejich štěrkové cesty, jsou z říčního štěrku a kulaté kameny opravdu ustřelují a to fest. Jedete z kopce plavete v tom jak na laminátově vydře v peřejích Berounky a před vámi vidíte jak se to zase zvedá. Potřebujete to rozjet a nemůžete. Takže do kopce to podkluzuje z kopce to ustřeluje a občas se přední kolo zanoří deset čísel do písku.

Jak si tak plavu, tak mě mapa posílá na cestu, která se mění v trail, řekl bych tak červený, občas t drop, občas skok. Na naloženém gravelu opravdová paráda. Ale musím říct, že  proti té štěrkové cestě to pořád bylo parádní svezení. Trail mě nakonec vyplivl na cestě, mé oblíbené polské štěrkovce. Podle mapy mělo být za chvilku u potoka místo na koupání. Potřeboval jsem se zchladit a nabrat vodu. Místo jsem našel bez problémů, nohy strčil do vody, to tedy byla úleva. Nakonec jsem si přefiltroval jeden bidon vody, to mi snad na Jizerku vystačí a tam si dám pivo, limo, jídlo, to bude bašta. Hranice jsem překročil kousek od Jizerky přes Karlovský most. Následoval další bike and hike zhruba tak půl kiláku, pak už se naštěstí dalo jet. Táhlo mě to jak žíznivou karavanu přímo do Panského domu na Jizerce. Tam jsem si poručil pivo a ještě nealko pivo, jen to zasyčelo a bylo to ve mě.

Musím říct že těch polských šedesát kilometrů mě dalo strašně zabrat. Nevím přesně čím to bylo, ale na Jizerku jsem přijel úplně mrtvý. Možná kombinace těch kopců a vedra, bylo celý den kolem třiceti sedmi stupňů. Každopádně jsem se najedl, napil a za chvilku mi bylo o dost lépe. Začal jsem plánovat kde budu spát a bylo jasné že to musí být někde u vody abych se umyl. Do spacáku takhle zpocený tedy rozhodně lézt nechci. Nakonec mířím k Bedřichovské přehradě, tam se snad vykoupu. Je to sice ještě dvacet kilometrů, ale to už bych mohl dát. Cesta po českých cyklotrasách byla pohlazením pro moje zhuntované tělo. K nádrži jsem dojel kolem osmé večer. Sotva jsem našel místo na spaní svlékám se a hurá na Adama do vody. Po cestě jsem bohužel ztratil ručník, takže se nemám do čeho utřít. Stavím tedy stan tak jak jsem vylezl z vody a postupně oschnu. Jestli mě někdo pozoruje, říká si co je to za magora. Následuje vaření opulentní večeře, rozuměj zalil jsem si něco v sáčku, nechal deset minut stát a sežral to. Ale byla to bašta, ne že ne. Sedl jsem si do svého nového křesílka od Sea To Summit, pozn. to není reklama. Chci napsat ještě recenzi. Za mě naprostá bomba, doslova game-changer. Chvilku jsem si pohodlně posazený četl, ale pak mě začali otravovat hmyzáci. Takže rychle do stanu. Usnul jsem skoro okamžitě. Hned od rána slunko pražilo jako divé, ranní koupel v přehradě, nikdo nikde, takhle začít den je nádhera. Následovalo vaření snídaně a příprava nezbytné kávy. Manželka měla volat v kolik se sejdeme, ale bohužel  v místě kde jsem byl, nebyl signál. Tak jsem to tak nějak vyhodnotil s tím, že se potkáme na penzionu kolem třetí. Měl jsem tedy spoustu času. A co jako s ním? Pojedu se ještě někam podívat? Nebo budu lenošit u vody? Vybral jsem druhou variantu. Jizerky znám a další dva dny máme v plánu ještě na kole výletovat se ženou. Strávím raději čas u vody pěkně z knihou v ruce. Co půl hoďky jsem si šel zaplavat. Pak uvařit kávičku, chvilku počíst a celý proces zase zopakovat. No řeknu vám, ten bikepacking je tedy dřina. Okolo druhé všechno sbalím a odjíždím z toho krásného místa. Na silnici už mám signál, začnou mě pípat zprávy a zmeškané hovory. Žena mi volala už několikrát, volám tedy zpátky. Dozvídám se, že už je na penzionu a čeká na mě u koupacího jezírka. Mám to tam slabých deset kilometrů, těsně před cílem mě ještě zchladí krátká dešťová přeháňka, takže se cítím trochu jako v parní sauně. Do penzionu dojíždím kolem třetí a jdu se naložit k ženě do jezírka, které je podstatně studenější než Bedřichovská přehrada.

Byly to necelé tři dny, ale také jeden z mých nejhezčích a fyzicky nejnáročnějších bikepackingů. Přisuzuji to tomu extrémnímu vedru co v ten čas panovalo. Ujel jsem relativně málo kilometrů, ale ty stály za to. Poslední den jsem prakticky prolenošil, ale toho vůbec nelituji.

Ono je někdy potřeba i odpočívat.  Věděl jsem, že bych to neujel, tak jsem raději nikam nejel.

Parafrázuji tak Jirku Šmída (českého horolezce) který při výstupu na Dhaulágiri v roce 1984 řekl  “Věděl jsem, že bych se nevrátil, tak jsem se vrátil.”